ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2806.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 2806/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Cashdirect, a.s. , se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 28 97 10 86, zastoupené Mgr. Marošem Tomko, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, proti žalovaným 1) ŠkoFIN s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 45 80 53 69, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, 2) M. Z. , a 3) P. S. , o zaplacení částky 290.005,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 534/2008, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2013, č. j. 22 Co 186/2010-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.858,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. října 2009, č. j. 16 C 534/2008-98, uložil žalovaným 2) a 3) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 262.809,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu proti žalované 1) zamítl (výrok II.), a zamítl ji i v části, v níž se domáhala po žalovaných 2) a 3) zaplacení částky 27.196,- Kč s úrokem z prodlení (výrok III.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. tak, že žalované 1) uložil zaplatit žalobkyni částku 290.005,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, jinak jej v tomto výroku potvrdil s tím, že tuto částku je žalovaná 1) povinna zaplatit společně a nerozdílně se žalovanými 2) a 3), jimž byla tato povinnost uložena výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně a dále výrokem II. téhož rozsudku (první výrok), dále jej změnil v zamítavém výroku III. tak, žalovaným 2) a 3) uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 27.196,- Kč s úrokem z prodlení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu k žalované 1) [posuzováno podle obsahu - §41 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] podala žalovaná 1) dovolání, v němž označila jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil její pasivní legitimaci v řízení, neboť z ustanovení §24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), v rozhodném znění (tj. k datu 15. července 2005, kdy došlo k dopravní nehodě), vůbec nevyplývá solidární odpovědnost vlastníka vozidla za škodu způsobenou poškozenému, a dovolatelka tedy za škodu, kterou nezpůsobila a za kterou bylo poškozenému poskytnuto plnění, neodpovídá. Tento její názor je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, avšak o ústavní stížnosti podané žalobkyní proti předcházejícímu rozsudku odvolacího soudu v projednávané věci ze dne 16. prosince 2010, č. j. 22 Co 186/2010-147, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k ní, rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 1463/11, jinak, a to, že dovolatelka jako vlastník vozidla za škodu odpovídá. Dovolatelka se se závěry Ústavního soudu neztotožňuje a považuje jeho nález za neoprávněný zásah do rozhodovací pravomoci obecných soudů.
Dovolatelka dále uvádí, že v řízení namítala i další okolnosti vylučující její odpovědnost za škodu, těmi se však odvolací soud nezabýval s odůvodněním, že jde o nová tvrzení, která před soudem prvního stupně uplatněna nebyla, a v odvolacím řízení proto ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. nejsou přípustná. Přičemž okolnost, proč je neuplatnila, není významná. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud se těmito námitkami zabývat měl, neboť tyto nijak nemění skutkový základ rozhodnutí, jen upřesňují a rozvíjí její dosavadní tvrzení o daných skutečnostech, aniž by bylo třeba uvažovat o aplikaci jiné právní normy při posouzení nároku. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Takový údaj se však z dovolání nepodává. Z obsahu dovolání je zjistitelné, o kterou otázku hmotného práva jde, nikoliv však, od které judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, resp. v kterých rozhodnutích Nejvyšší soud předestřenou otázku řešil rozdílně. Přitom podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně posoudil její tvrzení o dalších okolnostech vylučujících odpovědnost za škodu, jako za tvrzení uplatněná v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř., pak ve vztahu k této procesní otázce nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. Dovolatelka v této části dovolání pouze obsáhle polemizuje se závěrem odvolacího soudu s odkazem na ustanovení §415 a §420 obč. zák. a na konkrétní ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. o tom, že je subjektem odpovědným za škodu.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že rozhodl-li v projednávané věci Ústavní soud nálezem ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 1463/11, je odvolací soud (i dovolací soud v případě, kdyby bylo dovolání přípustné) vázán tímto nálezem, byť by se v tomto individuálním případě musel odchýlit od své rozhodovací praxe, aby byl dán průchod závaznosti nálezu Ústavního soudu v otázce, že vlastník nepojištěného vozidla, jímž byla způsobena škoda, je pasivně legitimován ve věci regresního nároku podle ustanovení §24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb., účinným od 1. září 2005 (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 791/2011, in www.nsoud.cz).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. března 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu