ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.137.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 137/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2014 o dovolání obviněného A. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. 8 To 359/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 116/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 1 T 116/2013 uznal obviněného A. M. vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že:
1) s podvodným úmyslem získat finanční prospěch, v období od 27 .6. 2011 do 2. 9. 2011, jako údajný zástupce, v podstatě nefungující firmy Alpoc, s.r.o., IČ: 47910968, sídlo Praha 3, Roháčova 188/37, neboť v období roku 2011 uvedená společnost v účetnictví nevykazovala prakticky jakoukoliv činnost (na základě generální plné moci získané podvodným způsobem dne 17. 12. 2009 od jednatelky Alpoc E. P., při převodu obchodního podílu firmy Alpoc z jednatele P. M. - syna obviněného na jednatelku E. P.); objednával telefonicky nebo e-mailem na základě předchozí dohody u společnosti Fracht FWO Czech s.r.o., IČ: 28572602, sídlo Ostrava, Mírová 98/18, t. č. sídlo Říčany, Zděbradská 72, přepravu betonových svodidel z Tovačova v České republice na stavbu rychlostní silnice Nitra - Selenec, a to 291 ks betonových svodidel a Beladice - Tekovské Nemce, 434 ks betonových svodidel na Slovensku, za provedenou uvedenou přepravu, kterou sliboval uhradit dle vystavených faktur se splatností 40-ti dnů a která byla uskutečněna od 28. 6. 2011 do 2. 9. 2011, měl dle celkem 42 vystavených faktur společností Fracht FWO Czech, s.r.o., pro společnost Alpoc, s.r.o., uhradit v období splatnosti faktury od 8. 9. 2011 do 20. 10. 2011 celkem částku 612.960,-Kč, avšak uhradil pouze jednu fakturu ve výši 28.800,-Kč, čímž společnosti Fracht FWO Czech, s.r.o., způsobil škodu v celkové výši 584.160,-Kč,
2) s podvodným úmyslem získat finanční prospěch v období od 15. 7. 2011 do 15. 9. 2011 jako údajný zástupce v podstatě nefungující firmy Alpoc, s.r.o., IČ: 47910968, sídlo Praha 3, Roháčova 188/37, neboť v období roku 2011 uvedená společnost v účetnictví nevykázala prakticky jakoukoliv činnost, objednával telefonicky nebo e-mailem na základě předchozí dohody u fyzické osoby podnikající dle živnostenského zákona R. O., IČ: 18072879, sídlo Tovačov, Zvolenov 569, přepravu betonových svodidel z Tovačova v České republice na stavbu rychlostní silnice Beladice - Tekovské Nemce na Slovensku, provedenou přepravu (celkem 96 ks svodidel a 3x také komponenty k montáži, tj. matice, svorníky, šrouby atd.), sliboval uhradit dle vystavených faktur a celkem měl za 13 provedených přeprav v období od 19. 7. 2011 do 15. 9. 2011 dle celkem 4 vystavených faktur obchodní společností R. O. pro společnost Alpoc, s.r.o., uhradit v období splatnosti faktur od 8. 10. 2011 do 5. 12. 2011 celkem částku 145.800,-Kč, kterou neuhradil a tímto obchodní firmě R. O., IČ: 18072879, sídlo Tovačov, Zvolenov 569, způsobil škodu 145.800,-Kč,
přičemž uvedenou a provedenou přepravu betonových svodidel na Slovensko zajišťoval a fakturoval pro společnost Skanska, a.s., IČ: 26271303, sídlo Praha 4, Líbalova 2348/1, jako zástupce firmy Flamingo - TR, IČ: 45274924, sídlo Třebíč, Oldřichova 1, která v té době byla bez statutárního orgánu a kde byl uveden pouze jako společník, a to na základě smluv uzavřených mezi společností Skanska, a.s. a Flamingo-TR., za kterou při sepisování a podepsání smluv vystupoval jako jednatel, ze dne 27. 6. 2011, kdy na fakturách za přepravu pro společnost Skanska, které byly společností Skanska řádně uhrazeny, uváděl číslo účtu syna P. M., ke kterému měl a má dispoziční právo, resp. číslo účtu společnosti Jurby Trade, s.r.o., IČ: 29194202, kde jednatelem a jediným statutárním zástupcem je syn P. a který také jediný má k účtu dispoziční právo, na tyto účty konkrétně obdržel za přepravu dne 1. 11. 2011 částku 213.647,-Kč, dne 14. 11. 2011 částku 631.652,-Kč, dne 30. 1. 2012 částku 46.445,-Kč a dne 7. 2. 2012 částku 17.649,-Kč (první dvě platby na první účet a druhé dvě platby na druhý účet), celkem tedy 909.393,-Kč, přičemž rozdíl mezi fakturovanými částkami poškozenými a obdrženými platbami činí + 179.433,-Kč a celou tuto činnost vykonával v době, kdy věděl, že na jeho osobu jsou v souvislosti s jeho předchozím podnikáním a činností nařízeny a prováděny exekuce .
Za to mu byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému rovněž uložena povinnost poškozené Fracht FWO Czech, s.r.o., IČ 28572602, se sídlem Zděbradská 72, Jalovice, 251 01 Říčany, nahradit škodu ve výši 584.160,- Kč, a poškozenému R. O., IČ 18072879, se sídlem Tovačov, Zvolenov 569, škodu ve výši 145.800,- Kč. V souladu s §229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. 8 To 359/2013 zamítl podle §256 tr. ř.
Uvedené usnesení poté obviněný napadl prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jeho naplnění spatřuje v tom, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka zločinu podvodu, a to zejména ve vztahu ke znaku uvedení v omyl, protože ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá úmysl obviněného podvést poškozeného, neboť soudy neuvedly žádnou okolnost naznačující přítomnost tohoto úmyslu. Soudy subjektivní stránku stíhaného přečinu dovodily jen ze skutečnosti, že obviněný nesplnil své závazky po lhůtě jejich splatnosti. Již samotný popis skutku však podle dovolatele vylučuje, že by již při uzavírání smluv věděl, že s ohledem na finanční závazky nebude moci dostát základním podmínkám vyplývajícím ze smluv, a byl s tím srozuměn. Obviněný totiž dále různě podnikal (se společnostmi SKANSKA, FLAMINGO – TR, TOPOS PREFA a jinými) a na účet dostal od různých subjektů zaplacené částky v celkové výši 2.342.897,- Kč. Obviněný jako zástupce společnosti ALPOC, s.r.o. tak vzhledem k existující smlouvě mezi spol. SKANSKA a.s. a spol. FLAMINGO-TR s.r.o., kterou taktéž zastupoval, od samého počátku kontraktu věděl, že je úhrada za přepravu reálně zajištěna a že ALPOC, s.r.o. bude schopna přepravu uhradit, což bylo dalším průběhem obchodního případu prokázáno. Taktéž Nejvyšší soud již v minulosti judikoval, že na podvodný úmysl pachatele nelze usuzovat jen z okolnosti, že protiplnění za odebrané zboží nebo služby nebylo poskytnuto ve sjednané lhůtě. Takový závěr totiž jednoznačně nevyjadřuje tzv. volní složku zavinění ve formě úmyslu, tedy zda byl obviněný skutečně srozuměn se způsobením protiprávního následku (resp. účinku) v podobě značné škody na cizím majetku. Poškození od počátku věděli, že provádějí přepravu pro ALPOC, s.r.o. zastoupenou obviněným, objednávky obdrželi od této společnosti, což potvrdil jednatel společnosti G. a svědek S. I. a poškozený O. Odpovídá tomu i fakturace na společnost ALPOC, s.r.o. i výzva k úhradě dluhu od obou poškozených adresovaná této společnosti. Poškození taktéž nepochybně byli seznámeni s tím, že se přeprava uskutečňuje v zájmu společnosti SKANSKA, což oba poškození potvrdili. Je proto zcela nesrozumitelné, jak, čím a kdy konkrétně měl obviněný poškozené uvádět v omyl, aby se k jejich škodě obohatil, a jaké podstatné skutečnosti měl zamlčet. Naplnění zločinu podvodu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Z popisu skutků ad body 1 a 2 ve spojení s odůvodněním odsuzujícího rozsudku nelze u obviněného spolehlivě dovodit podvodný úmysl obohatit se ke škodě na majetku poškozených, a to i přes snahu soudu prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině formální znaky přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vyjádřit. Na tyto námitky již dříve uplatněné v odvolacím řízení soud druhého stupně nereagoval a pouze v obecné rovině konstatoval, že soud prvního stupně logicky a přesvědčivě vyložil, že se obviněný v přímém úmyslu neoprávněně obohatil, a dále jen opsal popis skutku převzatý z odsuzujícího rozsudku.
Dovolatel dále nesouhlasí se skutkovými závěry obou soudů, že generální plná moc ze dne 17. 12. 2009 udělená za účelem zastupování společnosti ALPOC s.r.o. byla získána podvodným způsobem a že by tato společnost byla nefungující, když v období roku 2011 v účetnictví nevykazovala prakticky jakoukoli činnost, neboť tato měla svou jednatelku, účetní a v letech 2011 a 2012 byla podána daňová přiznání.
Oba soudy nižších stupňů rovněž nezohlednily soukromoprávní základ obou skutků, tedy porušily zásadu ultima ratio (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/2004 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06) a zásadu subsidiarity trestní represe, když na daný případ aplikovaly pouze trestněprávní úpravu a nikoli předpisy občanského a obchodního práva. Jednalo se o ryze soukromoprávní závazkový vztah - obchodní jednání mezi ALPOC, s.r.o. jako dlužnicí společnosti Fracht FWO Czech s.r.o. a R. O., jež si u nich objednala provedené přepravy, které byly této dlužnici vyúčtovány a které neuhradila (s výjimkou jedné platby společnosti Fracht FWO Czech s.r.o.). Výzvy k úhradě dlužných částek směřovaly od poškozených na společnost ALPOC, s.r.o. Poškození se nijak nepokusili o řešení obchodněprávního sporu a nevymáhali své pohledávky v civilním řízení, přestože ALPOC, s.r.o. představuje existující společnost. Poškození využili Policii ČR k řešení svých obchodních zájmů, ačkoliv sami participovali na jednání obviněného. Společnost Fracht FWO Czech s.r.o. potvrdila, že si Alpoc s.r.o. ani obviněného nijak neprověřovala, nepožadovala po obviněném žádný doklad o oprávněnosti k zastupování této společnosti, přepravu prováděla i poté, kdy jí nebyly zaplaceny již splatné faktury za předchozí přepravu. Obdobná situace byla dána i u poškozeného O.
Dovolatel na základě uvedených skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. 8 To 359/2013 i rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 1 T 116/2013 a aby podle §265m tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem, jímž obviněného zprostí obžaloby, případně aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Třebíči přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve zmínil, že v něm dovolatel opakuje námitky, které uplatnil již dříve v průběhu trestního stíhání proti usnesení o jeho zahájení a posléze v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. S uplatněnými námitkami se však vyrovnaly jak soud okresní, tak soud odvolací ve svých rozhodnutích. V další části státní zástupce podrobně a názorně demonstroval, v čem spočívá zákonný znak uvedení v omyl, jehož se obviněný svým jednáním dopustil, a proti kterému neustále brojí. Dále vyjádřil svůj názor na problematiku soukromoprávního závazkového vztahu a obchodního případu, za něž své jednání a vzniklé následky obviněný neustále označuje. Taktéž se velice obsáhle vyjádřil i k problematice subsidiarity trestní represe, na níž se dovolatel taktéž odvolává. V samotném závěru pak uvádí, že ačkoli argumenty dovolatele odpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přesto jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a to v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. 8 To 359/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Nesouhlasí-li obviněný se skutkovými závěry učiněnými v předchozím řízení týkající se získání předmětné generální plné moci ze dne 17. 12. 2009 a zjištění, že byla společnost ALPOC s.r.o. nefungující, nelze k nim přihlížet s odkazem na uplatněný dovolací důvod, neboť se jedná veskrze o skutkové námitky, a nikoli o výhrady týkající se nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení.
K další dovolací argumentaci obviněného je třeba nejprve uvést, že Nejvyšší soud již dříve opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu, není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. Pokud se s nimi odvolací soud dostatečně vypořádal, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Soud prvního stupně totiž k otázce zavinění dovolatele na straně 7 a 8 odůvodnění odsuzujícího rozsudku konstatoval, že obviněný v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku sám sebe obohatil způsobem specifikovaným v popisu skutku výroku o vině odsuzujícího rozsudku uvedením poškozených v omyl, když zamlčel podstatné skutečnosti při způsobení značné škody, a to zejména svou kritickou finanční situaci v rozhodném období, kdy proti němu bylo pro jeho předchozí podnikání a činnost vedeno bezpočet exekucí, jež byly doloženy jednotlivými usneseními Okresního soudu v Třebíči o jejich nařízení (č. l. 415-426). Vycházel z důvěry jemu projevené ze strany poškozených jako odběratelských subjektů a sám využíval toho, že si tito nedostatečně ověřili, za jaký subjekt obviněný jedná, což využil zcela ve svůj prospěch. Obviněný tak v podstatě podle soudu prvního stupně navazuje na své předchozí jednání, kdy byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 3. 2011 sp. zn. 17 T 159/2010 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
S těmito závěry se posléze ztotožnil i soud druhého stupně, když obviněný podle něj jednal způsobem uvedeným v obou skutcích, ačkoliv v této době věděl, že jsou na jeho osobu v souvislosti s jeho předchozím podnikáním a činností nařízeny a prováděny exekuce. Rovněž odkázal na předešlou trestnou činnost obviněného, pro niž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 3. 2011 sp. zn. 17 T 159/2010, čímž mu bylo zřetelně dáno najevo, že se takovou trestnou činností dopouští podvodu, a proto nemohla obstát jeho obhajoba, že z jeho strany nedošlo k naplnění subjektivní stránky stíhaného činu, když nebylo prokázáno, že již v době uzavírání předmětných smluv věděl, že s ohledem na finanční závazky nebude moci dostát ani základním podmínkám vyplývajícím ze smlouvy, a byl s tím srozuměn. Obviněný je tak podle odvolacího soudu speciálním recidivistou, který byl tentýž rok, kdy se dopustil nynější trestné činnosti, za velmi podobnou trestnou činnost podvodného charakteru již odsouzen, kdy v předešlé trestní věci uzavíral smlouvy na dodávky stavebního materiálu, případně prací, přitom od počátku s úmyslem své závazky nesplatit, neboť si byl velmi dobře vědom, že vzhledem ke svým splatným závazkům nebude schopen tyto nové závazky řádně a včas ve lhůtách splatnosti hradit. Nacházel se tak ve stejně nepříznivé finanční situaci jako v nyní projednávané věci.
Z uvedeného je patrné, že se soud prvního stupně, s jehož argumentací se ztotožnil i soud druhého stupně, patřičně zabýval námitkou dovolatele o absenci jeho zavinění, a skutek správně právně posoudil jak zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný v přímém úmyslu pode §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a dovolatel totožnou námitku uplatňuje znovu v dovolacím řízení, a to zjevně neopodstatněně.
Další související námitkou dovolatele subsumovatelnou pod uplatněný dovolací důvod bylo jeho tvrzení, že se mezi ním a poškozenými jednalo ryze o soukromoprávní (obchodně právní) vztahy, jež měly být ze stran poškozených řešeny v civilním řízení a nemělo dojít k jednostrannému trestnímu postihu obviněného bez ohledu na princip užití trestního práva jako prostředku ultima ratio , což je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
I v tomto případě se však již soud prvního stupně s touto výhradou obviněného vypořádal již v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, v němž shrnul, že ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku nepostačuje v posuzovaném případě uplatnění odpovědnosti podle obchodního zákoníku, neboť čin, který obviněný spáchal, je protiprávní a společensky škodlivý a trestní zákon jej označuje za trestný. Vykazuje zároveň znaky v trestním zákoně uvedené, a posuzovaný skutek odpovídá z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek ( ultima ratio ) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Původně šlo zejména o princip omezující zákonodárce v tom směru, že trestně právní řešení je krajním prostředkem ve vztahu k deliktní právní úpravě civilní a správně právní, nicméně v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
Lze tedy v obecné rovině shrnout, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. Šámal a kol.: Trestní zákoník I., §1 – 139, Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck 2009, str. 92 – 93).
Pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem nelze souhlasit. I při plném respektování zmíněného principu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Nutno je totiž poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky nebezpečným, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. V takové situaci je naopak potřebné na spáchaný čin reagovat bezodkladně a nikoli vyčkávat, až poškozený marně vyčerpá ke své ochraně prostředky práva civilního. V takovém případě by se totiž jednalo o nepochopení principu ultima ratio .
Popsaným skutkem obviněný naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž nelze konstatovat, že by znaky souzeného trestného činu byly naplněny pouze hraničním způsobem. Proto je vzhledem ke způsobu jednání obviněného dána i odpovídající společenská škodlivost a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného A. M. jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c