ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.234.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 234/2014-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2014 o dovolání obviněné Mgr. D. M. jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 55/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 14 To 213/2013, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 11. 1. 2013, sp. zn. 2 T 55/2012 , v bodě II. ohledně obviněné Mgr. D. M. a za použití §261 tr. ř. i ohledně F. R. a V. V. a ve výrocích o trestech u všech obviněných.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Písku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 11. 1. 2013, sp. zn. 2 T 55/2012, byl v bodě I. obviněný V. V. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., v bodě II. byla obviněná Mgr. D. M. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou společně s obviněnými F. R. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a V. V., u kterého bylo jeho jednání kvalifikováno jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a zločin podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný F. R. byl uznán vinným v bodě III. 1, 2 tohoto rozsudku trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák., v bodě III. 3, 4 přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodě III. 5 přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zákoníku. Trestné činnosti v bodě II. se obvinění podle rozsudku soudu prvního stupně dopustili tak, že
„dne 23.11.2010 okolo 10.20 hod. obžalovaný V. navštívil v objektu Městského úřadu v P., na adrese P., B., svého dávného známého obžalovaného R., pracovníka agendy přestupků na úseku dopravy na právním oddělení odboru vnitřních věcí Městského úřadu P., kde se snažili nejprve sami a poté i za aktivní účasti vedoucí zmíněného oddělení obžalované Mgr. D. M. najít způsob, jak nezákonně ve prospěch přestupce zajistit vyřízení přestupků podle §22 odst. 1 písm. f)bod 2 a §22 odst. 1 písm. 1) zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), kterých se měl dopustit Ing. P. D. tím, že dne 23.9.2010 při řízení osobního motorového vozidla tov. zn. Porsche Cayenne, na silnici mezi obcemi S. a P. jel rychlostí nejméně 155 km/h a po zastavení vozidla hlídkou Policie ČR této nepředložil řidičský průkaz, přičemž v průběhu rozhovoru obžalovaný V. V. obžalovaného F. R. nabádal, aby tento přestupek "nějak vyřešil" s tím, že Ing. D. nemůže přijít o řidičský průkaz a že má značné možnosti jak se revanšovat, že bude "na tabáček", různé protislužby, možnost účasti na honu nebo odstřelu zvěře v oboře na H. či dodávky zvěřiny, nabídku dodávky zvěřiny poté zopakoval i v přítomnosti obžalované Mgr. M., kdy následně bylo všemi obžalovanými společně nalezeno řešení spočívající v tom, že předmětná věc, která byla na MÚ P., zaevidovaná a přidělena k vyřízení referentce Bc. S., bude s poukazem na zdravotní stav a důvody Ing. D. k projednání přestupku odeslána na jiný správní úřad, kde nezákonné vyřízení věci bude obžalovaným V. již předjednáno s příslušnými pracovníky, což bylo realizováno přípisem vyhotoveným obžalovanou Mgr. M. dne 29. 11. 2010, která věc na základě žádosti Ing. D. postoupila Městskému úřadu v T. n. V.,
přičemž všichni obžalovaní shora popsaným způsobem konali od samého počátku v úmyslu zařídit či umožnit, aby Ing. D. unikl postihu za spáchaný dopravní přestupek, za který měl být v případě uznání viny v souladu s ust. §22 odst. 7 zákona o přestupcích potrestán pokutou od 5.000,- do 10.000,-Kč a zákazem činnosti, spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel, od šesti měsíců do jednoho roku,
a obžalovaní F. R. a Mgr. D. M. takto současně jednali v rozporu se základními povinnostmi úředníka stanovenými v bodu 1 písm. b), f), h) a i) Přílohy č. 3 ke Směrnici č. 312010 - Pracovnímu řádu Městského úřadu P., účinnému od 1.9.2010“.
Za to byla obviněná odsouzena podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná, F. R., V. V. a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 14 To 213/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech všech obviněných a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněné uložil podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dále obviněné uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činností v souvislosti s pravomocí úřední osoby na dobu tří roků. Obviněnému F. R. uložil podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, který podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu také uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činností v souvislosti s pravomocí úřední osoby, a to na dobu čtyř roků. Obviněnému V. V. uložil podle §332 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, který podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činností v souvislosti s pravomocí úřední osoby, a to na dobu pěti let.
Odvolání obviněné, V. V. a F. R. byla podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Obviněná se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a podala proti němu prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Obvinění V. V. a F. R. dovolání nepodali. Obviněná ve svém dovolání vytkla, že skutek, kterým byla uznána vinnou, nevykazuje zákonné znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak ho právně posoudily soudy obou stupňů a některá skutková zjištění týkající se její osoby jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jestliže soud dospěl k závěru, že jednala v souladu se zákonem, resp. žádné právní předpisy neporušila, pak je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné a není z něj patrné, jakým nezákonným způsobem měla jednat. I svědkyně Bc. P. S. vypověděla, že postoupení věci jinému správnímu orgánu na základě žádosti účastníka řízení bylo z důvodů nemoci, péče o osobu blízkou a podobně běžné. Ona se odmítla zabývat celou věcí tak, aby přestupce unikl trestu zákazu činnosti, ale na jeho žádost spis postoupila Městskému úřadu v T. n. V., přičemž takový postup jí umožnil §55 odst. 3 přestupkového zákona a §131 odst. 5 až 6 správního řádu. V rámci své činnosti byla také vázána ustanovením §4 odst. 1 a §6 odst. 2 správního řádu, tedy měla postupovat tak, aby nikomu nevznikly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžovala. I z judikatury Nejvyššího soudu lze dovodit, že jedním ze znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby je výkon pravomoci v rozporu se zákonem vůči jinému právnímu předpisu. Jakékoliv jednání, které je v souladu se zákonem, nemůže být proto postižitelné z hlediska trestního práva. V odůvodnění rozsudku pak není rozvedeno, jak měla porušit základní povinnosti úředníka stanovené v bodě I. písm. b), f), h) a i) Přílohy č. 3 ke Směrnici č. 3/2010-Pracovního řádu Městského úřadu v P., což je jí kladeno za vinu.
Dovolatelka vyslovila přesvědčení, že když se zúčastnila neformálního rozhovoru mezi V. V. a F. R., kteří byli kamarádi, tak neplnila úkoly státu ani společnosti a nepoužívala k tomu svěřené pravomoci. Na tomto setkání působila jako „právní pomoc“ a poskytovala rady v tom smyslu, jak může správní orgán postupovat. Ze záznamů vyplývá, že v tomto přátelském rozhovoru vystupovala víceméně pasivně, moc do něj nezasahovala a poskytovala pouze rady, přičemž ne takové, aby bránila v projednání přestupku, například, aby přestupce zasílal neustále omluvy či měnil právní zástupce a podobně, a další široké veřejnosti známé důvody obstrukcí. Plnila úkoly státu či společnosti až tehdy, když postoupila věc jinému městskému úřadu, když však v tomto případě jednala zákonným způsobem. Jednání, když se účastnila rozhovoru se spoluobviněnými, postrádá znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby. K tomu dodala, že jako úřední osoba má povinnost poskytnout v souvislosti se svým úkonem dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech. Je pak zcela absurdní trestně stíhat úřední osobu za to, že poskytne poučení osobě obviněné z přestupku v souladu se zákonem. K tomu dodala, že zneužití pravomoci úřední osoby musí být úmyslné, to je, že si musí úřední osoba být vědoma, že jedná způsobem popsaným v trestním zákoně, a pokud soud prvního stupně uvedl, že „všichni obžalovaní popsaným způsobem konali od samého počátku v úmyslu zařídit či umožnit, aby Ing. P. D. unikl postihu za spáchaný dopravní přestupek“, atd., je tento závěr v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť naopak ona bránila tomu, aby Ing. P. D. přestupku unikl. Nevěděla, že jinde by mohla být věc vyřešena jinak, proto nejednala úmyslně, a nemohla tak naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu. Skutkové závěry soudu prvního stupně, že sama postoupila věc Městskému úřadu v T. n. V. poté, co se dozvěděla, jaký je pravý důvod takového postupu, a fakticky tak vykonávala svou pravomoc v rozporu se zákonem, nevychází z žádného provedeného důkazu.
Ke zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku dovolatelka uvedla, že soudy nesprávně právně posoudily skutek a skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Je toho názoru, že v jejím jednání nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, proto nelze ani učinit právní závěry ohledně souběhu tohoto trestného činu s trestným činem přijetí úplatku. Má za to, že výrazy „dodávka zvěřiny, nabídka zvěřiny a podobně“, není možné považovat za úplatek, přičemž pozvání na oběd, možnosti odstřelu zvěřiny, dodání zvěřiny a poskytnutí dalších výhod, je možno považovat za bagatelní a nikterak hodnotné, aby to byl úplatek, přičemž navíc z odposlechů vyplývá, že tyto nabídky byly učiněny před jejím příchodem. Ze záznamu je patrno, že tzv. nabídka zvěřiny zazněla na úvod jejich setkání, když jí F. R. představoval V. V. a neměla žádnou souvislost s nějakým protiplněním, tedy za co by tento „úplatek“ měl být poskytnut. Ona nemohla tušit, že případná zmínka o dodávkách zvěřiny se má vztahovat k činnosti správního orgánu jako protiplnění za případný protizákonný postup, proto nelze uvažovat o úplatku. Dále poukázala na to, že nevěnovala některým částem rozhovoru patřičnou náležitost a ona tzv. nabídku zvěřiny zaznamenala až v průběhu trestního řízení. Je toho názoru, že pokud se účastnila soukromého rozhovoru, při němž nebyly plněny úkoly státu a při němž nepoužívala pravomoci svěřené k plnění úkolů státu, pak nemohla spáchat tento trestný čin. Toho se mohla dopustit pouze tehdy, pokud by nabídku (slib zvěřiny) dostala za jednání v souvislosti se svým zaměstnáním a plněním úkolů státu či společnosti.
V závěru svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil ve vztahu k ní rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který poukázal na to, že dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávat správnost jimi provedeného dokazování. Některé obviněnou uplatněné námitky lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť z části tyto obviněná dovozuje rovněž z námitek skutkové povahy, případně námitek stran porušení procesních předpisů, kdy zejména důkazy provedené soudem hodnotí odlišným způsobem, než tak činil soud. Pod obviněnou uplatněný dovolací důvod lze podřadit například její námitku stran toho, že jednání nemohlo naplnit zákonné znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, neboť i soudy dospěly k závěru, že v podstatě jednala v souladu se zákonem, když žádné právní předpisy neporušila. Rovněž tak námitku v tom smyslu, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, neboť ze skutkového stavu zjištěného soudy vyplývá, že od samého počátku se bránila tomu, aby přestupce unikl postihu a zdůrazňovala, že bez zákazu činnosti přestupek nelze vyřešit. Uvedené námitky však státní zástupce nepovažoval za opodstatněné. Zdůraznil, že úmyslné jednání obviněné mělo v projednávané trestní věci směřovat k tomu, že za poskytnuté protiplnění zajistí jiné osobě neoprávněný prospěch. Neoprávněným prospěchem je myšleno každé neoprávněné materiální i nemateriální zvýhodnění, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo. Nelze se ztotožnit s námitkou obviněné v tom smyslu, že nebyl naplněn jeden ze zákonných znaků skutkové podstaty daného trestného činu, když podle jejího názoru i soudy dospěly k závěru, že jednala v podstatě v souladu se zákonem, neboť žádné právní předpisy neporušila. Soud prvního stupně na str. 25 svého rozsudku to sice konstatoval, ale na tuto okolnost není možné nahlížet odtrženě od zjištěných skutečností. Kroky obviněné nebyly vedeny snahou dostát zákonu, ale její jednání mělo pouze navenek působit tak, že v souladu se zákonem postupuje věc k projednání jinému orgánu. Žádost Ing. P. D. o postoupení věci jinému orgánu byla pouze formální (či fiktivní), a byl to jeden z kroků, který měl oddálit či nejlépe zamezit uložení příslušné sankce v přestupkovém řízení. Kroky obviněné byly činěny po předchozí dohodě se spoluobviněnými. Její jednání tedy fakticky nebylo v souladu se zákonem, neboť ve své podstatě bylo porušením Pracovního řádu Městského úřadu v P. a porušením §55 přestupkového zákona, který z určitých důvodů, ale jen opodstatněných, umožňuje postoupit věc jinému věcně příslušnému přestupkovému orgánu. Jestliže obviněná namítá, že nebyla v postavení úřední osoby, ale že vstoupila pouze do části jakéhosi přátelského setkání spoluobviněných, do něhož nezasahovala, a pouze byla nápomocna radou, jak postoupit věc jinému orgánu, pak v tomto směru je její námitka polemikou se skutkovým stavem zjištěným soudem, který dovodil, že obviněná byla v postavení úřední osoby ve smyslu §127 tr. zákoníku, neboť šlo o osobu uvedenou v §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, která plnila úkoly státu a současně při této své činnosti používala k tomu svěřené pravomoci. V námitkách ve vztahu k trestnému činu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku obviněná polemizuje se závěry soudů, že nabídka zvěřiny, jak byla učiněna v rámci schůzky, nebyla úplatkem. Jde tedy spíše o námitku skutkové povahy, která pod dovolací důvod nespadá. Namítá-li obviněná, že s ohledem na absenci skutkových zjištění nelze vyloučit, že šlo o odměnu za soukromé právní rady v rámci soukromé schůzky, lze v tomto směru opět poukázat na provedené a soudem vyhodnocené důkazy, mimo jiné když ze záznamu sledování pracoviště Městského úřadu v P. nepochybně vyplývá, jaký byl charakter schůzky všech obviněných, a že tedy slíbená výhoda měla být odměnou právě za soudem zjištěné jednání popsané ve výroku rozsudku.
Z výše uvedených důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání. S rozhodnutím ve věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněná ve svém podání uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Z logiky věci je třeba nejprve zmínit druhý obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněná tento dovolací důvod uplatnila zjevně v jeho druhé alternativě, když tvrdila, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudůprvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud však opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se výše zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých nálezů či usnesení Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a sp. zn. I. ÚS 55/04).
V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).
Z pohledu ústavněprávního tak lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze podle Ústavního soudu vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybňovat, ostatně k tomu ani není povolán. Musí však znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud , neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).
Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se velmi pečlivě zabývaly předmětnou trestní věcí a soud prvního stupně provedl obsáhlé a vyčerpávající dokazování a až na výjimky, které budou zmíněny níže, důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající právní závěry. Většina námitek obviněné není podřaditelná pod uplatněné dovolací důvody. Jde navíc o opakování obhajoby, kterou prezentovala v dosavadním průběhu trestního řízení, a s níž se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud tak neshledal opodstatněnými námitky obviněné, které uplatnila ve svém dovolání ve vztahu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na jednání obviněné, kdy k žádosti Ing. P. D. postoupila jeho přestupek k projednání Městskému úřadu v T. n. V., nelze nahlížet izolovaně od jednání při návštěvě V. V. dne 23. 11. 2010 na Městském úřadu v P. Na tomto setkání se obvinění dohodli, jak bude ve věci postupováno. Obviněná odňala spis týkající se přestupku Ing. P. D. Bc. P. S., která jej měla projednávat, a postoupila jej Městskému úřadu v T. n. V. Od počátku účelem a smyslem celého jednání obviněné bylo, aby Ing. P. D. nebyl uložen za přestupek v souladu s ustanovením tehdy účinného §22 odst. 7 zákona o přestupcích trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. To nepochybně vyplývá z pořízených záznamů o sledování pracoviště Městského úřadu v P. Obviněná věděla, že žádost Ing. P. D., aby bylo projednání přestupku předáno Městskému úřadu v T. n. V., je pouze fiktivní, nedůvodná a za její účasti dopředu dohodnutá. Porušila tak ustanovení §55 odst. 3 zák. o přestupcích, neboť k postoupení přestupku jinému úřadu přestupky projednávajícímu by mohlo dojít jen k usnadnění jeho projednání nebo z jiného důležitého důvodu, což v předmětné věci nebylo, o čemž obviněná věděla. Přesto odňala věc pracovnici, která ji měla přidělenu a postoupila ji jinému orgánu. Její snahou tedy nebylo dostát právním předpisům, jak ve svém dovolání tvrdila. Takové jednání vykazuje znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněná jako úřední osoba [§127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku] vykonávala svoji pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
Pochybení se však dopustily soudy obou stupňů při posuzování jednání, které bylo kvalifikováno jako zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Lze přisvědčit dovolacím námitkám a uplatněné obhajobě obviněné, která je potvrzována záznamem o sledování pracoviště Městského úřadu v P., že do rozhovoru mezi V. V. a F. R. přišla až v jeho průběhu, tedy až poté, co ze strany V. V. k F. R. již výrazy, které lze posoudit jako nabídku úplatku, zazněly. Šlo o pozvání na oběd, že bude „na tabáček“, možnosti účasti na honu nebo odstřelu zvěře a podobně, jak je popsáno ve výroku rozsudku. Když se na setkání dostavila obviněná, sice poté, co F. R. představil obviněné V. V., F. R. uvedl „ prej nás pozvou na zvěřinu “. V. V. „ není problém “. Na to odpověděla obviněná „ no a? “. V. V. „ my vám tu zvěřinu přivezem. My vám zavezeme mrazáky, protože to není, jako zvěřina není problém. Tam kolem H. máme zvěřiny, že “. F. R. „ Poslouchej, ale tady je problém. Vyřešit to “. Obviněná „ no “ atd., přičemž teprve potom byla seznámena s účelem návštěvy V. V., na což reaguje „bez zákazu to udělat nemůžeme“. Jinak z provedeného dokazování nevyplývá, že by k obviněné zaznělo cokoliv, co by mohlo být posouzeno jako nabídka úplatku. Z toho, jak obviněná slovně reagovala na slova F. R. a V. V., nelze dovodit, že by si byla vůbec vědoma, že se jedná o nějakou nabídku vůči ní, o úplatek a také, že by jej zaznamenala, byla s ním srozuměna, a byť i konkludentně jej akceptovala. Jestliže takto soudy obou stupňů vyhodnotily skutkové závěry, jsou tyto v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud ze všech výše rozvedených důvodů neshledal dostatečný podklad pro závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku obviněnou a shledal tak ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. její dovolání v tomto směru důvodným.
Závažného pochybení se soudy obou stupňů dopustily také v tom, že důsledně neaplikovaly ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Nejen ve výrocích rozhodnutí, ale ani v jejich odůvodnění není uvedeno, podle jaké účinnosti trestního zákoníku bylo jednání všech obviněných posouzeno. Trestná činnost, které se obviněná měla dopustit (ale také spoluobvinění V. V. a F. R.), se měla stát v listopadu 2010. Novelou trestního zákoníku č. 331/2011 Sb. s účinností od 1. 12. 2011 došlo v ustanovení §329 odst. 1 tr. zákoníku ke změně trestní sazby z šesti měsíců až tři roky na jeden rok až pět let, a u trestní sazby stanovené v §331 odst. 3 tr. zákoníku z dvou až osmi let na tři až deset let. Soudy obou stupňů při ukládání trestů, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí, vycházely z trestní sazby tři až deset let. Je tak zcela zřejmé, že jednání všech obviněných oba soudy posoudily v rozporu s §2 odst. 1 tr. zákoníku. I z tohoto pohledu je dovolání obviněné důvodné a uplatněný dovolací důvod prospívá i obviněným F. R. a V. V.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 14 To 213/2013, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 11. 1. 2013, sp. zn. 2 T 55/2012, v bodě II. ohledně obviněné D. M. a za použití §261 tr. ř. i ohledně F. R. a V. V. a ve výrocích o trestech u všech obviněných. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Písku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V současné situaci nespatřuje Nejvyšší soud nutnost doplnit dokazování, což ovšem nebrání soudu prvního stupně, aby tak učinil. Při novém projednání věci musí okresní soud respektovat zákaz změny k horšímu, neboť napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněnou (§265s odst. 2 tr. ř.), a je vázán právním názorem, který v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil ( §265s odst. 1 tr. ř.).
Jelikož došlo ke zrušení rozhodnutí v bodě II. i ohledně obviněného F. R., považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že tento byl uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž ze skutkové věty ani z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nevyplývá, že by jako úřední osoba měl vykonávat svoji pravomoc způsobem odporujícímu jinému právnímu předpisu, tedy konkrétně, že by v předmětné věci rozhodoval, mohl rozhodovat a podobně. Výkonem pravomoci se rozumí zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Je v něm vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování. Výkonem pravomoci je jak řešení konkrétního individuálního případu, tak vydávání obecně závazných právních aktů. Proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, fázi vlastního přijetí rozhodnutí a konečně fázi výkonu tohoto rozhodnutí. Viz přiměřeně komentář k trestnímu zákoníku Šámal a kol. 2. vydání, str. 3156. Soud prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že spis byl přidělen Bc. P. S., které jej odňala obviněná a postoupila na základě žádosti Ing. D. Městskému úřadu v T. n. V. V řízení o přestupku Ing. P. D. vykonávala svoji pravomoc jednak Bc. P. S., a také obviněná jako vedoucí odboru shora naznačeným způsobem, ale nikoliv obviněný F. R. Ten by se mohl eventuálně dopustit trestné činnosti jako účastník [nejpravděpodobněji ve formě návodu k trestnému činu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Takovéto jednání F. R. však dostatečně ve skutkové větě popsáno není a nezaobírá se jím ani odůvodnění rozsudku. Pokud by soud prvního stupně zvažoval tuto právní kvalifikaci, musel by k ní nejen rozebrat provedené důkazy, ale také upravit skutkovou větu výroku o vině tak, aby této právní kvalifikaci odpovídala.
Shora uvedené rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal