ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.436.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 436/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně ANGLIA AUTO ACCESSORIES LIMITED , se sídlem Unit 3 Eastlands Industrial Estate Leiston, Suffolk IP 16 4LL, číslo společnosti 02303580, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Stejskalové 767/62, proti žalované Z. V. , zastoupené JUDr. Jitkou Kučerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 167 650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 946/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2012, č. j. 38 Co 501/2008-240, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám JUDr. Jitky Kučerové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.100,- Kč.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 19. 6. 2008, č. j. 14 C 946/2004-138, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 167 650,- Kč spolu s úrokem z prodlení vyčísleným ve výroku rozsudku, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení je v souzené věci nárok žalobkyně (ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné) na vyplacení pohledávky dle §315 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“). Dne 18. 5. 2004 byla podána žaloba na zaplacení částky 80 150,- Kč, jež představuje splátky nájemného za období od 9. 4. 1999 do 16. 6. 2000, a částky 87 500,- Kč jako nájemného od 17. 6. 2000 do 30. 3. 2001; o tuto částku žalobkyně rozšířila žalobu 20. 2. 2006. Splátky nájemného měla žalovaná poté, co byl ve prospěch žalobkyně nařízen výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, zasílat namísto povinnému KYJOVAN, výrobní družstvo invalidů, žalobkyni. Okresní soud zjistil, že žalovaná zákaz ani příkaz vyplývající z §312 a násl. o. s. ř. nerespektovala a žalobkyni splátky nájemného nezasílala. Dále se zabýval vznesenou námitkou promlčení a dospěl k závěru, že tříletá promlčecí lhůta ve smyslu §100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“) marně uplynula před podáním žaloby.
Krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobkyni současně uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 39 331,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně mohla své právo vůči žalované vykonat poprvé 29. 8. 2000 (pokud jde o nájemné splatné do tohoto dne) a dne 31. 3. 2001 (pokud jde o nájemné splatné 30. 3. 2001). Pokud byla žaloba podána 18. 5. 2004, resp. 20. 2. 2006, došlo k uplatnění práva po uplynutí promlčecí doby ve smyslu §101 obč. zák. Jestliže žalovaná vznesla námitku promlčení, nelze žalobě vyhovět. Odvolací soud neshledal rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, neboť žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by byla výrazem zneužití práva na úkor žalobkyně, jež marné uplynutí zákonné promlčecí doby nezavinila. Uvedl, že „z tvrzení žalobkyně, z nichž má vyplývat rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, naopak plyne, že úmysl žalované poškodit žalobkyni má vyplývat z důvodů, z nichž je dovozován vznik nároku (porušení povinnosti žalované platit nájemné oprávněnému namísto pronajímateli) a nikoliv z okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna“. Současně uvedl, že tvrzení týkající se náhrady škody, uplatněná až v odvolacím řízení, nelze hodnotit jinak, než jako nové skutečnosti, které nemohou být v odvolacím řízení uplatněny, neboť žalobkyně byla před soudem prvního stupně řádně poučena podle §119a odst. l o. s. ř.
Žalobkyně v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., namítá, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Neztotožnila se se závěrem odvolacího soudu, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Uvedla, že žalovaná v součinnosti s povinným „konspirativně“ plnila ve prospěch jeho dceřiné společnosti, přičemž povinný byl jejím jediným společníkem. Žalobkyně rovněž předpokládala, že nerespektování povinnosti uložené soudem žalované jako poddlužnici bude postiženo v trestněprávní rovině, k čemuž však nedošlo. V případě, že žalovaná měla pochybnosti, komu má podle rozhodnutí soudu plnit, mohla svůj závazek splnit uložením do soudní nebo notářské úschovy. Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí řádně nezdůvodnil, a je přesvědčena, že ve věci měly být aplikovány závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1737/08. Otázkou zásadního právního významu podle dovolatelky je, „zda porušení povinnosti poddlužníka v intencích §§313 a 314 o. s. ř. stanovené v rozhodnutí soudu vylučuje jeho dobrou víru a zda uplatnění námitky promlčení v obraně proti poddlužnické žalobě není v rozporu s dobrými mravy, a to za situace, pokud se nadále podílí na uspokojování pohledávky dlužníka a takto vyvolaný stav je z hlediska posouzení příčinné souvislosti k nastalé újmě oprávněného skutečností dostatečně významnou.“ Stejně tak dovolatelka nepovažuje za správný závěr soudu ohledně jejího nároku z titulu náhrady škody, neboť skutková tvrzení v poddlužnické žalobě jsou dostatečně vymezena. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka pouze polemizuje s právním názorem soudů obou stupňů, zda námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná tuto námitku namítala od začátku soudního řízení, a proto měla žalobkyně dostatek času, aby proti ní věcně argumentovala a předložila příslušné důkazy. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II, Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 167.650,- Kč s příslušenstvím, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. března 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., protože Nejvyšší soud se dosud nezabýval otázkou, zda vznesení námitky promlčení v řízení o poddlužnické žalobě není v rozporu s dobrými mravy, pokud se žalovaná (poddlužnice) nadále podílí na uspokojování pohledávky dlužníka.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu viz níže); jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §314 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, jakmile nabude nařízení výkonu rozhodnutí právní moci, vyrozumí o tom soud dlužníka povinného. Dlužník povinného vyplatí pohledávku, jestliže je již splatná, oprávněnému; není-li pohledávka povinného dosud splatná, vyplatí ji oprávněnému, jakmile se stane splatnou.
Podle §314 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 výplatou oprávněnému se zprostí dlužník povinného své povinnosti vůči povinnému.
Podle §315 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku bez odkladu po tom, kdy mu bylo doručeno vyrozumění, že nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, nebo kdy se stala pohledávka splatnou, může se oprávněný domáhat vlastním jménem na dlužníkovi povinného u jeho obecného soudu vyplacení pohledávky. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle §101 obč. zák., pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Posouzením, zda uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval, např. v rozsudku ze dne 3. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 57/2011, či v rozsudku ze dne 8. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010. Stejně se touto otázkou zabýval i Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 17. února 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/2008, nález ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95). Ústavní soud např. v nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uvedl, „že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“ Nejvyšší soud zase ve svém rozsudku ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 uzavřel, že „uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu“. V nálezu ze dne 17. února 2010, sp. zn. I ÚS 1737/2008, k otázce vztahu principu právní jistoty a námitky promlčení dále konstatoval, že „principu právní jistoty, který by v předmětné situaci ve svých důsledcích mohl svědčit vedlejším účastníkům, se však lze dovolávat a lze ho považovat za korektiv ochrany legitimního očekávání pouze za situace, kdy se jej dovolává subjekt v dobré víře. Není-li subjekt v dobré víře, nemůže v jeho případě působit ani princip právní jistoty jakožto korektiv ochrany legitimního očekávání, resp. tento princip nemůže být v rovině ústavněprávní důvodem pro omezení ochrany legitimního očekávání stěžovatele [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08 (N 157/50 SbNU 399), odstavec 22]“.
Výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného než pohledávky z účtu u peněžního ústavu spočívá v postižení pohledávky, kterou má povinný vůči svému dlužníku (dlužník povinného), jejímž předmětem je peněžité plnění. Vedení tohoto způsobu výkonu rozhodnutí (popř. exekuce) znamená omezení dlužníka povinného v tom směru, že nesmí vyplácet povinnému jeho pohledávku, ale vyplatí ji oprávněnému (§312 a násl. ve znění účinném do 31. 12. 2000). Nesplnění této povinnosti zakládá pro oprávněného právo domáhat se na dlužníkovi povinného vlastním jménem u jeho obecného soudu vyplacení pohledávky (§315 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Jestliže je poddlužnická žaloba založena na porušení povinností dlužníka povinného vyplývajících z §312 a §314 o. s. ř. (v souzené věci ve znění účinném do 31. 12. 2000), nemůže samotné jejich porušení (konkrétně nevyplacení pohledávky oprávněné a zasílání jednotlivých splátek povinnému) bez dalšího vést k závěru, že námitka promlčení uplatněná dlužníkem povinného je v rozporu s dobrými mravy. Takový rozpor je možné dovozovat jen z konkrétních okolností, za kterých k porušení povinnosti dlužníka povinného došlo. V souzené věci, kdy skutkový stav nebyl dovoláním napaden, takové okolnosti zjištěny nebyly.
Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud neposuzoval oprávněnost uplatněného nároku z titulu náhrady škody, je třeba uvést, že žalobkyně ve svém podání ze dne 12. 5. 2008, adresovaném okresnímu soudu, uvedla, že „již netrvá na svém právním názoru o rozšíření žaloby o titul náhrady škody…“ (č. l. 88). Při jednání před okresním soudem dne 19. 6. 2008 byli účastníci rovněž poučeni podle §119a odst. l o. s. ř. (č. l. 136). Jestliže pak žalobkyně v odvolání vytýká, že se soud vůbec nevypořádal s otázkou posouzení promlčení nároku žalobce vůči žalované z titulu náhrady škody, není její námitka na místě.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady úspěšné žalované tvoří odměna advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 22. 10. 2012) ve výši 9.700,- Kč, náhrada hotových výdajů 300,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 6, §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění účinném do 31. 12. 2012) a náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 2100,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu