ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1070.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1070/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2014 o dovolání obviněného D. C. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 64/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 99/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 92 T 99/2011, byl obviněný D. C. uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se měl dopustit tím, že jako jediný jednatel a vlastník společnosti World Intellectual Property Database, s. r. o., se sídlem Roháčova 188/37, 130 00 Praha, IČ: 246 89 017, kancelář odkud byla společnost skutečně řízena: Cejl 32, 602 00 Brno (dále jen „společnost WIPD, s. r. o.“), úmyslně poskytoval služby neoprávněně označené logem zaměnitelným s ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, a to tak, že po zápisu společnosti do Obchodního rejstříku dne 9. 6. 2010 si nechal úmyslně vytvořit logo společnosti WIPD, s. r. o., které bylo zcela podobné a tudíž snadno zaměnitelné s logem organizace World Intellectual Property Organization (dále jen „organizace WIPO“) – Světová organizace duševního vlastnictví se sídlem v Ženevě, které je chráněno jako ochranná známka na základě článku 6ter Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví, dále nechal vytvořit internetové stránky společnosti WIPD, s. r. o., které byly vzhledově podobné internetovým stránkám organizace WIPO a následně nechal písemně oslovovat majitele ochranných známek a patentů v různých zemích světa s nabídkou obsahující číslo registrace oslovené společnosti registrované u organizace WIPO, kdy celkovou podobností zaměnitelného loga, stejným vzhledem písemností a internetových stránek u oslovených společností vyvolal dojem, že se jedná o nabídku organizace WIPO a nabízel osloveným subjektům za poplatek zařazení do databáze patentů a ochranných známek provozované společností WIPD, s. r. o., takto jednal do 31. 1. 2011, kdy došlo ke změně loga a názvu společnosti WIPD, s. r. o., přičemž v důsledku neoprávněného použití ochranné známky získala společnost WIPD, s. r. o., prospěch ve výši 2.745.131,28 Kč v podobně zisku po zdanění, kdy s tímto čistým ziskem jakožto jediný jednatel byl oprávněn nakládat pouze obviněný a kromě výdajů zohledněných ve znaleckém posudku obviněný již žádné jiné výdaje neměl a tudíž jako jedinému vlastníkovi společnosti WIPD, s. r. o., mu připadla tato finanční částka jako zisk z podnikatelské činnosti.
Za tento přečin byl odsouzen podle §268 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 2.000,- Kč, tedy celkem 1.000.000,- (jeden milion) Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.
Krajský soud v Brně, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného D. C., rozhodl rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 64/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §268 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 64/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 92 T 99/2011, podal obviněný D. C. prostřednictvím obhájce JUDr. Richarda Nováka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel konkrétně namítal, že jak nalézací, tak odvolací soud po zrušení jejich původních rozhodnutí Nejvyšším soudem v napadených rozhodnutích nesplnily a nerespektovaly závěry a názory Nejvyššího soudu. Obviněnému není jasné, proč je nadále rozhodováno, že je povinen platit peněžitý trest, když v průběhu tzv. nového trestního řízení po úspěšném dovolání doložil soudu doklady, že on osobně neprofitoval na zisku společnosti WIPD, s. r. o., která v době jeho odchodu a převodu na nového majitele a jednatele disponovala na účtě a pokladně vyššími finančními částkami. Také je přesvědčen, že oba dva soudy se dosud přesně nevypořádaly s otázkou případné škody. Do dnešního dne se totiž nikdo nepřihlásil jako poškozený a tudíž škoda nevznikla. I z toho důvodu považuje uložení peněžního trestu nalézacím soudem za rozhodnutí vadné. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2014 vyplývá, že došlo ke zrušení výroku o trestu odnětí svobody. O peněžitém trestu se ve výroku uvedeného rozsudku nic neuvádí. Zde má tedy dovolatel za to, zda odvolací soud, pokud nově rozhodl o trestu, svým vlastním rozhodnutím nezrušil rozhodnutí nalézacího soudu o uložení peněžitého trestu. Není zcela zřejmé, že tato jeho připomínka je rovněž zahrnuta do uvedeného dovolacího důvodu, pokud dovolací soud se však v rámci jeho dovolání bude zabývat celou kauzou, pak nechť dořeší i tuto záležitost, tedy zda dále trvá v platnosti rozhodnutí Městského soudu v Brně o uložení peněžitého trestu. Dovolatel je nadále přesvědčen, že výsledky rozsáhlého dokazování v této kauze nebylo jednoznačně prokázáno, že to byla konkrétně jeho osoba, která jednala se záměrem někoho poškodit a zneužít již zaregistrovanou ochrannou známku. Soud při projednávání celého případu musel zjistit i okolnosti vztahující se k dovolatelově osobě, tedy především tu skutečnost, že je osoba, která nikdy v dané oblasti nepodnikala a která byla více méně zneužita za určité souhry okolností jinými lidmi k provozování tohoto předmětu činnosti. V žádném případě se ani neobohatil a celá záležitost je i pro něj negativní zkušeností do dalšího jeho života. Nelze zapomenout, že již vykonal i část trestu odnětí svobody pobytem ve věznici, který byl ukončen teprve předchozím rozhodnutím o dovolání. Dovolatel tedy má za to, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty žádného přečinu z jeho strany, neboť nemohlo dojít ani k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty v žádné formě. Podle dovolatele příslušné právní závěry a právní posouzení věci a skutku ze strany především nalézacího soudu jsou neustále v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Zde dovolatel poukázal na závěry učiněné Nejvyšším soudem v jeho usnesení 5 Tdo 811/2013 uvedené na str. 14 - 17, konkrétně poukázal na argumentaci Nejvyššího soud na str. 16 v prvním odstavci, že nalézací soud má zjistit, jaký konkrétní prospěch ze zisku společnosti připadl na jeho osobu. V tomto směru má za to, že soudy obou stupňů, jejichž rozhodnutí napadá tímto dovoláním, se touto věcí vůbec nezabývaly a opakovaly svá původní rozhodnutí, a to i na podkladě svých stávajících závěrů, kdy mu koneckonců byl uložen stejný peněžitý trest. Dovolatel má za to, že pokud nebylo doplněno dokazování o zprávy poškozených organizací, což by bylo pro soud opatření velmi náročné a zdlouhavé, potom má dovolatel za to, že nemohlo být jednoznačně rozhodnuto ani o spáchání přečinu podle §209 tr. zák.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se napadené rozhodnutí ruší, a poté aby sám ve věci rozhodl podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. a zprostil jej obžaloby, event. aby po zrušení věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného D. C. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil s tím, že soudy dříve činné ve věci v zásadě respektovaly právní názor Nejvyššího soudu v původním zrušujícím rozhodnutí, resp. žádná část nyní vydaných rozhodnutí s ním není v rozporu. Nejvyšší soud výslovně akceptoval vinu obviněného stran přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku za upřesnění obohaceného subjektu. Jakékoli zpochybnění této kvalifikace by tak ve své podstatě směřovalo proti usnesení Nejvyššího soudu, což nelze připustit. Pokud jde potom o trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, z aktuálně dovozeného skutkového stavu věci podmínky pro jeho vyslovení nevyplývají (přičemž potřebné doplnění dokazování by patrně bylo zvlášť náročné a v konečném důsledku by na závěry řízení nemělo zásadnější dopad). V daném rozsahu tedy argumentaci obviněného není možné přijmout. Obviněný dále napadá výrok o trestu. K tomu státní zástupce uvedl, že dovolání může směřovat i proti výroku o trestu, avšak s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který ovšem obviněný neuplatnil), tedy úspěšně pouze v případě, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto pouze stručně a do jisté míry nad rámec podaného dovolání státní zástupce dodal, že kasační výrok Krajského soudu v Brně se zcela zjevně nedotkl výroku o peněžitém trestu, neboť byl výslovně omezen na výrok o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Peněžitý trest byl potom vysloven správně, protože jeho uložení jednak umožňují aplikovaný §268 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a současně i obecné podmínky podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, podle nichž je uložení tohoto trestu namístě, jestliže pachatel (mimo jiné) pro jiného získal majetkový prospěch. Takový znak byl přitom jednoznačně dovozen. Je možné doplnit, že soudy v konečném důsledku nezjištěná výše způsobené škody vyslovení tohoto trestu nijak nebrání. Naopak se státní zástupce domnívá, že Městský soud v Brně pochybil ve znění právní věty výroku o vině svého rozsudku, neboť jednání obviněného, ač následně kvalifikované jako přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, posoudil jako týž přečin pouze podle §268 odst. 1 tr. zákoníku. Na tuto vadu nijak nereagoval ani Krajský soud v Brně. Současně je ovšem nutné konstatovat, že obviněný související námitku neuplatnil, tedy v daném ohledu limitoval možný přezkum v dovolacím řízení (§265i odst. 3 tr. ř.), když navíc i kdyby tak učinil, nebylo by s ohledem na okolnosti podle názoru státního zástupce nutné napadené rozhodnutí rušit a věc vracet k dalšímu projednání [§265i odst. 1 písm. f) tr. ř.].
V konečném důsledku tak státní zástupce dovodil, že se soudy dříve činné ve věci nedopustily žádného pochybení, jež je tvrzeno v dovolání obviněného, proto navrhl tento opravný prostředek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedaní. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný D. C. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Nejvyšší soud již jednou rozhodoval v této trestní věci obviněného D. C., a to usnesením ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 811/2013, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 5 To 507/2012, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 92 T 99/2011, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc obviněného D. C. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto svého zrušujícího rozhodnutí mj. konstatoval, že ustanovení §268 tr. zákoníku hovoří v kvalifikovaných odstavcích, tj. v odstavci 3 písm. a) a odstavci 4 písm. a) o prospěchu (získání značného prospěchu nebo prospěchu velkého rozsahu), zatímco podvod v ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku požaduje mimo obohacení sebe nebo jiného způsobení škody nikoli nepatrné a v použitém §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku i způsobení značné škody. Podle ustálené judikatury zákonným znakem trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle ustanovení §268 odst. 1 tr. zákoníku není způsobení škody, proto ani případné vyčíslení způsobené škody nositeli dotčených práv nemá význam pro rozhodování o vině tímto trestným činem či o trestu za tento trestný čin (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 5 Tdo 751/2011, publikované pod č. T 1415 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto v obžalobě bylo protiprávní jednání obviněného D. C. kvalifikováno v souladu se zákonem pouze jako trestný čin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle ustanovení §268 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku (srov. č. l. 273 – 276 spisu), zatímco nalézací soud rozšířil právní kvalifikaci rovněž o trestný čin podvodu podle ustanovení §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku [správně §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku], aniž by měl objektivně zjištěnou škodu, kterou obviněný D. C. svým jednáním jednotlivým poškozeným způsobil. To vyplývá i z výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 92 T 99/2011, kde se hovoří jen o tom, že obviněný získal prospěch ve výši 2.745.131,28 Kč, a to v podobně zisku po zdanění. Uvedená částka odpovídá znaleckému posudku z oboru ekonomika zpracovaným Mgr. Jarmilou Leinovou, ze kterého se podává, že společnost WIPD, s. r. o., měla v období od 9. 6. 2010 do 30. 1. 2011 čistý zisk 2.745.131,28 Kč (v podrobnostech srov. č. l. 247 – 258 spisu). V návaznosti na tento znalecký posudek Nejvyšší soud zdůraznil, že nalézací soud se dopustil i dalšího pochybení v tom směru, že tento zisk společnosti WIPD, s. r. o., bez dalšího připsal obviněnému D. C., a to jak ve skutkové větě, tak i v právní větě výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 92 T 99/2011, ač z uvedeného znaleckého posudku se podává, že šlo o čistý zisk společnosti WIPD, s. r. o. (srov. str. 14 – 15 odůvodnění zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 811/2013).
Nejvyšší soud tak v závěru svého zrušujícího rozhodnutí uložil Městskému soudu v Brně, aby zejména zvážil, jestli se obviněný D. C. za daných okolností, kdy provedeným dokazováním nebyla vůbec zjištěna výše škody, kterou měl svým jednáním obviněný jednotlivým poškozeným způsobit, mohl dopustit rovněž trestného činu podvodu podle ustanovení §209 tr. zákoníku, který hovoří v odstavci 4 písm. d) dokonce o značné škodě, když se zejména nalézací soud dostatečně nevypořádal ani s ostatními znaky tohoto trestného činu. Zisk společnosti, a to i vzhledem k jeho výpočtu provedenému znaleckým posudkem z oboru ekonomiky zpracovaným Mgr. Jarmilou Leinovou, v daném případě neodpovídá poškození jednotlivých poškozených subjektů, když na rozsah způsobené škody nebylo dosud provedené dokazování ani zaměřeno. Pokud jde o znak „prospěchu“ u trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením, je třeba ve skutkové větě uvést, že tento získala společnost WIPD, s. r. o., neboť pokud by se ve skutkové větě i nadále uvádělo, že obohacen byl obviněný D. C., musel by nalézací soud zjistit, jaký prospěch mu z tohoto zisku předmětné společnosti konkrétně připadl. Zisk, jehož výše byla vyčíslena ve znaleckém posudku Mgr. Jarmily Leinové, je ziskem společnosti WIPD, s. r. o., což by měl nalézací soud vyjádřit nejen v odůvodnění svého rozsudku, ale rovněž i ve skutkové a právní větě výroku svého rozsudku. Pro úplnost Nejvyšší soud dodal, že v případě, pokud by nebyla v novém rozhodnutí použita právní kvalifikace zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, nic by nebránilo, aby byl obviněný uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť tato právní kvalifikace je nepochybně mírnější než souběh přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a proto by nebyla v rozporu se zákazem reformationis in peius ve smyslu §265s odst. 2 tr. ř.
Nalézací soud tak opětovně projednal věc obviněného D. C. v hlavním líčení, a to při splnění podmínek obsažených v §219 odst. 3 tr. ř. V něm obviněný pouze konstatoval, že svoji předchozí výpověď nechce měnit nebo doplnit, přičemž k dotazu předsedkyně senátu uvedl, že v inkriminované době byl jediným jednatelem společnosti WIPD, s. r. o., s tím, že kromě nákladů, které uváděl a jež byly ve znaleckém posudku zohledněny Mgr. Jarmilou Leinovou, žádné jiné výdaje neměl. Vzhledem k tomu, že nebyly provedeny žádné jiné (opakované nebo nové) důkazy, nalézací soud dospěl po pečlivém zhodnocením důkazů jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.), logicky nutně k identickým skutkovým zjištěním, která se zřetelem ke zrušení původního rozsudku, co do úvah k nim vedoucím, znovu zopakoval (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Z odůvodnění nového rozhodnutí nalézacího soudu se zejména podává, že obviněnému nelze uvěřit, že by nevěděl o existenci organizace WIPO, jakožto Světové organizace duševního vlastnictví se sídlem v Ženevě, v podstatě nejvýznamnější organizaci na evropské půdě, kdy je zřejmé, že právě z této databáze, a to i za použití registračních čísel, oslovoval předmětné společnosti. Navíc je zřejmé, že to byl jedině obviněný D. C., který zakládal společnost, byl jediným jednatelem a společníkem, tudíž vymýšlel i název této firmy, kdy už od prvotního počátku je zřejmá naprostá snaha o napodobení organizace WIPO již co se týká názvu, neboť WIPO – World Intellectual Property Organization je zcela podobná a zaměnitelná s názvem společnosti obžalovaného World Intellectual Property Database, s. r. o. – WIPD, tedy zejména svou zkratkou. Nalézací soud má tedy za to, že obviněný již od počátku měl v úmyslu uvádět v omyl oslovované firmy, kdy již samotný název je lehce zaměnitelný a vizuálně podobný. Nelze pak přehlédnout, že činnost obviněného D. C. ve spolupráci s Ing. P. D. směřovala k tomu, aby bylo čerpáno jednak z databáze USPTO (americké patenty a ochranné známky) a organizace WIPO (evropské patenty a ochranné známky) a oslovovat firmy, které zde již jsou registrované, a to dokonce pod jejich číslem registrace. Byl to obviněný D. C., který byl jediným jednatelem a společníkem společnosti WIPD, s. r. o., kam šly i veškeré zisky. Je zřejmé, že obviněný D. C. kromě názvu společnosti se poté účastnil i na vytvoření loga a webových stránek (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud tedy dospěl k jednoznačnému závěru, že v daném případě obviněný D. C. jakožto jediný jednatel a společník společnosti WIPD, s. r. o., tuto vytvořil již se záměrem, aby samotný název byl zaměnitelný s organizací WIPO, jakožto Světovou organizací duševního vlastnictví se sídlem v Ženevě, jejíž označení (název, zkratka a logo) je chráněno jako ochranná známka na základě článku 6ter Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví. Je zřejmé, že to byl obviněný D. C., který odsouhlasil logo, následně webové stránky a veškerou grafickou úpravu tiskovin, která již pouhým laickým pohledem je zcela zaměnitelná a v podstatě totožná s logem a grafickou podobou organizace WIPO. Ke změně loga a následně internetových stránek došlo až na základě upozornění Úřadu průmyslového vlastnictví, když do té doby tímto způsobem získala společnost WIPD, s. r. o. (kdy neoprávněně při poskytování služeb používala ochrannou známku zaměnitelnou s ochrannou známkou příslušející jinému), prospěch ve výši 2.745.131,28 Kč, a to v podobě zisku po zdanění, přičemž s tímto čistým ziskem jakožto jediný jednatel byl oprávněn nakládat pouze obviněný a kromě výdajů zohledněných ve znaleckém posudku obviněný již žádné jiné výdaje neměl, a tudíž jako jedinému vlastníkovi (přesněji společníkovi) společnosti WIPD, s. r. o., mu připadla tato finanční částka jako zisk z podnikatelské činnosti. V tomto směru nalézací soud provedl i změnu skutkového děje, kdy postupoval podle pokynů Nejvyššího soudu. Prospěch jako takový získala prvotně společnost WIPD, s. r. o, přičemž bez dalších nákladů a výdajů se pak jednalo o podnikatelský zisk obviněného, jakožto jediného jednatele a vlastníka (společníka) společnosti, kterou právě za tímto účelem od počátku založil a až do doby změny jména a loga společnosti provozoval, kdy rovněž měl přístup k penězům, které společnost na svůj účet z této trestné činnosti obdržela, přičemž na těchto účtech nezbyly v podstatě žádné finanční prostředky, když jediným oprávněným s těmito finančními prostředky nakládat byl právě obviněný (srov. str. 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Nalézací soud tak uzavřel, že obviněný D. C. svým jednáním, kdy poskytoval služby společnosti WIPD, s. r. o., neoprávněně označené ochrannou známkou zaměnitelnou s ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému (organizaci WIPO) a získal tak pro jiného (tuto společnost) značný prospěch, resp. v konečném důsledku potažmo takto pro sebe značný prospěch, naplnil veškeré subjektivní i objektivní znaky skutkové podstaty přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Přitom jednal v úmyslu přímém, neboť z jeho prvotní výpovědi i jasné logické úvahy, kdy vytvářel název, logo a webové stránky téměř zcela shodné s organizací WIPO, šlo o jeho přímý úmysl, aby společnost WIPD, s. r. o., parazitovala na ochranné známce a zároveň získala neoprávněné obohacení, které bylo znaleckým posudkem jasně vyčísleno a výrazně převyšuje kvalifikační moment značného prospěchu ve výši 500.000,- Kč, přičemž je nutné podotknout, že u kvalifikovaných skutkových podstat postačí jen nedbalostní subjektivní stránka. Podle znění zákona i podle ustálené judikatury zákonným znakem trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle ustanovení §268 odst. 1 tr. zákoníku není způsobení škody, pročež tuto nebylo nutno ve vztahu k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu zjišťovat. S ohledem na vyčíslený prospěch společnosti WIPD, s. r. o., došlo i k naplnění odst. 3 písm. a) citovaného zákonného ustanovení. Soud též opětovně zdůrazňuje, že u §268 odst. 1 tr. zákoníku zákon nevyžaduje uvádění někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Pod skutkovou podstatu tohoto zákonného ustanovení lze tudíž podřadit situace, v nichž osoba, které je nabízena služba neoprávněně označená ochrannou známkou zaměnitelnou s ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, ví, že se jedná o službu neoprávněně označenou ochrannou známkou zaměnitelnou s ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému (srov. str. 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Nalézací soud upustil od prokazování případného naplnění podmínek právní kvalifikace zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterou původně z důvodu náležitého zohlednění společenské škodlivosti jednání obviněného rovněž vzal při svém rozhodování v úvahu. Tento postoj soudu není rezignací na adekvátní výkon trestní spravedlnosti v demokratickém právním státě a potírání nebezpečné kriminality, leč (a toliko) v kolizi vedle sebe stojích hodnot soud vychází za stávající důkazní situace z priority principu hospodárnosti a efektivity řízení. Nelze totiž přehlédnout, že by bylo především třeba dotazovat se stovek potenciálně poškozených společností nejen po celé Evropě, ale i v Americe, zda byly přímo uvedeny v omyl či došlo k využití jejich omylu a v kladném případě, jaká jim vznikla škoda. Posléze by bylo nezbytné provést překlady příslušných listinných důkazů, jakož i případně vyslechnout statutární zástupce zahraničních společností, a to i cestou mezinárodní justiční spolupráce. Procesně potom pro uvedené vrátit věc státnímu zástupci v těchto směrech opětovně k došetření. Ačkoliv tedy soud nepochybuje o tom, že by bylo lze i spáchání trestného činu podvodu obviněnému prokázat, vést řízení tímto směrem by bylo nepřiměřeně disproporční zejména z pohledu nadměrné zátěže orgánů činných v trestním řízení, respektování ústavně zaručeného práva obviněného na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a výsledného efektu takto vedeného trestního řízení, vezme-li soud současně zřetel k odsouzení obviněného pro spáchání trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle ustanovení §268 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku (srov. str. 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Při úvaze o druhu a výši trestu nalézací soud posléze přihlédl ke všem hlediskům obsaženým v §37 – 42 tr. zákoníku. Z pohledu §268 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od šesti měsíců do pěti let. Obviněnému polehčuje pouze to, že je doposud osobou netrestanou [§41 písm. o) tr. zákoníku], nebyla u něj ovšem shledána další výrazná polehčující okolnost v podobě doznání spjatého s upřímnou lítostí reflektující předchozí závažné protispolečenské jednání [§41 písm. n) tr. zákoníku], spolupráce s orgány činnými v trestním řízení [§41 písm. l) tr. zákoníku], popř. snaha o zmírnění následků jeho jednání, např. v podobě vrácení neoprávněně získaných peněz na základě reklamací [§41 písm. j) tr. zákoníku]. Soud zohlednil jakožto přitěžující okolnost především výši zisku obviněného dosahující téměř 3.000.000,- Kč, tedy tu část prospěchu, která výrazně (téměř 5x) přesahuje kvalifikační znak značného prospěchu ve výši 500.000,- Kč [§42 písm. l) tr. zákoníku], jakož i ve spojení s tím skutečnost, že obviněný spáchal trestný čin po předchozím uvážení, sofistikovaným způsobem promyšleným do všech podrobností [§41 písm. a) tr. zákoníku]. V daném případě tedy dospěl soud k závěru, že je nutné ukládat trest v první třetině zákonné trestní sazby, avšak již jako trest nepodmíněný, a proto podle §268 odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem [§56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku]. Zároveň v souladu s §67 odst. 1 tr. zákoníku soud dospěl k závěru, že je nutné uložit obviněnému i peněžitý trest, neboť obviněný získal značný majetkový prospěch a vzhledem k jeho výši nalézací soud považoval za zcela přiměřený peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč (tj. 500 denních sazeb ve výši 2.000,- Kč), což nedosahuje zdaleka ani poloviny zisku, který obviněný měl. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl zaplacen, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, kdy délka je zcela přiměřená výši stanoveného peněžitého trestu (§69 odst. 1 tr. zákoníku; srov. k tomu str. 14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud přezkoumal z hledisek ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku nalézacího soudu, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo. Pokud nalézací soud uznal obviněného vinným přečinem podle ustanovení §268 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, je s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu v podstatě bezpředmětné s tímto závěrem polemizovat. Stěží lze pak žádat po nalézacím soudu, aby zpochybňoval závěry Nejvyššího soudu stran naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu. Pokud se nalézací soud, s ohledem na rozsáhlost dokazování, rozhodl neprověřovat, zdali se obviněný dopustil či nedopustil podvodného jednání, má takový postoj s ohledem na hospodárnost řízení nepochybně svou logiku, což je ostatně zjevně akceptováno i státním zástupcem (srov. str. 2 – 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se však neshodl s nalézacím soudem stran uloženého trestu odnětí svobody. V původní sazbě 2 až 8 let, kdy byl ukládán trest za sbíhající se trestnou činnost, byl uložen trest 6 měsíců nad spodní hranicí této sazby. Nyní byl za jeden trestný čin uložen trest v jedné třetině sazby, proto odvolací soud napadený rozsudek v tomto výroku zrušil a sám uložil trest přiměřeně mírnější. Odvolací soud znovu zopakoval, že obviněný s ohledem na mezinárodní dimenzi své trestné činnosti nepochybně poškodil dobré jméno českého státu i českých firem v zahraničí. Okolnosti případu tedy neumožňují podmíněný odklad výkonu trestu, a proto byl obviněný pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Ani Nejvyšší soud nezpochybňuje výši škody, kterou obviněný svým jednáním způsobil, a proto ani odvolací soud nevidí důvod, proč by měl zpochybňovat uložení citelného peněžitého trestu (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů a dospěl k následujícím zjištěním. Předně je třeba konstatovat, že oproti mínění dovolatele má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů, zejména nalézací soud, respektovaly závěry a pokyny Nejvyššího soudu, které učinil ve svém prvním, tj. zrušovacím rozhodnutí. Nalézací soud zvážil, že by za daných okolností bylo nehospodárné dotazovat se stovek poškozených společností, zda byly uvedeny v omyl a jaká jim vznikla škoda, a proto upustil od právní kvalifikace jednání dovolatele jako trestného činu podvodu podle ustanovení §209 tr. zákoníku (srov. str. 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), což Nejvyšší soud plně respektuje, a to zejména vzhledem k tomu, že obviněný D. C. byl v obžalobě žalován pouze pro přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl i nalézacím soudem v shora uvedeném rozsudku nyní uznán vinným, přičemž podle ustálené judikatury odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy ČR primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, příp. o odsouzení pro další trestné činy, byť i spáchané v jednočinném souběhu, a nelze k takovému výkladů rolí těchto institucí dospět ani výkladem §2 odst. 5 alinea ultima TrŘ. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/2007, uveřejněný pod č. 86 ve sv. 49 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné k závěrům obou soudů nižších stupňů dodat, že pokud jde o znak „prospěchu“ u trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením, nalézací soud ve skutkové větě uvedl, že tento získala společnost WIPD, s. r. o., ve výši 2.745.131,28 Kč v podobě zisku po zdanění, kdy s tímto čistým ziskem jakožto jediný jednatel a společník byl oprávněn nakládat pouze obviněný, přičemž kromě výdajů zohledněných ve znaleckém posudku obviněný již žádné jiné výdaje neměl a tudíž jako jedinému vlastníkovi (přesněji společníkovi) společnosti WIPD, s. r. o., mu připadla tato finanční částka jako zisk z podnikatelské činnosti [podle výpisu dat Obchodního rejstříku ARES byl D. C. od 9. 6. 2010 jednatelem a společníkem v obchodní firmě World Intellectual Property Database, s. r. o. (srov. č. l. 19 – 20 spisu)]. Ačkoliv nalézací soud opomněl vyjádřit v právní větě výroku rozsudku značný prospěch, dovolatel tuto skutečnost ve svém mimořádném opravném prostředku nenamítal a podle Nejvyššího soudu se nejedná o skutečnost, která by měla zásadní právní význam, pokud právní kvalifikace přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku byla jinak ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu uvedena správně [srov. k tomu i §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.]. Navíc z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se podává, že uvedený soud se velmi pečlivě vypořádal jak se zjištěním prospěchu, tak i s tím, komu tento zisk náležel (srov. zejména str. 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Kromě toho se nalézací soud rovněž dostatečně vypořádal s naplněním subjektivní stránky jednání obviněného D. C., přičemž shledal, že jmenovaný obviněný jednal v úmyslu přímém, neboť z jeho prvotní výpovědi i jasné logické úvahy, kdy vytvářel název, logo a webové stránky téměř zcela shodné s organizací WIPO, šlo o jeho přímý úmysl, aby společnost WIPD, s. r. o., parazitovala na ochranné známce a zároveň získala neoprávněné obohacení, které bylo znaleckým posudkem jasně vyčísleno a které výrazně převyšuje kvalifikační moment značného prospěchu ve výši 500.000,- Kč, přičemž nalézací soud v souladu s §17 písm. a) tr. zákoníku podotknul, že u kvalifikovaných skutkových podstat postačí jen nedbalostní zavinění (srov. str. 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud rovněž správně na základě provedeného dokazování dovodil, že to byl právě dovolatel, kdo se dopustil stíhaného trestného činu, neboť to byl jedině obviněný D. C., který zakládal společnost, byl jediným jednatelem a společníkem, tudíž vymýšlel i název této firmy, kdy už od prvotního počátku je zřejmá naprostá snaha o napodobení organizace WIPO již co se týká názvu, a byl to obviněný D. C., který byl jediným jednatelem a společníkem této společnosti WIPD s. r. o., kam šly i veškeré zisky (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Skutková zjištění učiněná nalézacím soudem jsou v příkrém rozporu s obhajobou obviněného D. C., že byl zneužit jinými lidmi k provozování souzené trestné činnosti, když Ing. P. D. byl pouze v zaměstnaneckém poměru vůči dovolateli a jeho prostřednictvím byl potom osloven D. Š. (k tomu v podrobnostech srov. str. 10 – 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud nemůže dovolateli přisvědčit ani v tom, že by se nalézací soud nevypořádal s jeho obhajobou (srov. str. 9 a násl. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Pokud se týká námitek dovolatele stran uloženého peněžitého trestu, Nejvyšší soud předně podotýká, že pokud dovolání směřuje proti výroku o trestu, je třeba uplatnit dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což ale obviněný D. C. neučinil. Tento dovolací důvod však dopadá pouze na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jestliže uložený trest přesahuje zákonnou trestní sazbu, což není případ dovolatele. Z výroku rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud nově rozhodoval pouze o uložení trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Výrok nalézacího soudu ohledně peněžitého trestu včetně stanovení náhradního trestu odnětí svobody v případě jeho nevykonání tak zůstal tímto rozhodnutím nedotčen. Nalézací soud zdůvodnil, že v souladu s §67 odst. 1 tr. zákoníku dospěl k závěru, že je nutné uložit obviněnému i peněžitý trest, neboť obviněný získal značný majetkový prospěch a vzhledem k jeho výši soud považoval za zcela přiměřený peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč (tj. 500 denních sazeb ve výši 2.000,- Kč), což nedosahuje zdaleka ani poloviny zisku, který obviněný v návaznosti na zisk předmětné společnosti měl (srov. str. 14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ustanovení §268 odst. 3 tr. zákoníku umožňuje uložení peněžitého trestu a dovolatel souzeným trestným činem získal majetkový prospěch (srov. ustanovení §67 odst. 1 tr. zákoníku). K námitce obviněného D. C., že mu není jasné, proč je nadále rozhodováno, že je povinen platit peněžitý trest, když v průběhu tzv. nového trestního řízení po úspěšném dovolání doložil soudu doklady, že on osobně neprofitoval na zisku společnosti WIPD, s. r. o., která v době jeho odchodu a převodu na nového majitele a jednatele disponovala na účtě a pokladně vyššími finančními částkami, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že dovolatel se trestného jednání dopouštěl v období od 9. 6. 2010, kdy si nechal úmyslně vytvořit logo společnosti WIPD, s. r. o., do 31. 1. 2011, kdy došlo ke změně loga a názvu společnosti WIPD, s. r. o., a právě za toto období je trestně stíhán, přičemž podle znalkyně Mgr. Jarmily Leinové, znalkyně z oboru ekonomika – ekonomická odvětví různá – daně – ekonomika – účetní evidence, činil za období od 9. 6. 2010 do 30. 1. 2011 čistý zisk společnosti WIPD, s. r. o., částku 2.745.131,28 Kč (srov. č. l. 256 spisu). Na účtech společnosti byly k rozhodnému datu z uvedeného hlediska jen nepodstatné zůstatky (srov. č. l. 40 – 63 a dále č. l. 138 – 174 spisu). Obviněný D. C. v odvolacím řízení předložil soudu předávací protokol společnosti WDPT, s. r. o., ze dne 21. 9. 2012, podle nějž pokladní hotovost společnosti činila 476.771,- EUR (srov. č. l. 536), přičemž připojené rozvahy a výsledovky založené na č. l. 549 – 552 se také týkají roku 2012, tedy období, pro něž uvedená společnost již pod jiným názvem pokračovala ve své činnosti, a pro které již dovolatel nebyl trestně stíhán. Proto doklady předložené dovolatelem jsou pro závěry obou soudů nižších stupňů irelevantní, a to i z hlediska uložení peněžitého trestu a jeho navazující povinnosti tento uložený peněžitý trest uhradit. Skutečnost, že nalézací soud v konečném důsledku nezjišťoval výši způsobené škody poškozeným subjektům, rovněž nijak nebránila uložení tohoto trestu, které je v souladu i s ustanovením §39 odst. 7 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po posouzení všech dovolacích námitek obviněného D. C. dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 64/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 92 T 99/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení v rozsudku ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 92 T 99/2011, který posléze včetně řízení mu přecházejícího náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který pouze nově rozhodl o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného D. C. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.