ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1065.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1065/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., v právní věci žalobce A. Ž. , zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 4.229,64 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 325/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, č. j. 29 Co 393/2012 - 203, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2012, č. j. 27 C 325/2007 – 165, se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, č. j. 29 Co 393/2012 - 203, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 3. 2012, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 4.229,64 EUR a dále částky 2,741 EUR za každý den průtahů od 6. 12. 2007 do právní moci rozsudku ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 126/2004. Uvedeného nároku se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 126/2004, Vrchního soudu v Praze a u Nejvyššího soudu.
Žalobce výslovně napadá dovoláním i rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o této části dovolání podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil pod bodem I. výroku tohoto usnesení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu zde odkazovaná jsou veřejnosti dostupná, není-li uvedeno jinak, na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním. Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, ve spojení s ustanovením §218 písm. b) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl jako nepřípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. může být dovolání přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém předešlém rozsudku z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) rozhodnutí. V tomto případě sice odvolací soud předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nezavázal jej však v právní otázce, která je nyní předmětem dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání tak v daném případě přichází do úvahy toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu.
Dovolací soud, při vázanosti uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.), by musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ohledně námitky nevhodné formy přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není žalobcův případ. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Nejvyšší soud shledal, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., když na základě konkrétních okolností posuzovaného případu odůvodnil, že postačuje poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení jeho práva (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, zejm. jeho část V., a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010; stanovisko a rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Na vyřešení otázek týkajících se výpočtu částky přiměřeného zadostiučinění v penězích a aplikace kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk při výpočtu zadostiučinění napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud přiznal žalobci zadostiučinění formou konstatování porušení práva a k výpočtu částky zadostiučinění v penězích vůbec nepřistoupil. Uvedené otázky nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka zohlednění skutečnosti, že žalobce je osobou již dříve trestně stíhanou, jinými slovy řečeno, že má zkušenosti s postavením obviněného či obžalovaného v trestním řízení, stejně jako otázka vlivu chování žalobce na celkovou délku řízení, byly odvolacím soudem zhodnoceny v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledává Nejvyšší soud důvod se odchýlit. Nejvyšší soud opakovaně i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 2. 2001, stížnost č. 33079/96, nebo rozsudek ze dne 15. 11. 2005, ve věci Lammi proti Finsku, stížnost č. 53835/00) ve svých rozhodnutích uvedl, že při úvaze o tom, zda je pro poškozeného dostatečnou formou odškodnění konstatování porušení práva za nepřiměřenou délku řízení, lze v trestních řízeních zohlednit např. to, zda se žalobce opakovaně a bez omluvy nedostavoval k výslechům, čímž mařil postupy orgánů činných v trestním řízení, zda si přebíral soudní listiny či zda se naopak vyhýbal jednání soudu, zda byl žalobce již osobou opakovaně trestně stíhanou nebo se dokonce nacházel v průběhu trestního řízení ve výkonu trestu pro jiný trestný čin, popřípadě zda byl žalobce pravomocně shledán vinným a odsouzen za závažné trestné činy, a podobně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011).
K žalobcem tvrzeným vadám řízení (neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů, nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku) nelze při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně přihlížet (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Výjimkou jsou situace, kdy by se jednalo o otázky zásadně významné z hlediska výkladu procesního práva, což však není tento případ.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím ve věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř., a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu