ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1415.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1415/2014-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. prosince 2014 o dovolání obviněného D. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014 sp. zn. 61 To 237/2014, v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 21/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. 5. 2014 sp. zn. 2 T 21/2014 uznal obviněného D. K. vinným následujícími skutky:
I.
1) dne 26. srpna 2011 v době kolem 13:00 hod. v P., P., v prodejně jízdních kol H., odcizil jízdní kolo značky Cannondale Scalpel 3, černé barvy, v ceně 90.000,- Kč, tím způsobem, že si jej zapůjčil od vedoucího J. Č. k projížďce a vyzkoušení, zanechal jako tzv. zástavu svůj občanský průkaz, přičemž do prodejny se již následně nevrátil, čímž poškozené HELIET, spol. s r.o., IČ: 26447282, se sídlem Psohlavců 29A/1254, Praha 4, způsobil škodu ve výši 90.000,- Kč,
2) dne 27. července 2012 v době kolem 13:00 hod v P., V., v prodejně jízdních kol B. – G. S., odcizil jízdní kolo značky Giant Anthem X1 s odpruženou vidlicí, černošedé barvy, v ceně 59.999,- Kč, tím způsobem, že si jej zapůjčil od prodavače P. H. k projížďce a vyzkoušení, zanechal jako zástavu svůj občanský průkaz, avšak do prodejny se již nevrátil, čímž poškozené spol. Bikebros s.r.o., IČ: 24217794, se sídlem Vyskočilova 1326/5, Praha 4, způsobil škodu ve výši 59.999,- Kč,
3) dne 12. září 2013 v době kolem 17:30 hod, v P., P., v prodejně horských kol, nejprve požádal R. D., aby mu ukázal horské kolo značky FOCUS, typ Raven 4.0 30-G, v hodnotě 49.990,- Kč, následně při prohlídce kola prudce strčil do poškozeného, který upadl na další vystavená jízdní kola, vyběhl s kolem ven z prodejny a odjel na něm pryč, čímž způsobil poškozenému R. D., škodu ve výši 49.990,- Kč,
II. dne 3. října 2013 v době kolem 15:20 hod v P., L., v prodejně jízdních kol R., odcizil jízdní kolo značky Giant XTC Composit, modré barvy, v ceně nejméně 30.000,- Kč, tím způsobem, že si jej zapůjčil od poškozeného P. K. k projížďce a vyzkoušení, zanechal jako tzv. zástavu svůj občanský průkaz, řidičský průkaz a platební kartu, avšak do prodejny se již nevrátil, čímž poškozenému P. K., způsobil škodu ve výši nejméně 30.000,- Kč.
V nich byly soudem spatřovány dva přečiny krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad skutek I. 1 a I. 2), zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (ad skutek I. 3) a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ad skutek II.). Za trestné činy uvedené v bodě I. a dále za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 52 T 97/2012, který nabyl právní moci dne 5. 3. 2014, mu byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 52 T 97/2012, který nabyl právní moci dne 5. 3. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V souladu s §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný zařazen k výkonu tohoto trestu do věznice s ostrahou. Za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod II. výroku o vině) mu byl podle §205 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v délce devíti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost uhradit škodu poškozeným: R. D., částku ve výši 10.000,- Kč, Bikebros s.r.o., IČ: 24217794, se sídlem Vyskočilova 1326/5, Praha 4, částku ve výši 59.999,- Kč a P. K., částku ve výši 30.000,- Kč. Poškozená HELIET, spol. s r.o., IČ: 26447282, se sídlem Psohlavců 29A/1254, Praha 4 byla v souladu s §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, jež Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 7. 2014 sp. zn. 61 To 237/2014 podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Naplnění prvního z nich spatřuje v nedostatečném vypořádání se s námitkami obhajoby v řízení před soudem prvního i druhého stupně. Považuje proto za nutné je zopakovat i v dovolacím řízení. U činů ad I. 1 - 2 a II., jež jsou mu kladeny za vinu, napadá způsob stanovení škody za odcizená jízdní kola, neboť za tím účelem nebyl vypracován znalecký posudek, ani odborné vyjádření. Do výše způsobené škody nelze podle dovolatele připočítat marži včetně DPH připočítanou prodejcem v maloobchodním prodeji. K činu ad I. 1 a I. 3 dodal, že v těchto případech poškozené společnosti HELIET, spol. s r.o. a poškozenému R. D. nemohla vzniknout vůbec žádná škoda, neboť v souladu s výpovědí svědka J. Č. je zřejmé, že jízdní kolo bylo vráceno cca týden až dva týdny po jeho odcizení ve stavu, v jakém svědek obviněnému kolo vydal, a v průběhu řízení tento svědek ani žádné vady či poškození nenamítal. Stejně tak nelze klást k tíži obviněnému, že poškozený D. prodal předmětné jízdní kolo o 10.000,- Kč levněji, než činila původní cena, neboť kolo mu bylo vráceno nepoškozeno.
Dále rozsáhle citoval pasáže z výpovědí poškozeného R. D. a svědků D. B. a MUDr. V. K. učiněných v přípravném řízení a u hlavního líčení, které jsou podle jeho názoru rozporné (časové rozmezí, kdy mělo dojít ke krádeži, velký časový odstup při přivolání Policie ČR cca hodiny a půl, způsob odcizení jízdního kola, skutečnost, že i přes vznik obrovského šoku u poškozeného R. D. tento i nadále prodal další kola svědku MUDr. K. apod.). Provedeným dokazováním nebyla vyvrácena verze obviněného, že se nejednalo o loupež, ale jako v ostatních případech o pouhou krádež, takže dovolatel i nadále rozporuje právní posouzení tohoto činu jako loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrdí, že vůči poškozenému R. D. žádné násilí nepoužil, nebylo prokázáno, že by jej strčil v úmyslu zmocnit se předmětného jízdního kola. Je s podivem, že údajný hluk vzniklý při pádu poškozeného na v obchodě vystavená kola měli slyšet jen samotný poškozený a svědkyně B., ačkoliv svědek MUDr. K. stál podstatně blíže k místu, kde měl obviněný strčit do poškozeného, než svědkyně B. Dovolatel si tyto rozpory vysvětluje tím, že poškozený odcizení jízdního kola nahlásil na pojišťovnu formou loupežného přepadení, avšak za několik málo dní poté bylo poškozenému jízdní kolo nepoškozené vráceno zpět. Poškozený orgánům činným v trestním řízení ani do dnešního dne nepředložil pojistnou smlouvu, a to i přesto, že prostory prodejny a zboží v ní uskladněné s ohledem na jeho hodnotu musí mít pojištěné. Poškozený předal jízdní kolo za účelem zkušební jízdy obviněnému až před samotným obchodem, kdy poškozený stál z jedné strany kola a obviněný z druhé, neboť poškozený na bicykl montoval chybějící šlapky, tudíž obviněný kolo držel jednou rukou, aby nespadlo, tzn. již v ten okamžik se obviněný kola zmocnil, aniž by vůči poškozenému použil jakékoliv násilí. Poškozený navíc obviněnému s sebou zapůjčil imbusový klíč, aby si mohl sedlo při zkušební jízdě seřídit podle své potřeby.
Dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. byl podle něj naplněn, jelikož bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V konkrétní rovině pod něj dovolatel podřadil argumentaci ohledně nesprávného písemného vyrozumění Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014 o konání veřejného zasedání zaslaného obviněnému i jeho obhájkyni, v němž bylo uvedeno, že v trestní věci shora uvedené se bude konat dne 9. 7. 2014 v 09.45 hod. u Městského soudu v Praze v místnosti č. 327/3. patro, Spálená ul., veřejné zasedání o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 3. 2014, jednací číslo 2 T 21//2014 . Tento rozsudek byl vyhlášen dne 9. 5. 2014 a nikoliv dne 6. 3. 2014, kdy bylo vydáno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 21/2014, jímž rozhodl o dalším trvání vazby obviněného. Z tohoto pochybení pak obviněný nabyl chybného dojmu, že se před Městským soudem v Praze bude dne 9. 7. 2014 projednávat jeho žádost o propuštění z vazby, a nikoliv jeho odvolání proti citovanému rozsudku, což mu k dotazu potvrdil i pracovník vězeňské služby Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, když nahlédnutím do vězeňského informačního systému zjistil, že je zde k datu 9. 7. 2014 evidována plánovaná eskorta obviněného k vazebnímu zasedání. Obviněný tímto postupem odvolacího soudu byl zkrácen na svých právech, zejména na právu na řádnou obhajobu a přípravu k veřejnému zasedání o odvolání, neboť došlo k porušení ustanovení §233 odst. 2 tr. ř., když nebyl den veřejného zasedání stanoven předsedou senátu tak, aby mimo jiné osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět a jejímu obhájci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě, a obviněný nevyslovil souhlas se zkrácením této lhůty. Na veřejné zasedání se proto obviněný nemohl řádně připravit, neměl s sebou potřebné podklady, které chtěl při jednání soudu předložit, a celkově nebyl připraven na rozhodování o jeho odvolání. Odvolací soud pak vycházel z toho, že tato lhůta byla zachována a vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání bylo obviněnému a jeho obhájkyni doručeno řádně a včas, což se však nestalo.
V závěru proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014 sp. zn. 61 To 237/2014, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 5. 2014 sp. zn. 2 T 21/2014, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněnému není možno přisvědčit v tvrzení, že by byl zkrácen na obhajovacích právech tím, že odvolací soud ve vyrozumění o veřejném zasedání uvedl mylně datum rozsudku soudu prvního stupně, zejména když bylo ve vyrozumění výslovně uvedeno, že bude projednáno odvolání proti rozsudku. Navíc stížnost obviněného proti rozhodnutí o vazbě byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 133/2014 již dne 10. 4. 2014, tedy tři měsíce před projednáváním odvolání, přičemž toto usnesení bylo nepochybně obviněnému a jeho obhájkyni doručeno. Pokud měli obviněný resp. jeho obhájkyně navzdory tomu nějakou nejasnost o přesném předmětu jednání odvolacího soudu, nebylo zajisté pro obhájkyni nemožné zjistit pravý stav věci přímo u soudu druhého stupně.
Státní zástupce za mylnou rovněž označil námitku dovolatele, že za výši způsobené škody měla být brána hodnota dotčených jízdních kol v částce velkoobchodní ceny, tj. bez daně z přidané hodnoty a bez marže maloobchodníka. Ustanovení §137 tr. zákoníku jednoznačně stanoví, že při stanovení škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nepochybně se tedy jedná o cenu maloobchodní, tudíž cenu stanovenou konečným distributorem daného druhu zboží, nikoli o cenu velkoobchodní, za kterou zboží dodává velkoobchodník onomu konečnému distributorovi. Z povahy věci také plyne, že konečná prodejní cena zahrnuje rovněž daň z přidané hodnoty (viz rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2004). Při stanovení výše způsobené škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu tedy soud podle názoru státního zástupce postupoval zcela správně. Pokud v této souvislosti dovolatel brojí proti nesprávnému výroku o náhradě škody v částce 10.000,- Kč ve vazbě k bodu I. 3 výroku o vině, ani v tomto ohledu mu není možno dát za pravdu. Byť by jízdní kolo, jehož se zmocnil loupeží, bylo majiteli vráceno bez zjevného poškození, jedná se o zboží již použité, u něhož má kupující právo domáhat se slevy z ceny. Pokud takovou slevu obchodník poskytne, padá takto vzniklá škoda na vrub toho, kdo ji způsobil, a to byl právě dovolatel. Rozhodnutí soudu o povinnosti k náhradě škody považuje státní zástupce i v tomto případě za důvodné a správné.
Další dovolací námitky obviněného podle státního zástupce nelze podřadit pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Platí to zejména o jeho výhradě, že se soud druhého stupně v odůvodnění napadeného usnesení zcela nevyrovnal se všemi jeho námitkami uvedenými v odvolání, jelikož námitky proti obsahu odůvodnění rozhodnutí se v dovolacím řízení nepřipouští (§265a odst. 4 tr. ř.). Tvrzení, že skutek popsaný v bodě I. 3 výroku o vině se odehrál stejně jako v ostatních případech, tedy bez užití násilí, je námitkou skutkovou, nikoli právní, a ta nemůže být pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřazena. Totéž platí o úvahách obviněného nad výkladem provedených důkazů a nad údajným neadekvátním chováním poškozeného. V tomto smyslu námitky dovolatele nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů, přičemž ta jeho tvrzení, jež lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, jsou zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k argumentaci dovolatele podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že u namítaného nesplnění procesních podmínek pro rozhodnutí soudu druhého stupně z dovolání není zcela zřejmé, jaké procesní podmínky měl obviněný na mysli. Uvedl, že žádná procesní překážka však odvolacímu soudu nebránila rozhodnout tak, jak rozhodl. Předpokladem naplnění druhé alternativy tohoto důvodu dovolání je zjištění, že řízení předcházející vydání rozhodnutí napadeného dovoláním bylo zatíženo vadou naplňující některý ze zákonných dovolacích důvodů, avšak soud druhého stupně na tento nedostatek nereagoval a důvodně podaný řádný opravný prostředek zamítl či odmítl. V tomto případě však podle názoru státního zástupce řízení předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze žádnou takovou vadou zatíženo není, proto nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné (přičemž zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř.). Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014 sp. zn. 61 To 237/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z předloženého mimořádného opravného prostředku obviněného je zjevné, že převážnou část jeho námitek nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť představuje polemiku se skutkovými zjištěními, kdy obviněný zpochybňuje hodnocení provedených důkazů, předkládá odlišnou verzi průběhu skutkového děje, než ke kterému dospěly oba soudy, vytýká jim způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch a znovu opakuje námitky již v předchozím řízení uplatněné, což je však neakceptovatelné. Do této skupiny skutkových námitek je nutno zařadit i jeho zdánlivě právní námitku, že se proti poškozenému R. D. nedopustil žádného násilí v úmyslu zmocnit se poškozeným nabízeného kola k prodeji, tedy že se nedopustil zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ale „prosté” krádeže. Uvedené je však v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, když bylo náležitě prokázáno, že obviněný do poškozeného strčil, až upadl na vystavená kola právě proto, aby se jízdního kola zmocnil, resp. zabránil poškozenému v dispozici s ním tak, aby na něm mohl bez odporu poškozeného ujet ven z prodejny. Jelikož ale tato skutková tvrzení obviněného deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají, nelze k nim přihlížet.
Relevantní argumentací obviněného podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však jeho polemika se způsobem stanovení výše škody u činů uvedených pod body I. 1 - 2 a II. výroku o vině odsuzujícího rozsudku, která však není důvodná. Již soud prvního stupně správně vycházel z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává, tedy z ceny obvyklé jako prvního kritéria přicházejícího v úvahu při stanovení výše škody ve smyslu §137 tr. zákoníku. Za cenu v místě obvyklou je třeba považovat cenu v obci, popř. v její části, kde došlo k trestnému činu, stanovenou pro maloobchodní prodej. Za situace, kdy je prodej věci jako zdanitelného plnění ze zákona zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, tak výše škody odpovídá ceně, za kterou věc obvykle kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty (srov. rozhodnutí č. 25/2004 Sb. rozh. tr.). Nalézací soud na straně 9 odůvodnění odsuzujícího rozsudku logicky vysvětlil, proč nevycházel u činů popsaných v bodech I. 1 - 3 z velkoobchodní ceny, ale naopak z ceny maloobchodní, jejíž součástí je daň z přidané hodnoty, ale i tzv. marže. Ohledně této marže lze vyslovit stejný závěr jako je tomu u daně z přidané hodnoty, neboť i ta je součástí výsledné prodejní ceny, za níž se v tom kterém místě věc obvykle prodává. Jde o určité cenové navýšení maloobchodníka oproti ceně velkoobchodní, které mu zůstává jako jeho zisk, jenž mu umožňuje další podnikání. Určitou výjimku z tohoto postupu bylo možno zaznamenat u činu pod bodem II. výroku o vině, kde soud stanovil škodu na odcizeném kole pouze ve výši 30.000,- Kč, přičemž tato byla odvozena toliko z částky, s níž se připojil s požadavkem na náhradu škody v rámci adhezního řízení poškozený P. K. Byť se zde jednalo právě pouze o cenu velkoobchodní, protože maloobchodní cena daného jízdního kola nebyla zjištěna, jedná se o pochybení ve prospěch obviněného, které nelze ve stávajícím stádiu trestního řízení jakkoli napravit.
Ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného ohledně jemu uložené povinnosti k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. lze uvést ve stručnosti následující. Vypátrání a vrácení jízdního kola poškozené HELIET, spol. s r.o. (skutek ad bod I. 1 odsuzujícího rozsudku) bylo rozhodující skutečností, proč nebyla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené za jízdní kolo ve výši 90.000,- Kč. Poškozená byla tudíž odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních ve smyslu §229 odst. 1 tr. ř., jelikož neuplatnila a tudíž ani nevyčíslila a nedoložila nárok na přiznání škody spočívající ve znehodnocení odcizeného jízdního kola v důsledku jeho používání. U posouzení nároku poškozeného R. D. na náhradu škody ve výši 10.000,- (skutek ad bod I. 3 výroku o vině odsuzujícího rozsudku) nalézací soud řádně stanovil povinnost obviněného zaplatit poškozenému podle §228 odst. 1 tr. ř. částku v totožné výši, když se jednalo o rozdíl mezi původní maloobchodní cenou včetně DPH za nové a nepoužité kolo (49.900,- Kč) a cenou po slevě (39.900,- Kč), za kterou poškozený kolo prodal dalšímu zákazníkovi s ohledem na jeho stav a stupeň použití plynoucí z užívání kola pachatelem, popřípadě osobou, která odcizené jízdní kolo odkoupila od pachatele trestného činu. Cenový rozdíl ve výši 10.000,- Kč tak byl újmou poškozeného v jeho majetkové sféře, kterou ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. nárokoval a která mu objektivně vznikla v příčinné souvislosti se skutkem ad bod I. 3 výroku o vině spáchaným obviněným.
Druhý dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). První varianta tohoto důvodu dovolání nemohla být v posuzované věci naplněna, neboť Městský soud v Praze v souladu s §254 odst. 1 tr. ř. řádný opravný prostředek obviněného věcně přezkoumal a podle ustanovení §256 tr. ř. jej napadeným usnesením zamítl. V úvahu tedy připadla jeho druhá alternativa, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný však ve svém dovolání neuvedl, který z těchto důvodů byl v předcházejícím řízení naplněn. Pokud snad měl na mysli již dříve uvedený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ten jak shora uvedeno byl v jeho relevantní části shledán jako neopodstatněný a ve zbývající části, jako uplatněný v rozporu s jeho zákonným zněním.
Pokud dovolatel pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. zahrnul výhrady týkající se jeho vyrozumění o konání veřejného zasedání před odvolacím soudem, tak je třeba uvést, že zmíněné námitky by bylo na místě podřadit spíše pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. I pro takový případ ale Nejvyšší soud pouze stručně shrnuje, že se lze ztotožnit s vyjádřením státního zástupce k dovolání obviněného. Tedy, že obviněný ani jeho obhájkyně neměli důvod se domnívat, že dne 9. 7. 2014 v 09.45 hod. se bude u Městského soudu v Praze v místnosti č. 327/3. patro, Spálená ul., ve veřejném zasedání projednávat stížnost obviněného proti rozhodnutí o vazbě (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. 2 T 21/2014), jelikož tato byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 133/2014 již dne 10. 4. 2014, tedy tři měsíce před projednáváním odvolání, přičemž toto usnesení městského soudu bylo jak obviněnému (dne 28. 4. 2014), tak jeho obhájkyni (dne 23. 4. 2014) doručeno. Pokud Městský soud v Praze omylem ve vyrozumění o veřejném zasedání u rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 21/2014 uvedl jako datum jeho vydání den 6. 3. 2014 (kdy bylo rozhodnuto týmž soudem o ponechání obviněného ve vazbě), namísto správného data 9. 5. 2014, bylo i přesto zcela zřejmé, že se veřejné zasedání bude týkat odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 21/2014, neboť to zde městský soud explicitně uvedl. V žádném případě proto nemohlo dojít k dovolatelem tvrzenému porušení jeho práva na řádnou obhajobu z důvodu této písařské chyby a rovněž pětidenní lhůta k přípravě k veřejnému zasedání konaného dne 9. 7. 2014 ve smyslu §233 odst. 2 tr. ř. byla plně zachována.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v konečném výsledku odmítl dovolání obviněného D. K. jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c