ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.57.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 57/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. V. K. staršího , b) MUDr. M. K. , c) MUDr. S. P., d) E. K., e) Z. K., f) V. D., a g) Ing. Z. D., všech zastoupených JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem v Ostravě - Výškovice, Výškovická 172, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 123/2007, o dovolání žalobců a) – d) a f) – g) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2008, č.j. 1 Co 289/2007-75, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2008, č.j. 1 Co 289/2007-75, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
II. Řízení o návrhu (žalobě) na obnovu řízení ve věci 30 Cdo 3996/2008 Nejvyššího soudu ČR se zastavuje.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. září 2007, č.j. 23 C 123/2007-43 částečně vyhověl žalobě na ochranu osobnosti podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit nemajetkovou újmu v penězích žalobcům a) a b) ve výši 250.000,- Kč každému z nich, žalobkyni c) ve výši 150.000,- Kč a žalobcům c), d), f) a g) ve výši 50.000,- Kč každému z nich. Pokud šlo o další požadované částky z titulu náhrady nemajetkové újmy, žalobu zamítl. Zastavil také řízení o žalobě žalobce e) - zemřelého pana Z. K. Vyšel ze zjištění, že žalovaná (prostřednictvím příslušníka Policie České republiky kpt. Mgr. J. K.) zavinila dne 13. dubna 2003 na silnici mezi obcemi H. B. – M. n. O. dopravní nehodu, při níž způsobila Ing. V. K. mladšímu závažná zranění, kterým podlehl. Kpt. Mgr. J. K. byl za tento trestný čin pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.8.2006, č.j. 6 To 343/2006, který nabyl právní moci dne 3.8.2006. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná tím trvale a neodčinitelně zasáhla do osobnostních práv žalobců a) a b) jako rodičů, žalobkyně c) jako sestry, žalobkyně d) jako babičky ze strany matky a žalobců f) a g) jako prarodičů ze strany poškozeného na jejich soukromí a rodinný život chráněných ustanovením §11 obč. zák., a proto jim přiznal právo na náhradu nemajetkové újmy, jak je uvedeno shora.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. května 2008, č.j. 1 Co 289/2007-75 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobcům náhradu nemajetkové újmy v penězích, zamítl. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že zaviněným usmrcením Ing. V. K. mladšího žalovaná trvale a neodčinitelně zasáhla ve značné míře do práva všech žalobců na jejich soukromí a rodinný život chráněného ustanovením §11 o.z. a vznikla jí povinnost poskytnout jim přiměřené zadostiučinění v penězích. Přihlédl však k námitce promlčení, kterou uplatnila žalovaná ve svém odvolání. Konstatoval, že k zásahu do osobnostních práv žalobců došlo smrtí Ing. V. K. mladšího dne 13.4.2003 a od tohoto dne počala běžet žalobcům tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť toho dne mohlo být právo podle §101 o.z. vykonáno poprvé. Uvedená promlčecí lhůta pak uplynula dnem 13.4.2006. Žalobci však prostřednictvím zmocněného advokáta uplatnili svá práva u Krajského soudu v Ostravě až dne 11.4.2007, tedy po uplynutí promlčecí lhůty, takže námitka promlčení uplatněná žalovaným byla uplatněna důvodně. Odvolací soud z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobců dne 3. července 2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a)–d) a f)-g) dne 21. července 2008 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a z ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., když napadené rozhodnutí má podle jejich názoru zásadní právní význam. Odkazují na dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Napadenému rozhodnutí vytýkají, že odvolací soud neměl přihlédnout k námitce promlčení uplatněné žalovanou. Uvádějí, že při uplatňování svého práva u soudu se řídili platnou právní úpravou a konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem z 25.9.2003, sp.zn. 30 Cdo 1542/2003 nebo rozsudkem ze dne 27.9.2007, sp.zn. 30 Cdo 744/2007), která konstatovala, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. je nepromlčitelným nárokem. Žalobu podali dne 11.4.2007, tedy před vydáním odvolacím soudem zohledněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2007 a jeho publikací v roce 2008. Jsou proto přesvědčeni, že odvolací soud se měl řídit judikaturou Nejvyššího soudu v době podání žaloby. Akceptace námitky promlčení vznesené žalovanou stranou je podle jejich názoru ohrožením právní jistoty žalobců, která, jak již několikrát konstatoval Ústavní soud, patří mezi základní principy právního státu. Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a „o.s.ř.“) o tomto dovolání rozhodl rozsudkem ze dne 11. března 2010, č.j. 30 Cdo 3996/2008-209, kterým dovolání žalobců zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. V tomto svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že je skutečností, že v dovolateli uváděném rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 25.9.2003, sp.zn. 30 Cdo 1542/2003 bylo judikováno, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti obecně, a tedy i na zadostiučinění v penězích, se nepromlčuje . Poté ovšem došlo ke změně judikatorní situace v souvislosti s rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, ročník 2009, v němž byl obsažen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného. Odvolací soud v napadeném rozsudku z této zásady při svém rozhodování ve věci samé vyšel a v jejím důsledku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou žalobu zamítl. K vyloženému právnímu závěru v posuzované věci pak přihlédl při svém tehdejším rozhodování o tomto dovolání i dovolací soud. V případě námitky dovolatelů, že akceptace námitky promlčení uplatněné žalovanou v důsledku změny judikatury Nejvyššího soudu ČR, je ohrožením zásady právní jistoty žalobců, která patří mezi základní principy právního státu, dovolací soud poukázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 19.3.2009, sp.zn. III. ÚS 2822/07 (ASPI ID JUD148434CZ), kde bylo judikováno, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v článku 1 odst. 1 Ústavy; povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo pak předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci, včetně výkladu práva podávaného soudy. Přehodnocení výkladu ze strany správních úřadů nebo soudů, za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů, přitom není vyloučeno, avšak lze v něm spatřovat závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno vždy posuzovat ve světle konkrétní situace. Platí však, že změna dlouhodobé právní praxe nebo soudní judikatury, ale za nezměněného stavu právních předpisů, může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít svévolně . Jak vyplývá z předchozího výkladu, ke změně judikatury Nejvyššího soudu ČR týkající se promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, došlo právě z důvodů, které má na mysli Ústavní soud. K otázce aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. dovolací soud uvedl, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR je konformní mimo jiné s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 6.9.2005, sp.zn. I. ÚS 643/04. Např. v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004) bylo vyloženo, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil . Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem, že předeslaný výjimečný případ nemůže založit pouhá skutečnost, že zvolený zástupce žalobců – advokát - neuplatnil jejich nárok v promlčecí lhůtě, a že uplatněním námitky promlčení ze strany žalované nedošlo ke zneužití jejího práva takovou námitku uplatnit. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.
Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 11. března 2010 byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2010, sp.zn. III. ÚS 1275/10 (který současně odmítl návrh na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2008, č.j. 1 Co 289/2007-75). Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu mimo jiného uvedl, že „ předmětem ústavního přezkumu v rozhodované věci jsou důsledky změny judikatury soudů, jejichž obsahem je zúžení prostoru uplatnění subjektivního práva, přijaté v průběhu soudního řízení. Je jím posouzení situace, v níž se uplatnění subjektivního práva navrhovatelem v soudním sporu opírá o ustálenou soudní interpretaci relevantního práva, situace, v níž navrhovatel uplatňuje subjektivní právo v dobré víře v souladu se soudní praxí, je však konfrontován s její zásadní změnou v jeho neprospěch. Předmětem ústavního přezkumu v dané věci je tudíž posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé.
V průběhu řízení v předmětné věci před odvolacím soudem Nejvyšší soud v kauze analogické změnil svoji dosavadní judikaturu, změnil svoji dosavadní interpretaci institutu promlčení práva plynoucího z ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku. Učinil tak rozsudkem velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. listopadu 2008, a to bez změněného skutkového základu ve stejné věci, v níž ve svém předchozím dovolacím kasačním rozhodnutí zaujal původní právní názor. Konstatoval přitom, že "dovolací soud není svými právními názory vázán, jak o tom svědčí právě důvod rozhodování jeho velkého senátu v této věci". Pouze jako obiter dictum na okraj uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, představujícího overruling ve vztahu k vlastní předchozí judikatuře, Ústavní soud konstatuje vybočení z ústavních kautel právního státu (daných principem ne bis in idem). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 Ústavní soud vyslovil maximu vázanosti vlastními rozhodnutími, vydanými v téže věci bez změny skutkového základu. Vyšel přitom z teze vyslovené v nálezu sp. zn. III. ÚS 425/97, dle níž "vykonatelný nález Ústavního soudu je ... závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 úst. zákona č. 1/1993 Sb.), a tedy - jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae (§35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci." Z uvedeného Ústavní soud pro posouzení věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/06 dovodil závěr, dle něhož v ní nemůže jít o znovuotevření otázek, posouzených předchozím kasačním nálezem v dané věci (sp. zn. III. ÚS 252/04), nýbrž zásadně jen o konfrontaci následného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s požadavky závaznosti tohoto nálezu (sp. zn. III. ÚS 252/04). Uvedená maxima nepřípustnosti změny právního názoru (overruling) v důsledku překážky věci rozsouzené (při nezměněném skutkovém základu) platí plně nejen pro rozhodování Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných.
V posuzované věci, na rozdíl od věci precedenční, podmínka pro overrruling, spočívající v překážce rei iudicatae, dotčena nebyla. Pro její posouzení ale v plném rozsahu dopadá právní názor, jenž Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09. Dle něj "judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod. s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení." Z uvedené obecné teze pak Ústavní soud vyvodil konkrétní důsledek: "Změnou právního názoru obecných soudů ve prospěch promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv a současné nemožnosti poškozeného uplatnit tuto náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem v rámci adhézního řízení (dovozovaná z ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu) došlo k neproporcionálnímu zvýhodnění poškozených uplatňujících nárok na náhradu majetkové škody. Ústavní soud neshledává žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených. Obecné soudy rozhodující v občanskoprávním řízení musí svůj postup, resp. právní názor uvést do souladu s trestněprávní doktrínou a judikaturou tak, aby nedocházelo k porušení základních práv účastníků řízení."
Ústavní soud nejenže neshledal žádný důvod se od své předchozí judikatury k dané věci odchýlit, nýbrž k jejímu doplnění dodává následující:
Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace.
Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo na okraj uvedeného problému zformuloval tezi, dle níž hlediska posuzování nepřípustnosti retroaktivity zákonného práva nelze bez dalšího použít pro retroaktivní dopady změny soudní judikatury, přičemž ale soudy zatěžuje povinnost při změně judikatury zvážit míru negativních dopadů pro ochranu důvěry v právo (BVerfGE, 18, 224, 240). Právní doktrína jednak zastává obdobná stanoviska, jednak se kloní k přístupu, jenž klade na judiciální intertemporalitu obdobná hlediska, jak je tomu u intertemporality zákonného práva.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 zformuloval obecná hlediska vůči vlastní judikatuře dopadající na overruling: "Nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy). První možností, kdy Ústavní soud může překonat vlastní judikaturu, je změna sociálních a ekonomických poměrů v zemi nebo změna v jejich struktuře, anebo změna kulturních představ společnosti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezují princip demokratické právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Další možností pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku ČR, nejde-li samozřejmě o změny odporující limitům stanoveným čl. 9 odst. 2 Ústavy, tj. nejde-li o změny podstatných náležitostí demokratického právního státu."
Promítnutí uvedených kautel obsahuje řada nálezů Ústavního soudu, obsahujících podmínky, jež je nutné vyžadovat pro změnu právního názoru obecných soudů. V nálezu sp. zn. III. ÚS 613/06 (následovaným nálezy dalšími: sp. zn. III. ÚS 117/07, II. ÚS 635/09) Ústavní soud vyslovil prioritu hodnoty stálosti judikatury, jíž lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiálních podmínek: "Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána." V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2170/08 pak Ústavní soud rozvedl obsah materiálních podmínek pro overruling: "Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak."
Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti.
Kautelám plynoucím z nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09, jakož i na ně navazujícím maximám posuzování intertemporality soudcovského práva ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2010 č. j. 30 Cdo 3996/2008-209 nedostálo, pročež je Ústavní soud v důsledku jeho rozporu se základními právy plynoucími z principu rovnosti dle čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Zrušením napadeného rozsudku Nejvyššího soudu se stěžovatelům otevírá možnost projednání jimi uplatněných námitek před k tomu povolaným obecným soudem.“.
Za popsaného stavu Nejvyšší soud jako soud dovolací vázán právním názorem Ústavního soudu (srov. nález II. ÚS 156/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 5, č.9) uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Přípustnost tohoto dovolání je dána ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Současně přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl i se zřetelem k vyslovenému právnímu názoru Ústavního soudu k závěru, že toto rozhodnutí není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Pokud dovolatelé ve svém dovolání vycházejí z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Dovolací soud v prvé řadě poukazuje na obsah odůvodnění nálezu Ústavního soudu, kterým byl zrušen rozsudek dovolacího soudu ze dne 11. března 2010, na který v plném rozsahu odkazuje.
Dále je skutečností, že odvolací soud se v napadeném rozsudku zabýval, byť s negativním závěrem, mimo jiné též otázkou, zda žalovaným uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Přesto však dospěl k závěru, že postup žalovaného byl necitlivý a neetický. V této souvislosti je proto třeba poukázat na to, že Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého – podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (bod 19). Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 […], ve kterém uvedl: ,Ustanovení §3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.‘ Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. ,Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu‘ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Ústavněprávně je ustanovení §3 odst. 1 OZ oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 […] uvedl Ústavní soud, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 na pozadí stížnosti brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v zanedbání lékařské péče mimo jiné uvedl, že obecné soudy by měly otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Vznesení námitky promlčení dle názoru Ústavního soudu zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou ale nastat situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 […] a nález ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04). (…) Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – obdobně jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srov. nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09). Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000 […]).
Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, z vyložených zásad plně nevychází. Proto nelze tento rozsudek Vrchního soudu v Olomouci pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej z uvedeného důvodu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Podáním ze dne 19. ledna 2011 dovolatelé podali „návrh na obnovu řízení ve věci dovolání k Nejvyššímu soudu ČR k rozsudku č.j. 30 Cdo 3996/2008-29 ze dne 11. března 2010 s návrhem na vydání nového rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým se ruší rozsudek č.j. 1 Co 289/2007-75 ze dne 21. května 2008 Vrchního soudu v Olomouci“.
Podle ustanovení §228 o.s.ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé:
a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci;
b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci (odst. 1). Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout také pravomocné usnesení, kterým byl schválen smír, lze-li důvody obnovy podle odstavce 1 vztahovat i na předpoklady, za nichž byl smír schvalován; to platí obdobně pro pravomocný platební rozkaz, pravomocný rozsudek pro uznání a pravomocný rozsudek pro zmeškání (odst. 2).
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že žalobou na obnovu řízení lze napadnou rozhodnutí ve věci samé soudu prvního, resp. druhého stupně, nikoliv však soudu dovolacího. Funkční příslušnost soudu pro projednání takové žaloby (návrhu) proto občanský soudní řád neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je tak neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Nejvyšší soud proto řízení, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. října 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu