ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2247.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 2247/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. V. F. , zastoupeného JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 1/65, proti žalované AUTO KOUT CENTRUM, spol. s r. o. se sídlem Praha 9, Klenovská 102, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, o zaplacení částky 580.000,- Kč s příslušenstvím oproti vrácení věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 221/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, č. j. 13 Co 534/2007-338, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, č. j. 13 Co 534/2007-338, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 29. 6. 2007, č. j. 9 C 221/2005-72, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 580.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 8,75 % ode dne 2. 9. 2005 do 31. 2005, ve výši 9 % od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 a ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů od 1. 7. 2007 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, a ve stejné lhůtě uložil žalobci povinnost vydat žalované osobní automobil Renault, modelové řady Megane II Kombi, verze Privilege-Lu, motor 1.9 dCi, VIN: VF1KMOGO629261674, RZ 2A9 5348 (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že žalovaná je zapsána v obchodním rejstříku s předmětem podnikání mimo jiné koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, opravy silničních vozidel. Účastníci uzavřeli dne 23. 6. 2004 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k ojetému osobnímu automobilu Renault Megan Kombi ve výroku rozsudku blíže specifikovanému (dále jen „osobní automobil“, resp. „automobil“), který byl uveden do provozu v září 2003, za kupní cenu 580.000,- Kč. Účastníci si nesjednali záruční dobu. Téhož dne žalobce automobil převzal; o tom byl sepsán protokol s popisem jeho technického stavu. Následně se na automobilu vyskytla - mimo jiných - vada pravého světlometu, u něhož během jízdy samovolně zhasínalo a blikalo klopené světlo, popřípadě nesvítilo vůbec. Žalovaná při každém výskytu závady automobil přijala k opravě a vystavila o tom záruční protokol. V souvislosti s posledně uvedenou vadou, která bránila řádnému užívání automobilu, vyměnila dne 21. 7. 2004 čidlo xenonového světlometu a dne 31. 3. 2005 startér xenonové výbojky. Tato vada, která se projevovala nepravidelně, a zaměstnanci žalované ji sami nezjistili, se vyskytovala i po těchto opravách. Žalobce žalované vady vytkl a dopisem ze dne 8. 6. 2005 ve spojení s dopisem ze dne 15. 6. 2005 od kupní smlouvy odstoupil pro opakovaný výskyt vady pravého světlometu po opravách v záruční době. Žalovaná oprávněnost takového postupu neuznala. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu v souladu s §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném - dále jen „obč. zák.“ (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Záruční lhůta 24 měsíců k uplatnění práva z odpovědnosti za vady začala běžet dne 23. 6. 2004, kdy žalobce automobil převzal (§626 obč. zák.). Soud prvního stupně za rozhodující z hlediska odpovědnosti za vady považoval zjištění, že v průběhu záruční doby 24 měsíců se opakovaně před a po dvou opravách provedených dne 21. 7. 2004 a 31. 3. 2005 vyskytla na automobilu vada světlometu a že automobil pro tuto vadu, která nevznikla běžným opotřebením, nelze řádně užívat. Žalobci proto vzniklo právo od kupní smlouvy odstoupit (§622 odst. 2 obč. zák.). V důsledku odstoupení byla smlouva zrušena a účastníci jsou povinni si vzájemně vrátit vše, co podle ní dostali.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2008, č. j. 13 Co 534/2007-97, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 580.000,- Kč s příslušenstvím oproti vydání osobního automobilu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se zjištěním soudu prvního stupně, že předmětem uzavřené kupní smlouvy byla použitá věc - ojetý automobil, který v době jeho převzetí byl bez vad, a že vytčené vady se objevily až v průběhu jeho užívání. Protože však nebylo prokázáno, že si účastníci smluvili nad rámec zákona, že prodávající poskytuje kupujícímu na použitou věc záruku, nemohl žalobce úspěšně uplatnit právo z odpovědnosti za vady ve smyslu §622 obč. zák., tedy ani od smlouvy odstoupit; v případě prodeje použité věci prodejce odpovídá jen za vady, které má věc v době jejího prodeje - převzetí, jestliže si účastníci smlouvy nedohodli smluvní záruku (§619 odst. 1 obč. zák. a contrario).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2010, č. j. 33 Cdo 2281/2008-126, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Formuloval v něm a odůvodnil právní názor, podle něhož právní úprava prodeje zboží v obchodě v §619 odst. 1 obč. zák. stanoví záruční odpovědnost prodávajícího za vady, které se projeví jako rozpor s kupní smlouvou a vyskytnou se dodatečně po převzetí věci ve dvouleté záruční době, přičemž u nich není třeba prokazovat jejich existenci v době prodeje (§616 odst. 4 obč. zák.). Je-li předmětem prodeje v obchodě použitá věc, u níž je záruční odpovědnost vyloučena, odpovídá prodávající ve smyslu §619 odst. 3 obč. zák. za vady existující při jejím převzetí kupujícím s výjimkou těch vad, které odpovídají míře používání nebo opotřebení věci ke dni převzetí kupujícím. Není však vyloučeno, aby si účastníci kupní smlouvy smluvili, že prodávající poskytne kupujícímu na použitou věc záruku za vady, jež se vyskytnou až po jejím převzetí. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno smluvní ujednání účastníků, jímž se prodejce použité věci nad rámec zákona zavázal poskytnout kupujícímu záruku na použitou věc, aniž zopakoval důkazy, z nichž učinil svůj odlišný skutkový závěr soud prvního stupně. Dovolací soud pro posouzení otázky odpovědnosti žalované za vadu automobilu považoval za podstatnou již jen skutečnost, zda si účastníci sjednali smluvní záruku.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 13. 4. 2011, č. j. 13 Co 534/2007-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „s tou úpravou výroku I., že platební povinnost žalované se stanoví oproti povinnosti žalobce vydat automobil, a že úroky z prodlení ve výši 8,75 % z jistiny je žalovaná povinna zaplatit žalobci od 2. 9. 2005 do 31. 12. 2005“; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2011, č. j. 33 Cdo 3520/2011-228, dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2011, č. j. 13 Co 534/2007-156, pro nepřípustnost odmítl; žalovaná jedinou uplatněnou námitkou vystihla zmatečnost ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., která není způsobilá sama o sobě přípustnost dovolání založit.
K návrhu žalobce ze dne 27. 7. 2011 Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 26. 8. 2011, č. j. 80 EXE 1964/2011-19, nařídil exekuci k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 580.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím. Tuto částku včetně nákladů nalézacího řízení soudní exekutor předal žalobci dne 20. 10. 2011. Jelikož žalovaná odmítla od žalobce převzít předmětný automobil, Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 19. 9. 2011, č. j. 13 Sd 42/2011-17, přijal od žalobce do soudní úschovy technický průkaz automobilu, osvědčení o jeho registraci a kartu. K následné žádosti žalované jí Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 4. 11. 2011 automobil vydal.
Z podnětu žaloby pro zmatečnost podané žalovanou Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2012, č. j. 13 Co 534/2007-243, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012, č. j. 4 Co 62/2012-263, rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2011, č. j. 13 Co 534/2007-156, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že žalovaná nebyla řádně předvolána k jednání odvolacího soudu nařízenému na 13. 4. 2011; tím jí byla odňata možnost jednat před soudem, což představuje důvod zmatečnosti podle §229 odst. 3 o. s. ř.
Žalobce dne 29. 1. 2013 vzal žalobu zpět s tím, že vzájemným vrácením plnění odpadl předmět sporu. Poté, co žalovaná se zpětvzetím žaloby nesouhlasila, odvolací soud usnesením ze dne 11. 2. 2013, č. j. 15 Co 534/2007-316, rozhodl, že zpětvzetí žaloby je neúčinné. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/11, shledal za vážné důvody nesouhlasu žalované se zpětvzetím to, že po celou dobu řízení považovala uplatněný nárok za neopodstatněný a že je namístě z hlediska ekonomie řízení rozhodnout o předmětu řízení v tomto sporu, a nikoliv jako o předběžné otázce až v případném dalším sporu o vydání bezdůvodného obohacení, kterého by se žalovaná domáhala.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 13 Co 534/2007-338, rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil s tím, že „platební povinnost žalované se stanoví oproti povinnosti žalobce vydat automobil, a že úroky z prodlení ve výši 8,75 % z jistiny je žalovaná povinna zaplatit žalobci od 2. 9. 2005 do 31. 12. 2005“, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Dokazování doplnil a vzal za prokázaný skutkový stav věci, podle něhož účastníci uzavřeli dne 23. 6. 2004 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k ojetému osobnímu automobilu za kupní cenu 580.000,- Kč. Účastníci si sjednali smluvní záruku, takže automobil byl v záruce až do 8. 9. 2005, kdy uplynulo 24 měsíců od jeho prvního uvedení do provozu (§620 odst. 1 obč. zák.). Tuto skutečnost vzal za prokázanou ze strany 5 předtištěného textu záruční knížky vztahující se k automobilu stejné značky a ze sdělení společnosti Renault Česká republika, a. s. Na automobilu se opakovaně - po dvou záručních opravách provedených žalovanou v průběhu záruční doby - vyskytla vada spočívající ve vadném fungování pravého předního světlometu, jež v průběhu jízdy samovolně zhasínal a opětovně se rozsvěcel. Žalobce žalované tyto vady vytkl a dopisem ze dne 8. 6. 2005 ve spojení s dopisem ze dne 15. 6. 2005 od kupní smlouvy odstoupil. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že žalobci vzniklo právo od smlouvy odstoupit ve smyslu §622 odst. 2 obč. zák.; jelikož toto právo uplatnil, byla kupní smlouva od počátku zrušena (§48 odst. 2 obč. zák.) a účastníci byli povinni si vzájemně vrátit na základě smlouvy poskytnutá plnění (§457 obč. zák.). Žalobu proto shledal opodstatněnou; zdůraznil však, že přezkoumávaný rozsudek ani rozsudek odvolacího soudu neopravňuje účastníky k tomu, aby stanovené povinnosti (podruhé) vymáhali, neboť již byly splněny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu §237 o. s. ř. v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, na níž záviselo rozhodnutí věci, odchýlil od judikatury dovolacího soudu prezentované usnesením ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně potvrdil žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli účastníci podle předchozího pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo později zrušeno, si vzájemně vrátili poskytnutá plnění; tím odpadl předmět sporu. Jestliže odvolací soud rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, měl rozsudek soudu prvního stupně změnit a žalobu zamítnout, resp. rozsudek soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit. Nesouhlasí ani s hmotněprávním posouzením věci. Má za to, že během řízení nevyšlo najevo, že poskytla žalobci na automobil smluvní záruku. Jelikož se jednalo o prodej věci použité, nebylo možné uplatnit zákonnou záruku 24 měsíců od prvního uvedení automobilu do provozu. Zdůrazňuje, že důkazní prostředky, které byly podkladem pro skutkový závěr odvolacího soudu, se vztahovaly k jinému vozu, a nelze z nich proto dovodit, že na automobil byla poskytnuta smluvní záruka. Připomíná, že Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí v této věci vyšel ze skutkového závěru, že vada na pravém předním světlometu v době převzetí neexistovala, a proto nebylo možné uzavřít, že se na věc vztahuje zákonná záruka; odvolací soud, který se měl zaměřit na zjištění, zda si účastníci sjednali záruku smluvní, nerespektoval pokyn dovolacího soudu, aby zopakoval svědecké výpovědi. Namísto toho - v rozporu s principy neúplné apelace - připustil nové skutkové tvrzení žalobce ohledně smluvní záruky a z vlastní iniciativy si nepřípustně opatřil přípis společnosti Renault Česká republika, a. s. Tímto postupem, který je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 519/2012 a sp. zn. 23 Cdo 3894/2011), zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně dále namítá, že soud neprovedl jí navrhovaný důkaz znaleckým posudkem za účelem zjištění, zda vada světlometu byla takového charakteru, že jej činila nefunkčním a nespolehlivým v době převzetí automobilu žalobcem. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožňuje se skutkovým zjištění odvolacího soudu; žalovaná sama prováděla opravy z důvodu trvání záruky a i její chování tudíž potvrzuje, že si účastníci smluvní záruku sjednali. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále opět jen „o. s. ř.“
Dovolání žalované je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí, jímž se řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, rozhodl-li ve věci vyhovujícím rozsudkem, ačkoliv si účastníci podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl následně zrušen na základě mimořádného opravného prostředku (žaloby pro zmatečnost), poskytli vzájemné plnění požadované žalobou, a tím odpadl předmět sporu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že žaloba, jíž se po ní žalobce domáhá v důsledku odstoupení od kupní smlouvy vrácení kupní ceny oproti jeho povinnosti vrátit jí věc, je opodstatněná, byť si účastníci žalobou požadované plnění poskytli podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, číslo sešitu 5, pod č. 54, vyjádřil názor, že smyslem občanského soudního řízení (§1 a §2 o. s. ř.) je především ochrana práv a právem chráněných zájmů účastníků zajišťovaná autoritativními rozhodnutími soudu. Pokud se v řízení, v němž se rozhoduje o uložení povinnosti k požadovanému plnění, zjistí, že toto plnění již bylo poskytnuto, odpadá samotná podstata sporu a rozhodování soudu nemůže vést k předpokládanému účelu; za této situace musí soud žalobu (pokud ji žalobce nevezme zpět) zamítnout bez ohledu na to, nakolik je nebo alespoň byl uplatněný nárok odůvodněn. Vezme-li žalobce svou žalobu zpět proto, že uplatňovaná pohledávka zanikla splněním ze strany dlužníka, ztrácí spor z pohledu obou účastnických stran i z pohledu ustanovení §1 a §2 o. s. ř. své opodstatnění (srov. rovněž odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 932/2013, ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2946/2008, a ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2587/2007, jež obstálo i v ústavní rovině - viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 2893/09). V usnesení ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3542/2009, pak Nejvyšší soud uzavřel, že i v případě, kdy by žalobce nevzal žalobu zpět, případně by odvolací soud její zpětvzetí nepřipustil, řízení o vydání věcí, které žalobce získal zpět v důsledku proběhlé exekuce, by muselo být skončeno zamítnutím žaloby s odůvodněním, že žalobce nemůže žádat vydání věcí, kterými již žalovaný nedisponuje, resp. které jsou již v jeho držení. Odvolací soud by v dané situaci neměl důvod k tomu, aby se zabýval tím, zda žalobce měl právo požadovat vydání těchto věcí či nikoli. V dalším usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2174/2014, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, podle něhož se žalobkyně nemůže domáhat toho, aby žalovaná byla podruhé odsouzena zaplatit jí žalovanou částku, byť původní rozsudek, na jehož základě žalovaná plnila, byl zrušen; otázka, zda přijetím plnění vzniklo žalobkyni bezdůvodné obohacení, může být řešena pouze v jiném samostatném řízení (o vydání bezdůvodného obohacení), neboť nemůže představovat ani otázku prejudicielní, nezbytnou pro přijetí rozhodnutí v posuzované věci. Konečně v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, v němž předmětem řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení, kterého se mělo žalovanému dostat plněním podle posléze zrušeného vykonatelného rozsudku, Nejvyšší soud dovodil, že pokud žalovaný - ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení - splní na základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním. Jestliže tato povinnost neexistovala, získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení. To platí bez ohledu na to, jaký motiv (pohnutka) vede žalovaného ke splnění uložené povinnosti.
V posuzovaném případě, jehož předmětem řízení je nárok na vzájemné vrácení plnění poskytnutého na základě kupní smlouvy, která měla být v důsledku odstoupení zrušena, si účastníci podle pravomocného (žalobě vyhovujícího) rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2011, č. j. 13 Co 534/2007-156, vrátili vzájemná poskytnutá plnění; tím odpadl předmět sporu. Okolnost, že uvedený rozsudek odvolacího soudu byl později zrušen na základě podané žaloby pro zmatečnost, neumožňoval odvolacímu soudu, aby posuzoval, zda je opodstatněná žaloba, jíž je požadováno vrácení plnění ze zrušené smlouvy, a nikoli vydání bezdůvodného obohacení, jež žalobce získal plněním z právního důvodu, který odpadl. Otázku, zda účastníkům vzniklo bezdůvodné obohacení tím, že si plnili vzájemné povinnosti uložené jim soudním rozhodnutím, jež bylo později zrušeno, a zda podle hmotného práva (tj. i bez rozhodnutí posléze zrušeného) si plnili existující povinnosti, by mohl soud řešit až v případném samostatném řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud pochybil, jestliže nezohlednil jedinou relevantní skutečnost, a to, že si již účastníci vzájemně poskytli žalobou požadované plnění, a jestliže potvrdil žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně; za situace, kdy v důsledku zpětvzetí žaloby rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil a řízení nezastavil (rozhodl, že zpětvzetí žaloby je neúčinné), měl správně rozsudek soudu prvního stupně změnit a žalobu zamítnout.
Protože se žalované podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.). Zbylými námitkami, jež jsou dílem irelevantní a dílem nezpůsobilé, již bylo nadbytečné se zabývat.
Odvolací soud je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. prosince 2014
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu