ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1438.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1438/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. prosince 2014 o dovolání obviněného Ing. M. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2014 sp. zn. 5 To 203/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 126/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. Š., CSc. odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně uznal obviněného Ing. M. Š., CSc. rozsudkem ze dne 8. 4. 2014 sp. zn. 90 T 126/2013 vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že jako znalec, jmenovaný rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 20. 12. 1983, pod sp. zn. Zt 1341/83, pro základní obor doprava, odvětví doprava městská a silniční, se specializací technické posudky o příčinách silničních nehod, na žádost zadavatele JUDr. Milana Bedroše, advokáta se sídlem P., B., obhájce v trestní věci obžalovaného P. D., na kterého byla v té době již podána státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně, pod sp. zn. 3 KZV 3/2011, ke Krajskému soudu v Brně obžaloba mimo jiného i pro přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se měl dopustit dne 16. 6. 2010 v B. – M., na komunikaci vedoucí od obchodního centra O., u provozovny rychlého občerstvení K., po předchozí dopravní kolizi na poškozené Ing. A. U., která řídila vozidlo Škoda Octavia, a kterou fyzicky napadl a způsobil jí ublížení na zdraví a poškození jejího vozidla,
vypracoval dne 8. 11. 2011 v B. v písemné formě nepravdivý znalecký posudek č. 2470-80/2011, a dne 7. 12. 2011 při hlavním líčení Krajského soudu v Brně, v trestní věci obžalovaného P. D., vedené pod sp. zn. 50 T 12/2011, uvedl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, spočívající v tom, že ve shora označeném znaleckém posudku dospěl k závěru, že na základě jeho technického posouzení jednotlivých verzí se jako nejpravděpodobnější možnost vzniku poškození vozidla Škoda Octavia, jeví nacouvání tohoto vozidla do vozidla Avia, přičemž udávaná dopravní nehoda mezi vozidlem Škoda Octavia a vozidlem Avia není technicky přijatelná z důvodu technicky nepřijatelné korespondence poškození na levé zadní části vozidla Škoda Octavia a levé přední části vozidla Avia, čehož si jako znalec byl vědom.
Za to mu byl podle §346 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 50 denních sazeb, kdy výše denní sazby se stanoví na 500,- Kč, celkem 25.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 3 měsíce.
Tento rozsudek byl napaden odvoláními obviněného a také státního zástupce v neprospěch obviněného. O těchto rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 7. 2014 sp. zn. 5 To 203/2014 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §346 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, k jehož výkonu jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dohledem. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu obviněný následně napadl dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. Podle jeho názoru 1. odvolací soud učinil nesprávné hmotně právní posouzení skutku a zčásti převzal nesprávné hmotně právní posouzení od soudu prvního stupně, čímž jsou dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. 2. při stanovení trestu odvolací soud porušil zásadu proporcionality, tím je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 3. Před oběma soudy nebyly respektovány zásady spravedlivého procesu v tom, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi obsahem spisu a provedenými skutkovými zjištěními.
V části dovolání pod bodem III. dovolatel nejprve provádí exkurz do trestního zákoníku, když cituje jeho ustanovení §346 odst. 2, §13 odst. 2 a §15 odst. 1. Činí závěr o tom, že trestný čin, za který byl obviněný odsouzen, je trestným činem, k němuž zákon vyžaduje úmysl (přímý či nepřímý). Soudy zde dovodily úmysl přímý, ale k tomu podle dovolatele neměly dostatek skutkového podkladu. Ohledně toho poukazuje na obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a poté i rozsudku soudu odvolacího. Zastává názor, že k jednoznačnému závěru o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu to stačit nemohlo. K tomu by muselo být prokázáno, že a) znalecká činnost znalce byla z odborného hlediska nesprávná (non lege artis), b) znalec nesprávnou znaleckou činnost prováděl nesprávně vědomě zároveň s tím, že jeho znalecký závěr je vědomě zkreslen, nebo že je úmyslně lživý. Podle dovolatele ani jedna z těchto podmínek nebyla před soudem prokázána. Bylo pouze zjištěno, že zpracovatel revizního znaleckého posudku se znaleckým posudkem obviněného nesouhlasil a to, že nalézací soud znaleckému posudku obviněného neuvěřil. K úmyslu obviněného podat před soudem nesprávný a nepravdivý znalecký posudek žádný důkaz prováděn nebyl a tudíž taková skutková zjištění nemohla být učiněna. V další části dovolatel pokazuje na snahu obviněného snést argumenty k tomu, že jeho posudek nebyl nepravdivý, tím méně úmyslně. Dále na to, že sporné závěry v posudcích různých znalců na tutéž věc jsou obvyklé a vzhledem k zásadě kontradiktornosti jsou i žádoucí. Pokud by znalec musel odmítnout podat znalecký posudek s jiným obsahem, než je obsah jiného znaleckého posudku, ačkoli je sám přesvědčen o tom, že jeho vlastní posudek je správný, docházelo by fakticky k omezení práv stran trestního řízení vést kontradiktorní proces. Nebylo by totiž pro obhajobu možné postupovat podle §110a tr. ř., tj. opatřovat si znalecké posudky k vyvrácení znaleckého posudku předloženého druhou stranou trestního řízení (obžalobou). To je samou podstatou kontradiktorního procesu trestního a omezení znalce podávat znalecký posudek svobodně jen proto, že ve věci již byl opatřen posudek jiný, je v rozporu se zásadami právního státu. Dovolatel rovněž poukazuje na závěry revizního znaleckého posudku a konstatuje, že v něm nebylo vysloveno, že by údaje obviněného vycházející z jeho znalecké činnosti byly vědomě nepravdivé, a že musel vědět, že správné závěry byly ve skutečnosti jiné, než které uvedl obviněný. Taktéž reaguje na argumentaci odvolacího soudu o tom, že obviněný musel vědět, že svým posudkem může pomoci obžalovanému D. a to tím, že by mohl být na základě jeho posudku obžaloby zproštěn. To však dovolatel nepokládá za relevantní argument, neboť každý znalec si je dobře vědom, že jeho posudek má vliv na konečné rozhodnutí soudu. Sám tento fakt ale nemůže založit oprávněné přesvědčení soudu o tom, že pokud je podán před soudem posudek, který je jiným znalcem nebo soudem samotným označen za nevěrohodný či vyvrácený, je možno takový posudek bez dalšího označit za posudek úmyslně nepravdivý. K tomu je zapotřebí též prokázat, že tento znalec již v době podání svého posudku věděl, že správný znalecký závěr je jiný a přesto před soudem prezentoval úmyslně jiný než správný znalecký závěr. Takové skutkové zjištění však v odůvodnění rozsudků soudů zcela absentuje. V daném případě je nesporné, že obviněný jako znalec byl ve věci obžalovaného D. činný pro obhajobu na základě žádosti obhájce tohoto obžalovaného. V takové situaci byl obviněný jako znalec vázán zadaným znaleckým úkolem, který mu ukládal, aby bylo provedeno komplexní posouzení děje a revize znaleckého posudku Ing. Sedláka. Závěrem měl pak odpovědět na položené otázky, které dovolatel v dovolání konkretizuje. Dále zastává názor, že po obviněném nemohlo být žádáno, aby sledoval vývoj trestní věci obžalovaného D. do té míry, zda někdo ze svědků později vypovídal o střetu vozidla Octavia a vozidla Avia. Obviněný si vozidlo Avia nevymyslel, v tom je možno odkázat na kamerový záznam, který měl v době zpracování posudku k dispozici. Obviněný tedy jako s jednou z variant pracoval s variantou kontaktu vozidla Octavia a vozidla Avia. To zda na tento kontakt lze usuzovat z jiných důkazů, např. z výpovědí zúčastněných osob, nebylo úkolem znalce, to bylo úkolem soudů, které jsou povolány k tomu činit konečná skutková zjištění. Obviněný pouze ve znaleckém posudku uvedl, že z hlediska technického považuje poškození vozidla Octavia nárazem vozidla Avia za pravděpodobnou (nikoli jistou) variantu a kontakt těla poškozené s vozidlem posoudil jako verzi méně přijatelnou (nikoli vyloučenou). Tímto vyslovením pouhého pravděpodobnostního závěru, kterým plnil svůj znalecký úkol, vyjádřil svůj odborný názor na věc samu. Tento odborný názor nelze označit za lživý jen proto, že jiný znalec dospěl k jinému odbornému závěru, nebo proto, že nalézací soud považoval tento posudek za nevěrohodný a tendenční. Tudíž ani tato část odůvodnění soudů obou stupňů, pokud jde o zjištění přímého úmyslu obviněného podat nepravdivý znalecký posudek, nemůže obstát. Dovolatel tak uzavírá, že byl odsouzen za úmyslný trestný čin, aniž by bylo učiněno jediné skutkové zjištění o tom, že jeho znalecký posudek byl nesprávný vědomě, tedy že věděl, že provádí vědomě nesprávnou znaleckou činnost, která se odchyluje od objektivní skutečnosti.
V bodě IV. dovolatel odůvodnil uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V něm zejména poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 a z něj dovodil, že se vztahuje i na věc obviněného, jelikož mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Ten je podle něj nutné přezkoumat v dovolacím řízení z hlediska testu proporcionality. V této souvislosti opakuje pasáže jednotlivých rozhodnutí soudů nižších stupňů a činí závěr, že došlo k porušení základních principů právního státu. Toto porušení spatřuje v závěru soudu, že obviněný postrádá sebereflexi, a je tak trestán za svůj postoj v trestním řízení, kdy obvinění odmítal. To je ale výsostným právem každého obviněného. Nedostatek doznání nemůže být přitěžující okolností a není možné pouze na základě obhajoby obviněnému zpřísňovat trest. Jde tak o zásah do práva obviněného na mlčení a do práva na obhajobu (čl. 40 Listiny základních práv a svobod). V další části poukazuje na osobu obviněného, jeho dosavadní život a prohlašuje, že uložený trest je drakonický, kdy se do úvah odvolacího soudu promítly osobní antipatie vůči obviněnému a jeho obhajobě. Vyloučit nelze ani odstrašující záměr, jenž má působit na další znalce. Dovolatel pak vyslovuje i názor, že odvolací soud se zřejmě vnitřně nesrovnal s „novinkou“ vyplývající z ustanovení §110a tr. ř. V závěru vyslovuje názor, že uložený trest rozhodně nemůže obstát v testu proporcionality.
V části dovolání označené pod bodem V. se dovolatel dovolává zásad spravedlivého procesu, k jejichž porušení mělo dojít v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. V této souvislosti poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu a z toho dovozuje povinnost dovolacího soudu se takovými námitkami zabývat. Konkrétně se jedná o to, že obviněný v hlavním líčení dne 8. 4. 2014 měl celou řadu návrhů na doplnění dokazování, ale meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahuje pasáž, ve které by soud odůvodnil, z jakého důvodu není zapotřebí další důkazy provádět. To je v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu sice takovou pasáž již obsahuje, ale jeho závěry, pokud argumentuje skutečnostmi ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 12/2011, konkrétně z rozsudku ze dne 8. 12. 2011, jsou též protiústavní. Popírají totiž základní zásady trestního procesu, a to zásady ústnosti, přímosti a kontradiktornosti. Dovolatel poukazuje na ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., kdy soud není a nesmí být vázán jakýmikoli skutkovými zjištěními ohledně okolností důležitých pro vinu a trest a tedy nemůže přebírat skutková zjištění z jiných trestních řízení, v nichž obviněný neměl žádná práva atd. Zejména pak nebylo možné odmítat návrhy obviněného na provedení důkazů s poukazem, že tato záležitost již byla vyřešena v jiném trestním řízení, takže v tomto řízení je tento důkaz již nadbytečným. Stejně tak závěry soudů v jiné věci, že posudek podaný obviněným je nevěrohodný a tendenční, nemůže sám o sobě odůvodnit závěr soudů ve věci obviněného jako znalce v tom směru, že předchozí závěry soudů v jiných věcech je možné použít jako argumentaci pro odsouzení obviněného. V této souvislosti dovolatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 485/01. Z něj pak vyvozuje vlastní závěr, že sám fakt odsouzení jiné osoby, kterou znalecký posudek obviněného znalce do určité míry vyviňoval nebo její vinu snižoval, neznamená, že znalecký posudek byl nepravdivý a že byl veden úmyslem podat soudu nepravdivou znaleckou informaci. Podle dovolatele tak soudy obou stupňů porušily základní právo obviněného na spravedlivý proces.
Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu uložil věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Zároveň také navrhl, aby předseda senátu dovolacího soudu postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. a přerušil výkon napadených rozsudků.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve rekapituloval jednotlivá rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i obsah podaného dovolání. K uplatněným dovolacím důvodům /§265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř./ pak uvedl, že dovolatel je znalcem s mnohaletou praxí a přesto vypracoval znalecký posudek, kde jako nejpravděpodobnější verzi vzniku poškození automobilu Octavia uvedl verzi, která výrazně zvýhodnila obviněného P. D., kdy podle jeho posudku mělo k dopravní nehodě dojít nacouváním automobilu Octavia do vozidla Avia. Státní zástupce souhlasí a poukazuje na správnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že obviněný znalec učinil takový znalecký závěr přesto, že si byl vědom skutečnosti, že je-li soudu předloženo několik variant s určitou důkazní hodnotou, je tento povinen při svém rozhodování vybrat takovou možnost, která je pro obviněnou osobu nejpříznivější. Dovolatel tedy věděl, že svým znaleckým posudkem může obviněnému D. v trestním řízení vedeném proti jeho osobě pomoci, a mohl rovněž předpokládat, že může dojít na základě jeho posudku i k úplnému zproštění obžaloby. Krajský soud tudíž správně konstatoval, že obviněný vypracoval nepravdivý znalecký posudek se záměrem pomoci tehdy obžalovanému P. D., o čemž svědčí ostatní důkazy, zejména revizní znalecký posudek Ústavu ADET, s.r.o. z 23. 5. 2013.
Pod uplatněné dovolací důvody lze podle státního zástupce zahrnout i argumentaci obviněného, v níž namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a obsahem spisu na straně druhé, čímž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Státní zástupce upřesňuje, kdy taková situace může nastat, zároveň však konstatuje, že v projednávaném případě k ní nedošlo a svůj závěr blíže odůvodnil. Uzavírá, že předmětnou argumentaci dovolatele lze označit za irelevantní, neboť ve věci nedošlo k žádnému porušení práva na spravedlivý proces. Státní zástupce se taktéž vyjádřil k jednotlivým alternativám dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a dospěl k závěru, že tento taktéž nebyl dovolatelem uplatněn důvodně.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak státní zástupce citoval znění tohoto zákonného ustanovení a dospěl ke konstatování, že pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců v trestní sazbě od 6 měsíců do 3 let, tak se jedná o druh trestu, jehož uložení trestní zákoník umožňuje, a ve výměře, která nevybočuje ze stanovené trestní sazby. Výrok o trestu a způsobu jeho výkonu tak konvenuje zákonným podmínkám a namítané nedodržení principu proporcionality trestní represe tak nemůže obstát. Státní zástupce rovněž poukázal na konkrétní argumentaci odvolacího soudu na str. 12 a 13 jeho rozhodnutí, kde se nachází zdůvodnění, proč v daném případě tento soud přistoupil k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody včetně zohlednění přitěžující okolnosti, že se obviněný činu dopustil s rozmyslem podle §42 písm. a) tr. zákoníku. Zastává proto názor, že odvolací soud správně neshledal podmínky pro uložení podmíněného trestu a námitky obviněného v tomto směru neshledává přiléhavými.
Jelikož výsledné meritorní rozhodnutí soudů v této věci pokládá za zákonné, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2014 sp. zn. 5 To 203/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Jestliže dovolatel v dovolání označil též dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tak o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Protože dovolatel zároveň uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy že tyto dovolací důvody byly buď dány v předchozím řízení a odvolací soud na to patřičně nereagoval, resp. svým vlastním rozhodnutím je založil či prohloubil, Nejvyšší soud se nejdříve zabýval opodstatněností těchto dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě opětovně reprodukoval některé své námitky (převážně skutkového, ale částečně i hmotně právního charakteru), jež uplatnil již v odvolání anebo v předchozím řízení, a soud druhého stupně, popřípadě již dříve soud prvého stupně na ně adekvátně reagovaly. V takovém případě lze považovat dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Nejvyšší soud přesto pokládá za potřebné se alespoň stručně vyjádřit k některé argumentaci dovolatele, na jejímž základě odmítá trestní odpovědnost za přečin, jímž byl uznán vinným.
Nejprve Nejvyšší soud pokládá za nutné reagovat na námitku dovolatele ohledně údajného porušení práva obviněného na spravedlivý proces v řízení před soudy nižších stupňů, kterou lze s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto porušení má spočívat v nezdůvodnění neakceptovaných návrhů obviněného na doplnění dokazování soudem prvního stupně v jeho rozsudku a pokud takové zdůvodnění ve svém rozhodnutí následně učinil odvolací soud, tak se tak stalo poukazem na důkazy z jiné trestní věci, čímž došlo k porušení některých základních zásad trestního procesu, jako jsou zásada ústnosti, přímosti a kontradiktornosti, ale také v extrémním rozporu mezi obsahem spisového materiálu a učiněnými skutkovými zjištěními.
S takto vyjádřeným názorem dovolatele v konečném výsledku ale nelze zcela souhlasit. Je pravdou, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nevysvětlil, proč návrhy obviněného na doplnění dokazování (viz protokol o hlavním líčení ze dne 8. 4. 2014, č. l. 382 spisu) neakceptoval, resp. jejich provedení zamítl. Tato povinnost soudu jednoznačně vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Tento nedostatek v postupu nalézacího soudu byl ale napraven následně soudem odvolacím, který ve svém rozhodnutí patřičným způsobem podrobně a jednoznačně reagoval na odvolací námitky uplatněné obviněným, spočívající mj. v návrzích na doplnění dokazování, a zároveň i uvedl, proč řadě návrhů obviněného na doplnění dokazování, které se mj. kryly s návrhy neakceptovanými soudem prvního stupně, nevyhověl a pokládal je za nadbytečné a nepotřebné pro výsledné rozhodnutí o vině a trestu. S ohledem na tuto skutečnost nelze souhlasit, že by v projednávané věci došlo k tzv. „opomenutí důkazů“ ze strany soudů nižších stupňů, které by za jistých okolností mohlo zapříčinit zrušení napadených rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se taktéž nemůže ztotožnit s dalším tvrzením dovolatele, že soudy vycházely při svém rozhodování z „nepřípustných důkazů“. Pokud tím má dovolatel na mysli důkazy ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 12/2011, kterými bylo dokumentováno působení Ing. M. Š., CSc. v postavení znalce ve věci obžalovaného P. D., tedy skutečnost že v této věci na žádost obhajoby vypracoval předmětný znalecký posudek s konkrétními závěry, byl jako znalec vyslýchán v řízení před soudem, kde tyto své závěry zopakoval, a taktéž výsledná rozhodnutí soudů v této věci včetně rozhodnutí soudů Nejvyššího a Ústavního, tak se v žádném případě nemůže jednat o důkazy nepřípustné. Těmito důkazy bylo v trestní věci obviněného Ing. Š. pouze potvrzeno, že jmenovaný ve věci P. D. před soudem vystupoval jako znalec, byl soudem v tomto procesním postavení znalce vyslýchán a soudu prezentoval určité znalecké závěry ohledně střetu vozidel a poškození jednoho z nich. Tedy, jednalo se o prokázání zákonných znaků přečinu, z kterého byl obviněný Ing. Š. obžalován, spočívající právě v tom, že jako znalec vypovídal před soudem o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí tohoto soudu. Lze si stěží představit, jakými jinými důkazy by měly či mohly být tyto okolnosti (skutečnosti) prokazovány. Pokud se týká závěru o pravdivosti, resp. nepravdivosti údajů, jež obviněný v postavení znalce před soudem uvedl, a které měly podstatný význam pro jeho rozhodnutí, tak tento se opíral zejména o důkazy další, opatřené a provedené v řízení vedeném proti Ing. Š. v postavení podezřelého, posléze obviněného, přičemž se jedná především o posudek znaleckého ústavu ADET s.r.o. a výpověď jeho zpracovatele Ing. Mikuláška v řízení před soudem.
Nejvyšší soud tudíž k výše uvedeným námitkám dovolatele, které byly namířeny jednak proti zákonnosti provedeného dokazování v řízení před soudem prvního stupně, jednak proti neprovedení obviněným navrhovaných dalších důkazů, resp. neodůvodnění soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí, proč takové návrhy obviněného byly zamítnuty, zaujal výsledné stanovisko, že ve vytýkaných směrech nedošlo k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu a tím i nezbytnosti zrušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Taktéž nebylo důvodné akceptovat výhradu dovolatele o extrémním nesouladu mezi obsahem spisu a provedenými skutkovými zjištěními. Soud prvního stupně hodnotil výhradně důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny ať ve formě svědeckých výpovědí, výpovědi zpracovatele ústavního posudku, případně znaleckých posudků samotných, dále důkazy ostatní včetně listinných. Na základě provedeného zhodnocení těchto důkazů pak dospěl ke skutkovému zjištění, které rozhodně nelze označit za takové, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházelo v úvahu, a tudíž bylo s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Naopak soudy obou stupňů své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná z nezbytného a postačujícího množství důkazů a je tak zřejmé, že oba soudy postupovaly ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když se náležitě vypořádaly se skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. V podrobnostech proto Nejvyšší soud může na tato přesvědčivá a výstižná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odkázat.
Pokud dovolatel taktéž v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činí výhradu vůči nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, konkrétně proti subjektivní stránce trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak je třeba uvést, že námitka takového charakteru je obecně způsobilá předmětný dovolací důvod naplnit. V konkrétním případě je ale zjevně neopodstatněná.
Lze souhlasit s dovolatelem, že předmětný trestný čin je možné spáchat pouze úmyslnou formou zavinění (§15 tr. zákoníku). Na straně druhé není zřejmé, z čeho dovolatel dovodil, že soudy neměly pro svůj závěr o úmyslném spáchání činu ze strany obviněného dostatek skutkového podkladu. Pokud tak činí na základě skutečnosti, že obviněný v průběhu řízení popřel, že by se čehokoli nezákonného dopustil, tak je třeba poznamenat, že k prokázání úmyslného protiprávního jednání není doznání obviněného naprosto nezbytné. Subjektivní stránku trestného činu lze dovodit i z ostatních skutečností, které např. v širších souvislostech vyjadřují objektivní stránku trestného činu, tedy zejména z jednání pachatele a ze vzniklého či hrozícího následku. Je třeba si uvědomit, že znalec může naplnit znaky tohoto trestného činu, jestliže v písemném znaleckém posudku nebo při výslechu, v němž podává znalecký posudek nebo jej doplňuje, uvede úmyslně nepravdivý popis okolností, které v rámci znalecké činnosti zjistil, nebo zjištění okolností podstatného významu zamlčí, event. úmyslně učiní v takto podávaném znaleckém posudku nepravdivý závěr. Nepravdivý znalecký posudek se vždy musí týkat okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Tak tomu v posuzovaném případě nesporně bylo. Úmysl obviněného byl soudem prvního stupně vyjádřen ve skutkové větě rozsudku a zejména pak podrobně vysvětlen v odůvodnění tohoto rozsudku, zejména na jeho str. 9 až 10. Vyjádřil se k němu obšírně i soud odvolací ve svém rozhodnutí na str. 11 až 12. Oba soudy ve své podstatě shodně dospěly k závěru, že Ing. Š. jako dlouholetý a zkušený znalec věděl, že jím podaný znalecký posudek bude v řízení ve věci obžalovaného P. D. před soudem sloužit jako jeden z důležitých důkazů, kdy soud bude muset k jím vysloveným odborným názorům a závěrům znalce přihlížet a s těmito se ve svém rozhodnutí vypořádat. Při vědomí toho pak do svého posudku zapracoval údaje, které nevycházely z objektivního zjištění v přípravném řízení (jeho znalecký posudek byl vypracován až po podání obžaloby na P. D. k soudu). Zejména jde o jeho hypotézu, že došlo ke střetu vozidel Octavia a Avia při couvání řidičky Ing. U., což znalec neměl důvod ani v té době předpokládat. Na tomto tvrzení obsaženém ve znaleckém posudku pak setrval i v následném výslechu znalce v řízení před soudem, kdy jednoznačně preferoval variantu vzniku poškození zadní části vozidla Octavia nárazem do přední části vozidla Avia, ačkoli byla v rozporu s předchozím znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Sedlákem, ale i s výpověďmi obžalovaného D., poškozené Ing. U. a vyslechnutých svědků, na což byl soudem výslovně upozorňován a dotazován. Nepravdivost tohoto tvrzení znalce Ing. Š. byla následně prokázána zejména posudkem znaleckého ústavu ADET s.r.o. a výpovědí jeho zpracovatele Ing. Mikuláška v řízení před soudem. Není důvod se domnívat, že na straně obviněného došlo pouze k nějakému omylu či k diskrepanci ve výpočtech nebo v jeho znaleckém uvažování. Jedinou logickou motivací předmětného jednání Ing. Š. v daných souvislostech nesporně bylo zpochybnit svědeckou výpověď poškozené Ing. U., případně oslabit věrohodnost ostatních důkazů, kterými byl obžalovaný D. usvědčován ze skutku, pro nějž na něho byla rovněž podána obžaloba. To by pak mohlo vést při rozhodování soudu ke zpochybnění či dokonce k úplnému popření závěrů, na kterých byla podaná obžaloba vůči obžalovanému D. založena, a ve svých důsledcích i k jeho zproštění obžaloby. Ve výše uvedených souvislostech pak nelze než vysledovat záměr, tedy přímý úmysl obviněného Ing. Š. /§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/, prostřednictvím nepravdivého znaleckého závěru ovlivnit výsledné rozhodnutí soudu ve prospěch obžalovaného P. D. Není tak ani pochyb o tom, že se v daném případě jednalo o okolnost, která měla pro rozhodnutí podstatný význam, byť konečné rozhodnutí soudů ve věci obžalovaného P. D. nakonec ze závěrů znaleckého posudku Ing. Š. nevycházelo, jelikož soud je nepokládal za správné. Přesto zákonné znaky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byly jednáním obviněného Ing. Š. naplněny, neboť zákonem není vyžadováno, aby v důsledku nepravdivého znaleckého posudku bylo vydáno nesprávné rozhodnutí.
Jestliže se dovolatel v učiněném mimořádném opravném prostředku taktéž dovolává kontradiktornosti trestního řízení, které se odsouzením obviněného Ing. Š. pro uvedené jednání údajně dostává do ohrožení, neboť znalci obhajoby se budou pro příště obávat vyjadřovat ve svých posudcích odlišné názory, než které byly vysloveny v posudcích opatřených obžalobou, tak k tomu lze uvést jediné. Zakotvením ustanovení §110a do trestního řádu byla a je snaha zákonodárce vyvážit ztížené procesní postavení obviněného pokud jde o shromažďování důkazů, zde konkrétně o opatření znaleckého posudku a jeho následné předložení orgánům činným v trestním řízení, tedy i soudu. Rozhodně ale nebylo a není jeho smyslem, aby platilo, že kdo si vypracování znaleckého posudku zadá (tedy ho i zaplatí), budou jeho závěry předmětnou skutečnost kopírovat, tedy jinými slovy, posudek bude vyznívat ve prospěch strany, která si jej objednala. Nelze jistě v praxi vyloučit situace, kdy i takto opatřený znalecký posudek upozorní na některé významné okolnosti, které byly při dosavadním dokazování pominuty, nebo vyhodnoceny nepřesně či dokonce nesprávně. Ale nepřichází v úvahu, aby se znalec (za účelem dosažení prospěchu strany zadávající vypracování posudku) propůjčil k jakýmkoli manipulativním postupům, které vedou k matoucím či vyfabulovaným závěrům, které mohou mít neblahý vliv na konečné rozhodnutí soudu či jiného orgánu uvedeného v zákoně. Takové počínání znalce je nesporně nejenom za hranou znalecké etiky, zákona o znalcích a tlumočnících /zák. č. 36/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů/, ale je i v rozporu s trestním zákoníkem.
Dalším uplatněným dovolacím důvodem je důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten se stává aktuálním, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pachateli přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody na 6 měsíců až 3 léta nebo zákaz činnosti. Obviněnému byl odvolacím soudem uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Z uvedeného je zjevné, že uložený trest je souladný se zákonem co do druhu i jeho výměry. Jestliže se dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu domáhá tzv. testu proporcionality a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, tak je třeba uvést, že v této věci se jednalo o problematiku uloženého trestu v závislosti na nepřiměřené délce trestního řízení. To ale není případ obviněného, kdy tento se činu dopustil v listopadu 2011, k zahájení úkonů trestního řízení došlo v srpnu 2012, k zahájení trestního stíhání obviněného v červenci 2013 a dne 9. 7. 2014 byl ve věci vyhlášen pravomocný rozsudek odvolacího soudu. O nepřiměřenou délku trestního řízení se tak v žádném případě nejednalo.
Pokud dovolatel vznáší i další argumenty, které jsou namířeny proti uloženému trestu odnětí svobody, zejména proti jeho nepodmíněnosti, nelze než uvést, že předmětné výhrady nejsou souladné s výše uvedeným dovolacím důvodem a Nejvyššímu soudu proto nepřísluší se jimi zabývat. Přesto je na místě alespoň zmínit, že podle názoru Nejvyššího soudu je sice uložený trest přísný, ale nikoli zjevně nepřiměřeně přísný. Hledisko generální prevence zde nesporně převážilo nad hlediskem prevence individuální, ale stalo se tak důvodně. Případy, kdy znalci, resp. jimi vypracované posudky k vyjasnění zkoumané problematiky a tudíž i ke zjištění skutkového stavu věci nepřispívají, ale spíš danou problematiku zamlžují a ve výsledku rozhodovací činnost orgánů činných v trestním řízení nepřípustně komplikují, nejsou v poslední době rozhodně ojedinělé či výjimečné. Je tudíž třeba znalecké, ale i ostatní veřejnosti, která si vypracování znaleckých posudků zadává, dát jednoznačně najevo, že podobné případy záměrně zmanipulovaných znaleckých posudků nezůstanou bez patřičné odezvy.
Konečný závěr dovolacího soudu je tudíž takový, že d ovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny dovolatelem, jsou z výše uvedených důvodů zjevně neopodstatněné, případně nejsou podřaditelné pod zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a stojí mimo jejich rámec. Pokud obviněný v dovolání taktéž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tak ten s ohledem na okolnost, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nebyly shledány důvodnými, byl taktéž posouzen jako zjevně neopodstatněný.
Nejvyšší soud proto v konečném výsledku dovolání obviněného Ing. M. Š., CSc. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž usnesení o odmítnutí dovolání učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S ohledem na uvedené pak nebylo důvodu rozhodovat ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c