ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2826.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2826/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. P. P., zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Branišovicích 101, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 258/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, č. j. 35 Co 564/2012-137, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, č. j. 35 Co 564/2012-137, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 8. 2012, č. j. 19 C 258/2010-115, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 120.000,- Kč s přísl., jíž se žalobce domáhal z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99 (dále též „posuzované řízení“).
Soud prvního stupně jednak uzavřel, že nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy je promlčen, a jednak dovodil, že ani v případě, že by tomu tak nebylo, nepřicházelo by vyhovění žalobě v úvahu, neboť na straně žalované nebylo možno shledat nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, a soud rovněž nerezignoval na svoji dohledovou činnost. Konkursní řízení trvalo od podání návrhu na prohlášení konkursu dne 23. 12. 1999 do skončení konkursu jeho zrušením po splnění rozvrhového usnesení, které nabylo právní moci dne 3. 6. 2010. Žalobce přihlásil svou pohledávku dne 31. 7. 2001 a plnění z výtěžku konkursu jim bylo vyplaceno na konci listopadu 2008.
Soud prvního stupně posoudil promlčení nároku žalobce podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná. Žalobce byl účastníkem konkursního řízení od okamžiku, kdy do konkursu přihlásil svou pohledávku, do okamžiku, kdy byl poměrně uspokojen z výtěžku konkursu dle rozvrhového usnesení. Žalobci se dostalo plnění z výtěžku konkursu v listopadu 2008, promlčecí doba tedy počala běžet počátkem prosince 2008 a skončila nejpozději posledním dnem měsíce května 2009. Uplatnil-li žalobce u žalované svůj nárok až v květnu 2010, je jeho nárok promlčen. Soud prvního stupně dále nepovažoval za důvodnou argumentaci žalobce, dle níž námitka promlčení byla ze strany žalované vznesena v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům a zakládalo by důvod pro postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Dle soudu prvního stupně však k ničemu takovému v posuzovaném případě nedošlo.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry uvedenými v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odkázal na důvody v tomto rozsudku uvedené. Odvolací soud dále uvedl, že závěr soudu prvního stupně ohledně promlčení práva má oporu i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, s tím, že z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že pro účastníka, který sám konkurs úpadce nenavrhl, končí konkursní řízení jeho uspokojením z výtěžku konkursu, a to i z hlediska ust. §32 odst. 3 OdpŠk. Námitku žalobce, že žalovaná uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud rovněž neshledal důvodnou, přičemž odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně této problematiky.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v rozsahu jeho výroku I. ve věci samé. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v posouzení otázky promlčení nároku za vzniklou nemajetkovou újmu, a to jak z hlediska běhu promlčecí lhůty, tak z hlediska vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel má za to, že odvolací soud vyřešil otázku běhu promlčecí lhůty dle ust. §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010), když za konec konkurzního řízení považuje pouze vlastní rozvrh výtěžku konkurzní podstaty mezi věřitele, ačkoliv tato závěrečná fáze konkurzního řízení končí zrušením konkurzu, jak uvádí dovolací soud ve svých rozhodnutích. Dovolatel se dále domnívá, že námitka promlčecí byla žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť vzhledem ke specifickému postavení účastníků řízení jako věřitelů a dlužníka, nastala výjimečná situace k odepření práva dlužníka a navíc tím, že dlužník vznesl námitku promlčení v době, kdy bylo zřejmé, že nároky na náhradu nemajetkové újmy budou soudy přiznávány, takže převažující motivací byl úmysl poškodit a znevýhodnit věřitele. Dovolatel navrhl zrušit napadený rozsudek a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby u nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou konkursního řízení, jehož se žalobce účastnil jako jeden z věřitelů, neboť tato otázka byla v mezidobí dovolacím soudem vyřešena odlišně od názoru odvolacího soudu.
Nejvyšší soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněném pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého je pro určení počátku konkursního řízení (pro účely přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení) v případě konkursního věřitele, který sám nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, rozhodující den, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu, a pro určení konce doby konkursního řízení den, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči konkursnímu věřiteli splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoli to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení (k tomu srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K naplnění cíle sledovaného konkursním věřitelem dojde v okamžiku vydání rozvrhového usnesení, tedy v okamžiku, kdy je mu pravomocným usnesením vyplacena určená částka. Se samotným rozhodnutím, jímž se konkursní řízení končí, již nemůže konkursní věřitel spojovat žádná očekávání co do uspokojení jeho pohledávky, a tudíž již ani nemůže být v nejistotě ohledně výsledku řízení. Jinými slovy řečeno, po vyplacení určené částky již věřiteli nemůže vznikat nemajetková újma obvykle spojovaná s nepřiměřenou délkou řízení.
Rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz .
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3898/2012, uveřejněném pod číslem 94/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k výše uvedenému rozsudku doplnil, že závěry ohledně konce konkursního řízení se vztahují k určení celkové délky řízení rozhodné pro posouzení její přiměřenosti (viz zejm. 5. právní věta rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2012/2010), nikoliv k počátku běhu promlčecí doby ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk. Pro posouzení běhu promlčecí doby podle §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je skončením konkursního řízení i ve vztahu ke konkursnímu věřiteli nutno rozumět den, kdy nabylo právní moci rozhodnutí (nerozhodl-li konkursní soud jinak) o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. Tento závěr odpovídá i legitimnímu očekávání účastníků, kteří vycházejí z toho, že promlčecí doba neskončí dříve než 6 měsíců od skončení řízení, jak „skončení řízení“ vyložil Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011. Z uvedeného obecného závěru existují jisté výjimky, které vyložil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, nebo v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, u kterých nelze konec řízení chápat příliš formalisticky, jedná se však o případy specifické, které nelze bez dalšího vztahovat i na řízení konkursní.
Skutečnost, že promlčecí lhůta podle §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je modifikována konstrukcí nemožností uplynutí lhůty dříve než 6 měsíců od skončení řízení, nemění ničeho na závěru dosaženém v R 132/2012 ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení ve vztahu ke konkrétnímu účastníkovi řízení. Zejména u řízení konkursního s obvykle velkým počtem účastníků řízení nelze uvažovat o tom, že by se každý z věřitelů účastnil řízení po stejnou dobu, a že by tudíž pociťovali všichni účastníci řízení újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení ve stejné míře. Pro konkursního věřitele je tudíž z hlediska přiměřenosti délky konkursního řízení skutečně podstatné jen to, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči němu splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoliv to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení.
Druhá otázka, týkající se vznesení námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy, je vzhledem k výše dosaženému závěru bez významu pro rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že žalobcem uplatněný nárok je promlčen, přičemž úvahy, které odvolací soud k tomuto závěru vedly, shledal dovolací soud nesprávnými, je dovolání žalobců důvodné. Proto dovolací soud postupoval dle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil dle ustanovení §234e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud je ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu