ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.403.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 403/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 4. 2014 o dovolání obviněného R. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 7 To 374/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 153/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 1 T 153/2013, uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku s použitím §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Trestné činy podle skutkových zjištění soudu prvního stupně popsaných ve skutkové větě rozsudku a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění obviněný R. S. spáchal dvěma následujícími útoky.
1) Dne 29. 6. 2013 krátce po 17. 00 hodině společně s obviněnými R. S. a Š. L. v P., ve stanici metra N. R. po předchozí domluvě obsahující přesné rozdělení úkolů a naplánování činnosti každého z nich odcizil poškozené M. C. z uzavřené kabely, kterou měla na rameni, béžovou peněženku v hodnotě 100 Kč s finanční hotovostí 2 000 Kč, osobními doklady a dvěma platebními kartami VISA znějícími na jméno poškozené a vydanými Raiffeisen Bank, a. s. Krádež obvinění provedli tak, že Š. L. poškozenou předešel, postavil se před eskalátor vedoucí k nástupišti metra, aby tím ztížil poškozené vstup na něj, přičemž v mezičase k ní zezadu přistoupil R. S., který měl přes pravou ruku přehozený plášť, aby mohl nenápadně otevřít kabelu, kterou měla poškozená na rameni, a odcizil z ní peněženku, zatímco R. S. stál v jeho bezprostřední blízkosti, kryl ho tělem a hlídal. Ihned po odcizení peněženky, ještě než se poškozená zorientovala, spoluobvinění z místa činu společně utekli tak, že vyběhli schody na eskalátoru proti směru jeho jízdy.
2) Dne 3. 7. 2013 obviněný R. S. opět společně s obviněným R. S. kolem 16.00 hodin v P., v M. ulici po předchozí dohodě odcizil poškozené I. R. M. z uzavřené kabelky, kterou měla na rameni, peněženku s jejími osobními doklady a finanční hotovostí 10 Euro a 13 centů. Krádež provedli obdobně jako v prvním případě. R. S. šel v těsné blízkosti poškozené, opět měl pravou ruku maskovánu pláštěm, rozepnul její kabelku a odcizil z ní peněženku, zatímco R. S. ho kryl svým tělem a hlídal. Bezprostředně po krádeži byl R. S. zadržen policistou, který se na tomtéž místě nacházel, neboť tam byl směřován operátorem městského kamerového systému, který ze záběrů kamer zjistil přítomnost dvou osob podezřelých ze spáchání krádeže ve stanici metra N. R. dne 29. 6. 2013. R. S. poté, co zaregistroval policejní zákrok vůči spolupachateli, z místa činu utekl.
Obou výše popsaných skutků se obviněný R. S. dopustil i přesto, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 5. 2013, sp. zn. 19 T 72/2013, který mu byl téhož dne doručen a nabyl právní moci, odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný R. S. zavázán společně s obviněným R. S. k náhradě škody poškozené M. C. ve výši 2 100 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. S.
Městský soud v Praze rozhodoval ve veřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2013 o odvolání obviněného R. S. proti shora citovanému rozsudku a zamítl jej usnesením sp. zn. 7 To 374/2013 podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. S. dovoláním prostřednictvím obhájkyně JUDr. Marie Cerhové a to z důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s tím, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Konkrétně obviněný vyjádřil nesouhlas s odsuzujícím výrokem o vině, jak je popsán pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, pro nějž chybí významná skutková zjištění a odvolací soud přesto jeho odvolání zamítl. Konkrétně popřel, že by se tento skutek stal. Podrobněji ale svou námitku proti nesprávnému právnímu posouzení nerozvedl, resp. neoznačil žádnou konkrétní právní vadu, jíž by bylo napadené rozhodnutí zatíženo. Dovolací argumentaci obviněný R. S. postavil výhradně na tom, že soud prvního stupně u hlavního líčení přes jeho žádost neprovedl důkaz záznamem z kamerového systému zachycujícího průběh událostí na místě činu v rozhodné době a porušil tím zásadu bezprostřednosti řízení, která je významnou zárukou zjištění materiální pravdy. To se podle obviněného následně odrazilo v chybném závěru o vině v označeném bodě. Přestože tuto procesní vadu obviněný výslovně vytkl v odvolání, odvolací soud ji neodstranil a dokazování přehráním záznamu z kamer nacházejících se na místě činu nedoplnil. Nevyhověl ani jeho dalšímu návrhu na provedení výslechu odděleně stíhaného Š. L.
Obviněný R. S. důvodnost svých výhrad vůči rozsahu dokazování následně konkretizoval poukazem na to, že soud prvního stupně skutková zjištění v bodě 1) výroku o vině založil primárně na záznamu kamer nacházejících se ve stanici metra N. R., ovšem tento záznam k důkazu fakticky neprovedl a vystačil si s fotografiemi z něj pořízenými. Z nich podle obviněného ale nelze vyčíst, že by se do krádeže nějak zapojil, někoho kryl nebo hlídal, natož že by se předem s dalšími dvěma pachateli dohodl na dělbě úkolů, jednal koordinovaně a podle plánu. Je z nich patrné jen to, že se na místě činu nacházel, což nikdy nepopíral. Skutečnost, že obrazový záznam nebyl před soudem přehrán, nemohly nahradit svědecké výpovědi dvou policistů, kteří předmětný záznam viděli, obviněné R. a R. S. následně ztotožnili a později zadrželi při krádeži popsané v bodě 2) téhož výroku o vině. Svědek por. Bc. J. H. vypověděl, že „to na něj dělalo dojem“, že R. S. kryje R. S. Takové svědectví vinu obviněného ale rozhodně neprokazuje. Obviněný poté zopakoval svou obhajobu, že na eskalátoru běžel za ostatními jen proto, že na něj R. S. a Š. L. volali, a když mu R. S. ukazoval peníze, netušil, že jsou kradené. K prokázání své obhajoby navrhl vyslechnout Š. L., ale soud prvního stupně stejně jako soud odvolací jeho návrhu nevyhověly a zamítly jej.
V závěru svého dovolání obviněný R. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a současně i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl při vázanosti rozsahem a důvody uvedenými v dovolání k tomu, že bylo podáno z jiných než zákonných důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněný R. S. uplatnil v jeho druhé alternativě s tím, že v předcházejícím řízení byl naplněn důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Reálně však obviněný R. S. nevytkl napadenému usnesení žádnu právní vadu a jeho dovolání je založeno výhradně na zpochybnění způsobu hodnocení důkazů, o které soudy nižších stupňů opřely svá skutková zjištění týkající se jeho podílu na skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. rozsahu dokazování soudy provedeného.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Dosavadní praxe Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího důsledně vychází ze zásady, že trestní řízení je dvojinstanční a dovolání nepředstavuje další skutkovou instanci, takže námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1 tr. řádu. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani z jiných důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Výjimečně lze uvažovat o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním i v dovolacím řízení, je-li dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový zásadní rozpor lze shledat, jestliže některá důležitá skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Podobný závěr však v posuzované věci rozhodně není na místě. Soudy nižších stupňů, zejména soud odvolací (srovnej odůvodnění jeho usnesení na str. 4 až 6) přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k tomu, že obviněný R. S. byl spolupachatelem krádeže popsané pod bodem 1) výroku o vině, a to jako člen organizované skupiny, a proč pokládají jakékoli další dokazování za nadbytečné. Soudy zdůraznily, že byla bez důvodných pochybností vyvrácena obhajoba R. S., že označenou krádež spáchal bez jeho vědomí a spolupráce výlučně obviněný R. S. Spolehlivě to vylučuje fotodokumentace pořízená přímo z kamerového záznamu (viz č. l. 86 až 92 trestního spisu), která jednoznačně prokazuje, že obviněný R. S. spoluobviněného R. S. kryl svým tělem v okamžiku, kdy ten, těsně natlačen na poškozenou, jíž bránil v průchodu třetí spoluobviněný Š. L., odcizil peněženku z kabely, kterou měla poškozená přehozenou přes rameno a neměla nad ní kontrolu. Dále je z tohoto důkazu zřetelně patrné, že obviněný R. S. z místa činu ihned poté, co R. S. odcizil peněženku, uprchl, a to tak, že běžel spolu se zbývajícími dvěma spolupachateli proti směru jízdy eskalátoru. Jiné logické vysvětlení pro vyběhnutí schodů v protisměru jízdy, než to, že spolu s dalšími pachateli utíká z místa činu ve snaze zabránit svému zadržení, se nenabízí a v kontextu zbylých důkazů svědčí o jeho vině. Tu prokazuje i to, že jen pár sekund po krádeži si obviněný R. S. společně s dalšími pachateli prohlížel obsah odcizené peněženky, jak opět zcela mimo pochybnost prokazuje důkaz pořízenou fotodokumentací. Časově rozčleněné záběry kamer na fotografiích navíc svědčí o tom, že jednání spolupachatelů bylo koordinované a předem naplánované (srovnej plášť přehozený přes pravou ruku obviněného R. L., rozestupy mezi obviněnými sledujícími poškozenou k eskalátoru, záběr zachycující, jak ji obestupují v okamžiku, kdy chtěla nastoupit na eskalátor, zvolené místo pro krádež, které umožnilo jejich rychlý útěk v protisměru jízdy eskalátoru atd.) Samotný fakt, že namísto kamerového záznamu byl důkaz proveden fotografiemi z něj pořízenými, na výše uvedených skutečnostech nemůže nic změnit, protože fotodokumentace je ve výborném rozlišení, opatřená časovými údaji z kamery a současně bylo svědeckými výpověďmi policistů por. Bc. M. Š. a por. Bc. J. H. prokázáno, kdy a jak byla fotodokumentace pořízena. Jmenovaní svědci působí jako kriminalisté v obvodu P. a byli přivoláni na místo činu bezprostředně po krádeži. Popsali, jak s využitím místních a osobních znalostí ztotožnili po shlédnutí kamerového záznamu pachatele činu, přičemž dva z nich později viděli při další krádeži poblíž S. n. dne 3. 7. 2013 (útok pod bodem 2), kam byli vysláni operátorem městského kamerového systému. Jednoho z pachatelů, R. S., na místě zadrželi, druhý R. S. jim utekl. Důkaz provedený fotografiemi pořízenými ze záznamu kamer je vzhledem k výše uvedenému zcela věrohodným zdrojem informací o průběhu páchání krádeže. Ostatně výpověď poškozené M. C. se s obrazovou dokumentací zcela shoduje a ani obviněný nikdy nezpochybnil její obsah a pravdivost.
K neakceptovaným návrhům obviněného na doplnění dokazování Nejvyšší soud připomíná, že rozsah dokazování, závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Uvedená zásada mj. ukládá soudům v průběhu trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů zúčastněných stran (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) . Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh, přičemž v daném případě soudy dostatečně vysvětlily, proč nevyhověly návrhům obviněného R. S. a odvolací soud akceptovatelně odůvodnil také, proč nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování v odvolacím řízení výslechem svědka Š. L. a přehrání záznamu z kamerového systému. Důvodem odmítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování byla skutečnost, že skutkový stav věci byl soudem prvního stupně bez důvodných pochybností objasněn v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Nepřesnou byla jen ta část argumentace odvolacího soudu vztahující se k aktuální nedostupnosti záznamu z kamerového systému. Nejvyšší soud po seznámení se spisovým materiálem totiž mj. zjistil, že na č. l. 89 trestního spisu je založen úřední záznam ze dne 3. 7. 2013 o provedení kopie záznamu z kamerového systému pro potřeby trestního řízení na DVD. U tohoto nosiče však v blíže neurčené době došlo k mechanickému poškození, které aktuálně znemožňuje jeho obsah přehrát. S velkou mírou jistoty s ohledem na charakter poškození (prasklina v místě připevnění) lze současně konstatovat, že nedošlo ke ztrátě údajů na DVD obsažených a v případě nutnosti by s využitím dostupné techniky bylo možné data z poškozeného nosiče získat. Jak již bylo ale shora konstatováno, skutek popsaný ve výrokové části pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku byl naprosto přesvědčivě objasněn, takže další řízení v této věci vedené pouze za účelem získání dat z poškozeného DVD by bylo zcela nadbytečné a nepochybně v rozporu s rychlostí a ekonomikou řízení.
Nejvyšší soud vzhledem ke shora popsaným skutečnostem dospěl k závěru, že obviněný R. S. podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, námitky, které svým obsahem uplatněné dovolací důvody nenaplňují, jelikož jsou založeny výhradně na zpochybnění skutkových zjištění a rozsahu dokazování. Proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu podané dovolání a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová