ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.288.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 288/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2014 o dovolání obviněného L. E., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 6 To 300/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 4/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. E. byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 34 T 4/2013, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákon), a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona s obviněným P. D. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §256 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání devíti (9) měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti (18) měsíců. Vedle toho mu byl podle §49 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech právnických osob na dobu třiceti šesti (36) měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození obchodní společnost C. a P. P. Zlín, s. r. o., a Z. H. odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Trestný čin podle skutkových zjištění soudu prvního stupně popsaných ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění obviněný L. E. spáchal tím, že společně s obviněným P. D. dne 2. 12. 2009 v H. jako jednatelé obchodní společnosti ELVAKO, spol. s r. o., které byli i jedinými společníky, po převodu svých obchodních podílů ve jmenované společnosti nepředali novému nabyvateli a současně i nově ustanovenému jednateli I. C. G., pokladní hotovost ve výši 574 000,- Kč, peníze si ponechali a utratili nezjištěným způsobem, čímž znemožnili alespoň částečné uhrazení splatných pohledávek nejméně čtyřem z věřitelů obchodní společnosti ELVAKO, spol. s r. o., a to M. B. – TAHAKOV ve výši 96.456,- Kč a ve výši 25.837,- Kč, společnosti FEROSTAM, spol. s r. o., ve výši 26.166,- Kč, Z. H. ve výši 57.971,- Kč a společnosti C. a P. P. Zlín, s. r. o., ve výši 397.355,- Kč.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně projednal odvolání obviněného L. E. proti shora citovanému rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ve veřejném zasedání konaném dne 1. 10. 2013 a zamítl ho podle §256 tr. ř. jako nedůvodné usnesením ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 6 To 300/2013.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. E. prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Pechance, Ph. D. dovoláním, které formálně podřadil pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V rámci prvního z citovaných dovolacích důvodů, který slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, obviněný namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona. Podle něj popis skutkových zjištění soudu prvního stupně nevypovídá o tom, že úmyslně zmařil uspokojení pohledávek věřitelů tím, že odstranil část majetku dlužníka, a lze z něj nanejvýš usuzovat na nedbalostní zavinění, protože je v něm konstatováno, že společně s obviněným P. D. si ponechali pokladní hotovost, kterou měli předat novému jednateli dlužníka, a naložili s ní neznámo jak.
Vyjma této relevantně uplatněné námitky obviněný ve zbylé části dovolání brojil proti skutkovým zjištěním soudů a tomu, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování v odvolacím řízení. Konkrétně obviněný uvedl, že odvolacímu soudu navrhl provést důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomiky odvětví účetní evidence, certifikátem ISO 9001 osvědčujícím řídící mechanismy v obchodní společnosti ELVAKO, spol. s r. o., svou pracovní smlouvou v uvedené společnosti, fakturou č. … a dobropisem na jejím rubu, výslechem svědků I. Ch. G. a J. K. a také jeho opětovným výslechem. Vyjmenované důkazy měly podle obviněného objasnit, jaká byla jeho skutečná pozice ve firmě, jakými finančními prostředky dlužník fakticky disponoval a jaká byla výše jeho závazků, a dále osvětlit roli I. Ch. G. v posuzované kauze. Odvolací soud ale namísto toho nekriticky převzal hypotetické závěry soudu prvního stupně, že v době prodeje podílů obchodní společnosti ELVAKO, spol. s r. o., obvinění disponovali pokladní hotovostí ve výši 574 000,- Kč, kterou si ponechali a někam ji na úkor věřitelů zašantročili. Podle dovolatele nebylo spolehlivě prokázáno ani to, zda k ohrožení majetkových práv poškozených došlo právě v souvislosti s převodem obchodních podílů. Za nepodložené a tudíž spekulativní dovolatel označil i další tvrzení soudů o tom, že obvinění úmyslně využili I. Ch. G., jako tzv. „bílého koně“. Tím, že soudy rezignovaly na výslech jmenovaného, nemohly zjistit, jaká byla jeho skutečná motivace ke koupi obchodních podílů. Podle dovolatele výše uvedené nedostatky vypovídají o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Dále dovolatel uvedl, že ochrana závazkových vztahů má být uplatňována především prostředky civilního práva a trestní odpovědnost dovozována jen v případech, kdy jsou jiné prostředky neúčinné. Současně dovolatel bez bližšího vysvětlení namítl, že soudy měly zvažovat i možnost, zda ve vztahu k chybějícím finančním prostředkům dlužníka nešlo ze strany obviněných o porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, a v souvislosti s tím konstatoval, že pokud jednatel nevede náležitě účetnictví, nemusí za to vždy nést trestní odpovědnost.
Druhý uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl podle obviněného naplněn tím, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoli právní posouzení skutku je vadné a v řízení, které napadenému usnesení předcházelo, byl dán výše uvedený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů obviněný L. E. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně a současně zrušil i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se písemně vyjádřil k dovolání obviněného L. E. Zrekapituloval všechny dovolatelem uplatněné námitky a konstatoval, že s jistou dávkou tolerance lze za námitku odpovídající uplatněným dovolacím důvodům pokládat jen tu, která se týká absence subjektivní stránky trestného činu. Shledal ji ale nedůvodnou. V předmětné trestní věci sice nebyl do detailu objasněn osud částky 574.000,- Kč (mj. vzhledem k postoji obviněných, kteří ještě v řízení před soudem prvního stupně trvali na tom, že ji I. C. G. skutečně předali), je však evidentní, že tato částka byla obviněnými odstraněna z dosahu věřitelů. O trestný čin podle §256 tr. zákona by se nejednalo pouze v případě, že by předmětné finanční částky bylo použito k přednostní úhradě jiných skutečně existujících dluhů společnosti ELVAKO, spol. s r. o. Nic takového však ze skutkových zjištění nevyplývá a ani dovolatel nic takového netvrdí. Státní zástupce dodal, že existence subjektivní stránky na straně dovolatele, resp. obou obviněných, je dokreslována skutečností, že se obviněný současně zbavil svého obchodního podílu ve společnosti jeho převodem na I. C. G.
Bezpředmětná je námitka dovolatele týkající se příčinné souvislosti mezi porušením (nikoli pouze ohrožením, jak uvádí dovolatel) majetkových práv poškozeným a převodem obchodního podílu. Převod obchodního podílu v daném případě, jak již bylo zmíněno, pouze dokresluje existenci subjektivní stránky trestného činu na straně obviněných, sám o sobě však nemá dopad na rozsah majetku obchodní společnosti a sám o sobě by skutkovou podstatu souzeného trestného činu nenaplňoval. Z hlediska formálních znaků stíhaného trestného činu je rozhodující skutečnost, že v souvislosti s tímto převodem byla odstraněna částka 574.000,- Kč z majetku společnosti; příčinná souvislost mezi odstraněním této částky a nemožnosti uspokojit alespoň z části nároky věřitelů je přitom evidentní.
Důvodná není ani ta část námitek, ve které dovolatel v podstatě – i když to výslovně neuvádí – odkazuje na zásadu subsidiarity trestní represe. Podatel sice uvádí některé v obecné rovině správné zásady týkající se podmínek uplatnění prostředků trestního práva k ochraně občanskoprávních vztahů, které však nedoléhají na předmětnou trestní věc. Z výše uvedeného vyplývá, že jednání obviněného v podobě vymezené v soudních rozhodnutích vykazovalo všechny znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za této situace nemůže být důvodem pro neuplatnění trestní odpovědnosti skutečnost, že poškození věřitelé by mohli k ochraně svých práv použít prostředků práva civilního.
Protože podatel neuplatnil žádnou důvodnou námitku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., resp. jeho druhá část spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Uplatnění první části uvedeného dovolacího důvodu spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nepřicházelo v předmětné věci vůbec v úvahu. Takovouto vadou je rozhodnutí soudu druhého stupně zatíženo v případě, kdy tento soud nesprávně rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku z některého z tzv. formálních důvodů bez meritorního přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, např. zamítl pro opožděnost odvolání, které bylo ve skutečnosti podáno včas. V předmětné trestní věci však odvolací soud zamítl odvolání nikoli z formálních důvodů, ale podle §256 tr. ř. jako nedůvodné po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí.
Státní zástupce proto uzavřel, že ty dovolací námitky obviněného L. E., které lze podřadit pod formálně deklarované dovolací důvody, jsou zjevně nedůvodné. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zjistil, že obviněný L. E. je osobou oprávněnou k podání dovolání [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Nejvyšší soud dále zvažoval obsah uplatněných námitek z toho pohledu, zda je lze podřadit pod obviněným uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vymezen tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Z titulu druhého označeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze přezkoumat v dovolacím řízení napadené rozhodnutí pro procesní pochybení, ke kterým došlo v řízení o řádném opravném prostředku tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. z formálních důvodů bez věcného přezkoumání, ačkoli pro takový procesní postup nebyly splněny podmínky stanovené zákonem. Zmíněný dovolací důvod je dále dán i tehdy, byl-li řádný opravný prostředek věcně přezkoumán, ovšem byl zamítnut, přestože řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzovaném případě jsou oba zmíněné dovolací důvody formálně naplněny, protože obviněný vytkl odvolacímu soudu, že zamítl po věcném projednání jeho odvolání, ačkoli skutek, který vzal soud prvního stupně za prokázaný, nevykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona pro chybějící úmyslné zavinění, které je obligatorním znakem subjektivní stránky tohoto trestného činu.
Nejvyšší soud ale zjistil, že námitky dovolatele vůči právnímu posouzení skutku jsou s ohledem na obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevně neopodstatněné a dovolání proto nemůže být úspěšné. Nejvyšší soud připomíná, že pachatel trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zákona musí jednat v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení svého věřitele tím, že se svým majetkem činí skutečné nebo zdánlivé dispozice, které jsou v citovaném ustanovení taxativně vyjmenované. V posuzované věci podle tzv. právní věty výrokové části rozsudku soudu prvního stupně obvinění zmařili uspokojení svého věřitele tím, že odstranili část svého majetku, a činem způsobili značnou škodu. Jestliže je uvedený trestný čin spáchán formou odstranění majetku podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zákona, není z hlediska závěru o naplnění subjektivní stránky rozhodující, jak přesně s odstraněným majetkem pachatel naložil, rozhodující je, že v okamžiku, kdy s ním takto nakládal, byl alespoň srozuměn s tím, že touto dispozicí znemožní jeho použití k uspokojení nároků věřitelů. Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že nebyl přesně zmapován osud chybějící pokladní hotovosti ve výši 574 000,- Kč (obvinění v řízení před soudem trvali na tom, že peníze předali novému společníkovi a jednateli dlužníka), pro právní posouzení skutku je ale podstatné, že tuto částku záměrně v době převodu firmy na nového nabyvatele odstranili z dosahu věřitelů.
Podle skutkových zjištění soudů obviněný L. E. v postavení jednatele obchodní společnosti ELVAKO, spol. s r. o., které byl 50% společníkem, společným jednáním s obviněným P. D., jenž byl druhým obchodním společníkem a jednatelem této obchodní společnosti, zašantročil v okamžiku převodu svého obchodního podílu na I. C. G., který nevědomky sehrál roli tzv. bílého koně, pokladní hotovost obchodní společnosti ELVAKO, spol. s r. o., ve výši 574 000,- Kč, ačkoli si byl dobře vědom toho, že jmenovaná společnost má řadu splatných závazků, které není schopna hradit a které by mohly být alespoň částečně, a to dokonce z větší části, z těchto peněz uspokojeny. Pojmem „zašantročil“ soudy mínily (srov. vysvětlení na str. 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že obviněný a jeho spolupachatel s předmětnými finančními prostředky naložili neznámo jak, ale rozhodně je nepředali novému jednateli, jak předstírali v písemných dokumentech, ani je nepoužili k platbám za obchodní společnost. U obou obviněných soudy na základě výsledků dokazování dospěly k závěru o zavinění ve formě nepřímého úmyslu (srov. str. 6 dole odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Soudy ve prospěch tohoto právního závěru důvodně argumentovaly tím, že oba obvinění doznali, že primárním motivem převodu jejich obchodních podílů na I. C. G. byla snaha „zbavit se zadlužené obchodní společnosti“, která vyjma pokladní hotovosti jiným majetkem nedisponovala. Současně bylo bez důvodných pochybností zjištěno, že obvinění novému jednateli a společníkovi obchodní společnosti ELVAKO, spol. s r. o., I. C. G. předali pokladní hotovost „jen papírově“ a fakticky s ní i nadále sami disponovali a někam ji „zašantročili“. Za tohoto důkazního stavu nelze závěrům soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zákona vytknout neodůvodněnost či nesprávnost. Všechny výše popsané konkrétní okolnosti činu totiž svědčí o tom, že obviněný L. E. věděl, že poškozuje majetek dlužníka – obchodní společnosti ELVAKO, spol. s r. o., tím, že z něj společným jednáním s obviněným P. D. odstraňuje pokladní hotovost, což ve svém důsledku povede ke vzniku škody na majetku věřitelů, protože bude zmařeno uspokojení jejich pohledávek. S možností vzniku tohoto škodlivého následku byl obviněný srozuměn, přestože primárně podle svého doznání sledoval cíl jiný, a to zbavit se odpovědnosti za zadluženou obchodní společnost.
Bezpředmětnou shledal Nejvyšší soud námitku dovolatele, že mezi porušením majetkových práv věřitelů a převodem obchodního podílu na nového nabyvatele není příčinná souvislost. V daném případě převod obchodních podílů jen podporuje správnost závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zákona, sám o sobě, ale tento převod skutkovou podstatu uvedeného trestného činu nenaplňuje. Z hlediska jeho formálních znaků je rozhodující, že v souvislosti s tímto převodem obvinění odstranili 574 000,- Kč z majetku obchodní společnosti. Příčinná souvislost mezi odstraněním pokladní hotovosti a nemožnosti alespoň z části upokojit nároky věřitelů je přitom evidentní.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud považuje za potřebné dodat, že popis skutkového děje, který vzaly soudy za prokázaný („ peníze si ponechali a utratili “) naznačuje, že obvinění svým jednáním zřejmě primárně naplnili skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, protože si přisvojili pokladní hotovost dlužníka, která jim, jako jednatelům, byla svěřena. Uvedený trestný čin je však oproti trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona přísněji trestný a změna napadených soudních rozhodnutí z podnětu dovolání obviněného v tomto směru není možná s ohledem na zákaz reformationis in peius zakotvený v §265p odst. 1 a v §265s odst. 2 tr. ř.
Vyjma námitky vůči právnímu závěru o formě zavinění uplatnil dovolatel řadu dalších námitek skutkové povahy, včetně toho, že odvolací soud odmítl doplnit dokazování jím navrženými důkazy. Skutkové námitky primárně směřovaly vůči tvrzení o existenci pokladní hotovosti ve výši 574 000,- Kč, a sekundárně proti tomu, že nebylo dostatečně objasněno jeho postavení v obchodní společnosti ELVAKO, spol. s r. o., a spolehlivě nebylo zjištěno ani to, jaká byla faktická výše pohledávek věřitelů. Námitky skutkové povahy však samy o sobě nezavdávají důvod k přezkumu pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení, neboť v něm zásadně nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Výjimečně lze uvažovat o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním i v dovolacím řízení, je-li dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, lze shledat, jestliže některá důležitá skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Podobný závěr však v posuzované věci není na místě. Soudy obou nižších stupňů, zejména soud odvolací s poukazem na shodné výpovědi obou obviněných a listinné doklady spojené s převodem společnosti a předáním jednatelství, dostatečně přesvědčivě vysvětlily, proč dospěly ke skutkovému závěru o existenci 574 000,- Kč v pokladně dlužníka v době, kdy obvinění převedli své obchodní podíly na I. C. G. (srov. str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K této argumentaci Nejvyšší soud dodává, že pokud by obvinění nedisponovali předmětnou finanční hotovostí, jejich jednání spočívající v převedení firmy na „bílého koně“ by ztrácelo smysl, protože k tomu, aby se zbavili tíhy dluhů, by postačilo prohlásit úpadek obchodní společnosti, za kterou jednali. Současně soudy obou stupňů logicky vyložily, proč nemají i přes absenci svědecké výpovědi I. C. G., jenž byl pro ně nedostupným, protože pobýval na neznámém místě v Itálii, žádné pochybnosti o tom, že právě on nevědomky sehrál „bílého koně“. Poukázaly na věrohodnou výpověď jeho matky o tom, že nedokončil ani základní školu, umí jen rumunsky, do České republiky přijel za prací, pobyl zde velmi krátce a po návratu se jí svěřil s tím, že mu byla slíbena práce, takže podepsal nějaké dokumenty, jejichž textu nerozuměl, ale žádnou nakonec nedostal. Informace z této výpovědi soudy logicky porovnaly s tvrzením obviněných, že zájemce o koupi jejich obchodních podílů sehnal P. D., a to údajně prostřednictvím inzerce na internetových stránkách. Nejprve s ním vedl e-mailovou komunikaci v češtině a poté se sešli osobně u notáře při podpisu smluv. I. C. G. však česky neumí a u notáře předmětné smlouvy nepodepsal, podepsal je na pobočce České pošty, s. p., v H., stejně jako doklad o převzetí účetnictví firmy a pokladní hotovosti ve výši 574 000,- Kč. Výslechy jednotlivých věřitelů nebo jejich zástupců, pakliže šlo o právnické osoby, a listinnými důkazy soudy spolehlivě prokázaly závazkové právní vztahy mezi obchodní společností ELVAKO, spol. s r. o., a věřiteli M. B., obchodní společností FEROSTAM, spol. s r. o., Z. H. a obchodní společností C. a P. P. Zlín, s. r. o., jakož i celkovou výši škody, která jim byla způsobena tím, že 574 000,- Kč nebylo použito k poměrné úhradě jejich pohledávek, které ve svém součtu přesáhly 600 000,- Kč. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé neshledal žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Oba soudy nižších stupňů se nedopustily vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V posuzované věci logicky a přesvědčivě zdůvodnily svá skutková zjištění a odvolací soud vysvětlil i to, proč nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování v odvolacím řízení. K tomu Nejvyšší soud dodává, že pokud jde o rozsah dokazování, závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR) . Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, což se v posuzované věci stalo. Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Důvodem odmítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování v odvolacím řízení v této posuzované trestní věci byla skutečnost, že skutkový stav věci byl soudem prvního stupně bez důvodných pochybností objasněn z hlediska rozhodných skutečností pro právní kvalifikaci jednání obviněného L. E. jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, jak již bylo shora náležitě vysvětleno.
Nejvyšší soud neshledal důvodnými ani námitky dovolatele směřující proti tomu, že věc nebyla řešena pouze v rámci civilního práva, neboť ochrana závazkových vztahů má být uplatňována především prostředky civilního práva a trestní odpovědnost dovozována jen v případech, kdy jsou jiné prostředky neúčinné. Jak bylo již výše konstatováno, vykazuje jednání obviněného L. E. znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona a za tohoto stavu nemůže být důvodem k neuplatnění trestní odpovědnosti skutečnost, že poškození věřitelé mohli použít k ochraně svých práv občanskoprávních prostředků, zvláště když jediné prostředky – pokladní hotovost v částce 574.000,- Kč, ze které mohli poškození dosáhnout uhrazení svých pohledávek, byla obviněnými P. D. a L. E. jejich shora popsaným jednáním zašantročena. Poslední námitky, že jednání obviněného mělo být posuzováno i z toho pohledu, zda řádně spravoval svěřený majetek dlužníka, a že špatné vedení účetnictví ještě nemusí být trestným činem, jsou s ohledem na skutečnost, že soudy mohou projednávat pouze ten skutek, pro který je podána obžaloba, irelevantní.
Lze tedy shrnout, že dovolací námitky obviněného L. E., které uplatnil v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová