ECLI:CZ:US:2012:2.US.1463.11.1
sp. zn. II. ÚS 1463/11
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 1463/11 ve věci ústavní stížnosti České kanceláře pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010 č. j. 22 Co 186/2010-147, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání ve věci jejího regresního nároku, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a společnosti ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem Pekařská 6, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010 č. j. 22 Co 186/2010-147 se ruší.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. května 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace prvního žalovaného ve věci jejího regresního nároku dle ustanovení §24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném ke dni vzniku předmětné škodní události, tedy ke dni 15. 7. 2005. Má za to, že pasivní legitimace leasingové společnosti jakožto vlastníka vozidla, jímž byla způsobena škoda, ačkoli tato nebyla ke dni vzniku škodní události provozovatelem vozidla, je dána. Poukazuje na znění ustanovení §24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., které vymezuje okruh pasivně legitimovaných osob pojmem "osoba odpovědná za škodu dle odstavce 2 písm. a) a b)", činí jeho historický výklad a dospívá k závěru svědčícímu pasivní legitimaci vlastníka vozidla, jímž byla způsobena škoda, i v případě, nezastává-li tento subjekt zároveň pozici provozovatele. Odkazuje přitom na závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3415/2006, že osobou bez pojištění odpovědnosti ve smyslu §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. je nikoli pouze osoba, která nesplní povinnost uzavřít pojistnou smlouvu ve smyslu §4 zákona, nýbrž osoba, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla, u něhož nebyla taková pojistná smlouva uzavřena. Aplikací výkladu judikovaného Nejvyšším soudem je pak nutno dospět k závěru, že osobou bez pojištění odpovědnosti odpovědnou za škodu způsobenou provozem vozidla v souladu s ustanovením §24 odst. 2 písm. b) v návaznosti na ustanovení §24 odst. 9 věty první a §3 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. je jednak osoba odpovědná za způsobenou škodu dle §420 obč. zák., tedy i vlastník vozidla, který porušil právní povinnost tím, že nesjednal pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a jednak osoba odpovědná za způsobenou škodu dle §427 obč. zák., jež odpovídá bez ohledu na zavinění. Poukazuje i na názor vyslovený Ústavním soudem v usnesení ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 812/06 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a v souladu s ním shrnuje, že vlastník nepojištěného vozidla, jímž byla způsobena škoda, je pasivně legitimován ve věci regresního nároku dle §24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., neboť porušil svou povinnost danou ustanovením §4 tohoto zákona. Stěžovatelka se neztotožňuje ani se závěry co do výroku zamítajícího její nárok na úhradu delegačního poplatku.
Ústavní soud vyzval účastníka řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili, přičemž vyjádření podal pouze vedlejší účastník společnost ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem Pekařská 6, Praha 5, který vyslovil přesvědčení, že žádné základní právo či svoboda stěžovatelky nebyly porušeny. Poukázal zejména na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž obecné soudy vycházely a ze které vyplývá, že není pasivně legitimován ve sporu, a uzavřel, že závěry Ústavního soudu zmíněné v rozhodnutí ze dne 11. března 2008 sp. zn. III. ÚS 812/06 na projednávanou věc nedopadají a byly překonány rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 16 C 534/2008 bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 5 uložil rozsudkem ze dne 22. října 2009 žalovaným 2 a 3 (M. Z. a P. S.) povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelce 262 809 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I), žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalované 1 - ŠkoFIN, s. r. o., a žalovaných 2 a 3 uhrazení částky 290 005 Kč s příslušným úrokem z prodlení ve vztahu k žalované 1 zamítl (výrok II) a rovněž zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala po žalovaných 2 a 3 zaplacení částky 27 196 Kč s příslušným úrokem (výrok III). Výroky pod body IV a V rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nárok na úhradu administrativního poplatku za likvidaci škodní události ve výši 27 196 Kč neshledal důvodným s poukazem na to, že tato povinnost byla do zákona č. 168/1999 Sb. vložena až jeho novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů (zákon o finančních konglomerátech), zatímco v době, kdy k nehodě došlo, ještě ustanovení §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. uvedenou povinnost na straně toho, kdo odpovídá za vzniklou škodu, nepředpokládalo. Nárok vůči žalované 1 zamítl z důvodu absence její pasivní legitimace ve sporu. Shledal, že solidární odpovědnost této žalované za vzniklé škody do doby účinnosti zákona č. 377/2005 Sb. (který rozšířil a explicitně stanovil solidární spoluodpovědnost vlastníka za úhradu nákladů vynaložených za škodu způsobenou vozidlem bez pojištění odpovědnosti) dána nebyla. S odkazem na judikáty Nejvyššího soudu konstatoval, že spoluodpovědnost žalované 1 jakožto poskytovatele leasingu bylo možné v rozhodné době dovodit pouze za předpokladu, kdyby dispoziční možnosti žalovaného 2 jakožto leasingového nájemce s pronajatým automobilem byly omezeny do té míry, že by za výlučného provozovatele vozidla bylo možné považovat leasingového pronajímatele, tedy žalovanou 1, což však není projednávaný případ, neboť dle obchodních podmínek žalované 1 bylo na žalovaném 2, aby opravy a údržbu předmětu leasingu (vozidla, jímž byla způsobena nehoda) objednával vlastním jménem a na své náklady a aby řádně hradil havarijní pojištění i povinné ručení.
O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé pod body II a III a ve výrocích o nákladech řízení pod body IV a V potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými, přičemž poukázal na to, že závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 812/06 (viz výše) nelze na daný případ aplikovat, a to ve světle pozdějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3360/2007, jehož právní věta konstatuje, že není-li vlastník vozidla osobou odpovědnou za škodu způsobenou provozem jeho vozidla, k němuž nebylo sjednáno zákonné povinné pojištění odpovědnosti za škodu, nemá vůči němu Česká kancelář pojistitelů právo postižní podle §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 28. 9. 2005.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu v projednávaném případě došlo.
Základní otázkou, kterou soudy v souvislosti s nárokem vzneseným žalobou vůči žalované 1 řešily, byla okolnost, zda do doby účinnosti zákona č. 377/2005 Sb., který stanovil spoluodpovědnost vlastníka vozidla, jímž byla způsobena škoda, za úhradu nákladů vynaložených žalobkyní na škodu způsobnou tímto vozidlem bez pojištění odpovědnosti, byla dána solidární odpovědnost vlastníka vozidla za takto vzniklou škodu.
K uvedené otázce se Ústavní soud velmi podrobně vyjádřil ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 812/06 ze dne 11. března 2008 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž problematiku, která je předmětem i nyní projednávané věci, řešil na základě ústavní stížnosti vlastníka vozidla - leasingového pronajímatele, kterého obecné soudy zavázaly solidárně s druhým žalovaným (nájemcem vozidla a současně viníkem dopravní nehody) k náhradě plnění uhrazeného Českou kanceláří pojistitelů poškozenému podle §24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb. Závěry učiněné v označeném usnesení lze plně aplikovat i na tento případ. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat a shodně jako v uvedeném rozhodnutí konstatuje následující:
Právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je obsažena především v ustanovení §427 obč. zák. Občanský zákoník se jako legislativní základ všech občanskoprávních vztahů orientuje na úpravu vztahů obecných; úpravu některých zvláštních skupin vztahů pak přenechává zvláštním právním předpisům týkajícím se jen určitého okruhu osob či jen určitých věcných oblastí. Přitom platí, že jsou-li určité otázky řešeny odchylně úpravou stanovenou zvláštními předpisy, mají tyto zvláštní předpisy přednost před úpravou obecnou.
Jako zvláštní úprava zde vystupuje tehdy platný zákon č. 168/1999 Sb., který nejenom vymezuje podmínky tzv. povinného smluvního pojištění, zároveň však zakládá zcela konkrétním osobám (lze konstatovat, že v případě jeho §4 osobám odlišným od provozovatele motorového vozidla) zvláštní povinnosti. Ustanovení jeho §4 jednoznačně povinnost uzavřít pojistnou smlouvu ukládá vlastníku vozidla, a to bez ohledu na to, kdo je jeho provozovatelem. Uzavře-li řádně vlastník vozidla tuto smlouvu, je pojištěným i provozovatel vozidla (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 23 Co 93/2005, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 22/2005, str. 842). Porušení povinnosti uzavřít zákonné smluvní pojištění je pak v prvé řadě způsobilé vyvolat nepříznivé právní účinky vůči tomu, kdo se porušení povinnosti dopustil (analogicky úpravě ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., dle něhož každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti), touto osobou je vlastník vozidla, byť odpovědnost provozovatele tím není dotčena.
Došlo-li v takovém případě ke škodě v důsledku provozu vozidla, dochází k souběhu dvou odpovědnostních principů - principu zavinění a principu objektivního. Princip zavinění stíhá přímého škůdce, princip objektivní pak toho, komu zvláštní zákon povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla ukládá - vlastníku vozidla. Zvláštní zákon však uvedenou odpovědnost konstruuje jiným způsobem než občanský zákoník, a to konstrukcí dvou na sobě závislých nových (primárních nároků), nároku poškozeného na úhradu vzniklé škody po zvláštním subjektu, který zákon k tomuto účelu zakládá, a nárok tohoto subjektu na to, co bylo plněno ze zákonem založeného fondu namísto ze smluvního vztahu (z pojistné smlouvy). Uložení zákonné povinnosti výslovně vlastníku vozidla není nijak v rozporu s ostatní úpravou odpovědnosti z provozu vozidla; vychází nejen z reálného stavu, kdy otázku vlastnických práv k vozidlu lze určit rychle a jednoduše, neboť vlastnictví k vozidlu podléhá registraci příslušnými orgány státu a je prokazováno veřejnou listinou (technickým průkazem, osvědčením o registraci vozidla), nýbrž i z obecného právního principu platného v kontinentálním právu již od dob římských, dle něhož vlastnictví zavazuje.
Přímým důsledkem porušení této zvláštním zákonem vlastníku stanovené povinnosti není v daném případě pouze škoda na vozidle vzniklá při škodní události ve smyslu ustanovení §427 odst. 2 obč. zák., nýbrž především vznik zákonného nároku poškozeného na náhradu této škody z garančního fondu Českou kanceláří pojistitelů, jež je povinna uhradit plnění osobě, které vznikla škoda způsobená provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti [§18 ve spojení s §24 odst. 2 písm. b) a odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla]. Nárok poškozeného vůči České kanceláři pojistitelů je tak vyvolaný dvěma okolnostmi - porušením povinností provozovatele při provozu vozidla a porušením povinnosti vlastníka vozidla uzavřít zákonné smluvní pojištění, z něhož by jinak byla škoda hrazena.
Odpovědnost České kanceláře pojistitelů k náhradě škody, resp. k výplatě plnění namísto pojistitele, však dle názoru Ústavního soudu primárně vzniká jako důsledek porušení odpovědnosti vlastníka vozidla stanovené mu v §4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, neboť pokud by bylo vozidlo řádně pojištěno, k náhradě škody by byla zavázána příslušná pojišťovna, s níž vlastník vozidla smlouvu uzavřel.
Regresní nárok České kanceláře pojistitelů na náhradu částek, které plnila ze škodní události namísto pojišťovny, s níž měl mít vlastník vozidla smlouvu uzavřenu, a který je nyní předmětem žaloby uplatněné před obecnými soudy, je pak nikoliv klasickým sekundárním nárokem na náhradu škody ve smyslu obecných ustanovení občanského zákoníku (§420 odst. 1 obč. zák.), případně plynoucím ze zvláštní odpovědnosti z provozu vozidla (§427 obč. zák.), nýbrž originárním nárokem majícím původ v příslušných ustanoveních zvláštního zákona (§24 odst. 8 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), a to vůči tomu, kdo její povinnost plnit z garančního fondu vyvolal. Touto osobou je přitom jednoznačně vlastník vozidla. Pokud by totiž svou zákonnou povinnost splnil, nevznikl by nárok poškozeného vůči České kanceláři pojistitelů ani následný regresní nárok; povinnost k plnění by nesla třetí osoba - příslušná pojišťovna.
První žalovaná jako vlastník vozidla, jímž byla způsobena škoda, byla tedy po celou dobu trvání leasingové smlouvy povinna zajistit, aby vozidlo bylo pojištěné. Pokud se smluvně s druhým žalovaným dohodla, že pojištění vozidla zajistí druhý žalovaný, toto ujednání ji nezbavuje odpovědnosti v situaci, kdy bylo auto provozováno bez povinného pojištění, pouze jí zajišťuje nárok na plnění ze smlouvy vůči druhému žalovanému v případě, že toto pojištění zaplatí sama. Smluvním ujednáním se však první žalovaná nemůže povinnosti uložené jí zákonem zbavit.
Zákonodárce ostatně novelou ustanovení §24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb. (provedenou zákonem č. 377/2005 Sb.), zakotvující skutkovou podstatu regresního nároku stěžovatelky, upřesnil dikci zákonného ustanovení za účelem odstranění případných výkladových nejasností, neboť postavil najisto okruh pasivně legitimovaných subjektů mj. výslovným uvedením osoby vlastníka vozidla, jímž byla způsobena škoda, v případě, že tento je odlišný od osoby provozovatele vozidla.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly dotčená ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. způsobem, který není v souladu s účelem právní úpravy. Tím, že regresní nárok stěžovatelky dle zákona č. 168/1999 Sb. v jeho znění účinném do 28. září 2005 nepřiznaly i vůči vlastníku vozidla, jímž byla způsobena škoda, který nebyl současně jeho provozovatelem, zasáhly do práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnosti vyhovět a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.