ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.74.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 74/2014-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovoláních, která podaly obviněná M. V. a obviněná Mgr. L. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 12 To 160/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 21/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. V. a Mgr. L. H. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 14 T 21/2012 , byly obviněné M. V. a Mgr. L. H. uznány vinnými ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
„společně dne 15. 6. 2010 ve Š., okr. P.–z., v kanceláři s. městyse v budově jeho úřadu v H., v blíže nezjištěné době od 10:00 hod. do 12:00 hod. po předchozí domluvě obžalovaná M. V. v pozici s. Městyse Š. společně s obžalovanou Mgr. L. H. v pozici právní zástupkyně Městyse Š. vyvíjely stupňující se tlak na předvolanou Bc. O. H., aby podepsala připravenou dohodu o ukončení Dohody o provedení práce při zajišťování provozu Infocentra v M., jakož i zápis z tohoto jednání, jímž měla uznat kriminální závadnost jejích soukromých fotografií nalezených v počítači tohoto zařízení obce, přičemž jí agresivním a vulgárním způsobem vyhrožovaly jejich zveřejněním a zejména podáním trestního oznámení pro šíření údajné zřejmé pornografie a propagaci drog a v neposlední řadě i ztrátou jejího hlavního zaměstnání ve štěchovické mateřské škole, pokud svůj podpis nepřipojí a přinutily ji takto k tomu, že požadovanou dohodu o ukončení Dohody o provedení práce podepsala“.
Za to byly podle §274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeny k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 12 To 160/2013 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že každé z obviněných uložil podle §175 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadly obviněná M. V. i obviněná Mgr. L. H. dovoláním.
Obviněná M. V. uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadenému rozsudku vytkla, že na základě obsahu důkazů provedených v hlavním líčení dospěl soud prvního stupně i soud odvolací k nesprávným závěrům ohledně právního posouzení skutku, když nesprávně interpretoval obsah provedených důkazů, jakož i okolností důležitých pro právní posouzení skutku. Z výpovědi poškozené O. H. podané u hlavního líčení podle obviněné vyplývá, že celé jednání dne 15. 6. 2010 vedla obviněná Mgr. H. a ona sama do něj moc nezasahovala, promluvila na poškozenou asi dvakrát. Z takového tvrzení poškozené ovšem nelze dovodit, že by jí jakkoli vyhrožovala nebo jí k něčemu nutila. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009, obviněná namítla, že u ní nelze vysledovat použití jakýchkoli prostředků, z nichž by bylo možné dovodit vyhrožování poškozené trestním oznámením, případně trestním postihem. Za rozhodující obviněná označila skutečnost, že pro řešení situace s poškozenou využila odbornou právní pomoc spoluobviněné Mgr. L. H., která zde vystupovala jako advokátka. O jejích právních radách neměla obviněná pochybnosti, a proto u ní nelze dovodit subjektivní stránku předmětného trestného činu. V této souvislosti obviněná rovněž popřela, že by se na předmětnou schůzku se spoluobviněnou připravovaly s cílem poškozenou poškodit, žádná předchozí detailně promyšlená dohoda učiněna nebyla. O závadném charakteru intimních fotografií poškozené z psychologického hlediska obviněnou utvrdila také svědkyně Z. Samotné využití získaných informací z hlediska působení na poškozenou nenaplňuje podle obviněné zákonné znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná dále namítla, že soud prvního stupně se nepřípustným způsobem zmiňoval o politickém podtextu projednávané věci, což navodilo dojem, že hodnocení skutku bylo vedeno politickou angažovaností buď poškozené, nebo obviněné. Tendenčnost rozhodnutí soudu prvního stupně je patrná například z popisu výpovědi svědkyně Č., u kterého je uveden dovětek „loajální spolupracovnice obžalované V.“. Tím došlo k porušení práva obviněné na spravedlivý proces a rovněž k porušení rovnosti stran ve smyslu §2 odst. 4 tr. ř., přičemž lze pochybovat i o postupu soudů při hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněná M. V. proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná Mgr. L. H. ve svém dovolání rovněž odkázala na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadenému rozhodnutí vytkla, že z provedených důkazů a znaleckého posudku dr. Zouhara nelze v žádném případě dovodit, že by naplnila skutkovou podstatu přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nedošlo k naplnění subjektivní stránky. Upozornila především na skutečnost, že se trestného činu měla dopustit jako advokátka při výkonu svého povolání. Přitom bylo prokázáno, že jednala pouze v intenzích pokynů jejího klienta, spoluobviněné M. V. Těmito pokyny byla vázána, a nemohla tak ze své pozice nikdy zajistit skutečnosti, které jsou jí kladeny za vinu, totiž připravit poškozenou H. o její hlavní zaměstnání.
Obviněná dále vyjádřila nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily svědecké výpovědi poškozené H. a svědka Z., které označila za nedůvěryhodné, kdy zejména poškozená při nich byla vedena vlastní zištností, když bylo prokázáno, že právě poškozená řádně nepečovala o svěřený majetek Městyse Š. a že právě poškozená umístila na veřejně přístupnou internetovou stanici závadné fotografie a spoty. Byla to právě poškozená, kdo aktivně vystupoval při páchání trestné činnosti, a proto je nepochopitelné, že je stavěna do pozice poškozené a důvěryhodné svědkyně. Další pochybení spatřovala obviněná v tom, že soudy opomenuly provést důkaz znaleckým posudkem zpracovaným znalcem dr. Zouharem, znalcem z oboru extremismu, neprovedly výslechy dalších svědků, kteří byli ochotni svědčit o tom, jakým způsobem se závadné fotografie dostaly na veřejnost, a odvolací soud zamítl další návrh na doplnění dokazování dalšími fotografiemi, které se ztratily v době, kdy byl předmětný počítač předán ke zkoumání Policii ČR. Podle obviněné se jedná o tzv. opomenuté důkazy, jak je vymezil ve své judikatuře Ústavní soud. Soudy rovněž pochybily tím, že nepřihlédly k důkazům svědčícím v její prospěch, když nerespektovaly zásadu objektivní pravdy a neopřely svá rozhodnutí o jednoznačně zjištěná a prokázaná fakta. Pochybení je o to závažnější, že jediným usvědčujícím důkazem jsou podle obviněné výpovědi poškozené H. a svědka Z., které měly být proto pečlivě posouzeny a pokud možno doplněny jinými i nepřímými důkazy. Soudy se nezabývaly ani tím, proč poškozená neuplatnila své právo na ochranu osobnosti cestou občanskoprávní.
Obviněná označila postup soudů za zcela zdrcující, když uvěřily nelogické a lživé výpovědi osob, které se samy trestné činnosti dopouštěly a v postavení svědků jí obviňovaly z trestné činnosti, které se nedopustila. Naopak sama poškozená se ve svých výpovědích doznávala k naplnění subjektivní stránky trestného činu projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle §404 tr. zákoníku, touto skutečností se orgány činné v trestním řízení vůbec nezabývaly. V průběhu trestního řízení tak došlo k prokázání elementární neznalosti právních předpisů v oblasti trestního řízení, když došlo zcela k nepochopení toho, jakým způsobem a kým byla šetřená trestná činnost spáchána.
Obviněná poukázala i na to, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a vzniklým následkem. V průběhu řízení totiž nebylo prokázáno, že by poškozené vznikla nějaká škoda. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 89/2000, ze kterého vyplývá, že bez spolehlivého závěru o vzniku škody nelze o vině obviněného vůbec rozhodnout. Jediným a řádným důvodem, proč se spoluobviněná M. V. rozhodla ukončit dohodu o provedení práce s poškozenou, byla řada chyb při plnění pracovních povinností na straně poškozené. Ze svědeckých výpovědí vyplývá, že v průběhu předmětné schůzky nedošlo k žádné zásadní hádce, poškozená ukončení dohody podepsala dobrovolně na začátku schůzky, a z jednání posléze klidná odešla zpět do práce, kde se starala v mateřské školce o děti.
Závěrem obviněná namítla, že došlo rovněž k porušení principu ultima ratio, když toto trestní řízení sloužilo jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce.
Obviněná Mgr. L. H. proto navrhla, aby Nejvyšší soud po přezkoumání zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 12 To 160/2013, vydaný v souvislosti s rozhodnutím Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 14 T 21/2012, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo podle §265l odst. 3 tr. ř. po zrušení uložil projednání jinému soudu, případně jinému senátu, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl a podle §265m tr. ř. obviněnou zprostil viny.
Opis dovolání obviněných byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) poukázala na to, že se obě obviněné shodně opřely o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zcela mimo uplatněný dovolací důvod, ale současně i mimo rámec označeného trestního řízení se dostala obviněná Mgr. L. H. se svými námitkami směřujícími k porušení práva na spravedlivý proces prostřednictvím fenoménu tzv. opomenutých důkazů. Předmětem trestního řízení totiž nebyla nejen otázka, zda se poškozená O. H. prostřednictvím svých soukromých fotografií nalezených v předmětném počítači dopustila kriminálního jednání namířeného proti lidské důstojnosti v sexuální sféře či se její jednání týkalo trestného způsobu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, ale ani skutečnost, zda se obviněná M. V. měla podílet na rozesílání fotokopií takových snímků obyvatelům M. a Š. K tomu státní zástupkyně poznamenala, že k naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání prostřednictvím pohrůžky „jiné těžké újmy“ je zcela nerozhodným, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoliv.
Pod deklarovaný dovolací důvod nelze podle státní zástupkyně podřadit ani námitky obviněné Mgr. L. H., ve kterých popisovala průběh úředního jednání s poškozenou, kdy došlo k podpisu dohody a v jakém psychickém stavu se poškozená po jeho ukončení vrátila do svého zaměstnání. Jedná se totiž o ryze skutkové výhrady, opírající se o její vlastní způsob vyhodnocení provedených důkazů. Tyto námitky, jakož i výhrady téže povahy k otázce důvěryhodnosti poškozené O. H. a svědka J. Z., nejsou podle státní zástupkyně způsobilé k věcnému projednání, a nemohou se tak stát kvalifikovaným podkladem dovolacího přezkumu.
Za kvalifikovanou hmotněprávní námitku označila státní zástupkyně námitku obviněné M. V., kterou poukázala na průběh jednání s poškozenou, do kterého sama moc nezasahovala a promluvila asi dvakrát. Tomu však nelze přisvědčit, jelikož z hlediska uvedené formy trestné součinnosti je významné, že obě obviněné jednaly ve vzájemné shodě, neboť byly vedeny stejným záměrem za pomoci použitých agresivních pohrůžek donutit poškozenou k podpisu dohody o ukončení Dohody o provedení práce. Pokud by se agresivnější přístup druhé obviněné vymykal mezím, které by byla ochotna obviněná M. V. ještě akceptovat, pak by jistě z její strany v uvedeném směru zazněl alespoň v minimální míře zřetelný projev nesouhlasu. V daném případě tomu bylo právě naopak, neboť jak sama obviněná uvedla, z její strany „šlo o jakési přitakávání či přikyvování“.
Státní zástupkyně dále poukázala na to, že k dokonání přečinu vydírání došlo již samotným pronesením uvedených pohrůžek na adresu poškozené a tím i k ohrožení její svobody rozhodování ohledně jejího setrvání v pracovněprávním vztahu, a proto je nerozhodné, zda se obviněným nakonec podařilo poškozenou přinutit k podpisu dohody o ukončení Dohody o provedení práce. Proto nelze za zásadní považovat jak otázku, jakou konkrétní škodu měla poškozené způsobit obviněná Mgr. L. H., tak ani námitku chybějící příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a způsobeným škodlivým následkem.
K námitce obou dovolatelek ohledně nedostatku subjektivní stránky přisouzeného přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku na jejich straně, kterou shodně odůvodnily sledovaným cílem, spočívajícím jednak v dosažení dohody o ukončení Dohody o provedení práce s poškozenou, jakož i v posouzení jejího možného protiprávního jednání, státní zástupkyně uvedla, že obě obviněné přehlédly, že po stránce skutkové jim nebylo vytýkáno sledování takového cíle, který nenese žádné znaky kriminální závadnosti, ale trestný způsob, jakým v zájmu dosažení tohoto cíle v daném případě použily.
Za nedůvodnou konečně státní zástupkyně označila také námitku na porušení principu ultima ratio. Podstatné totiž je, že způsobem společného jednání obviněných došlo ve všech rozhodných směrech k naplnění zákonných podmínek jejich trestní odpovědnosti za přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Použití prostředků trestního práva lze totiž i v případě zásahu pachatele do ryze soukromého zájmu vnímat jako odpovídající právní prostředek k tomu, aby byl odrazen od protiprávní činnosti a aby mu v takovém prosazování vlastního zájmu bylo zabráněno.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud o dovoláních obviněných M. V. a Mgr. L. H. rozhodl tak, že se odmítají podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Obviněné M. V. i Mgr. L. H. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti obou dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudku, jímž byl obviněným uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněné svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takto vymezenému dovolacímu důvodu neodpovídá převážná část námitek uvedených obviněnou Mgr. L. H. , jimiž vyjadřovala svůj nesouhlas s hodnocením svědeckých výpovědí poškozené H. a svědka Z., uváděla vlastní verzi skutečného důvodu pro ukončení dohody o provedené práce s poškozenou a průběhu předmětné schůzky či posuzovala vystupování poškozené z hlediska údajného páchání trestné činnosti, přičemž postup soudů označila za zdrcující a prokazující elementární neznalost právních předpisů v oblasti trestního řízení. Těmito námitkami totiž pouze zpochybňovala výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Její námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažila jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila. Nezaložila tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
Pod deklarovaný dovolací důvod potom nelze podřadit ani argumentaci této obviněné, podle které soudy opomenuly provést řadu jí navrhovaných důkazů, zejména znaleckým posudkem dr. Zouhara k charakteru předmětných fotografií či výslechem dalších svědků ke způsobu, jakým se tyto fotografie dostaly na veřejnost. S těmito důkazními návrhy se soudy dostatečně vypořádaly (srov. zejména str. 15 rozsudku nalézacího soudu a str. 20 až 22 rozsudku soudu odvolacího), když je zřejmé, že takové okolnosti nemohly žádným způsobem přispět k objasnění věci, neboť se týkaly otázek, které nebyly předmětem trestního řízení. Jak správně poznamenala ve svém vyjádření státní zástupkyně, i pokud by se skutečně poškozená dopustila trestné činnosti, jak tvrdí obviněná, nemohlo by to mít žádný vliv na neoprávněnost pohrůžek obviněných v tom kontextu, v jakém byly proneseny.
Za relevantně uplatněné bylo možno považovat pouze námitky obviněné Mgr. L. H., že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a vzniklým následkem, jelikož nebylo prokázáno, že by poškozené vznikla nějaká škoda, a dále že se uvedeného trestného činu nemohla dopustit proto, že vystupovala v pozici advokátky jednající pouze v intenzích pokynů jejího klienta, tedy spoluobviněné M. V. Tyto námitky ovšem shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými.
V obecné rovině k tomu lze uvést, že přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl . Objektem trestného činu je svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu, přičemž objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval.
V daném případě záležela objektivní stránka v tom, že obviněná M. V. v pozici starostky společně s obviněnou Mgr. L. H. v pozici její právní zástupkyně vyvíjely stupňující se tlak na poškozenou, aby podepsala připravenou dohodu o ukončení dohody o provedení práce a zápis z jednání, jímž měla poškozená uznat závadnost předmětných fotografií, přičemž jí pro případ, že tak neučiní agresivním a vulgárním způsobem vyhrožovaly zveřejněním fotografií, podáním trestního oznámení a ztrátou hlavního zaměstnání. K dokonání trestného činu tak došlo již pronesením uvedených pohrůžek jiné těžké újmy, přičemž následek spočíval v zasažení možnosti svobodného rozhodování poškozené, nikoliv také ve způsobení škody (jako by tomu bylo v případě kvalifikovaných skutkových podstat podle §175 odst. 2 písm. d), resp. odst. 3 písm. c) tr. zákoníku).
S obviněnou Mgr. L. H. nelze souhlasit ani v tom, že by skutečnost, že při spáchání činu vystupovala jako advokátka jednající v intenzích pokynů klienta, představovala jakousi zvláštní okolnost vylučující protiprávnost činu. Odkázat lze na úpravu §3 odst. 1 zákona č. 85/1996, o advokacii, podle které je advokát při poskytování právních služeb nezávislý; je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta . Základní hranici, v níž se advokát může při poskytování právních služeb pohybovat, představují právě právní předpisy. Klient zpravidla určí cíl, jehož chce poskytnutou právní službou dosáhnout. Advokát aplikuje tomu odpovídající příslušná ustanovení právního předpisu a s klientem poté určí eventuální meze, v nichž se budou pohybovat právě na poli aplikovaného právního předpisu (blíže srov. Svejkovský, J., Vychopeň, M., Krym, L., Pejchal, A. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 30). Advokát proto nemůže být vázán takovými pokyny klienta, jejichž splněním by naplnil znaky trestného činu, a proto postupuje-li tak, je za své jednání trestně odpovědný.
Opodstatněná konečně není ani zcela obecná námitka obviněné Mgr. L. H., že došlo k porušení principu ultima ratio. Jednání obviněné totiž nepochybně naplňuje všechny znaky uvedeného přečinu, přičemž se současně z hlediska spodní hranice trestnosti nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud jde o jednotlivé námitky obviněné M. V. , pak s obviněnou nelze souhlasit, že by ze skutečnosti, že předmětné jednání uskutečněné dne 15. 6. 2010 vedla především obviněná Mgr. L. H. a ona sama do něj příliš nezasahovala, nebylo možné dovodit její trestněprávně relevantní jednání. Obviněná v této souvislosti přehlédla zejména to, že podle skutkových závěrů soudů k samotnému jednání s poškozenou došlo po předchozí domluvě mezi spoluobviněnými a po přípravě potřebných podkladů (vedle samotné dohody o ukončení dohody o provedení práce především inkriminovaného zápisu z jednání). Již z toho je zřetelný stejný záměr obviněných působit na poškozenou za pomoci nepřípustných výhrůžek. Vedle toho obviněná M. V. plně akceptovala agresivní a vulgární způsob jednání obviněné Mgr. L. H., o čemž svědčí nejen to, že se proti takovému způsobu jednání neohradila, ale navíc i to, že (jak sama v dovolání zdůrazňuje) spoluobviněné přitakávala. Není proto pochyb, že jednání každé ze spoluobviněných představovalo alespoň pomyslný článek řetězu, přičemž jednotlivé články řetězu působily ve vzájemné návaznosti a směřovaly k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu.
V návaznosti na uvedené je třeba odmítnout rovněž úvahu obviněné M. V., že byla způsobem popsaným ve skutkové větě oprávněna využít získané informace při působení na poškozenou. Její odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009, není přiléhavý. Na rozdíl od případu popsaného v citovaném rozhodnutí totiž v daném případě nelze považovat obviněnými použité pohrůžky za oprávněné. Mezi údajnou trestnou činností poškozené a její pracovní činností totiž neexistoval žádný vztah. Tím méně mohlo být oprávněné působit na poškozenou tak, že pokud nepodepíše připravené podklady, bude čelit trestnímu oznámení, zveřejnění jejích intimních fotografií a ztrátě hlavního zaměstnání, a naopak pokud podepíše, bude vše v pořádku. Proto jsou také bezpředmětné argumenty obviněné, že byla přesvědčena o závadnosti předmětných fotografií a o jejich kriminálním charakteru. I pokud by tomu tak bylo, nemohla by použitá pohrůžka jinak dovoleným, anebo dokonce společensky prospěšným prostředkem (trestním oznámení) nabýt své oprávněnosti, neboť nebyla prostředkem dovoleným k danému účelu.
Stejně tak nebylo možné souhlasit s námitkou obviněné M. V., že v jejím případě bylo vyloučeno naplnění subjektivní stránky daného přečinu, neboť pro řešení situace využila odbornou právní pomoc spoluobviněné (advokátky) Mgr. L. H., o jejíchž právních radách neměla pochybnosti. V daném případě nelze použít jinak platné úvahy plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, na nějž obviněná odkázala. Pro naplnění intelektuální složky zavinění totiž u obviněné M. V. nebylo třeba žádných odborných právních znalostí, které jí snad měly být poskytnuty spoluobviněnou (a o kterých by snad bylo možné uvažovat ve vztahu k trestněprávnímu významu předmětných fotografií, který je ovšem za daných souvislostí bezpředmětný), ale postačovala znalost zcela obecných, pro běžného občana srozumitelných informací, na jejichž základě nečinilo žádných obtíží usoudit na protiprávnost činu. Dohoda o ukončení dohody o provedení práce z jediného, obviněnou tvrzeného důvodu, spočívajícího v porušování pracovních povinností poškozenou, jistě není úkonem, který by nezbytně vyžadoval odbornou pomoc advokáta, přičemž přítomnost spoluobviněné Mgr. L. H. zde působila spíše jako prostředek na zvýšení tlaku na poškozenou. Závěru o zavinění obviněné M. V. ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, proto nelze nic vytknout.
Nejvyšší soud neshledal ani obviněnou M. V. namítané porušení práva na spravedlivý proces, záležející v tom, že se soud prvního stupně zmínil o politickém podtextu projednávané věci, a z toho plynoucí tendenčnosti jeho rozhodnutí. Tuto toliko obecnou námitku obviněná použila již ve svém řádném opravném prostředku a odvolací soud se s ní přesvědčivě vypořádal (viz str. 16 jeho rozhodnutí), přičemž Nejvyšší soud se s tam uvedenými závěry ztotožňuje.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné M. V. ani obviněné Mgr. L. H. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký