ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2828.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 2828/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce JUDr. Milana Suchánka , soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9, se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 66248981, proti žalované Generali Pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem, se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 76/7, PSČ 150 00, o zaplacení částky 355.120,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 116/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2012, č. j. 54 Co 580/2011-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.487,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 10. října 2011, č. j. 10 C 116/2011-88, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu dovolatele na zaplacení částky 335.120,60 Kč z titulu smluvního pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou jinému v důsledku výkonu profesní činnosti, sestávající z částky 116.240,- Kč vynaložené dovolatelem na právní zastoupení v jeho sporu se společností A-Trading, a. s. (dále jen „vydražitel“), o zaplacení částky 5.700.000,- Kč s příslušenstvím, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 153/2006, a z částky 238.880,60 Kč, kterou bylo dovolateli uloženo zaplatit vydražiteli na náhradu nákladů uvedeného řízení.
Dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v tomto ustanovení se v souzené věci nejedná (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem), a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách).
Především je třeba zdůraznit, že pro úvahy o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce je bezvýznamný odkaz dovolatele na jeho dřívější podání v této věci. Nejvyšší soud vysvětlil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá; podání předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí. Pouhým odkazem na argumentaci předcházející vydání napadeného rozhodnutí pak dovolatel nemůže dostát ani procesní povinnosti vymezit právní otázku, jejíž řešení by mohlo přivodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť otázkou zásadního právního významu může být toliko taková právní otázka, na níž je založeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. K argumentaci dovolatele obsažené v jeho podáních předcházejících vyhlášení napadeného rozsudku tudíž Nejvyšší soud nepřihlížel.
Dovolatel zpochybňuje správnost závěru, k němuž dospěl odvolací soud při řešení otázky, zda povinnost dovolatele zaplatit vydražiteli částku 5.700.000,- Kč byla povinností k náhradě škody. Argumentuje, že odvolací soud tuto otázku řešil v rozporu s ustálenou judikaturou a že „komplexní řešení předpokladů odpovědnosti za škodu a povinnosti vydat bezdůvodné obohacení zejména ve vzájemné souvislosti judikaturou Nejvyššího soudu řešeno není“, příslušnou ustálenou judikaturu však nikterak nespecifikuje a neformuluje ani právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo a jež by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Otázka hmotného či procesního práva, pro jejíž řešení by bylo napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně významným v intencích ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., pak není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněného dovolacího důvodu.
Podle skutkového stavu věci zjištěného odvolacím soudem vydražitel v rámci exekuce, kterou jako soudní exekutor nařídil a prováděl dovolatel, vydražil nemovitosti ve vlastnictví povinné Auto Havelka, s. r. o., a na základě usnesení o příklepu ze dne 20. července 2004 doplatil dovolateli dne 11. srpna 2004 částku 5.700.000,- Kč jako nejvyšší podání. Dne 30. července 2004, předtím, než toto usnesení nabylo právní moci, byl na majetek povinné prohlášen konkurs a usnesení dovolatele ze dne 10. března 2005 o rozvrhu výtěžku zpeněžení vydražených nemovitostí bylo rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 17. května 2005 zrušeno (podle obsahu spisu byly předmětné nemovitosti zapsány do soupisu konkurzní podstaty povinné). Vydražitel na to vyzval dovolatele k vrácení zaplaceného nejvyššího podání, ten tak však učinil až poté, co proti němu vydražitel podal žalobu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. října 2011, č. j. 19 C 153/2006-31, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008, č. j. 54 Co 39/2008-47, bylo řízení ohledně částky 5.700.000,- Kč a části úroku z prodlení zastaveno a dovolateli uloženo zaplatit vydražiteli úrok z prodlení ve výši 543.094,- Kč a nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 328.880,60 Kč.
Dovolatel spatřuje v tom, že nevrátil zaplacenou částku, ač tak byl povinen po prohlášení konkursu na majetek povinné učinit, své zaviněné protiprávní jednání - opomenutí, přičemž má za to, že toto „nedůvodné nevrácení zaplacené částky způsobilo vydražiteli újmu – škodu, když za zaplacenou částku nezískal a již nemohl získat protihodnotu - dražené nemovitosti“; v tom dovolatel spatřuje naplnění předpokladů své odpovědnosti za škodu. Tato argumentace je však založena na skutkových předpokladech, v nichž se dovolatel podstatně odchyluje od skutkového stavu věci, na němž spočívá právní posouzení odvolacího soudu. Skutek, na jehož základě se domáhal po dovolateli zaplacení částky 5.700.000,- Kč, vydražitel v žalobě vylíčil tak, že požaduje vrácení částky, kterou zaplatil jako nejvyšší podání, avšak v důsledku konkurzu vlastnictví vydražené nemovitosti nenabyl. Tím (jako dominus litis) vymezil předmět řízení (srov. k tomu ustálené judikatorní závěry Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 1998, pod číslem 4, a usnesení ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 11, ročník 2002, pod číslem 209). Jestliže dovolatel zakládá kritiku právního posouzení odvolacího soudu na své vlastní variantě skutkového stavu věci (v otázce, o jaký skutek byl v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 9 opřen uplatněný požadavek na zaplacení peněžní částky), pak ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení (nenamítá, že soud zvolil nesprávnou, zjištěnému skutkovému stavu neodpovídající normu hmotného práva, popř. že správně zvolenou normu nesprávně vyložil či ji na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval), nýbrž zpochybňuje právě jen soudy zjištěný skutkový stav. Taková námitka pak k závěru o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vést nemůže (srov. citovaný §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.).
Skutečnost, že vydražitel nezískal (získat nemohl) do svého vlastnictví dražené nemovitosti, přestože včas zaplatil nejvyšší podání, na jehož základě mu byl udělen příklep, ostatně nebyla vyvolána jednáním dovolatele (zejména nikoliv nevrácením zaplaceného nejvyššího podání, z povahy věci), nýbrž byla důsledkem jiné právní skutečnosti, totiž prohlášení konkursu na majetek povinné, v jehož důsledku usnesení o příklepu nenabylo právní moci (srov. k tomu závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, uveřejněného pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněného pod číslem 26/2012 tamtéž, a rozsudku ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 998/2010).
Závěr o přípustnosti dovolání pak neopodstatňuje ani námitka, že se nemůže jednat o bezdůvodné obohacení, neboť částka zaplacená na nejvyšší podání nepatřila dovolateli, nýbrž oprávněnému z exekuce, a dovolatel ji jako soudní exekutor pro něho pouze „přechodně držel“ (tudíž se neobohatil). Jestliže totiž nebyl předmětem řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 9 nárok na náhradu škody, pak je z hlediska výsledku sporu v souzené věci lhostejné, zda se z hlediska právní kvalifikace jednalo o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jak jej posoudil odvolací soud, či o nárok jiný, např. o nárok ze závazkového vztahu, na který je třeba ustanovení o bezdůvodném obohacení aplikovat per analogiam (srov. §853 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013). Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu.
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalované tak náleží mimosmluvní odměna v částce 10.020,- Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť úkon byl učiněn před tímto datem (srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 2.167,20 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.487,20 Kč je dovolatel povinen žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. září 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu