ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2763.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 2763/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. Ing. P. P., Ph.D. , advokáta, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, advokátem se sídlem v Neratovicích, Na Výsluní 1234, proti žalované Z. K. , zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, o 22.992,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 1/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, č.j. 21 Co 29/2013-62, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, č.j. 21 Co 29/2013-62, se v potvrzujícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud – mimo jiné – potvrdil rozsudek ze dne 18. 9. 2012, č.j. 6 C 1/2012-39, kterým Okresní soud v Mělníku uložil žalované zaplatit žalobci 22.992,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že námitka, kterou žalovaná vznesla až v odvolání, je tvrzením o tom, že „jeden z účtovaných úkonů právní služby nebylo lze účtovat, což je ve své podstatě skutková námitka zpochybňující výši žalobou uplatněné částky“ . Se zřetelem k §205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“), nemohl odvolací soud v režimu neúplné apelace k takovému tvrzení přihlédnout, protože jde o „nově tvrzenou rozhodnou skutečnost existující ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, která nebyla před jeho vyhlášením uplatněna.“
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že rozhodnutí o věci samé závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání specifikované) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237 o.s.ř.). Za nesprávný označila závěr, že její odvolací námitka představuje tvrzenou skutečnost existující před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, která nebyla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně. Námitka, že sepsání a odeslání dopisu České spořitelně a.s. není ve smyslu §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, dále jen vyhláška č. 177/1996 Sb., „účtovatelným“ úkonem právní služby, není skutkovou námitkou [žalovaná netvrdí – co do existence (sepsání a odeslání) a obsahu dopisu – jiný skutkový stav, než jaký zjistil soud prvního stupně]. Jde o právní námitku, která není spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a s prováděním nových důkazů; jí se žalovaná domáhala jiné právní kvalifikace zjištěného skutkového stavu, tzn. jiného způsobu aplikace právní normy na zjištěný skutkový stav. Podle jejího názoru musí být jednání s protistranou (§11 odst. 1 písm. i/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.) osobní a musí trvat v čase. Sepsání jednoduchého dopisu obsahujícího prostou žádost takovým jednáním není. V projednávaném případě chybí smluvní nebo zákonný podklad pro to, aby žalobci vzniklo právo sepsání dopisu účtovat jako úkon právní služby. Není-li mezi advokátem a klientem sjednáno jinak, nemůže (nesmí) advokát v režimu mimosmluvní odměny účtovat klientovi jiné úkony, než jaké jsou taxativně vymezeny v §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., mimo jiné právě sepis dopisů v zastoupení klienta. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva (posouzení odvolacího důvodu), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od níže specifikované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o.s.ř.).
Podle ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3;
e) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1;
f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že žalovaná udělila žalobci (advokátu) 24. 5. 2010 plnou moc k zastupování „ve věci týkající se exekucí a výkonů rozhodnutí“ . Jako zmocněnec žalované poslal (adresoval) žalobce 9. 8. 2010 dopis datovaný 9. 8. 2010 České spořitelně, a.s., jehož obsahem byla žádost o restrukturalizaci úvěru 0178629199. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že vstoupili do smluvního vztahu podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v rozhodném znění, na základě něhož žalobce poskytl žalované právní služby, a že nesjednali odměnu (výši nebo způsob určení), jejíž výše se tudíž řídí ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb. o mimosmluvní odměně. Žalobce požadoval odměnu za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, jednání s Českou spořitelnou, a.s., včetně vypracování plánu restrukturalizace).
Ze spisu se podává, že soud prvního stupně věc projednal a rozhodl o ní v nepřítomnosti žalované, která se k jednání 18. 9. 2012 nedostavila, nepožádala o odročení, přestože byla řádně předvolána (§101 odst. 3 o.s.ř.). V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítla, že sepsání dopisu v zastoupení klienta není v režimu mimosmluvní odměny úkonem právní služby, za který by byl advokát oprávněn klientovi účtovat odměnu.
Systém neúplné apelace, na němž je založeno odvolací řízení ve věcech sporných, předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen v průběhu celého řízení (srov. §5, 101 a 118a o.s.ř.), zejména pak podle §119a o.s.ř. před rozhodnutím o věci samé. Nastane-li koncentrace řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v §118b odst. 1, větě třetí, o.s.ř. a po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v §205a odst. 1 o.s.ř. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v §205a odst. 1 pod písmeny a/ až f/ o.s.ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, a ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2010).
Od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé je třeba důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2013).
V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výstižně vysvětlil princip neúplné apelace sporného řízení; závěry však vztáhl nikoliv na skutkové tvrzení, ale na námitku žalované týkající se právního posouzení zjištěného skutkového stavu. Žalovaná nevnesla odvoláním do řízení novou skutečnost (nezpochybnila, že žalobce vyhotovil a odeslal České spořitelně, a.s., dopis daného obsahu), nýbrž uplatnila svůj názor na to, jak by měl odvolací soud úkon právní služby z pohledu vyhlášky č. 177/1996 Sb. posoudit. Námitka žalované je podřaditelná §205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř., tedy odvolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2, věta první, o.s.ř.) je důsledkem nesprávného právního posouzení nastolené otázky odvolacím soudem.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu