ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1794.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1794/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MULTISPED s.r.o. , se sídlem v Litoměřicích, U Školy 153/4, PSČ 412 01, identifikační číslo osoby 25453939, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, proti žalované UniCredit Leasing CZ, a.s. , se sídlem v Praze 4 - Michlích, Želetavská 1525/1, PSČ 140 10, identifikační číslo osoby 15886492, zastoupené Mgr. Leopoldem Trdým, advokátem se sídlem v Praze 9, Pod pekárnami 245/10, o zaplacení 123 934,80 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 173 368 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 83/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2012, č. j. 2 Cmo 215/2011-147, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2011, č. j. 22 Cm 83/2008-118, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2011, č. j. 22 Cm 83/2008-118, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2012, č. j. 2 Cmo 215/2011-147, se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Leopolda Trdého.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2011, č. j. 22 Cm 83/2008-118, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 123 934,80 Kč, žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované 173 368,90 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Z dovolání žalobkyně se podává, že dovolatelka jím výslovně napadla v záhlaví označené rozsudky soudů obou stupňů.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2011, č. j. 22 Cm 83/2008-118, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dovolatel v rámci svého dispozitivního oprávnění stanoví pro soud závazným způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, především tím, že označí jeden nebo některé z více výroků v rozhodnutí obsažených.
Nejvyšší soud již opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. například usnesení uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 24. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 304/2005, ze dne 23. května 2006, sp. zn. 29 Odo 485/2005, ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 5120/2007, a ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 2808/2009, jež jsou veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz) dovodil, že dovolání, které nebylo v propadné (prekluzivní) lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. doplněno o náležitosti uvedené v §241a odst. 1 o. s. ř., bude dovolacím soudem odmítnuto podle §43 odst. 2 o. s. ř.
Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka v něm nevymezila rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Jestliže byl rozsudek odvolacího soudu dovolatelce (jejímu zástupci) doručen dne 26. dubna 2012 (srov. doručenku na č. l. 155 verte spisu), zákonná dvouměsíční lhůta stanovená v §241b odst. 3 o. s. ř. k případnému doplnění dovolání jí marně uplynula dne 26. června 2012. Tímto marným uplynutím lhůty se vada dovolání spočívající v neuvedení rozsahu napadeného rozsudku stala neodstranitelnou a dovolání žalobkyně trpí vadou, která brání dalšímu pokračování dovolacího řízení.
I kdyby však dovolání uvedenou vadou netrpělo, muselo by být odmítnuto jako nepřípustné. Dovolání není přípustné dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) téhož ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá. Je tomu tak proto, že otázku jednání podnikatele (dovolatelky) řešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou v napadeném rozhodnutí odkázal. Mylné východisko dovolatelky o tom, že za podnikatele (společnost) může jednat pouze jednatel nebo jím zmocněná osoba (s odkazem na nepřípadnou judikaturu Nejvyššího soudu), není způsobilá založit přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně proti napadenému rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 a §43 odst. 2 o. s. ř. pro vady podaného dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto a řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno, nemá na náhradu nákladů právo a je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 9 500 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 058 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. prosince 2014
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu