ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2509.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2509/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. T. D. , zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 311/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, č. j. 19 Co 377/2013 - 107, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, č. j. 19 Co 377/2013-107, se zrušuje a věc se vrací k Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 7. 2013, č. j. 26 C 311/2011-75, zastavil řízení co do částky 237.441,- Kč s příslušenstvím, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 126.946,50 Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu žalobu zamítl a rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu vyhovujícího výroku o věci samé, tj. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 126.946,50 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žaloba se zamítá a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve zbylém rozsahu zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen a nabyl samostatně právní moci.
Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním a měla spočívat v nákladech na obhajobu a ušlém zisku po dobu trvání vazby. Trestní stíhání žalobce bylo dle §231 odst. 1 zákona 141/1961, trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) v návaznosti na §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno z důvodů jeho nepřiměřené délky řízení doprovázené průtahy.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil následující skutková zjištění. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno sdělením obvinění dne 9. 9. 2001. Dne 13. 9. 2001 byl žalobce vzat do vazby, kde strávil 365 dnů. Dne 28. 5. 2009 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky. Náklady žalobce na právní zastoupení činily celkem 175.555,- Kč a žalobce měl v období roku 2000 a 2001 prokazatelně zisk ve výši 1.000,- Kč měsíčně.
Na základě výše uvedených skutkových zjištění soud shledal, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce, které bylo následně zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky podle §231 odst. 1 tr. ř., ve spojení s ust. §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Podle §12 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), nemá právo na náhradu škody ten, proti kterému bylo trestní stíhání zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním právním předpise. Vzhledem k tomu, že v daném případě bylo trestní stíhání zastaveno z jiného důvodu, než který je uveden v tomto zákonném ustanovení, má žalobce právo na náhradu škody. Žalobce neměl možnost podat stížnost, ani jiný opravný prostředek, tedy musel přijmout rozhodnutí o zastavení trestního stíhání a nemohl ho žádným způsobem změnit, nemohl se ani domáhat toho, aby se v trestním řízení pokračovalo.
Soud prvního stupně poté, co zjistil, že odpovědnostní titul je dán, se zabýval vznikem škody, její výší a zkoumal, zda je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody
a nezákonným rozhodnutím. Na základě skutkových zjištění shledal, že žalobci vznikla v souvislosti s trestním stíháním škoda, a to v podobě nákladů na obhajobu v celkové výši 114.983,50 Kč a ušlého zisku ve výši 11.963,- Kč.
Odvolací soud vyšel se skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale dospěl k odlišnému právnímu závěru v tom, že žalobci právo na náhradu škody nevzniklo, protože k zastavení trestního stíhání došlo z důvodů uvedených ve zvláštním právním předpisu, kterým je Úmluva o ochraně lidských práv a svobod. K tomu odkázal na §12 odst. 2 písm. d) OdpŠk.
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, ve kterém nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu v otázce vzniku práva na náhradu škody podle OdpŠk. Ustanovení §12 odst. 2 písm. d) OdpŠk stanoví, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nevzniká v případě, že trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním právním předpisu. Zvláštním právním předpisem dle tohoto ustanovení není podle žalobce mezinárodní smlouva (Úmluva o ochraně lidských práv a svobod), nýbrž ustanovení §172 odst. 2 tr. ř., na které ustanovení §12 odst. 2 písm. d) OdpŠk přímo odkazuje.
Ust. §172 odst. 2 tr. ř. jednoznačně specifikuje důvody, kdy může být státním zástupcem řízení zastaveno, a tedy důvody, pro které právo na náhradu škody nevznikne. Úmluva
o ochraně lidských práv a svobod ani jiná úmluva zde jmenována není. Proto se žalobce domnívá, že má právo na náhradu škody a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje. Přípustnost dovolání odvozuje od toho, že jde o otázku dosud Nejvyšším soudem neřešenou.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro posouzení nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které bylo skončeno zastavením z důvodu jeho nepřiměřené délky, z hlediska možné aplikace §12 OdpŠk, když tuto otázku posoudil odvolací soud jinak, než jak byla po vynesení napadeného rozsudku vyřešena v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání je také důvodné.
Otázkou analogické aplikace §12 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy poškozený, proti němuž vedené trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno z důvodů jeho nepřiměřené délky, se již Nejvyšší soud zabýval, a to v rozsudku ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněném pod číslem 77/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (veškerá rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud tam dospěl k závěru, že analogická aplikace §12 OdpŠk není možná v případě, kdy poškozený, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů jeho nepřiměřené délky, neměl možnost dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku trestního stíhání tím, že by navrhl jeho pokračování. Závěry uvedené v tomto rozsudku Nejvyššího soudu jsou aplikovatelné i v této věci.
Důvod, pro který bylo zastaveno trestní stíhání vedené proti žalobci, není výslovně uveden ani v §12 OdpŠk, ale ani v trestním řádu. Tento důvod zastavení řízení dovodila v některých případech až judikatura, podle níž lze trestní řízení trvající extrémně nepřiměřenou dobu zastavit přímo na základě čl. 6 odst. 1 Úmluvy, eventuálně ve spojení s §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, a ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002). Byť jsou soudy v kompenzačním řízení ohledně důvodu ukončení trestního stíhání rozhodnutím trestního soudu vázány (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 2761/11), je na místě podotknout, že výše uvedený výklad trestního řádu a Úmluvy, který vedl trestní soud k zastavení řízení, je spíše ojedinělý a v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu překonaný (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, uveřejněné pod č. 26 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, uveřejněný pod č. 10 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 227/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 4 Tz 52/2013). Nejvyšší soud nemíní zpochybňovat postup trestního soudu v dané věci, jen poukazuje na to, že zákonodárce s tímto judikaturou dovozeným důvodem zastavení trestního stíhání zjevně nepočítal, a jeho absenci mezi výjimkami z odpovědnosti státu uvedenými v §12 OdpŠk tak nelze automaticky interpretovat jako záměr s cílem odškodnit bez dalšího všechny osoby, proti nimž bylo trestní stíhání zastaveno právě z tohoto důvodu.
Nejvyšší soud při posuzování otázky vzniku nároku na náhradu škody v případě zastavení trestního stíhání z důvodu délky řízení vychází v prvé řadě ze smyslu a systematiky zákona č. 82/1998 Sb. Tento právní předpis přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil [typicky, je-li nepochybné, že se skutek nestal, není-li trestným činem nebo není-li prokázáno, že skutek spáchal trestně stíhaný (§172 odst. 1 písm. a/ až c/ trestního řádu)]. Naopak v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem, tedy že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu [například v případě podmíněného zastavení se k činu doznal (§307 odst. 1 písm. a/ trestního řádu), v případě narovnání prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán (§309 odst. 1 písm. a/ trestního řádu)], je náhrada škody vyloučena §12 odst. 2 písm. b) a c) OdpŠk. V takových případech by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998 Sb.), respektive obecnými principy spravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012).
V otázce, zda OdpŠk přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nepřiměřené délky, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli, hraje významnou úlohu princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Při striktní aplikaci principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na odškodnění nárok. Nelze však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Zřejmě i proto zařadil zákonodárce mezi výjimky z odpovědnosti státu právě takové případy zastavení trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby – například pokud byl trestný čin amnestován (§12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk), trestně stíhané osobě byla udělena milost (§12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk) nebo poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním (§12 odst. 2 písm. a/ OdpŠk). Těmto případům analogicky odpovídá i nyní posuzovaná věc, v níž bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o jeho vině.
Nepřiznáním odškodnění není v těchto případech podle názoru Nejvyššího soudu zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody. Pokud žádným takovým prostředkem osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno dříve, než byl učiněn jakýkoli závěr
o její vině, nedisponuje, je jí tím zabráněno nejen v dosažení plné rehabilitace, ale v případě jinak dostupné analogické aplikace §12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk též náhrady škody.
Ve výše uvedených případech amnestie, milosti i zpětvzetí souhlasu poškozeného toto právo na pokračování věci trestně stíhaný má [§11 odst. 3 (s účinností od 1. 1. 2014 odst. 4) trestního řádu], může se tedy i v těchto případech domoci náhrady škody, proto jejich začlenění do §12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk není z tohoto pohledu problematické. Například ve věci rozhodnuté rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4239/2007, uveřejněným pod č. 19/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak nebyla přiznána náhrada škody odsouzenému, na němž byl vykonán trest propadnutí věci na základě rozhodnutí trestního soudu, které bylo zrušeno, neboť nepožádal o pokračování v trestním stíhání, které bylo z důvodu amnestie zastaveno (dále srov. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, Praha 2012, str. 137).
V posuzovaném případě dovolatele nebylo trestní stíhání zastaveno z žádného z fakultativních důvodů uvedených v §172 odst. 2 tr. ř., žalobci tak nesvědčilo právo na pokračování ve věci ani na základě §172 odst. 4 tr. ř. Žalobci nepříslušelo ani právo podat si stížnost proti usnesení o zastavení řízení, neboť tu podle §223 odst. 4 tr. ř. může podat pouze státní zástupce.
Nezbývá tedy než konstatovat, že žalobce nedisponoval v trestním řízení žádným prostředkem, jehož pomocí by se mohl domoci z jeho pohledu příznivějšího výsledku, který by mu vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě škody v důsledku trestního stíhání mu vzniklé. Z toho důvodu nepřichází v úvahu analogická aplikace §12 OdpŠk a žalobce tak není vyloučen z nároku na náhradu škody.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu nesprávný. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud dle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř., když odvolací soud přezkoumal jen jednu z podmínek odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou škodu, Nejvyšší soud napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu