ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1542.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1542/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2014 o dovolání, které podal obviněný R. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 4 To 281/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 47/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. M. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 90 T 47/2014, uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.
Odvolání obviněného podané proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 4 To 281/2014, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Obviněný R. M. podal dne 7. 11. 2014 prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí s provedenými důkazy a shledává porušení svého práva na spravedlivý proces, přičemž podle jeho názoru soudy nižších stupňů se dopustily excesu spočívajícího v naprosto svévolném postupu při hodnocení důkazů v jeho neprospěch. Podle obviněného existuje mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními tzv. extrémní nesoulad a závěr o jeho vině spáchaným přečinem je založen na tvrzení nedůvěryhodného poškozeného, které nebylo podpořeno žádnými dalšími důkazy. Obviněný s poukazem na některá rozhodnutí Ústavního soudu rovněž vytkl, že soudy neprovedly ve věci některé významné důkazy, jež navrhoval, a nezabývaly se ani tím, zda poškozený byl jeho skutečným obchodním konkurentem. V doplnění svého dovolání ze dne 13. 11. 2014 pak obviněný zpochybnil zákonnost provedení zkráceného přípravného řízení, zejména pokud jde o podmínku podle §179a odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že byla výrazně překročena lhůta pro trvání zkráceného přípravného řízení. V tomto směru obviněný poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 303/2014, přičemž podle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro konání zkráceného přípravného řízení a došlo k porušení ustanovení §179b odst. 3 a §314c odst. 1 písm. c) tr. řádu i jeho práva na spravedlivý proces. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce sdělil k dovolání obviněného R. M. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství pouze tolik, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný R. M. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný R. M. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše zmíněném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Podle názoru obviněného mělo totiž dojít postupem soudů nižších stupňů výlučně k procesním pochybením zejména v tom, že se soudy pečlivě nevypořádaly se svědeckou výpovědí poškozeného P. K., nevyhověly důkazním návrhům obviněného, nesprávně hodnotily i další provedené důkazy a že měly porušit právo obviněného na spravedlivý proces též akceptováním údajného překročení přípustné délky zkráceného přípravného řízení. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno, ale argumentoval výlučně procesními ustanoveními trestního řádu.
Formulace dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný R. M., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani závěr obviněného, podle kterého mu údajně nebyla jednoznačně, dostatečně a beze všech pochybností prokázána trestná činnost, neboť taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného práva, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Totéž platí ve vztahu k obecnému tvrzení obviněného, podle něhož údajně orgány činné v trestním řízení porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a zásadu presumpce neviny. Jak je patrné již z formulace ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), resp. §2 odst. 1, 2 tr. řádu, v nichž je zakotveno zmíněné právo a zásada, jde zde o procesní záruky řádného a zákonného průběhu trestního řízení, nikoli o nárok obviněného, aby dosáhl takový výsledek tohoto řízení podle hmotného práva, který odpovídá jeho představám. Proto ani samotná námitka obviněného o údajném porušení jeho práva na spravedlivý proces s odkazem na jím vytýkané nedodržení některých ustanovení trestního řádu neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Stejně tak nebylo možno akceptovat argumentaci obviněného, v níž poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud zde připomíná shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože ani zmíněné tvrzení obviněného neodpovídá hmotně právní povaze citovaného dovolacího důvodu. V tomto směru lze rovněž odkázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., s. 298, nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci uplatněného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Ke shora uvedené argumentaci Nejvyšší soud doplňuje, že není oprávněn přehodnocovat závěry nižších stupňů o skutkovém stavu ani již provedené důkazy, protože by tím nahrazoval hlavní líčení u soudu prvního stupně nebo veřejné zasedání konané před odvolacím soudem. Ostatně, ani v případě, když odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu novým rozsudkem bez toho, aby předtím sám bezprostředně zopakoval nezbytné důkazy (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání zpravidla neprovádí důkazy (s výjimkou uvedenou v §265r odst. 7 větě druhé tr. řádu) a v řízení o dovolání je zásadně vázán skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, nemůže ani opětovně provádět dokazování, a tím nahrazovat jejich činnost. Proto ani námitky obviněného proti způsobu hodnocení svědecké výpovědi poškozeného P. K. nemůže Nejvyšší soud jakkoli přezkoumávat.
Rovněž v doplnění dovolání ze dne 13. 11. 2014 obviněný R. M. uplatnil takové námitky, které neodpovídají nejen uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému z dalších dovolacích důvodů, jež jsou obsaženy v ustanovení §265b tr. řádu. Obviněný zde totiž zpochybnil provedení zkráceného přípravného řízení konaného v jeho trestní věci, neboť podle jeho názoru orgány činné v trestním řízení nedodržely zákonnou lhůtu obsaženou v §179b odst. 4 tr. řádu. Rovněž v tomto směru se výhrady obviněného nijak netýkají správnosti právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení, ale mají výlučně procesní povahu, jak ostatně vyplývá i z poukazu obviněného pouze na ustanovení trestního řádu. K tomu zcela nad rámec dovolacích důvodů Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jakékoli překročení lhůty pro konání zkráceného přípravného řízení uvedené v §179b odst. 4 tr. řádu samo o sobě neznamená zpochybnění zákonnosti provedení zkráceného přípravného řízení jako celku, pokud jinak byla dodržena další ustanovení o vedení takového řízení a byla zachována práva obviněného na obhajobu (viz podobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 826/2014). S ohledem na procesní situaci, která nastala v nyní posuzované věci obviněného, není tento závěr v rozporu ani se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 303/2014, na které odkázal obviněný v doplnění svého dovolání. Jak vyplývá z citovaného stanoviska, zkrácené přípravné řízení se koná ve skutkově, právně a důkazně jednoduchých věcech. Tomu by měla odpovídat i délka prověřování předcházejícího zkrácenému přípravnému řízení. Podmínky uvedené v ustanovení §179a odst. 1 písm. b) tr. řádu (tj. prověřováním trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání zjištěné skutečnosti, jinak odůvodňující zahájení trestního stíhání, včetně samostatně posuzované doby prověřování a očekávání, že podezřelého bude možné ve lhůtě uvedené v §179b odst. 4 tr. řádu postavit před soud) zpravidla nebudou splněny, uplynula-li od počátku prověřování do sdělení podezření podle §179b odst. 3 tr. řádu doba podstatně převyšující dva týdny. V takovém případě samosoudce podle §314c odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítne návrh na potrestání.
Nejvyšší soud zjistil z trestního spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 47/2014 (viz jeho č. l. 1 až 3), že policejní orgán sepsal záznam o zahájení úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného R. M. dne 12. 2. 2014 a tomuto obviněnému bylo sděleno podezření dne 24. 3. 2014. Mezi uvedenými procesními úkony tedy uplynula doba 41 dnů, která podle názoru Nejvyššího soudu není natolik dlouhá, aby bylo možné v této věci dospět k závěru o nutnosti použití postupu podle §314c odst. 1 písm. c) tr. řádu ve smyslu výše citovaného stanoviska. Navíc Městský soud v Brně zde rozhodoval ještě dříve, než byla soudní praxe usměrněna zmíněným stanoviskem. Přitom u obviněného nemohlo dojít ani k jím namítanému porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť vyjma určitého překročení lhůty uvedené v §179b odst. 4 tr. řádu nebylo nijak dotčeno právo obviněného na obhajobu či jiná jeho procesní práva. V těchto souvislostech pak Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného, podle něhož nešlo o skutkově a právně jednoduchou věc, takže údajně mělo být konáno standardní přípravné řízení. Naopak, podle názoru Nejvyššího soudu spáchaný skutek a jeho právní posouzení nebyly nijak zvlášť složité, protože se zásadním způsobem nevymykaly typickým případům trestného činu vydírání, takže bylo vhodné co nejvíce zjednodušit a zkrátit přípravné řízení, aby těžiště dokazování skutečně spočívalo u soudu prvního stupně.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. M. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 12. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y