ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.910.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 910/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Profimedia.CZ a.s. , se sídlem v Pardubicích – Zelené Předměstí, Nerudova 1668, IČO: 288 18 741, zastoupené Mgr. Matějem Váchou, advokátem se sídlem v Praze 1 - Malá Strana, Újezd 450/40, proti žalovanému FTV Prima, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 8, Na Žertvách 24/132, IČO: 481 15 908, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 5/49, o autorskoprávní nároky - zaplacení částky 804.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 31 C 46/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2013, č.j. 3 Co 192/2012–143, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2013, č.j. 3 Co 192/2012–143, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. června 2012, č.j. 31 C 46/2011-131, řízení v označené věci zastavil a žalobci s odkazem na ustanovení §146 odst. 2 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) uložil zaplatit žalovanému částku 83.856,- Kč z titulu náhrady nákladů řízení neboť žalobce procesně zavinil zpětvzetím žaloby (nikoliv pro chování žalovaného), že řízení bylo zastaveno.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. června 2013, č.j. 3 Co 192/2012-143, vyslovil, že uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení se mění tak, „že se žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na ustanovení §150 o.s.ř. a dospěl k závěru, že povinnost žalobce uhradit náklady řízení podle ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. se v (tomto) konkrétním případě jeví vůči němu jako nepřiměřená tvrdost. Uvedl, že „vzal...v úvahu, že k zastavení řízení sice došlo v důsledku zpětvzetí žaloby, tu však vzal žalobce zpět pro to, že došlo k mimosoudní dohodě“. Dále konstatoval, že „okolnosti případu, pro které nelze žalovanému přiznat právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci proto, že žalobce svým procesním postojem spočívajícím ve zpětvzetí žaloby zavinil, že řízení muselo být zastaveno, spatřuje soud ve skutečnosti, že žalovaný si musel být vědom určité povinnosti vůči žalobci, neboť s ním uzavřel dohodu o narovnání (její obsah není odvolacímu soudu znám)“. Odvolací soud tedy bere v úvahu tu okolnost, že určitá povinnost žalovaného vůči žalobci existovala v době podání žaloby, neboť následně v průběhu sporu strany uzavřely dohodu o narovnání, tato dohoda zřejmě byla pro obě strany výhodná (jinak by jí neuzavíraly). Odvolací soud nepochybuje, že do obsahu dohody se mohly promítnout i vynaložené náklady účastníků na daný probíhající spor. Z uvedených důvodů má odvolací soud za to, že v dané věci lze aplikovat ustanovení §150 o.s.ř. Dovodil okolnosti, pro které nelze žalovanému přiznat náhradu nákladů řízení, jak popisuje shora, a usnesení soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném výroku o nákladech řízení podle §220 o.s.ř. mění tak, že se žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává.“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jež má za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., přičemž má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2001, sp.zn. 21 Cdo 1119/2000, a na rozhodnutí téhož soudu ze dne 9. října 2002, sp.zn. 29 Cdo 2893/2000. Odvolacímu soudu vytýká vadnou aplikaci ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. a §150 téhož zákona, stejně jako nesprávný postup vážící se k ustanovení §122 o.s.ř. Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se žalobce vyjádřil podáním své zástupkyně ze dne 27. listopadu 2013, v němž vyslovil názor, že postup soudu druhého stupně byl zcela v souladu s právními předpisy, když zde byly důvody zvláštního zřetele hodné, aby s přihlédnutím k ustanovení §150 o.s.ř. nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení. Navrhl proto, aby dovolání bylo zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V dané věci dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je v označené věci přípustné s ohledem na skutečnost, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil – jak bude ještě rozvedeno později - od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Bylo-již uvedeno, že soud prvního stupně v důsledku zpětvzetí žaloby žalobcem rozhodl o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §146 odst. 2 věty první o.s.ř. Naproti tomu odvolací soud změnil v této části rozhodnutí soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení §150 o.s.ř. Nedospěl tak zcela zřejmě k úvaze, že by bylo odůvodněné rozhodnutí podle ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Této úvaze by proto s ohledem na znění ustanovení §150 o.s.ř. odpovídal (pokud by pro to ovšem byly splněny zákonné předpoklady) výrok, že žalovanému (žalované) se náhrada nákladů řízení nepřiznává. S ohledem však na skutečnost, že výrok napadeného usnesení, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno zní, že se „ žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává“, neodpovídá konstrukci ustanovení §150 o.s.ř. (když ostatně v rozporu s formulací tohoto výroku je i samotné odůvodnění tohoto rozhodnutí), dospěl dovolací soud (po té, co mu byl spis předložen k rozhodnutí o dovolání), že zde nepochybně došlo při vyhotovení tohoto rozhodnutí k tzv. jiné zřejmé nesprávnosti (tj. k bezděčné záměně označení účastníků), a proto vyzval odvolací soud k její případné opravě ve smyslu ustanovení §164 o.s.ř. Vrchní soud v Praze k tomu však ve svém přípisu ze dne 5. února 2014, který byl připojen k opětovně předloženému procesnímu spisu k rozhodnutí o dovolání, uvedl, že dovozuje, že „odvolací soud není oprávněn formou opravného usnesení dle §164, věta druhá o.s.ř. měnit obsah samotných napadených výroků usnesení dotčeného dovoláním, tedy ukládat povinnost jinému účastníku.“ Dále konstatuje, že má za to, „že napadené usnesení netrpí zjevnou nesprávností v psaní či v počtech, týkajících se záhlaví usnesení, či jeho odůvodnění.“
Za tohoto stavu, kdy je zřejmé, že odvolací soud popsaným způsobem rozhodl nepochybně cíleně (byť nesprávně), nejednalo se tak tedy z jeho strany o nedopatření, dovolací soud v dalším řízení proto napadené usnesení odvolacího soudu přezkoumal se závěrem, že není správné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.). Právě takovouto vadou je usnesení odvolacího soudu citelně poznamenáno.
Dovoláním napadené rozhodnutí je totiž ve zjevném rozporu s jeho odůvodněním a tato diskrepance mezi tím, co soud vyslovit patrně chtěl (byť, jak již bylo zmíněno výše, vadně), a tím, co ve skutečnosti výrokově vyslovil, vyvolává viditelnou právní nejistotu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2013, IV. ÚS 512/12). Kromě rozporu výroku usnesení odvolacího soudu s jeho odůvodněním je vnitřně rozporný i sám jeho výrok I., který se sice verbálně manifestuje jako výrok, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno, ve skutečnosti výrok usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo žalovanému přisouzeno právo na náhradu nákladů řízení nikterak nemění tím, pokud bylo vysloveno, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Usnesení odvolacího soudu tak v zásadě fakticky nic nepozměňuje na povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 83.856,- Kč, což podle obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí evidentně nebylo zřejmým úmyslem odvolacího soudu. Je proto výrazně kolegiálním eufemismem, pokud je napadené rozhodnutí hodnoceno pouze jen jako nejasné a ve své podstatě zcela konfúzní a jsoucí v rozporu mimo jiné s ustanovením §155 a §157 o.s.ř. ve spojení s §167 odst. 2 a §169 téhož zákona. Pokud totiž odvolací soud mínil (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí) o náhradě nákladů řízení rozhodovat s přihlédnutím k ustanovení §150 o.s.ř., a pokud měl za této situace za to, že odvoláním žalobce napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo žalovanému přisouzeno právo na náhradu nákladů řízení, není odpovídající, pak korespondujícím výrokem, jímž by bylo toto rozhodnutí změněno, by bylo vymezení, že žalovaný/žalovaná (nikoliv tedy žalobce) nemá právo na náhradu nákladů řízení.
I když by nebylo uvedeného pochybení, pak nelze přehlédnout, že podle ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. jestliže některý z účastníků zavinil (tj. procesně zavinil), že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně , je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Ustanovení §150 o.s.ř. pak vymezuje, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele , nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu účastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Ústavní soud například ve svém rozhodnutí ze dne 17. května 2001, sp.zn. III. ÚS 727/2000 konstatoval, že otázku náhrad nákladů řízení upravuje občanský soudní řád (dále opět jen "o.s.ř.") v ustanoveních §142 a dalších. Rozhodnutí podle ustanovení §150 o.s.ř. o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí soud řádně a přesvědčivě odůvodnit. Musí tak vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující. S poukazem na uvedené tak nelze než konstatovat, že v uvedeném směru bylo v konečném důsledku zasaženo navrhovatelovo základní právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Občanský soudní řád zakotvuje požadavek, aby soud v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku (rozhodnutí) uvedl, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci. Pro závěr o něm je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá o jejich věrohodnosti a pravdivosti. Závěr o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud vyhledává příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci aplikačního procesu posuzuje, zda je daný skutek (vůbec) podřaditelný pod tu kterou právní normu (obdobně viz např. rozsudek NS ČR ze dne 24. března 2010, sp.zn. 30 Cdo 677/2010). Nelze-li z odůvodnění rozsudku (rozhodnutí) zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku (rozhodnutí), anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně. Aby bylo možno korektně posoudit otázku právně kvalifikačního výsledku soudu ve vydaném rozhodnutí, je nezbytné, aby z odůvodnění jeho písemného vyhotovení byla zřejmá i skutková stránka věci. Deficit v tomto směru, neurčitost či nesrozumitelnost mezi dílčími skutkovými zjištěními navzájem nebo ve vztahu k závěru o skutkovém stavu mohou v dovolacím řízení naplnit dovolací důvod představovaný charakteristikou, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí v části právního posouzení věci může být založena i v situaci, kdy sice odůvodnění rozsudku obsahuje aplikační úvahu soudu na zjištěný skutkový stav, avšak toto právní posouzení neobstojí, resp. je v rozporu s výrokovou částí rozhodnutí .
V posuzovaném případě rozkolísanost odvolacího soudu ve vytčení skutkových podkladů napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nadto lze mít některé jeho skutkové závěry pouze za „předkládané k věření“, než za řádným způsobem ověřené a odůvodněné, proto odvolacím soudem formulované znění výroku, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává, neodpovídá předpokladům, které má na mysli ustanovení §150 o.s.ř.
Z uvedených skutečností tak vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nelze považovat za správné. Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí včetně souvisejícího výroku podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. září 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu