ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2644.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2644/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce V. Ch. , zastoupeného JUDr. Pavlem Zimou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, proti žalované O. Ch. , o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 96/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2013, č. j. 25 Co 196/2013-155, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2013, č. j. 25 Co 196/2013-155, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 29 C 96/2010-129, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 29 C 96/2010-129, zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parcelní číslo 25, 26 a 27 v katastrálním území Ch., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, na LV 1031, pro katastrální území Ch., obec P.“ (dále též „předmětné pozemky“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že mezi stranami byla v roce 1994 uzavřena smlouva o vrácení daru a zřízení věcného břemene, na základě níž žalovaná převáděla předmětné pozemky zpět na žalobce. Jelikož se jednalo o smluvní převod vlastnického práva, bylo k nabytí vlastnického práva nutné provést jeho vklad do katastru nemovitostí. Návrh na vklad byl podán dne 31. října 1994, nicméně pochybením katastrálního úřadu bylo o vkladu rozhodnuto až dne 13. listopadu 2001. V té době však již katastrální úřad nebyl oprávněn vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce provést, neboť mu bylo doručeno předběžné opatření zakazující žalované s předmětnými pozemky nakládat. Žalobce byl jako vlastník pozemků do katastru zapsán dne 14. listopadu 2001, když do té doby byla jako vlastnice pozemků v katastru vedena žalovaná. Žalobce po celou dobu věděl, že vklad vlastnického práva na jeho osobu dle uvedené smlouvy proveden nebyl a po tuto nebyl v dobré víře. Žalobce rovněž věděl, že posléze provedený vklad vlastnického práva k předmětným pozemkům v jeho prospěch je zpochybněn „a toto bylo opakováno i v řízení o jím podané žalobě na vyloučení předmětných pozemků z nařízené exekuce – rok 2003 (řízení sp. zn. 19 C 574/2003).“ Žalobce nebyl oprávněným držitelem po stanovenou dobu deseti let a nemohlo tedy dojít k nabytí jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům vydržením dle §134 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. září 2013, č. j. 25 Co 196/2013-155, potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) dle §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že k nabytí vlastnického práva žalobcem k předmětným pozemkům na základě smlouvy uzavřené se žalovanou nedošlo, neboť i pro katastrální úřad bylo v řízení o povolení vkladu závazné předběžné opatření, jímž byly žalované zakázány dispozice s předmětnými pozemky. Rovněž otázku, zda žalobce nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům vydržením, posoudil soud prvního stupně správně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel „v tom, že řeší právní otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena (§237 odst. 3 o. s. ř.). Právní otázkou zakládající zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je otázka přechodu vlastnictví pozemků, kdy vlastnictví se dle katastrálního zákona nabývá dnem podání návrhu na vklad a nikoli dnem rozhodnutí.“ V další části svého dovolání pak dovolatel poukazuje na soudy neúplně zjištěný skutkový stav věci, nezbytnost provedení dalšího dokazování, preferuje svou skutkovou verzi případu, kterou – v konfrontaci s právním posouzením věci (oběma) soudy – právně posuzuje ve prospěch závěru, že je vlastníkem předmětných pozemků. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání pouze odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 202/2013, 21 Cdo 439/2014.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem, věc projednal po hlavy třetí, části čtvrté (ve znění účinném do 31. prosince 2013, a to s ohledem na §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.). Poté Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i – jak bude rozvedeno níže – důvodné.
V excindačním řízení, zahájeném na základě podané žaloby dovolatelem, probíhajícím u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 574/2003, a vztahujícím se k předmětným pozemkům, vydal Nejvyšší soud dne 20. března 2014 pod sp. zn. 21 Cdo 202/2013, 21 Cdo 439/2014, rozsudek (který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), v němž zaujal následující právní názor: „ V projednávané věci žalobce - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů - uplatnil po obdarované (své manželce O. Ch.) právo na vrácení daru (jeho části), který jí poskytl darovací smlouvou ze dne 9.8.1990. V případě, že k požadovanému vrácení daru byly splněny předpoklady uvedené v ustanovení §630 občanského zákoníku, obnovilo se žalobcovo vlastnické právo k pozemkům v k. ú. Ch. dnem, kdy jeho požadavek na vrácení daru (právní úkon učiněný ústně nebo písemně) došel obdarované O. Ch.“ Je tomu tak pro to, že „V ustanovení §630 občanského zákoníku je - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12.2 005 sp. zn. 33 Odo 563/2004, který byl uveřejněn pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2004 sp. zn. 33 Odo 253/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2009 sp. zn. 33 Cdo 3001/2009 a další) - upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu v důsledku právního úkonu učiněného dárcem. Okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v ustanovení §630 občanského zákoníku, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému; dárce může svůj právní úkon učinit jakoukoliv formou (písemně nebo ústně, výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl projevit), a to i tehdy, byla-li předmětem darovací smlouvy nemovitost. Byla-li darována věc, projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci s účinky ex nunc, a obdarovaný, který se tak stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat (§126 odst. 1 občanského zákoníku). Protože vydání daru dárci není zvláště upraveno, řídí se analogicky ustanoveními občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení.“ (viz op. cit.).
Je zřejmé, že odvolací soud (ale ani soud prvního stupně) z uvedeného právního názoru dovolacího soudu, standardně zaujímaného (nejen) v (jeho) judikatuře nevycházel(y), když považoval(y) onu dohodu o vrácení daru, uzavřenou mezi účastníky tohoto řízení, za smlouvu o převodu nemovitostí, kdy k nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem je zapotřebí vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Podle právní úpravy platné a účinné do 31. prosince 2013 a k tomu se upínající judikatury ovšem vyplývá, že pokud byly splněny podmínky pro vrácení daru a dárce vůči obdarovanému učinil právně relevantní projev vůle k vrácení daru, obnovilo se tím (bez dalšího) vlastnické právo dárce k předmětnému nemovitému majetku; skutečnost zda stav zápisů v katastru nemovitostí neodpovídal těmto hmotněprávním poměrům, zde byla (z hlediska vlastnického práva dárce) nerozhodná. Souladu mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí bylo možno dosáhnout buďto vytvořením relevantní součinnosti ze strany obdarovaného tím, že s dárcem uzavřel souhlasné prohlášení o uvedené skutečnosti za podmínek stanovených tehdejšími katastrálními předpisy (zákona č. 265/1992 Sb. a jeho prováděcí vyhlášky č. 26/2007 Sb., v tehdy rozhodném znění), kdy tehdejším katastrálním předpisům obsahově korespondující souhlasné prohlášení předložili příslušnému katastrálnímu úřadu k provedení zápisu do katastru nemovitostí ve formě záznamu, anebo na základě rozsudku soudu, vydaného v řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, případně na podkladě uzavřeného soudního smíru, neboť jak kupř. připomenul Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 626/2013, i ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitosti lze uzavřít soudní smír, kdy podkladem pro zápis (ve formě záznamu) vlastnického práva do katastru nemovitostí bude usnesení soudu, jímž byl takový smír schválen.
Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu, který nezohledňuje popsané hmotněprávní souvislosti, jež v daném případě mohly nastat, není věcně správný.
Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu (§243d písm. b/ o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto prvoinstanční rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Nad rozsah odůvodnění Nejvyšší soud (s ohledem na nastanuvší právní poměry od 1. ledna 2014 v souvislosti s přijetím nové soukromoprávní úpravy a navazujících katastrálních předpisů) připomíná, že soudní rozhodnutí, jímž je určeno vlastnické právo k nemovitému majetku zapsanému v katastru nemovitostí, případně, kterým byl schválen soudní smír o uznání existence vlastnického práva k takovému majetku (srov. §11 odst. 1 písm. a/ zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí), představuje vkladovou veřejnou listinu ve smyslu cit. katastrálního zákona. Zápis (v daném případě) vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí dle takto vydaného soudního rozhodnutí se provádí dle §11 odst. 1 katastrálního zákona vkladem, přičemž ve vkladovém řízení katastrální úřad dle §17 odst. 4 katastrálního zákona zkoumá, zda rozhodnutí soudu splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru, a dále, zda je toto rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejíž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu