ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3712.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3712/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněného Komerčního spořitelního a úvěrního družstva DOMOV v likvidaci , se sídlem v Praze 9 – Vinoř, Uherská 618, identifikační číslo osoby 26156245, zastoupeného Mgr. Martinou Suchomelovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, proti povinné C. P. , zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Šumavská 35, pro 83.780,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 1936/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 2012 , č. j. 20 Co 421/2011-72, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 30. května 2011, č. j. 69Nc 1936/2008-51, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 21. dubna 2010, č. j. 69 Nc 1936/2008-5. Exekuce byla nařízena na základě rozhodčího nálezu a povinná svůj návrh na zastavení exekuce odůvodňovala „neplatností exekučního titulu“, nepřiměřenými podmínkami, které byly sjednány ve spotřebitelském úvěru, jenž byl podkladem pro vydání rozhodčího nálezu, a připomněla směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice č. 93/13/EHS“), současně odkázala i na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-165/05 Mostaza Claro (nyní Soudní dvůr Evropské unie, dále též jen „SDEU“).
Městský soud uzavřel, že není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, případné vady nalézacího řízení - tedy nedostatky rozhodčího řízení - a neplatnost rozhodčí doložky, a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 1940/2008. Uvedl dále, že směrnice č. 93/13/EHS není právním předpisem, který by účastníkům právních vztahů na území České republiky přímo ukládal práva a povinnosti, nýbrž pouze vodítkem pro zákonodárce, jak by se měla vyvíjet jejich činnost. Směrnice byla implementována do českého právního řádu zákonem č. 56/2006 Sb., který novelizoval občanský zákoník v §51a a násl. Z §56 odst. 3 obč. zák., jenž obsahuje výčet nepřípustných smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách, nevyplývá obecný zákaz uzavírání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách; protože se však jedná o výčet demonstrativní, nelze vyloučit, že v určitém konkrétním případě by mohlo být sjednání takové doložky v rozporu s ochranou spotřebitele. Obranou spotřebitele je možnost podat žalobu na zrušení rozhodčího nálezu u příslušného soudu ve smyslu §31 písm. a) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen též „zák. č. 216/1994 Sb.“). Skutečnost, že povinná zmeškala lhůtu k podání takové žaloby, nelze „dohánět“ v exekučním řízení.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního potvrdil. Uzavřel, že pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu byla odvozena ze sjednané a oběma stranami podepsané rozhodčí doložky ze dne 18. 7. 2006. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodčího nálezu, neboť vytýkané nedostatky lze zkoumat jen v řízení o jeho zrušení. Současně uvedl, že SDEU neřešil ve věci Mostaza Claro platnost rozhodčí doložky v souvislosti s exekučním řízením.
Povinná v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) – správně c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Uvedla, že s oprávněným podepsala smlouvu o úvěru tzv. Quick půjčka, na základě které jí byla poskytnuta částka 16 000,- Kč, že poté uhradila asi 11 000,- Kč, v důsledku úmrtí dcery a vnuka se dostala do finanční tísně, požádala o odklad splátek, čemuž oprávněný nevyhověl, a následně byl vydán rozhodčí nález na zaplacení 83 780,- Kč. Povinná odkázala na rozsudek SDEU ze dne 27. června 2000 ve věci C – 240/98 až 244/98 Océano Grupo Editorial SA proti Rocio Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José Sanchez Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vinas Feliúovi, v nichž soud dovodil, že vnitrostátní soud se musí zabývat z úřední povinnosti nepřiměřeností ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Dále připomněla rozsudek SDEU ze dne 27. dubna 2006 ve věci C – 168/05 Elisa Maria Claro proti Centro Móvil Milenium SL a rozsudek ze dne 14. května 2009 ve věci C – 40/08 Asturcom Telecomunicaciones SL proti Cristina Rodríguez Nogueira, v němž se soud zabýval přezkumem rozhodčího nálezu v exekučním řízení. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v exekučním řízení již nelze platnost rozhodčího nálezu přezkoumávat. Uvedla, že v §56 obč. zák. došlo v demonstrativním výčtu zneužívajících ustanovení k úplnému vynechání písmena q) přílohy směrnice č. 93/13/EHS, která uvádí rozhodčí doložky mezi nepřiměřenými ustanoveními. Bez znalosti směrnice proto spotřebitel nemohl vědět, že se může domoci neplatnosti rozhodčích doložek jakožto nepřiměřeného ustanovení. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 se domnívá, že zneužívající ustanovení nemůže spotřebitele zavazovat. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažuje svůj přístup k uzavření smlouvy o úvěru za lehkomyslný, neboť většina spotřebitelů rozhodčí doložky ve smlouvách vůbec nezaregistruje, popř. jim nerozumí nebo nejsou schopni vyhodnotit jejich význam. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že při aplikaci právních předpisů, které se souzené věci týkají, nevznikl a nevzniká žádný výkladový problém. Právní úprava neumožňuje exekučnímu soudu posuzovat platnost či neplatnost existující rozhodčí doložky; na tomto závěru nemůže nic změnit ani směrnice č. 93/13/EHS, neboť ta slouží soudům jako vodítko pro interpretaci těch ustanovení vnitrostátních předpisů, kde je pro to dán prostor. Judikatura SDEU, na niž povinná odkazuje, se vesměs týká nalézacího řízení, přičemž i z rozsudku ve věci C- 40/08 vyplývá, že při zachování zásadní povinnosti vnitrostátního soudu vykládat vnitrostátní právo co nejvíce ve smyslu znění a účelu směrnice, vždy se jedná o postup vnitrostátního soudu při aplikaci vnitrostátního práva a při postupu podle vnitrostátních procesních pravidel. Ochrana spotřebitele je zajištěna v nalézacím řízení. Skutečnost, že povinná této obrany nevyužila, nemůže jít k tíži oprávněného. Uvedl, že závěry Ústavního soudu, na něž povinná odkazuje, jsou vytrženy z kontextu a vztahují se k jinému rozhodnutí. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1písm. c) a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex. ř.“), neboť Nejvyšší soud se dosud nezabýval otázkou, může-li exekuční soud v řízení o zastavení exekuce přezkoumávat (v případě, kdy nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu), platnost rozhodčí doložky, zda neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, a může-li popřípadě z tohoto důvodu výkon rozhodnutí (exekuci) zastavit.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady z obsahu spisu nevyplývají a dovolatelka, ačkoliv namítala, že řízení je vadou postiženo, neupřesnila, v čem tato vada spočívá.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §52 odst. 1 ex. ř. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
V souzené věci povinná uzavřela s oprávněným smlouvu o úvěru ze dne 18. 7. 2006, na základě níž jí byl poskytnut úvěr ve výši 16 000,- Kč. Součástí smlouvy jsou podmínky pro poskytnutí úvěru, podle nichž - bod 14 - dlužník výslovně souhlasí s tím, že v případě hrubého porušení smlouvy či podmínek pro poskytnutí smlouvy je družstvo oprávněno k dopsání data splatnosti v Bianco směnce a směnečné částky, určené celkovou výší dlužné částky, blíže specifikované v bodě 13. Oprávněný ve směnce dopsal částku 83 780,- Kč. Tato směnka vlastní č. 352380399 s doložkou „bez protestu“, dle níž měla povinná tuto částku zaplatit 16. 3. 2007, se stala podkladem pro vydání rozhodčího nálezu. Součástí smlouvy je i rozhodčí doložka, v níž se účastníci dohodli, že veškeré spory vzniklé ze smlouvy nebo v přímé souvislosti s ní, z jejího porušení, ukončení platnosti nebo z její neplatnosti, budou rozhodovány v rozhodčím řízení jedním rozhodcem panem Mgr. Radimem Saxlem, který byl určen dohodou stran. Tento rozhodce vydal dne 15. 5. 2007 rozhodčí nález, podle něhož má povinná oprávněnému zaplatit 83 780,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 6 % p. a. z částky 83 780,- Kč počínaje ode dne 16. 3. 2007 do zaplacení, vše do tří dnů od doručení rozhodčího nálezu, a náklady 5 300,- Kč. Rozhodčí nález nabyl právní moci 7. 6. 2007.
Právní úprava v zákoně č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31. 3. 2012, podle níž je třeba věc posuzovat, nevylučovala uzavření rozhodčí smlouvy či rozhodčí doložky pro řešení sporů vyplývajících ze spotřebitelských smluv. Zákaz uzavírat ve spotřebitelských smlouvách rozhodčí smlouvy (doložky) nevyplývá ani z §56 odst. 3 obč. zák. Taková smlouva však nesmí obsahovat ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10).
Exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, nepřihlíží ani k vadám nalézacího řízení (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 20 Cdo 505/2012, usnesení uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98). Rovněž Ústavní soud v souvislosti s řešením otázky (nedostatku) pravomoci rozhodce v exekučním řízení uzavřel, že rozhodčí nález nemůže být přezkoumáván z hlediska jeho věcné správnosti. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15, k přezkumu rozhodčí doložky z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012).
Proto ani v případě rozhodčích nálezů nepřísluší exekučnímu soudu přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru, resp. rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.
Takovýto výklad není v rozporu se závěry rozsudku SDEU ze dne 6. října 2009 ve věci C-40/08 Asturcom Telecomunicaciones SL proti Cristině Rodríguez Nogueira, v němž SDEU uvedl, že Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který rozhoduje o návrhu na nucený výkon pravomocného rozhodčího nálezu vydaného bez účasti spotřebitele, musí, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, i bez návrhu posoudit nepřiměřenost rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem, je-li podle vnitrostátních procesních pravidel možné provést takové posouzení v rámci obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (podobný závěr SDEU vyslovil i v rozsudku ze dne 16. listopadu 2010 ve věci C – 76/10 Pohotovosť, s. r. o. proti Ivetě Korčkovské). Takovou možnost náš právní řád nepřipouští.
S ohledem na závěry přijaté SDEU nepovažuje Nejvyšší soud za potřebné se dále vyjadřovat k nálezu Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, na nějž povinná odkazuje.
Protože se povinné prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného usnesení, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Exekuce již byla skončena, dovolací soud tedy rozhodl i o nákladech dovolacího řízení. Právo na jejich náhradu vzniklo úspěšnému oprávněnému. Nejvyšší soud však s ohledem na zdravotní stav a majetkové poměry povinné postupoval podle §150 o. s. ř. a právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu