ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3551.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3551/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně RESORT PARADISE, a. s. , se sídlem v Benátkách nad Jizerou II, Na Golfu 1003, PSČ 294 71, identifikační číslo osoby 26197944, zastoupené JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, PSČ 130 00, proti žalovanému RESORT PARADISE, spolku, se sídlem v Benátkách nad Jizerou I, Zámek 49, PSČ 294 71, identifikační číslo osoby 70852227, zastoupenému Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, PSČ 120 00, o zaplacení částky 358.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 489/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2012, č. j. 21 Co 193/2012-296, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.971,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze potvrdil v této věci v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 11 C 489/2009 - 255, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 358.000,- Kč s úrokem z prodlení (z titulu bezdůvodného obohacení), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, ani podle 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v tomto ustanovení se v souzené věci nejedná (též předchozí odvolacím soudem zrušené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zamítavé). Dovolání tedy může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tedy tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatelka otázku zásadního právního významu v intencích ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. výslovně nevymezila. Spatřuje-li zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce v rozporu právního posouzení odvolacího soudu s hmotným právem, pak zřejmě přehlédla, že novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. bylo ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. s účinností od 1. července 2009 změněno na shora citované znění, které již v demonstrativním výčtu kritérií, z nichž lze usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, neuvádí rozpor s hmotným právem. Argumentuje-li pak též tím, že „soudy rozhodují rozdílně“, pak takový argument je pro posouzení přípustnosti dovolání bezcenný, není-li z dovolání zřejmé, jakou právní otázku má na mysli, a není-li rozporná judikatura označena.
Právní otázka splňující kritéria stanovená v §237 odst. 3 o. s. ř. se neotevírá ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatelka se – s odkazem na ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. - soustředí především na kritiku postupu soudů nižších stupňů při provádění a hodnocení důkazů a zpochybňuje správnost zjištěného skutkového stavu věci. Výhrady tohoto typu k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí vést nemohou. Jde-li o dovolací řízení, v němž přípustnost dovolání může být založena toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je tomu v souzené věci, nelze správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů zpochybnit, neboť uplatnění dovolacího důvodu stanoveného v 241a odst. 3 o. s. ř. je v něm zákonem výslovně vyloučeno (jak dovolatelka zřejmě přehlédla, když použití tohoto dovolacího důvodu opakovaně výslovně ohlašuje) a přihlédnout při posuzování přípustnosti dovolání k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem vzhledem k ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. nelze. Stejně tak se podle tohoto ustanovení nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem stanoveným v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O situaci, kdy námitka procesní vady otevírá právní otázku (neboť se v ní promítá střet o výklad normy procesního práva), se tu nejedná (srov. k tomu též závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV ÚS 1464/10, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována). Tento závěr se vztahuje též na námitku, že odvolací soud porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
Otázku zásadního právního významu dovolatelka nepředkládá ani v rámci argumentace vztahující se k právnímu režimu, jímž se řídí předmětný závazkový vztah.
Předně je třeba konstatovat, že dovolatelka nedůvodně vytýká odvolacímu soudu absenci posouzení, zda se jedná o vztah občanskoprávní nebo obchodněprávní. Odvolací soud nejenže odkázal na příslušné závěry svého předchozího (kasačního) rozhodnutí, nýbrž též znovu vyložil, že žalovaný nebyl při vzniku předmětného vztahu v postavení podnikatele, nelze tudíž aplikovat ustanovení §261 odst. 1 obch. zák., a že smlouva o provozu golfového areálu uzavřená mezi účastníky dne 28. prosince 2003 takovou dohodu v žádném ze svých ustanovení neobsahuje, navíc nárok na vydání bezdůvodného obohacení je založen na odpovědnosti za mimosmluvní soukromoprávní delikt, což vylučuje úvahy o zvoleném právním režimu.
Závěr o tom, že promlčení předmětného nároku podléhá režimu občanského zákoníku, odvolací soud založil na posouzení, že právní vztah z bezdůvodného obohacení mezi účastníky není obchodním závazkovým vztahem. Není proto zřejmé, co dovolatelka sleduje odkazy na rozhodnutí (na rozsudky ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 280/2009, a ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 4126/2009, a na usnesení ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 2838/2010), v nichž Nejvyšší soud dovozuje s odkazem na závěry rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněného pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že je-li vztah z bezdůvodného obohacení obchodním závazkovým vztahem, řídí se promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení obchodním zákoníkem.
S právním posouzením, na němž je založeno napadené rozhodnutí, se míjí též argumentace závěry vyslovenými v již citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2838/2010, podle nichž nelze jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní; takový závěr odvolací soud v souzené věci neučinil.
Není dost dobře zřejmé, jak může dovolatelka tvrdit, že odvolací soud se nezabýval povahou účastníků při vzniku závazkového vztahu, když odvolací soud se touto otázkou zevrubně zabývá na straně 7 svého rozhodnutí, nehledě na jeho odkaz na ještě podrobnější rozbor obsažený v jeho předchozím rozhodnutí, a zcela srozumitelně, s potřebnou pečlivostí vysvětluje, proč žalovaný jako občanské sdružení nevyhovoval v době vzniku bezdůvodného obohacení definici podnikatele zakotvené v ustanovení §2 odst. 2 obch. zák. (zejména proto, že účelem jeho aktivit nebylo dosažení zisku). Dovolatelka tu otázku hmotného práva odpovídající kritériím stanoveným v §237 odst. 3 o. s. ř. nevymezuje a samotné zpochybnění výsledků právního posouzení, založeného na hodnocení okolností konkrétního případu, zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu založit nemůže, nelze-li dovodit odklon právních závěrů odvolacího soudu od ustálené judikatury soudu dovolacího. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že účelem občanského sdružení podléhajícího režimu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, účinného do 31. prosince 2013, není sdružování k výdělečné činnosti nebo k zajištění řádného výkonu určitých povolání [srov. §1 odst. 3 písm. b) cit. zák. a k němu rozsudek ze dne 26. února 1998, sp. zn. 3 Cdon 1325/96, uveřejněný pod číslem 2/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], jedná se tudíž o subjekty neziskové, tj. nepodnikatelské (srov. např. rozsudek ze dne 16. června 1998, sp. zn. 2 Odon 78/97, a rozsudek ze dne 27. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 2121/2010).
Výklad ustanovení §2 odst. 1 obch. zák., z něhož plyne závěr odvolacím soudem akcentovaný, že pojmovým znakem podnikání je specifický účel této aktivity – dosahování zisku [který se s úpravou obsaženou v §1 odst. 3 písm. b) zákona č. 83/1990 Sb. neslučuje], ostatně nepůsobí v rozhodovací praxi soudů žádné potíže, neboť smysl tohoto ustanovení je zcela zjevný. I kdyby proto dovolatelka tento závěr zpochybnila, nebylo by možno na tomto základě dovodit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 5295/2008).
Dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož je posouzení vztahu z bezdůvodného obohacení podle obchodního zákoníku na základě dohody uzavřené podle ustanovení §262 odst. 1 obch. zák. vyloučeno, ve světle judikatury Nejvyššího soudu neobstojí, a to ani tehdy, byl-li by vztažen toliko k obohacení získanému plněním bez právního důvodu. Nejvyšší soud dovodil např. v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 11, ročník 2003, pod číslem 198 (ústavní stížnost proti němuž byla usnesením Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2003, sp. zn. IV. ÚS 605/03, odmítnuta), že k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením §261 odst. 1 až 3 obch. zák. a §262 obch. zák. Nejvyšší soud tu posuzoval situaci, v níž účastníci uzavřeli smlouvu, kterou v intencích §262 obch. zák. podřadili režimu obchodního zákoníku, a bezdůvodné obohacení mělo vzniknout tak, že žalovaný jako nárok z této smlouvy druhé smluvní straně vyúčtoval a na základě toho od ní obdržel plnění, na které neměl podle smlouvy právo. Vztah z bezdůvodného obohacení, který měla žalovaná takto získat plněním bez právního důvodu, Nejvyšší soud kvalifikoval jako obchodní závazkový vztah.
V souzené věci by však uvedený odklon při řešení otázky hmotného práva od judikatury dovolacího soudu mohl přivodit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce pouze za předpokladu, že by smlouva o provozu golfového areálu uzavřená mezi účastníky dne 28. prosince 2003 dohodu podle ustanovení §262 odst. 1 obch. zák. obsahovala. Právní závěry odvolacího soudu jsou postaveny primárně na poznatku, že uvedená smlouva ujednání o volbě práva neobsahuje, a toto posouzení se dovolatelce zpochybnit nezdařilo. Nejvyšší soud neshledává v jazykovém vyjádření obsaženém ve smlouvě nic takového, co by mohlo – i při použití zákonem stanovených a v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu blíže vysvětlených výkladových pravidel – opodstatnit závěr o tom, že strany v písemné formě (srov. §262 odst. 2 obch. zák.) projevily vůli podřídit smlouvou založený závazkový vztah režimu obchodního zákoníku. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož spočívá-li potvrzující rozsudek odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalovanému tak náleží mimosmluvní odměna v částce 10.420,- Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť úkon byl učiněn 10. prosince 2012, (srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 2.251,20 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.971,20 Kč je dovolatelka povinna žalovanému zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu