ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3147.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3147/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 19, proti žalované V. Š. , zastoupené Mgr. Michalem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, K Dolům 1924/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 153/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2012, č. j. 20 Co 284/2012-110, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2012, č. j. 20 Co 284/2012-110, jakož i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. ledna 2012, č. j. 8 C 153/2011-70, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. ledna 2012, č. j. 8 C 153/2011-70, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem „pozemku – pozemkové parcely č. 1179/15 – zahrada a pozemkové parcely č. 1179/16 – zahrada, nemovitostí v katastrálním území V. P.“ (dále též „předmětné nemovitosti“) , a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 15. června 2011 uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě žalobce prodal žalované předmětné nemovitosti. Dne 16. srpna 2011 žalobce od smlouvy odstoupil pro nezaplacení kupní ceny. Okresní soud dospěl k závěru, že toto odstoupení je neplatné, neboť mezi účastníky nebyla platně dohodnuta splatnost kupní ceny. Jde o neurčité ujednání obsažené v článku IV smlouvy, v němž bylo uvedeno, že žalovaná je povinna zaplatit kupní cenu jednak k rukám schovatele, jednak na účet prodávajícího. Za těchto okolností mohl žalobce nastolit splatnost kupní ceny v souladu s obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku tím, že by žalovanou vyzval k jejímu zaplacení. Takovou výzvu však žalovaná od žalobce neobdržela. Splatnost kupní ceny nenastala a žalobce proto neměl právo od smlouvy odstoupit. I kdyby toto právo měl, šlo by z jeho strany s ohledem na okolnosti případu o jednání příčící se dobrým mravům. Takové jednání by nepožívalo právní ochrany ve smyslu §3 obč. zák. (poznámka Nejvyššího soudu: dne 12. února 2013 občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu přijalo usnesení, dle kterého pro občanský zákoník č. 40/1964 Sb., bude používána zkratka „obč. zák.“, a pro občanský zákoník č. 89/2012 Sb. bude používána zkratka „o. z.“)
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že rozhodující otázka spočívala v tom, zda účastníci v kupní smlouvě dohodli způsob zaplacení kupní ceny určitě. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že tomu tak bylo, přestože formulace „k rukám schovatele“ do celkového kontextu ustanovení článku IV smlouvy nezapadá. I přesto však ze smlouvy jasně vyplývá, jak měla být kupní cena žalobci zaplacena, tedy že, po složení kupní ceny schovateli a splnění blíže uvedených podmínek měla žalovaná povinnost zaslat „prostřednictvím schovatele“ příslušný obnos peněz na účet prodávajícího (žalobce) a teprve tím by došlo k zaplacení kupní ceny. Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, že odstoupení od smlouvy učiněné žalobcem je v rozporu s dobrými mravy. Účastníci si toto odstoupení pro případ včasného nezaplacení kupní ceny výslovně ve smlouvě dohodli, splatnost kupní ceny nastala v souladu s článkem IV pátým dnem po provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a vklad byl povolen 30. června 2011. Žalobce odstoupil od kupní smlouvy až 16. srpna 2011, učinil tak tedy s odstupem cca jeden a půl měsíce, proto mu nelze vytýkat, že čekal na okamžik splatnosti, využil dočasné nepozornosti žalované a okamžitě od smlouvy odstoupil. Dle odvolacího soudu bylo naopak věcí žalované, aby zkontrolovala, zda schovatel peníze včas odeslal, zvlášť když jí hrozila smluvně dohodnutá sankce odstoupení od smlouvy. To, že žalobce této možnosti využil, nelze považovat za jednání příčící se dobrým mravům, když jednal podle pravidel, jež si oba účastníci mezi sebou stanovili. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem tedy na žalovanou nepřešlo, neboť odstoupením od smlouvy byla smlouva od počátku zrušena (§48 odst. 2 obč. zák.) a vlastníkem nemovitostí je nadále žalobce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012). Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení odvolacího soudu ve čtyřech rovinách. V prvé řadě se jedná o nesprávné právní posouzení neurčitosti právního úkonu. Dovolatelka je toho názoru, že ustanovení článku IV kupní smlouvy je nesrozumitelné a neplatné, neboť jak uvedl soud prvního stupně, objektivně umožňuje dvojí gramatický výklad, tj. lze z něj odvodit právem jak názor žalované, že kupní cenu splatila tím, že v přítomnosti žalobce složila kupní cenu do úschovy advokáta, tak názor žalobce, že k zaplacení kupní ceny mělo dojít až připsáním na jeho účet uvedený ve smlouvě. Dovolatelka se domnívá, že (vzhledem k subjektivnosti srozumitelnosti a určitosti pro individuálního jedince) aby mohl být právní úkon učiněn určitě a srozumitelně, je třeba, aby jej považoval za nesporný alespoň průměrný občan České republiky, který je nadán dostatečnou znalostí věci i dané problematiky obecně. Soudce okresního soudu lze považovat za nadstandardně způsobilého k posouzení srozumitelnosti a určitosti konkrétního ustanovení, pokud tedy konstatoval, že je možný dvojí výklad a sám subjektivně sdílí stanovisko, že ujednání je neurčité, není možné, aby odvolací soud toto zcela opomenul a vycházel pouze ze svého subjektivního vnímání s tím, že kupní smlouva se obvykle platí takovým způsobem, a proto si vyložil ustanovení tak, jak obvyklému placení kupní ceny odpovídá. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu postavené na úvaze, že slova „k rukám schovatele“ se do smlouvy dostala patrně nedopatřením vlivem technických psacích prostředků, se řadí mezi tzv. rozhodnutí překvapivá (ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4735/2008), kdy soud vychází při rozhodování z vlastní úvahy, kterou nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Dovolatelka dále namítá, že se jedná o nesprávné posouzení zásadního postavení dobrých mravů vůči formalistickému postupu, který zvolil odvolací soud. Vzhledem k tomu, že byl žalobce sám přítomen, když dovolatelka předávala kupní cenu do úschovy, musel tedy vědět, že dovolatelka chce dostát svým závazkům. Skutečnosti, že dovolatelka složila kupní cenu za přítomnosti žalobce a zároveň, že nutně potřebuje cestu na svůj pozemek, byly odvolacímu soudu známy, přesto v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, která vytýká nižším soudům upřednostňování přílišného formalismu rozhodování nad věcnou správností, rozhodl překvapivým rozsudkem proti žalované. V závěru svého dovolání dovolatelka uvádí, že dovolací soud pominul, že smyslem §517 obč. zák. je předcházet odstupování od smlouvy v případě pouhého nedorozumění, jak tomu bylo v tomto případě. Délka přiměřené lhůty pro splnění dluhu, popřípadě vůbec informace o jejím poskytnutí, měla být dovolatelce, popřípadě jejímu právnímu zástupci, sdělena tak, aby si byli této přiměřené lhůty vědomi. Toto však žalobce neučinil a odvolací soud tuto skutečnost opomenul. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád (dále již „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 (poznámka: všechna rozhodnutí dovolacího soudu, na která se zde odkazuje, jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
V posuzované věci, jak již bylo shora uvedeno, je dovolání přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně, ač neměl vytvořen odpovídající skutkový základ – stejně jako soud prvního stupně - pro právní posouzení věci. Odvolací soud (jako správná a pro rozsouzení věci úplná) převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, který ovšem verifikoval pouze část předmětné kupní smlouvy (in concreto účastníky sporně interpretovaný její čl. IV), aniž by předmětný právní úkon posuzoval z hlediska úplných skutkových zjištění, ve světle okolností, jež v den uzavření převodní smlouvy nastaly a souvisely s jednáním účastníků směřujícím k zamýšlenému majetkovému transferu.
Z obsahu spisu totiž vyplývá, že soud prvního stupně při jednání dne 7. prosince 2011 (viz protokol o jednání na č.l. 31 a násl.) mj. provedl důkaz čtením listiny – „záznam z 15. 6. 2011 čl. 25“ – tohoto obsahu:
„Záznam
sepsaný v advokátní kanceláři v N., M.
Věc: Složení úhrady kupní ceny do depozita advokáta
Dnešního dne účastníci M. K., r. č. …., bytem a V. Š., r. č. …, bytem D. uzavřeli kupní smlouvu, jejím předmětem je prodej pozemků dle geometrického plánu č. 914-10/2009 ze dne 1. 9. 2009, a to p. č. 1179/15-zahrada o výměře 68 m2 a p. č. 1179/16-zahrada o výměře 67 m2, v katastrálním území V. P. za vzájemné dohodnutou celkovou kupní cenu 200,- Kč za 1 m2, tj. celkovou kupní cenu 27.000,- Kč…, kterou je povinna V. Š. složit do úschovy advokáta a prodávajícímu M. K., gen. shora bude vyplacena poté co bude proveden zápis vlastnického práva ve prospěch V. Š. podle kupní smlouvy ze dne 15. 6. 2011 za podmínek blíže uvedených v kupní smlouvě, a to na účet M. K. číslo 1247794003/0800, vedený u České spořitelny, a. s. pobočka Hronov.
Za účelem splnění povinnosti zaplatit kupní cenu dle Kupní smlouvy ze dne 15. 6. 2011 složila dnešního dne V. Š. částku 27.000,- Kč v hotovosti do depozita JUDr. V. H., advokáta.
V Náchodě dne 15. 6. 2011
V. Š.: (podpis)
JUDr. V. H.: (podpis)
Přítomen M. K.:“ (podpis).
Ač touto listinou, z jejíhož obsahu vyplývá, že má souvislost s kupní smlouvou, kterou účastníci uzavřeli dne 15. 6. 2011, bylo provedeno dokazování, soud prvního stupně, ale ani odvolací soud z ní neučinily žádná skutková zjištění, ani v odůvodnění svých rozhodnutích neuvedly, proč tento důkaz nebyl ve spojení s dalšími důkazy hodnocen ve smyslu §132 o. s. ř.
Přitom vyřešení otázky, v jakém vztahu vystupoval advokát JUDr. V. H., a zda došlo ke splnění peněžitého závazku dle předmětné kupní smlouvy s ohledem na učiněná jednání účastníků dne 15. června 2011, bylo zásadně významné pro posouzení právní relevance jednání žalobce, jenž posléze od uvedené převodní smlouvy odstoupil.
Nejvyšší soud např. ve svých rozsudcích ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, a ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3077/2010, dovodil, že přijetí předmětu závazku (peněz) advokátem v rámci jeho činnosti podle §56 a §56a zákona č. 85/1996 Sb., je výrazem správy cizího majetku, která se uskutečňuje na základě smlouvy s klientem. Bylo rovněž judikováno, že přijme-li advokát do „úschovy“ peníze klienta, tedy spravuje-li jeho majetek, případně část majetku účelově vymezenou, nestává se tím dlužníkem osoby, které má podle ujednání s klientem peníze vydat; tato osoba totiž není účastníkem právního vztahu advokáta a jeho klienta. Důsledkem toho, že smlouva o „úschově“ peněz zakládá právní vztah pouze mezi advokátem a jeho klientem, který finanční prostředky na zvláštní účet advokáta ukládá, je, že složením peněz, které mají být podle uvedené smlouvy (při splnění určitých podmínek) vyplaceny třetí osobě, se dlužník nezbavuje svého závazku vůči věřiteli (např. závazku zaplatit kupní cenu), není-li depozitní účet advokáta podle dohody věřitele a dlužníka místem plnění (§567 odst. 1 obč. zák.).
V návaznosti na tyto judikované právní názory pak Nejvyšší soud zdůraznil, že soudní praxe také připustila existenci trojstranného právního vztahu založeného uzavřením tzv. svěřenecké smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003). Jde o inominátní kontrakt (nepojmenovanou smlouvu) ve smyslu §51 obč. zák., který uzavírají s advokátem všechny strany závazkového právního vztahu, a jehož účelem (kauzou) je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotně právního vztahu. Dlužník se jistí tím, že složením peněžních prostředků na depozitní účet advokáta dosáhne toho, že jeho závazek - bez ohledu na to, zda se peněžní prostředky dostanou (řádně a včas) do dispozice věřitele - zanikne; věřitel tímto způsobem zajišťuje své právo na výplatu finančních prostředků od „nestranné“ a „důvěryhodné“ osoby, na níž se oba účastníci závazkového právního vztahu shodli. Na rozdíl od prvně zmíněné smlouvy o „úschově“ peněz, coby závazkového právního vztahu mezi advokátem a jejím klientem, jsou následně popsané inominátní smlouvy, mající charakter tzv. svěřeneckých smluv, charakteristické tím, že obsahují smluvně určený obsah práv a povinností mezi třemi stranami, tj. mezi prodávajícím, kupujícím a „schovatelem“, tj. subjektem, jenž přijímá plnění od kupujícího a za definovaných podmínek předává, resp. převádí na označený bankovní účet prodávajícímu sjednanou kupní cenu. Tuto předmětnou materii Nejvyšší soud vyložil např. v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, a to ve skutkové situaci, kdy „schovatelem“ byl advokát, anebo v rozsudku ze dne 25. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1363/2013, kdy „schovatelem“ byla realitní kancelář.
V posledně označeném rozhodnutí je také sumarizována problematika výkladu právních úkonů následujícím způsobem: „Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti permanentně připomíná, že při interpretaci právních úkonů je třeba jako výchozí premisu mít stále na paměti, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela základní podmínku fungování právního státu. A dále, že při výkladu jednotlivých smluvních ujednání by tak soudy měly postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně, aby v co nejširší míře ctily autonomní vůli smluvních subjektů, na níž je třeba klást důraz. Podstatou takového postupu je pak především zajištění důvěry a legitimního očekávání potencionálně dotčených subjektů s tím, že výsledek by měl být slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Nesmí se rovněž opomíjet, že platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. 33 Odo 30/2002), nikoliv v době, kdy např. mezi účastníky vznikl již spor o obsah daného právního úkonu. Výklad projevu vůle ve smlouvě se totiž musí řídit logikou věci, neboť bylo by absurdní naopak vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98). Pochopení smyslu a účelu chování účastníků jimi uzavřeného právního úkonu je tedy třeba primárně vztahovat časově k okamžiku jeho vzniku (existenci), při již vyslovené presumpci, že účastníci se při uzavírání smlouvy chovají logicky, což v podmínkách písemného právního úkonu presumuje, že to, co bylo účastníky vloženo do smlouvy také odpovídá jejich projevené vůli takovou smlouvou založit předmětný závazkový právní vztah.
V podmínkách inominátního kontraktu jsou pak takto jimi vzájemně ve smlouvě vymezená práva a povinnosti esenciální pro pochopení nejen stimulu účastníků vstupovat do daného závazkového právního vztahu, ale především pro interpretaci jeho obsahu (vzájemně sjednaných práv a povinností). Současně se ovšem nesmí ztrácet ze zřetele, že uzavírají-li takovou smlouvu osoby, které z titulu své profese nejsou znalé práva, je zapotřebí při interpretaci jejího obsahu vyšší míry „tolerance“ při posuzování v ní použitých formulací (které při izolovaném pohledu mohou někdy v jejím textu působit rušivěji či do jisté míry formulačně nesourodě), a jednotlivá smluvní ujednání vždy poměřovat (verifikovat) se smyslem a účelem (vzniku) daného kontraktu, s přihlédnutím k chování účastníků v době vzniku tohoto závazku. Ústavní soud se např. ve svém nálezu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, vyjádřil ke specifickým otázkám interpretace smluvních textů, kde vůle účastníků při vytváření smlouvy a její interpretaci hraje zásadní roli. Vyložil, že v případě smluv je nutno přihlédnout k tomu, že jejich autoři, často laici (jak je tomu i v posuzovaném případě), nejsou schopni ve smluvním textu dohodnout podstatu závazku pomocí pregnantní terminologie. Právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze ovšem z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 331/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233 (str. 241)].“
Je zřejmé, že odvolací soud, ale ani soud prvního stupně, uvedenou optiku při interpretaci právního jednání účastníků dne 15. června 2011 nepoužily a svá rozhodnutí založily (pro meritorní rozhodnutí) na zcela nedostatečných skutkových zjištěních, která neumožňovala právně posoudit, zda uvedeného dne došlo také k uzavření právního vztahu mezi účastníky a advokátem v rámci tzv. svěřenecké smlouvy, anebo zda ohledně přijetí peněžních prostředků představujících kupní cenu byl uzavřena pouze smlouva pouze mezi žalovanou a uvedeným advokátem, případně zda došlo (a pokud ano, pak k jakému, resp. mezi kterými subjekty a s jakými právními důsledky) k jinému právnímu vztahu. Absence řešení těchto právně významných otázek přitom oběma soudům neumožňovala učinit kvalifikovaný právní závěr ohledně toho, zda žalobcovo následné odstoupení od předmětné kupní smlouvy bylo učiněno po právu či nikoliv.
Lze tedy konstatovat, že odvolací řízení, stejně jako řízení před soudem prvního stupně, je zatíženo shora vytčenými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; k těmto vadám přitom byl dovolací sodu povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Byl-li osvědčen kasační důvod, nebylo již zapotřebí zabývat se vyloženou dovolací argumentací dovolatelky, neboť k její obraně v tomto sporu bude přihlédnuto v dalším řízení.
Z vyloženého vyplývá, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. března 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu