ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2261.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 2261/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně FARAON reality, s.r.o. se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Polská 1211 (identifikační číslo osoby 27564096), zastoupené Mgr. Vladimírem Kyzlinkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 1276/36, proti žalovanému S. T. , zastoupenému Mgr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 577/19, o 210.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 125/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012, č.j. 39 Co 444/2011-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž městský soud ve věci samé potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2011, č.j. 18 C 125/2010-35, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen „o.s.ř.“, srov. čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), a přípustnost nelze dovodit ani z §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu jsou tudíž výhrady dovolatele, jimiž soudům obou stupňů vytýká, že zamítly jeho návrh na výslech svědků, čímž mu znemožnily prokázat, za jakých okolností byla zprostředkovatelská smlouva uzavřena, a že zprostředkovatel do ní úmyslně neuvedl údaje o nájemní smlouvě s předkupním právem nájemce, ačkoli o této skutečnosti věděl. Tyto výtky představují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který je k založení přípustnosti dovolání (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) nezpůsobilý.
Námitky, že ujednání zprostředkovatelské smlouvy o odměně žalobkyně je amorální a odporuje ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), včetně poukazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008, jsou rovněž irelevantní; předmětem tohoto sporu totiž není zaplacení odměny žalobkyně.
Dovolatel konečně odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů co do přiměřenosti její výše posoudil v rozporu s hmotným právem a závěry přijatými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ačkoli o tento rozsudek své rozhodnutí opřel. Tento názor žalovaného dovolací soud nesdílí.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k dovolatelem předestřené otázce se podává, že při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. Účel smluvní pokuty spočívá zejména v pohrůžce dostatečně citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a v dostatečném zabezpečení věřitele proti všem škodám, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s nesplněním zajištěné povinnosti očekávat. Smluvní pokuta musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat především z pohledu zajištěné povinnosti a v každém případě individuálně s ohledem na všechny jeho zvláštnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007).
Odvolací soud – odkazuje na právní závěry přijaté soudem prvního stupně – rozhodl v intencích uvedeného výkladu a nevybočil ani z hranic vymezených v rozsudku ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ve vztahu k uhrazovací funkci smluvní pokuty. V souzené věci byla smluvní pokuta ve výši 5 % ze stanovené minimální kupní ceny sjednána pro případ, že žalovaný (zájemce) poruší svou povinnost po dobu trvání zprostředkovatelské smlouvy uzavřené na dobu pěti měsíců zdržet se samostatného prodeje nemovitosti. Odměna zprostředkovatele byla dohodnuta ve výši rovnající se částce přesahující minimální kupní cenu, minimálně však ve výši 3 % z minimální kupní ceny. Odvolací soud správně posuzoval výši smluvní pokuty ve vztahu k zajišťované povinnosti žalovaného zdržet se prodeje nemovitosti bez přičinění žalobkyně, a umožnit tak žalobkyni zprostředkovat prodej tak, aby jí vznikl nárok na zaplacení sjednané provize. Skutečnost, že sjednaná smluvní pokuta je o 67 % vyšší než dohodnutá minimální provize sama o sobě neznamená, že smluvní pokuta výrazně převyšuje eventuální očekávané škody, obzvlášť při současném uvážení její preventivní a sankční funkce. Je zřejmé, že pro žalovaného neměla sjednaná smluvní pokuta dostatečnou, natož pak přemrštěnou pobídkovou výši, porušil-li zajištěnou povinnost, k níž se dobrovolně zavázal na dobu pěti měsíců, již po uplynutí dvou měsíců. Výpočet uvedeného rozdílu nadto vychází z minimální výše sjednané provize. Úvaha dovolatele, že žalobkyně nemohla reálně očekávat vyšší než minimální provizi, neboť přivedla pouze jednoho zájemce a za nižší cenu, je pouhou spekulací, znemožnil-li žalobkyni splnit jeho povinnost ze zprostředkovatelské smlouvy před uplynutím doby, na kterou byla uzavřena.
Dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Náklady, které vznikly žalobkyni, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť vyjádření k dovolání vůbec nevystihuje důvod jeho odmítnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. listopadu 2014
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu