ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.412.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 412/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2014 o dovolání obviněného E. Y. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. 13 To 332/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 14 T 140/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. Y. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný E. Y. byl se spoluobviněným E. Y. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. 14 T 140/2009 trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, dále jen „tr. zák.“), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustili tím, že dne 29. 5. 2009 v době od 18:15 hodin do 18:45 hodin, po předchozí nedohodě ohledně ceny opravy vozidla vstoupili společně s dalšími dvěma dosud neustanovenými spolupachateli v K. ulici, v H., okr. P.-z., do kanceláře společnosti M. A., s. r. o., a pod zjevnou pohrůžkou varovných výstřelů do vzduchu z krátkých střelných zbraní v rukou obou nezjištěných mužů požadovali vydání klíčů od vozidla zn. Audi A3, od majitele autoservisu U. L., a poté, co to odmítl a přivedl na pomoc své zaměstnance P. S. a V. I., zdůraznili tyto pohrůžky výstřely do podlahy mezi poškozenými, kteří utrpěli zranění spočívající v zástřelech v nártu levé nohy, a to poškozený V. I. a pravé nohy poškozený U. L., který následně klíče vydal, a obžalovaní s předmětným vozidlem řízeným obžalovaným E. Y. a dalším vozidlem řízeným obžalovaným E. Y. odjeli.
Za to byl obviněnému E. Y. podle §235 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Ke stejnému trestu byl odsouzen i druhý ze spolupachatelů. Zároveň jim byla podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovena solidární povinnost k náhradě škody Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ve výši 11.410,-Kč. Poškozený V. I. byl se svým požadavkem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán na občanskoprávní řízení.
Proti shora uvedenému rozhodnutí podali odvolání obviněný Y. a státní zástupkyně v neprospěch obou obviněných. O těchto následně rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. 13 To 332/2013 tak, že všechna odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu pak napadl obviněný E. Y. prostřednictvím svého obhájce obsáhlým dovoláním, a to z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný nejprve provedl shrnutí skutkového stavu, a to na základě vlastních názorů a postojů, aby pokračoval tím, že označil hodnocení provedených důkazů ze strany soudů za neobjektivní a jednostranně vedené v neprospěch obviněného. Podle něho samého je zřejmé, že trestný čin, za který byl odsouzen, nespáchal. V další části odůvodnění dovolání prohlašuje, že skutek, jak jej soud zjistil, nevykazuje zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a kromě toho nebylo prokázáno zavinění obviněného ve formě úmyslu. Dále cituje příslušná ustanovení zákona ohledně trestného činu a úmyslného zavinění. Poukazuje na okolnost, že obviněný se k trestnému činu nedoznal a jeho zavinění z objektivních okolností spolehlivě prokázáno nebylo. Dále zmiňuje tvrzení jednotlivých osob – svědků a komentuje učiněné závěry soudů s tím, že tyto nelze přijmout, jelikož nebylo prokázáno, že by obviněný byl srozuměn s průběhem návštěvy autoservisu. Podle dovolatele se soudy naopak nevyrovnaly s důkazy, které prokazují nevinu obviněného a poukazuje na jiné části výpovědí některých svědků, tyto hodnotí a činí z nich vlastní závěry. Poté opakuje, že ve zjištěném skutku nelze spatřovat trestný čin, ve spise není založen důkaz prokazující úmysl obviněného a taktéž nebylo zjištěno, že by obviněný měl mít z návštěvy autoservisu nějaký prospěch. Soud měl tudíž aplikovat zásadu in dubio pro reo.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a sám trestní stíhání obviněného zastavil, případně aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve rekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení, jakož i dovolací argumentaci obviněného. V další části poukázala na pojem spolupachatelství, co je jím podle zákona míněno, a jakým způsobem se jej lze dopustit. Dále konstatovala, že soudům se podařilo zavinění obviněného prokázat nepřímo, z okolností objektivní povahy a podle zásad logického myšlení, přičemž uvedený závěr obstojí, i když obviněný vyděračský úmysl popírá. V této souvislosti státní zástupkyně poukazuje na zjištěné skutečnosti a logické závěry z nich vyplývající. Průběh událostí rozhodně nesvědčí o tom, že by oba obvinění nebyli srozuměni s jednáním dvou ozbrojených mužů, což dokládá i jejich následné chování po činu. Právní posouzení proto označuje za správné. Zbývající námitky obviněného směřující proti skutkovému zjištění a proti hodnocení důkazů pak neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, když ani extrémní rozpor mezi nimi není dán. Pokud jde o zásadu in dubio pro reo, tak tato je zásadou procesní, a nikoli hmotně právní, takže v dovolacím řízení se jí dovolatel domáhat nemůže.
Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v prvé řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. 13 To 332/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
To jinými slovy znamená, že pokud dovolatel obsáhle zpochybňoval soudy zjištěný skutkový stav, resp. hodnocení provedených důkazů, případně se domáhal aplikace zásady in dubio pro reo, z čehož ve svém výsledku dovozoval nesprávné hmotně právní posouzení věci, tak nelze než konstatovat, že takovéto výhrady nejsou ztotožnitelné s uplatněným dovolacím důvodem a dovolací soud se jimi ani zabývat nemohl.
Za jedinou hmotně právní námitku v podaném dovolání lze označit námitku týkající se údajně absentující subjektivní stránky trestného činu vydírání.
Podle rozhodnutí soudů nižších stupňů obviněný naplnil znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. tím, že jiného násilím, pohrůžkou násilí a pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal a čin spáchal se dvěma osobami a se zbraní, přičemž se toho dopustil společným jednáním. Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
O spáchání trestného činu společným jednáním jde přitom tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty, anebo tehdy, jestliže každý z nich naplnil jen některý ze znaků, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje tyto znaky, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti samy o sobě tyto znaky sice nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (k tomu viz č. 15/1967 Sb. rozh. trest.). K takovému společnému jednání vedenému společným úmyslem může dojít jak po předchozí výslovné dohodě, tak konkludentně (viz č. 1/1980, str. 18, Sb. rozh. trest.).
U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Společný úmysl přitom nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
Na str. 7 a 8 rozsudku okresního soudu a dále na str. 9 až 11 usnesení odvolacího soudu je v jejich odůvodnění podrobně vysvětleno, proč soudy pokládaly rovněž obviněného Y. za spolupachatele vyděračského jednání, byť on sám v autoservisu proti poškozeným aktivně nevystupoval. Z provedených důkazů bylo logicky dovozeno, že jmenovaný obviněný musel být alespoň rámcově informován o tom, k čemu a proč v autoservisu dojde, a pro ten případ s tím byl minimálně srozuměn, včetně pohrůžky použití zbraně proti poškozeným, o čemž pak svědčí jeho celkové chování. Svou pouhou přítomností na místě činu totiž zesiloval účinek výhružek násilím, jehož se bezprostředně dopouštěli oni neztotožnění spolupachatelé, a proto lze jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu / §4 písm. b) tr. zák./ vztáhnout na celé nastalé jednání (skutek), naplňující i znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Uvedený výklad v obdobných věcech byl v minulosti Nejvyšším soudem již vícekrát vysloven (srov. přiměřeně např. rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 729/2005, publ. pod č. 11/2006 Sb. rozh. tr.; sp. zn. 3 Tdo 1172/2007; sp. zn. 5 Tdo 495/2005; sp. zn. 7 Tdo 1172/2008).
Soudy pak též správně označili za exces těchto neztotožněných spolupachatelů, pokud se na poškozeném L. domáhali do dalšího dne vydání peněžní částky 200.000,- Kč pod pohrůžkou vhození granátu do provozovny autoservisu, jelikož se zjevně jednalo o jejich soukromou iniciativu, s níž zbylí dva spolupachatelé, tedy i obviněný Y., neměli nic společného a ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku se proto tato část jednání neobjevila. Není tedy pravdou, že by soudy hodnotily vše v neprospěch obviněného Y., jak se tvrdí v podaném dovolání.
Nejvyšší soud tudíž na základě obsahu spisu a rozhodnutí soudů nižších stupňů dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Tyto soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. náležitě vypořádal se skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí, doplněných posléze soudem odvolacím. Obviněný většinu výhrad uvedl, byť to tak výslovně nepojmenoval, ve smyslu tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, což by za určitých okolností pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohlo být podřazeno, ale dovolací soud se s důvodností těchto námitek neztotožnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, když nepokládá za potřebné jejich správné závěry podrobněji opakovat.
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal dovolání obviněného v části jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v další části pak za podané zjevně neopodstatněně.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. tak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného E. Y. podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. K tomu je třeba poznamenat, že k tomuto typu rozhodnutí dovolací soud souhlas stran trestního řízení nepotřebuje.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c