ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1361.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1361/2014-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2014 o dovolání obviněného Z. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2013 sp. zn. 6 To 338/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 161/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění Z. K., M. B. a T. V. byli rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. 3 T 161/2012 za skutky v něm uvedené uznáni vinnými v bodě I) přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání a omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku; v bodě II), 1) zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 a) tr. zákoníku; obvinění K. a V. v bodech II), 2) až 10) zločinem krádeže, obviněný K. podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, obviněný V. podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, oba ve spolupachatelství podle 23 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu zločinu krádeže podle 21 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný K. podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, obviněný V. podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, oba ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku; obviněný B. v bodě II), 3), 5) až 10) zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Za to byli všichni tři obvinění odsouzeni podle §205 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody, obviněný K. v trvání osmi roků, obviněný V. v trvání tří roků a obviněný B. v trvání čtyř roků. Obvinění K. a B. byli k výkonu těchto trestů zařazeni podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, obviněný V. podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Obviněným K. a V. byly též podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uloženy tresty propadnutí věci, jež jsou konkrétně uvedeny ve výroku odsuzujícího rozsudku. Současně bylo podle §101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku vysloveno zabrání zde uvedené věci. Dále bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody výroky podle §228 odst. 1, §229 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. Podle §230 odst. 2 tr. ř. si soud vyhradil rozhodnutí o zabrání věci (zde specifikovaného osobního automobilu) do veřejného zasedání.
V další části výroku okresní soud rozhodl o zproštění obžaloby obviněných Z. K. a T. V. podle §226 písm. c) tr. ř. ve vztahu k jednomu z dílčích skutků, pro který na ně byla též podána obžaloba a současně podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozeného s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění K. a B. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 10. 2013 sp. zn. 6 To 338/2013 tak, že podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
Následně proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Z. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, ačkoli v řízení, které mu předcházelo, byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Toto nesprávné právní posouzení dovolatel v doplňku dovolání spatřuje v závěrech soudů nižších stupňů ohledně pojmu organizovaná skupina ve vztahu ke skutkům pod body II/2 – 10 rozsudku nalézacího soudu. Dále pak k hmotně právnímu posouzení formy jeho zavinění ve vztahu ke skutku téhož rozsudku označeného pod bodem II/1. Podle jeho názoru soudy pojem organizované skupiny hodnotily nepřípustně extenzivně, takže v takovém případě by se organizovanou skupinou stalo jakékoli spolupachatelství alespoň tří osob. V další části cituje definici organizované skupiny ve smyslu ustálené judikatury a činí závěr, že předmětné podmínky v daném případě splněny nebyly. Neexistovala zde nějaká určitá dělba úkolů mezi spolupachateli, když každý konal to, co vyplynulo ze situace. Soudy konstatovaný způsob provádění nikterak nezvyšoval pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu oproti stavu, kdyby o organizovanou skupinu nešlo. Též nelze hovořit o nějaké plánovitosti a organizovanosti, když ke krádežím vozidel docházelo nahodilým způsobem, bez nějakého konkrétního vytipovávání. U skutků pod body II/2 a 4 navíc není naplněna ani základní podmínka, tedy aby se jednalo o skupinu alespoň tří osob. Ohledně těchto skutků, pro které byl dovolatel odsouzen spolu s obviněným V., se nalézací ani odvolací soud o zapojení M. B. (či kohokoli jiného) nezmiňuje, takže není zřejmé, na základě čeho se jednalo o organizovanou skupinu.
Pokud jde o skutek pod bodem II/1, konkrétně o formu zavinění, tak dovolatel odmítá, že by věděl o tom, že vozidlo Škoda Octavia pochází z trestné činnosti. Tudíž jeho jednání nemohlo být úmyslné ve smyslu §15 tr. zákoníku a nemohlo se tak jednat o trestný čin podílnictví.
V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a případně i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Kromě rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí a podaného dovolání konstatoval, že nastíněné námitky vůči skutkům pod body II/ 2 – 10 rozsudku okresního soudu lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, ale jedná se o námitku nedůvodnou. Skutková věta rozsudku, zejména návětí v bodu II totiž výslovně pojednává o tom, že obviněný řídil činnost předmětného uskupení, mj. rozhodoval o tom, kam pojedou a jaké vozidlo odcizí. Spolupachatel V. řídil vozidlo užívané členy uskupení k páchání trestné činnosti, obviněný K. mu dával pokyny k jízdě. Vlastní realizaci odcizení vybraného vozidla prováděl obviněný K. s dalším spolupachatelem B. Odcizená vozidla z místa činu řídil obviněný, který je i prodával a z utržených peněz rozdával členům uskupení odměny. Z toho je zřejmé, že uvnitř daného uskupení nejen existovala dělba práce, nýbrž i hierarchie, resp. struktura, kdy činnost skupiny řídil právě obviněný K. Tyto skutečnosti implikují i jistý stupeň organizovanosti, ale i plánovitosti. Podmínkou plánovitosti přitom není existence detailního a precizního plánu trestné činnosti, jak se zřejmě dovolatel domnívá. O plánovitosti svědčí počet dílčích útoků, jejich určitá promyšlenost, což zároveň vylučuje nahodilost, které se obviněný dovolává. Pokud se týká dílčích útoků ad II/2, 4, jichž se měly účastnit pouze dvě osoby, což znak organizované skupiny vylučuje, dovolatel zde nevzal v úvahu, že daná trestná činnost je pokračujícím deliktem. Tudíž každý dílčí delikt nemusí sám o sobě naplňovat příslušnou skutkovou podstatu ve všech znacích, nýbrž postačí, že dílčí útoky naplňují relevantní skutkovou podstatu ve svém souhrnu. Čili ani tuto výtku nepokládá státní zástupce za důvodnou.
Další námitka dovolatele zpochybňující správnost závěru soudů o jeho úmyslném jednání u skutku pod bodem ad II/1, týkajícím se nakládání s odcizeným osobním vozidlem Škoda Octavia, tak ta je opírána o jiný skutkový stav, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně a potvrzen soudem odvolacím. Námitka obviněného je tak námitkou skutkovou, jelikož polemizuje se skutkovým zjištěním soudu a nelze k ní tudíž přihlížet.
Vzhledem k neexistenci extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. a obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., bylo nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Jestliže dovolatel v dovolání označil primárně dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tak o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Protože dovolatel zároveň uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že v předchozím řízení, konkrétně před soudem prvního stupně byl dán tento dovolací důvod, na což odvolací soud patřičně nereagoval, Nejvyšší soud se nejdříve zabýval opodstatněností uvedeného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. K uvedenému je vhodné též uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování podaného dovolání shledal, že pokud obviněný Z. K. vznesl námitky vůči naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže (jeho pokusu) podle §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, spočívající ve spáchání činu jako člena organizované skupiny ohledně skutků označených v rozsudku soudu prvního stupně pod body II/ 2 – 10, tak takové námitky lze označit za souladné s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň ale dovolací soud konstatoval, že tyto námitky nebylo možné shledat důvodnými.
Organizovanou skupinou je třeba rozumět sdružení více osob (podle soudní praxe musí jít o sdružení alespoň tří trestně odpovědných osob), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku tohoto vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Nemusí mít trvalejší charakter a nevyžaduje se ani výslovné přijetí za člena skupiny, neboť postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1976-II, 45/1986 Sb. rozh. tr.).
To, že obviněný K. naplnil v případě výše uvedených skutků v bodech II/2 – 10 rozsudku nalézacího soudu znak spáchání činu členem organizované skupiny, tento soud vyjádřil dostatečně jak v popisu skutku ve vlastním výroku o vině (viz návětí v bodu II), tak se jím v potřebné míře zabýval i v odůvodnění svého rozhodnutí. Konkrétně lze poukázat na str. 37 až 38, 41, 45 až 47, kde postupně rozvedl všechny rozhodné skutečnosti, pro které shledal uvedený kvalifikační znak za naplněný. Zdůraznil zde prokázanou dělbu práce pachatelů v jednotlivých případech, jejich role, které byly předem dány (např., že obviněný byl ve skupině vůdčí osobností, vytipovával jednotlivá vozidla k odcizení, tato poté odvážel do místa, kde byla ukryta, sám vozidla prodával a z inkasovaných peněz odměňoval své společníky atd.). Tato činnost byla evidentně alespoň v hrubých rysech plánovaná a koordinovaná v rámci určeného způsobu její realizace a dosažení plánovaného cíle, přičemž není pochyb o tom, že takovéto společné jednání všech tří pachatelů výsledné páchání předmětné trestné činnosti významně usnadňovalo.
Samostatná námitka dovolatele, že v případě dílčích skutků pod body II/2 a 4 chybí základní podmínka k tomu, aby jednání bylo možné posoudit jako čin spáchaný členem organizované skupiny, jelikož v těchto skutcích je soudem zmiňován pouze on a obviněný V., tedy dvě osoby, kdežto obviněný B. nikoli, se nezakládá na realitě. V odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně jsou sice jako obvinění, kteří byli těmito dílčími skutky uznáni vinnými, jmenováni pouze Z. K. a T. V., ale ve vlastním popisu obou těchto dílčích skutků v bodech II/2 a 4 (viz výrok) je vždy jako spolupachatel jmenován i M. B., který se na spáchání činu se jmenovanými obviněnými spolupodílel. Není úkolem dovolacího soudu zkoumat, proč obviněný B. nebyl zrovna za tuto část celkového jednání skupiny pachatelů obviněn, obžalován a odsouzen (odkázat lze v tomto na pasáž odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 18), každopádně ale tato okolnost sama o sobě neznamená, že by se u obviněného K. (případně V.) v těchto dílčích skutcích nejednalo o spáchání činu členem organizované skupiny. Uvedený znak je totiž naplněn i tehdy, pokud organizovanou skupinu tvoří kromě spolupachatelů trestného činu (§23 tr. zákoníku), případně účastníků na trestném činu (§24 tr. zákoníku), též další osoby mající na trestném činu podíl, přičemž nemusí být ani ztotožněny, a to za předpokladu, že trestně stíhané osoby jsou si takové okolnosti vědomy (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2011 Sb. rozh. tr.). Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů je evidentní, že M. B. se na páchání předmětných dílčích skutků (II/2 a 4) a tím i na trestném činu krádeže podílel i to, že si toho ostatní dva spolupachatelé, tedy i obviněný K., byli vědomi.
Nejvyšší soud tedy shledal, že nalézací soud a po něm i soud odvolací ze všech zákonných hledisek zvažovaly naplnění zákonných podmínek použité právní kvalifikace skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku včetně jeho kvalifikačního znaku podle odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ohledně činu spáchaného členem organizované skupiny, který obviněný v podaném dovolání rozporoval. Jejich výsledné rozhodnutí ohledně viny dovolatele tak lze označit za plně souladné se zákonem.
Zbývající námitku dovolatele, která je namířena proti skutku pod bodem II/1 rozsudku nalézacího soudu, jenž byl posouzen jako zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a spočívá v nesouhlasu se soudy konstatovanou úmyslnou formou zavinění, je třeba označit za kolidující s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tomu proto, že v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, ale i dále v jeho odůvodnění, jakož posléze i v usnesení odvolacího soudu, je jasně konstatováno, že všichni obvinění, tedy i obviněný K., věděli, že se jedná o osobní motorové vozidlo získané trestným činem, konkrétně že bylo odcizeno jeho majiteli. Přesto jej prodali jiné osobě, konkrétně kpt. J. K., provádějícímu předstíraný převod podle §158c odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. Není tudíž pochyb o tom, že obviněný K. chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem tímto zákonem chráněný, konkrétně zájem na ochraně soukromého vlastnictví. V takovém případě jde jednoznačně o úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což ve svém rozhodnutí konstatoval již okresní soud.
Pokud dovolatel takový závěr přesto zpochybňuje argumenty uvedenými v podaném dovolání, nelze než uvést, že se jedná o konstruování jiného skutkového zjištění, než jak bylo shledáno soudy nižších stupňů v jejich rozhodnutích, a tudíž jde o námitku skutkovou, kterou se dovolací soud nemá důvod zabývat. Zejména též proto, že se v tomto případě nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Konečný závěr dovolacího soudu je tudíž takový, že d ovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny dovolatelem, jsou z výše uvedených důvodů zjevně neopodstatněné, případně nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Pokud obviněný v dovolání taktéž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tak ten s ohledem na okolnost, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl shledán důvodným, byl taktéž posouzen jako zjevně neopodstatněný.
Nejvyšší soud proto v konečném výsledku dovolání obviněného Z. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž usnesení o odmítnutí dovolání učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2014
Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c