ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.82.2013.3
sp. zn. 30 Cdo 82/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobců: a) O. B. , b) M. M. , c) A. N. , d) T. N. , e) V. O. , f) MUDr. H. R. , g) O. O. , h) Ing. A. P. , ch) dědiců po zůstaviteli MUDr. K. P. , kterak bude jejich okruh určen v rámci dědického řízení sp. zn. 13 D 532/2011, Nd 138/2001 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3, jejichž opatrovníkem je JUDr. Jaromír Štůstek, advokát se sídlem v Neratovicích, Na Výsluní 1234, i) M. P. , a j) Ing. Mgr. J. P., DrSc. , všech zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní třída 10/138, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 95/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, č. j. 30 Co 523/2011 – 325, takto:
Výrok II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, č. j. 30 Cdo 82/2013 – 428, se opravuje tak, že správně zní:
Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, č. j. 30 Co 523/2011 – 325, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 8. 2011, č. j. 39 C 95/2009 – 245, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 12. 2011, č. j. 39 C 95/2009 – 302, v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nárocích žalobců a) do částky 34.845,- Kč s přísl. b) do částky 34.845,- Kč s přísl., d) do částky 52.267,50 Kč s přísl., e) do částky 104.535,- Kč s přísl., g) do částky 104.535,- Kč s přísl., h) do částky 20.907,- Kč s přísl., ch) do částky 209.070,- Kč s přísl., i) do částky 38.329,50 Kč s přísl. a j) do částky 62.721,- Kč s přísl. a v navazujících výrocích ohledně uvedených žalobců o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání uvedených žalobců zamítá .
Odůvodnění:
Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku ze dne 25. 2. 2014, č. j. 30 Cdo 82/2013 – 428, ve vztahu k žalobami uplatněným nárokům žalobců na náhradu ušlého zisku uvedl:„K tomu je však nutno dodat, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku nesprávného výkonu veřejné moci, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. V příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci totiž musí být majetková újma způsobená tím, že takový postup zasáhl do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a nikoliv jen tvrzené zmaření zamýšleného finančního záměru (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). V konkrétním případě k tomu Nejvyšší soud doplnil, že‚ odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by byl na účet poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet do úvahy jen tehdy, pokud by žalobci (poškozenému) v důsledku nezákonného rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jen tehdy by byla taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody by tak byla naplněna‘ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3910/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007).“
Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že dovolací soud s uvedením právní argumentace neshledal dovolání žalobců důvodné, a naopak jej hodnotil za nedůvodné, v tom rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti té části výroku napadeného rozhodnutí, jíž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně těch částí žalob, jimiž žalobci požadovali náhradu škody ve formě ušlého zisku. Při vyhotovení rozsudku však došlo ke zjevné nesprávnosti, když v uvedeném rozsahu bylo dovolání argumentačně zamítnuto, což se nepromítlo ve výroku rozhodnutí.
Postupem podle §243c a §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, bylo výše vysvětlené pochybení napraveno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopad 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu