ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.62.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 62/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2014 o dovolání obviněného J. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 61 To 272/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 61/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 3 T 61/2012, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoníku“), kterého se dopustil tím, že od přesněji nezjištěné doby, nejdříve ode dne 20. 11. 2009, kdy se stal jednatelem a jediným společníkem obchodní společnosti TelePlus, s. r. o., se sídlem Praha 8 – Karlín, Pernerova 293/11, IČ 28095049 (dále jen „TelePlus“), do dne 17. 5. 2011, kdy soudem ustanovená insolvenční správkyně zajistila majetkovou podstatu této obchodní společnosti, nejdříve na adrese sídla této společnosti v Praze 8 – Karlíně, Pernerova 293/11, poté od měsíce listopadu 2010 na adrese Praha 9 – Čakovice, Cukrovarnická 33/21, kam přesunul činnost společnosti a dále zde provozoval podnikatelskou činnost i jménem obchodní společnosti DAVE TADE, a. s., se sídlem Praha, Nové Město, Na Florenci 1686/9, IČ 28106318 (dále jen „Dave Tade“), v níž vykonával funkci předsedy představenstva a tuto společnost navenek nazýval obchodním jménem TelePlus Czech Republic, a. s. (dále jen „TelePlus Czech Republic“), ačkoli ke změně obchodního jména v obchodním rejstříku nedošlo, instaloval a užíval na firemním hardwarovém zařízení za účelem podnikatelské činnosti u celkem 98 kusů počítačů a 2 serverů komerční software bez licence a souhlasu nositelů autorských práv k níže uvedeným počítačovým programům, a to
1. 3 ks software Adobe Creative Suite 3 Master Collection v hodnotě 89.432,- Kč za jeden kus, tedy v celkové hodnotě 268.296,- Kč, ke škodě vlastníka práv společnosti Adobe Systeme Incorporated, se sídlem USA, San Jose, 345 Park Avenue, CA 95-110-2704, v ČR zastoupena Advokátní kanceláří Voborník & Nigriny, se sídlem Praha 1, Štupartská 745/9,
2. a) 6 ks software Microsoft Office 2003 Professional v hodnotě 17.240,- Kč za 1 ks,
b) 1 ks software Microsoft Office 2003 Standard v hodnotě 14.335,- Kč,
c) 4 ks software Microsoft Office 2007 Professional v hodnotě 17.017,- Kč za 1 ks,
d) 14 ks software Microsoft Office 2010 Standard v hodnotě 12.190,- Kč za 1 ks,
e) 3 ks software Microsoft Office Outlook 2007 v hodnotě 7.664,- Kč za 1 ks,
f) 1 ks software Microsoft Office SharePoint Designer 2007 v hodnotě 10.210,- Kč,
g) 1 ks software Microsoft Office Visio Professional 2010 v hodnotě 15.030,- Kč,
h) 6 ks software Microsoft Visual Studio 2010 Professional v hodnotě 21.671,- Kč za 1 ks,
ch) 71 ks software Microsoft Windows 7 Professional v hodnotě 6.249,- Kč za 1 ks,
i) 6 ks software Microsoft Windows 7 Ultimate v hodnotě 6.469,- Kč za 1 ks,
j) 1 ks software Microsoft Windows Server 2008 Enterprise v hodnotě 62.265,- Kč,
k) 1 ks software Microsoft Windows Server 2008 Standard v hodnotě 20.064,- Kč,
l) 10 ks software Microsoft Windows XP Professional Edition v hodnotě 12.380,- Kč za 1 ks,
tedy v celkové hodnotě 1.223.383,- Kč, ke škodě vlastníka práv společnosti Microsoft Corporation, se sídlem USA, Redmond, One Microsoft Way, WA 98052-6399, v ČR zastoupena Advokátní kanceláří Voborník & Nigriny, se sídlem Praha 1, Štupartská 745/9,
3. 43 ks software 602Office 3.0 v hodnotě 79,- Kč za 1 ks, tedy v celkové hodnotě 3.397,- Kč ke škodě vlastníka práv společnosti Software602, a. s.,
čímž uvedeným poškozeným nositelům autorských práv k uvedeným počítačovým programům způsobil škodu v celkové výši 1.495.076,- Kč.
Za tento přečin byl odsouzen podle §270 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, byly zabrány pevné disky tvořící přílohu spisu, na nichž jsou uloženy předmětné nelegální software ve výroku rozsudku nalézacího soudu uvedené. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená společnost Adobe Systeme Incorporated, se sídlem USA, San Jose, 345 Park Avenue, CA 95-110-2704, v ČR zastoupena Advokátní kanceláří Voborník & Nigriny, se sídlem Praha 1, Štupartská 745/9, a společnost Microsoft Corporation, se sídlem USA, Redmond, One Microsoft Way, WA 98052-6399, v ČR zastoupena Advokátní kanceláří Voborník & Nigriny, se sídlem Praha 1, Štupartská 745/9, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného J. P., rozhodl usnesením ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 61 To 272/2013, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání jmenovaného obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu Praze ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 61 To 272/2013, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 3 T 61/2012, podal obviněný J. P. prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Krejčího dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v podrobnostech uvedl, že výrok o vině není podložen skutkovým stavem věci a okolnostmi případu a uložený trest není přiměřený. Z odůvodnění rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze v této věci nevyplývá, že by bylo jednání obviněného kvalifikováno ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, obviněný se tak domnívá, že se soud nedostatečně vypořádal s tím a řádně neodůvodnil to, proč není trestní řízení vedeno případně proti společnosti TelePlus. Obviněný si nebyl vědom toho, že je v počítačích společnosti TelePlus nainstalován a používán nelegální software, vzhledem ke skutečnosti, že obviněný je také přesvědčen o tom, že společnost TelePlus byla oprávněna užívat produkty Microsoftu v systému Microsoft BizSpark a nebyl nijak prokázán úmysl obviněného nelegálním způsobem software užít nebo s ním nakládat způsobem uvedeným v ustanovení §270 tr. zákoníku. Soud se nedostatečně vypořádal s důkazy, které podle názoru obviněného prokazují to, že systém Microsoft BizSpark je založen na nabízení produktů společnosti Microsoft zdarma pro registrované uživatele, a s tím, že společnost TelePlus byla řádně zaregistrována. Dovolatel kategoricky odmítal tvrzení Microsoftu, že jediným subjektem, který byl oprávněn užívat programy v systému Microsoft BizSpark, byl jiný subjekt, než společnost TelePlus. Obviněný uvedl, že společnost ACN Europe, spol. s. r. o., IČ: 281 35 679, se sídlem Praha 3, Žižkov, Příběnická 978/10, 130 00, zapsaná v obchodním rejstříku, vedeném Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 181088 (dále jen „ACN Europe“), vznikla až dne 16. března 2011. Registrace společnosti ACN Europe do programu Microsoft BizSpark byla provedena a schválena panem Ř., zaměstnancem Microsoftu, dne 23. listopadu 2009, tedy více než rok před založením společnosti – s tím, že z důkazního prostředku poskytnutého soudu vyplývá, že osobou oprávněnou – tj. osobou, která u společnosti ACN Europe je v systému Microsoft BizSpark uvedena, je sám obviněný. Obviněný je přesvědčen o tom, že Microsoft nevede jednotlivé účty klientů řádně a jsou v něm chybné údaje, a že výpověď svědka pana Ř., zaměstnance Microsoftu, byla zmatenější a nepřesná. Obviněný se domnívá, že soud nevzal plně v potaz důkazní prostředek, tj. zejména tzv. “welcome“ zprávu Microsoftu o tom, že společnost je oprávněna užívat software Microsoftu v systému Microsoft BizSpark a že je platně zaregistrována, bez ohledu na další možný pokus o registraci. Soud se nedostatečně vypořádal s tím, že nebyly jak ze strany Microsoftu, tak ze strany orgánů činných v trestním řízení, předloženy smluvní podmínky Microsoftu k užívání produktů v systému Microsoft BizSpark. Software společnosti Adobe nemohla mít společnost TelePlus v provozovaných počítačích, jelikož soud nijak nezkoumal smluvní podmínky společnosti Adobe k užívání produktů Adobe tzv. na zkoušku, a pro účely, které nijak nesouvisí s podnikáním společnosti TelePlus. Soud se zejména nevypořádal s tím, jestli je možné každý počítačový program považovat za autorské dílo ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), tj. zdali všechny počítačové programy uvedené v bodu I. dovolání splňují znaky autorského díla ve smyslu autorského zákona, v souladu s odbornou literaturou. Konečně se také soud nedostatečně vypořádal s tím, že je možné v případě porušování autorského práva použít v prvé řadě prostředky civilního práva, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, s ohledem na ustanovení §39 a násl. tr. zákoníku. Obviněný konečně také uvedl, že výrok o trestu nemůže být v souladu se zásadami pro ukládání trestů ve smyslu příslušných ustanovení trestního zákoníku, konkrétně ustanovením §39 a násl. tr. zákoníku, když v řízení před soudem prvního stupně nebyla dostatečně zjištěna výše škody, která měla být jednáním obviněného způsobena. Soud nepřihlédl ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a ke všem okolnostem případu. Nalézací soud neúplně zjistil skutkový stav věci (a nesprávně zhodnotil zejména výslech svědka Ř.), v důsledku čehož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jeho nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný je přesvědčen, že výrok o vině nemá oporu ve skutkovém stavu věci a uložený trest je nepřiměřený a s jeho výší vzhledem ke všem okolnostem případu a jeho skutkové stránce nesouhlasí. Obviněný je přesvědčen o tom, že nalézací soud a odvolací soud se nedostatečně a nikoli řádně vypořádaly s důkazy a tvrzeními obviněného a rozhodly v rozporu s provedenými důkazními prostředky.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 61 To 272/2013, a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Ve svém přípise ze dne 13. 12. 2013 obviněný odmítl udělit souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného J. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom směru, že skutkové závěry, vyslovené soudy činnými dříve ve věci, mají v provedeném dokazování svoji oporu a nejsou s nimi v žádném, natož extrémním, rozporu. Domnívá se přitom, že soudy dříve činné ve věci provedly dostatečné dokazování, na jehož podkladě bylo možné řádně dovodit skutkový stav věci. V jeho rámci přitom byly na základě výpovědi svědka Ing. F. Ř. zejména konstatovány podmínky účasti v programu Microsoft BizSpark a absence společnosti TelePlus v něm. Rovněž bylo zjištěno, že s počítači společnosti TelePlus, včetně jejich softwarového vybavení, nakládal, pouze s jistou omezenou pomocí J. N., v podstatě výhradně obviněný, který si tak byl vědom jak instalovaných programů, tak i nelegálnosti jejich užívání (včetně programů společnosti Adobe Systems Incorporated). Pokud tedy v daném ohledu obviněný namítal jiné výchozí skutečnosti, nelze jeho tvrzení shledávat v rámci dovolacího řízení relevantními. Státní zástupce dodal, že stejně tak má za to, že pro správnost výroků týkajících se obviněného není rozhodné, zda bylo vedeno řízení i proti právnické osobě (společnosti TelePlus) či nikoli. Rovněž se domnívá, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je navíc dán, pokud došlo buď k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu týkající se výroku o trestu, zejména pokud jde o zpochybnění jeho údajné přiměřenosti, v zásadě nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za relevantní tudíž není možné považovat ani tvrzení směřující proti výroku o trestu.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] tak připadá v úvahu podřadit pouze omezenou část argumentace obviněného. Především je to jeho námitka týkající se absence posouzení, zda předmětné počítačové programy vůbec byly autorským dílem. K tomu státní zástupce uvedl, že podle §2 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), se za dílo považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. To znamená, že spíše výjimečně mohou existovat i programy, které jsou standardní a rutinní s minimem originality a které dané podmínky nesplňují (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2500). Aniž by tedy bylo nutné provádět podrobnější dokazování, je zcela zřejmé, že obviněným, resp. jeho společností neoprávněně užívaný software se nesestával z žádných omezených, stručných či nepůvodních aplikací, ale jednalo se o rozsáhlejší soubory, které jsou výsledkem tvůrčí činnosti programátorů a jako takové také zcela běžně předmětem obchodu jako dílo. Jejich vyloučení z okruhu autorských děl by tak postrádalo oporu v realitě. Užití autorského zákona tudíž bylo provedeno správně a bez vad. Druhou relevantní námitkou uplatněnou obviněným bylo tvrzení, podle něhož soudy dříve činné ve věci v podstatě nepřihlédly k zásadě subsidiarity trestní represe. Zde na okraj státní zástupce dodal, že v jistých ohledech obdobný institut nebezpečnosti činu pro společnost, který také obviněný v dovolání zmiňuje, byl v zásadě zařazen pouze v dřívější právní úpravě, provedené zákonem č. 140/1961 Sb., trestním zákonem, jenž však nebyl v této věci aplikován, a proto tuto část argumentace nelze blíže zohlednit. Pokud jde potom o zásadu subsidiarity, uvedl, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. závěry publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Obviněný se přitom podle názoru státního zástupce dopustil jednání, které je zapovězeno §270 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a to navíc v kvalifikované formě, způsobem standardně odpovídajícím jiným způsobům spáchání tohoto činu. Jinak řečeno, ve věci nelze shledat ani omezenou společenskou škodlivost ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, která by trestně právní represi vylučovala a požadovala užití toliko civilně právních mechanismů, ani zvláštní okolnosti se shodným dopadem. Užití trestního práva způsobem zcela předpokládaným, a to zmíněným §270 tr. zákoníku, tak bylo učiněno správně a bez vad.
Pokud se týká důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) alternativa první tr. ř., lze podle něj dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jeho podstata tudíž spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného nedošlo, protože odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. řádný opravný prostředek věcně přezkoumal a poté rozhodl podle §256 tr. ř. o jeho zamítnutí. Ani existenci tohoto dovolacího důvodu tak státní zástupce neshledal.
V konečném důsledku tak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dovodil, že se soudy dříve činné ve věci nedopustily žádného pochybení, jež bylo tvrzeno v dovolání obviněného, proto jeho opravný prostředek navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. P. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Obviněný J. P. uplatnil rovněž dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což je varianta, kterou uplatnil také shora jmenovaný obviněný. Tedy přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
Právě ze shora naznačených hledisek se Nejvyšší soud zabýval i skutkovými námitkami obviněného J. P., které směřovaly zejména do hodnocení provedených důkazů oběma nižšími soudy. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné především zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení a v konečné fázi soud hodnotí důkazy, aniž by byl vázán zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení, které však nesmí vykazovat znaky libovůle, a proto soud musí své závěry logicky a přesvědčivě v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vysvětlit. Zásada volného hodnocení důkazů nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. má zřejmě na mysli závěrečné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti, tedy zda obsah provedeného důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy je pravdivý. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů pak představuje vlastní syntetickou část hodnocení. Na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu s poznatky praxe a vědy se získává obraz skutečnosti, která je předmětem dokazování. Soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§125 odst. 1 tr. ř.). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně. Zásada volného hodnocení důkazů se uplatňuje ve všech stadiích trestního řízení a platí pro všechny orgány činné v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.).
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedením obsahu provedených důkazů uvedl, že pokud se obviněný J. P. hájí tím, že společnost TelePlus je součástí programu BizSpark, v rámci kterého má mít k dispozici veškeré portfolio všech produktů společnosti Microsoft k vlastnímu využívání zdarma, tak toto tvrzení vyvrátila zpráva zástupce společnosti Microsoft, ve které je uvedeno, že tento program sice existuje a obviněný se do tohoto programu pokusil přihlásit, ale protože nesplňoval podmínky programu, nebyl vstup této společnosti do programu schválen a registrace byla smazána. Výslechem zaměstnanců přitom k otázce, kdo měl na starosti instalaci programů, správu a servis IT technologií bylo zjištěno, že o to se staral výhradně obviněný P., neboť další zaměstnanec J. N. měl v rámci IT technologií na starosti správu CRM systému, tedy počítačového systému pro zpracování požadavků zákazníků až po prodej. Na zajištěných médiích byl nalezen komerční software, k němuž obviněný nebyl schopen doložit licence, popř. jiný doklad o legálním nabytí, což koresponduje se zprávami příslušných vlastníků autorských práv ohledně způsobené škody, která nepochybně přesáhla hranici 500.000,- Kč, když byla uvedenými poškozenými nositeli autorských práv k těmto počítačovým programům vyčíslena škoda v celkové výši 1.495.076,- Kč (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněný se sice hájí tím, že u něho není splněna subjektivní stránka, že si nebyl ničeho nezákonného vědom, ale měl věnovat náležitou pozornost pro opatření souhlasu nositele autorských práv, což v daném případě neučinil, protože zmíněná společnost TelePlus nebyla schválena jako účastník programu BizSpark, což bylo obviněnému oznámeno, ostatně ani software Adobe Creative nemůže vůbec být součástí projektu BizSpark a společnost TelePlus i podle listinných podkladů a výpovědí svědka Ř. nesplňovala požadavky pro takového účastníka, a to jak předmětem podnikání, tak ani rozsahem licencí. Ostatně této znalosti obviněného odpovídá i jím zvolený další postup, neboť pokud by si myslel, že má schváleno užívání, nežádal by opětovně o schválení, jak učinil nejprve pro společnost TelePlus, která byla zamítnuta, a také pro společnost Dave Tade, která byla přejmenována na TelePlus, a to až následně během roku 2013, což vyplývá z dokumentace poškozeného subjektu, jak vysvětlil svědek Ing. F. Ř. (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Po právní stránce nalézací soud jednání obviněného J. P. kvalifikoval jako přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť neoprávněně zasáhl nikoliv nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu a způsobil tak jinému značnou škodu. Tím porušil objekt trestného činu, jímž je zájem společnosti na ochraně všech autorských práv proti neoprávněným zásahům. Zavinění bylo obviněnému prokázáno ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť se jednalo o záměrnou a promyšlenou trestnou činnost, jíž chtěl obviněný pro své podnikání získat neoprávněné výhody. Nalézací soud měl za to, že tento přečin byl naplněn i z hlediska společenské škodlivosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku s ohledem na význam chráněného zájmu, následek trestného činu a zejména vzhledem k osobě pachatele, který se této trestné činnosti dopouštěl ve větším rozsahu a delší dobu (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Při úvaze o druhu a výši trestu se soud řídil §39 tr. zákoníku a přihlédl k osobě obviněného, který je dosud osobou soudně nikdy netrestanou, jeho možnosti nápravy jsou tedy ještě příznivé. Proto v rámci §270 odst. 2 tr. zákoníku, který umožňuje uložit trest odnětí svobody od 6 měsíců do 5 let, považoval nalézací soud za odpovídající všem zákonným hlediskům uložení podmíněného trestu kratšího trvání, a to ve výměře 1 roku s odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Takto stanovený trest by měl již dostatečnou měrou výchovně působit na obviněného, aby napříště věnoval náležitou pozornost této problematice při svém podnikání, tak i k ochraně práv poškozených společností (srov. str. 7 – 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud vyhodnotil, že obhajoba obviněného je především vyvrácena vyjádřením poškozené firmy Microsoft, shodně pak výpovědí svědka Ř., že poškozený subjekt sice zaregistroval žádost obviněného o bezplatné stažení jeho produktů, avšak registrace byla zamítnuta, navíc k těmto aktům došlo až dlouho po začátku žalovaného období. Obviněný měl s danou registrací zkušenosti i ohledně jiné firmy, takže se v dané problematice musel orientovat a je vyloučeno, že by nenaplnil žalovanou skutkovou podstatu trestného činu i ze subjektivní stránky, když jednoznačně věděl, že při svém podnikání dlouhodobě využívá neoprávněně zadarmo ve velkém rozsahu software uvedený ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, k čemuž neměl ve svém držení písemné oprávnění. Obviněný vzhledem ke svým zkušenostem musel vědět, že nemá platnou registraci a povolení poškozeného subjektu, např. již proto, že jeho firma pro to nesplňovala požadované předpoklady dané např. účelem její činnosti. Nalézací soud se hodnocením subjektivní stránky trestného činu dostatečně v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval, jeho hodnocení nevybočovalo příkře z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., takže odvolací soud ani nemohl ze zákona do napadeného rozsudku zasáhnout. Škoda způsobená trestným činem byla soudem správně vyčíslena, vychází ze znaleckého posudku znalce Janky, s kterým se ztotožnili ve svých vyjádřeních všichni tři poškození, a proto zjištěná výše způsobené škody vychází nejen ze znaleckého posudku. Šlo přitom o komerční chráněné programy, schopné užívání ke komerčním účelům, vysoké hodnoty, ne tedy o produkty s minimální originalitou. Výpověďmi svědků bylo jednoznačně prokázáno, že to byl právě pouze obviněný, který se o firemní počítače staral, včetně instalace softwaru. V konkrétním posuzovaném případě tedy šlo o jednání konkrétní fyzické osoby, nikoliv o delikt právnické osoby, vůči níž by se měla odpovědnost jen uplatnit. Obviněný měl ve svojí firmě zcela prokazatelně v mimořádně velkém množství nelegálně nainstalovaný software využívaný či určený k využívání pro potřeby jeho firmy. Obhajoba obviněného o programu BizSpark pak pokulhává v tom, že měl ve firmě nainstalován i další nelegální software, který režimu tohoto programu rozhodně nepodléhá. Vzhledem k rozsahu nainstalovaného nelegálního softwaru rozhodně též nemohlo jít o nějakou náhodu mimo vědomí obviněného. Výroku o vině v napadeném rozsudku tedy nelze nic oprávněně vytknout. Správný je i výrok o trestu, zásada ultima ratio nemá zde opodstatnění, neboť šlo o dlouhodobé zneužívání výplodů cizí duševní činnosti za účelem vlastního prospěchu, jak uvádí soud, o záměrnou a promyšlenou trestnou činnost užitou pro rozsáhlé podnikání. Uložený výchovný trest proto nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Obviněného pak rozhodně nepoškozuje ani výrok o náhradě škody, když obvodní soud učinil správné a konkrétní zjištění o výši způsobené škody, a přesto poškozené subjekty odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (srov. str. 2 – 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů je tedy zřejmé, že jak nalézací, tak i odvolací soud se dostatečně vypořádaly s prokázáním zaviněného jednání obviněného J. P., když nalézací soud dovodil přímý úmysl podle ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) a odvolací soud rovněž rozvedl na základě jakých okolností má za prokázané, že jmenovaný obviněný jednal zaviněně (srov. str. 2 – 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
S prokázáním úmyslu úzce souvisejí další dovolatelovy námitky ohledně registrace společnosti TelePlus v systému BizSpark, kdy Nejvyšší soud má za to, že shora popsané závěry soudů nižších stupňů mají svůj pevný základ v předloženém spisovém materiálu, z nějž se podávají následující skutečnosti. Společnost TelePlus se do programu BizSpark registrovala 10. 1. 2011. Její registrace nebyla schválena a záznam byl vymazán (srov. č. l. 77 spisu). Podle zprávy F. Ř. společnost TelePlus není účastníkem programu BizSpark nikde na světě. Tato společnost se pokusila do programu přihlásit, ale vzhledem k tomu, že nesplňovala podmínky programu, nebyl její vstup schválen a její registrace byla smazána (4. 2. 2011). S ohledem na výše uvedené společnost TelePlus nikdy neměla oprávnění užívat jakýkoliv software Microsoft z titulu svého členství v programu BizSpark. Společnost Dave Tade není v databázích společnosti Microsoft vedena jako účastník programu BizSpark. Pan J. P. se v databázi společnosti Microsoft objevuje v souvislosti se společností ACN Europe, která má v dané chvíli aktivní členství v programu BizSpark. Členství je samozřejmě vázáno na tuto společnost a je nepřenosné stejně jako benefity tohoto programu (srov. č. l. 79 spisu). Není možné veškeré produkty společnosti Microsoft využívat neomezeně jak tvrdí obviněný J. P., ale programy je možné užívat pouze na oddělených počítačích a pouze pro testovací účely, tedy nikoliv pro provozní účely společnosti. Tedy programy jsou umístěny na testovacím počítači a slouží výhradně k testování toho, zda produkt vyvíjený uživatelem funguje spolu s produktem Microsoft, nikdy nesmí sloužit k provozním účelům společnosti, tedy je vyloučeno, aby byl instalován a užíván na běžné pracovní stanici užívané např. pro potřeby call centra. Od každého z počítačových programů je možné legálně – výše uvedeným způsobem, tedy k testování – užívat pouze maximálně 8 kopií, tedy rozhodně není možné na základě programu Microsoft BizSpark užívat např. 14 kusů určitého počítačového programu (v obžalobě Office 2010 Standard) či dokonce 71 kusů počítačového programu (v obžalobě Windows 7 Professional), tak jak se v daném případě stalo. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že i kdyby společnost TelePlus či jakýkoliv jiný reálný provozovatel počítačů, které jsou předmětem jednání, byl členem programu Microsoft BizSpark, nebylo by možné členstvím v tomto programu ospravedlnit užívání počítačových programů společnosti Microsoft, tak jak byly tyto programy a v množství, ve kterém byly tyto programy užívány (srov. č. l. 219 p. v. – 220 spisu). Znalec Ing. Jan Janka u hlavního líčení vypověděl, že v zabavených počítačích obviněného byla nalezena i celá řada volně šiřitelného programu i komerční programy. Volně šiřitelné programy nepotřebují licence. Ty komerční – obecně platí, že komerční program lze využívat pouze se souhlasem autora tohoto programu, mohu si ho opatřit po zaplacení registračního poplatku, který může být v různých výších, např. v případě operačního systému je to částka kolem 4.000,- Kč, v případě kancelářského balíku je to částka kolem 18.000,- Kč, lehčí programy mohou stát kolem 100,- Kč. Proběhne zakoupení licence programu, přičemž prodejce velmi často v naprosté většině případů vydává klasickou fakturu, takže by k většině zakoupených programů měla být k dispozici faktura. Současně velmi často opět s několika výjimkami je součástí nákupu software i instalační médium, tzn. že prodejce kromě faktury dodá zákazníkovi instalační CD nebo DVD (srov. č. l. 205 spisu). K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že insolvenční správkyně JUDr. Martina Jinochová Matyášová ve svém sdělení potvrdila, že v prostorách, v nichž dlužník (pozn. společnost TelePlus) provozoval svou obchodní činnost, se nenacházel žádný majetek typu instalační CD/DVD či jiná média, ani doklady pro prokázání nákupu jakéhokoliv softwaru. Jak dále uvedl znalec Jan Janka u hlavního líčení, společnost Microsoft používá několik obchodních nebo marketingových nástrojů, kterými umožňuje získat svůj software, klasickou možností je, že zákazník přijde a zakoupí si krabicovou verzi softwaru, tzn. instalační disk CD nebo DVD. V případě velkých zákazníků, kteří hodlají využívat několik stovek, případně tisíců licencí konkrétního software, společnost Microsoft má jakési marketingové a obchodní nabídky, které mají nerůznější název a umožňují využívání software této společnosti po zaplacení paušální částky. I v tomto případě je nutno zaplatit nějakou částku, není to bezplatně. Je důležité uzavřít smlouvu se společností, ta může mít různou formu. Obecná praxe je taková, že je uzavřena smlouva, která definuje platbu, že dotyčný zákazník je povinen platit jakousi paušální platbu, která je placena většinou ročně, částka se pohybuje v řádu desetitisíců až statisíců ročně, na základě toho je pak oprávněn užívat produkty Microsoftu podle toho, jaká byla uzavřena smlouva. I zde by musel být nějaký doklad o zaplacení nějaké částky (srov. č. l. 205 – 206 spisu). Nejvyšší soud se v neposlední řadě zabýval také výpovědí Ing. F. Ř., kterou oproti tvrzení dovolatele nelze považovat za zmatenou a nepřesnou, a z níž mj. vyplývá, že svědek našel dvě společnosti, když byl požádán, kde v databázi se vyskytuje pan P. a našel dvě společnosti. ACN Europe, tu tam našel, ta byla schválena, potom tam našel druhou TelePlus a ta byla neschválena, byla zaregistrována, ale neschválena. Firmu Dave Tade, tu nenašel. Firma ACN Europe byla, myslí, registrována v Americe, ne u nás (srov. č. l. 247 spisu). Svědek Ř. tedy potvrdil to, co bylo obsahem shora konstatovaných zpráv, a to dokonce opakovaně, i k dotazu obviněného (srov. č. l. 248 spisu). Nejvyšší soud upozorňuje na to, že svědek Ř. ve své výpovědi uvedl, že celkem proběhly dvě registrace společnosti TelePlus, a to v roce 2009 a následně v roce 2011, kdy byla žádost zamítnuta z důvodu duplicity (srov. č. l. 248 spisu). Nejvyšší soud proto uzavírá, že má za zcela vyvrácenou obhajobu obviněného J. P. ohledně registrace společnosti TelePlus v systému Microsoft BizSpark.
Jestliže dovolatel namítal, že uložený trest není v souladu se zásadami pro ukládání trestů, s odkazem na to, že nebyla dostatečně zjištěna výše škody, Nejvyšší soud podotýká, že námitky směřující proti druhu a výměře trestu lze uplatňovat toliko v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o který však podatel dovolání neopřel. Přesto Nejvyšší soud přezkoumal výrok rozsudku nalézacího soudu týkající se uloženého trestu a neshledal, že by se jednalo o druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že by mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně. Ze závěru znaleckého posudku znalce Ing. Jana Janka z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, se podává, že celková cena nalezeného komerčního software je 1.495.076,- Kč (srov. str. 1039 ve II. části znaleckého posudku). Tato suma koresponduje s výrokem rozsudku nalézacího soudu, v němž se uvádí, že obviněný J. P. poškozeným nositelům autorských práv k uvedeným počítačovým programům způsobil škodu v celkové výši 1.495.076,- Kč. Podle vyjádření právních zástupců poškozených společností činí výše škody vzniklé společnosti Microsoft 1.223.383,- Kč (srov. č. l. 86 spisu), výše škody vzniklé společnosti Adobe činí 268.296,- Kč (srov. č. l. 90 spisu), což v souhrnu činí 1.491.679,- Kč, a proto Nejvyššímu soudu nevznikají žádné pochybnosti ohledně výše zjištěné škody, neboť se v každém případě jedná o částku významně překračující značnou škodu vyžadovanou ustanovením §270 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku).
Obviněný J. P. namítal, že nebyly vyžádány a zkoumány smluvní podmínky Microsoft a společnosti Adobe. Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Vzhledem k tomu, že odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů jsou dostatečná, přičemž nevznikají na základě náležitě zhodnocených důkazů pochybnosti o vině obviněného J. P., dospěl i Nejvyšší soudu k závěru, že v případě obviněným navrhovaných důkazů jsou tyto důkazy nadbytečné, neboť rozhodné skutečnosti již byly nepochybně prokázány v řízení před nalézacím soudem a obhajoba obviněného, k jejímuž ověření, resp. potvrzení jsou důkazy navrhovány, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvrácena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Podle názoru dovolatele z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů nevyplývá, že by bylo jednání obviněného J. P. kvalifikováno ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. K této námitce dovolatele Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatel se souzeného jednání dopouštěl nejméně ode dne 20. 11. 2009 do dne 17. 5. 2011, avšak zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“), nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2012 (srov. ustanovení §48 uvedeného zákona), a proto ho nebylo možno použít na jednání spáchané před tímto datem (srov. §1 a §2 tr. zákoníku ve spojení s §1 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob). Kromě toho ustanovení §9 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob stanoví, že trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Vztah trestní odpovědnosti právnické osoby k trestní odpovědnosti fyzické osoby je vymezen v tomto ustanovení jako souběžný samostatný a nezávislý odpovědnostní vztah, což zákon vyjádřil slovy, že „trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v §8 odst. 1“ zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a naopak. V případě trestní odpovědnosti jak právnické osoby, tak i některé z osob uvedených v §8 odst. 1 a) až c) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob se uplatní samostatná souběžná trestní odpovědnost obou těchto subjektů, přičemž každý odpovídá za celý způsobený následek. Z toho plyne, že trestní odpovědnost jak pro fyzickou osobu, tak pro právnickou osobu je souběžná, a proto je možné, aby se trestného jednání dopustily obě tyto osoby nebo jen jedna z nich.
Dovolatel také namítal, že se soud zejména nevypořádal s tím, jestli je možné každý počítačový program považovat za autorské dílo ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Pokud jde o vymezení pojmu autorské dílo, je třeba vycházet z ustanovení §2 odst. 1 autorského zákona, které vymezuje předmět práva autorského, jímž je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam, a zároveň uvádí jako příklady některá typická díla: díla slovesná, díla hudební, díla dramatická, díla fotografická a díla vyjádřená postupem podobným fotografii, díla audiovizuální, díla výtvarná, díla architektonická, včetně díla urbanistického, díla užitého umění, která jako umělecké předměty mají individuální estetické ztvárnění, ale zároveň plní i funkci užitných předmětů uspokojujících běžné životní potřeby člověka a díla kartografická. Za předmět ochrany jako autorské dílo se podle §2 odst. 2 autorského zákona považuje výslovně i počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. Jiná kritéria pro stanovení způsobilosti počítačového programu k ochraně se neuplatňují. Spíše výjimečně by tedy mohly existovat i programy, které jsou standardní a rutinní s minimem originality, které by pak nesplňovaly podmínky díla ve smyslu autorského zákona. Ustanovení §2 odst. 2 autorského zákona pod vlivem komunitárního práva rozšiřuje předmět autorského práva formou fikce o některé výtvory, které nesplňují pojmové znaky díla ve smyslu §2 odst. 1 autorského zákona spočívající v jedinečnosti výsledku vynaložené tvůrčí činnosti, neboť u nich postačí původnost (originalita) díla ve smyslu vlastního duševního výtvoru (obdobně se to týká databází a fotografií). Jedná se tedy o tzv. fiktivní díla. Za počítačový program se považuje nehmotný výsledek autorovy tvůrčí činnosti, tedy určitá struktura daná organizací dat, posloupnosti instrukcí a volbou algoritmů a způsobem komunikace s uživatelem, který je většinou zapsán ve zdrojovém textu nebo strojovém (binárním) kódu (stručně řečeno „instrukce, která způsobí, že hardware počítače pracuje“). Tento zápis má již určitou hmotnou povahu a podobu a schopnost zobrazení. Ochrany požívají všechny programy vytvořené tvůrčí činností – počítačové programy jako autorská díla, která splňují autorskoprávní individualitu ve smyslu kritéria jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti (jsou tedy dílem ve smyslu §2 odst. 1 autorského zákona a jsou chráněna jako literární díla ve smyslu §65 autorského zákona), ale i počítačové programy, které nejsou autorskými díly, nicméně splňují požadavek původnosti ve smyslu původního duševního výtvoru, tj. převážná většina programů, aniž by bylo třeba předem tuto skutečnost vždy prokazovat např. znaleckým posudkem, a které jsou ve smyslu §2 odst. 2 autorského zákona chráněna formou fikce jako autorská díla, přičemž žádná další kritéria pro určení, zda počítačový program je původní a může být autorskoprávně chráněn, se nepoužijí (viz čl. 1 odst. 3 směrnice č. 2009/24/ES). Vedle toho existují ještě prosté rutinní počítačové programy, které nesplňují pojmové znaky děl ani kritérium původnosti duševní tvůrčí činnosti a které v důsledku toho nejsou předmětem absolutního práva autorského, a tudíž ani předmětem, na něž se vztahují ustanovení autorského zákona (spadají autorskoprávně do režimu „public domaine“). Zcela vyloučena však není ochrana jinými právy duševního vlastnictví (zejména obchodního tajemství, know-how nebo nekalé soutěže). Ze znaleckého posudku Ing. Jana Janky, konkrétně z části 2.3 jeho posudku nazvané Souhrn komerčního software (str. 1034 a násl. posudku) je zřejmé, že také jmenovaný znalec považoval všechny předmětné počítačové programy za autorská díla ve smyslu §2 odst. 2 autorského zákona, neboť uvedl v tabulce veškerý komerční software, nalezený na všech zkoumaných materiálech, jehož legální nabytí je potřeba doložit. V prvním řádku tabulky je uvedeno jméno subjektu, který má v současnosti autorská práva k danému software. Tento subjekt může být odlišný od jména autora. K tomu došlo zejména vlivem fúzí některých autorských firem, které byly sloučeny do firmy jediné a nadále působí např. jako samostatná divize firmy nové – autorská práva k vyvíjenému software však vlastní firma, pod kterou autor nově patří (srov. str. 1034 posudku). První řádek tabulky tedy obsahuje tyto subjekty: Adobe systéme Incorporated, Microsoft Corporation a Software602, a. s. Dále tabulka obsahuje pět sloupců. V prvním sloupci jsou vždy uvedeny názvy softwarů, a to Adobe Creative Suite 3 Master Collection, Microsoft Office 2003 Professional, Microsoft Office 2003 Standard, Microsoft Office 2007 Professional, Microsoft Office 2010 Standard, Microsoft Office Outlook 2007, Microsoft Office SharePoint Designer 2007, Microsoft Office Visio Professional 2010, Microsoft Visual Studio 2010 Professional, Microsoft Windows 7 Professional, Microsoft Windows 7 Ultimate, Microsoft Windows Server 2008 Enterprise, Microsoft Windows Server 2008 Standard, Microsoft Windows XP Professional Edition a 602Office 3.0 (srov. str. 1035 – 1039 znaleckého posudku). Z uvedeného vyplývá, že rozepsané komerční softwary odpovídají seznamu počítačových programů uvedených ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud po posouzení povahy a charakteru těchto počítačových programů s přihlédnutím i k zmíněnému znaleckému posudku ohledně otázek skutkových (posouzení ve smyslu §2 odst. 2 autorského zákona je otázkou právní – srov. č. 1/1998-I. Sb. rozh. tr.) považuje za nutné uvést, shodně s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že aniž by bylo nutné provádět podrobnější dokazování, je z provedeného dokazování zcela zřejmé, že obviněným, resp. jeho společností neoprávněně užívaný software se v žádném z posuzovaných případů počítačových programů nesestával z žádných omezených, stručných či nepůvodních aplikací, ale jednalo se o rozsáhlejší soubory, které jsou výsledkem tvůrčí činnosti programátorů a jako takové také zcela běžně předmětem obchodu jako „díla“ ve smyslu §2 odst. 2 autorského zákona. Je tedy možné uzavřít, že všechny počítačové soubory, vymezené ve výroku rozsudku nalézacího soudu, jsou z těchto důvodů podle názoru Nejvyššího soudu původní v tom smyslu, že jsou autorovým vlastním duševním výtvorem a je zde i dán požadavek původnosti ve smyslu původního duševního výtvoru. U všech předmětných počítačových programů se tedy jedná o „díla“ ve smyslu §2 odst. 2 autorského zákona a z tohoto hlediska požívají autorskoprávní ochrany.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž poznamenal, že se soud nedostatečně vypořádal s tím, že je možné v případě porušování autorského práva použít v prvé řadě prostředky civilního práva. Dále namítl, že soudy nepřihlédly ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné zdůraznit, že obviněný byl odsouzen za přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Minimálně nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost jako náplň materiální stránky trestného činu, byl zakotven v ustanovení §3 odst. 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Od tohoto pojetí posuzování trestní odpovědnosti již bylo nově přijatým trestním zákoníkem upuštěno. Podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10 (svazek 57, nález č. 95/2010 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Srov. svazek č. 37, nález č. 116/2005 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 563/2008, 5 Tdo 1454/2008, 5 Tdo 315/2010 atd.). V případě obviněného J. P. však bylo soudy nižších stupňů bezpečně prokázáno, že tento naplnil svým jednáním jak po stránce objektivní, tak i subjektivní veškeré formální znaky přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ustanovení §270 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, když od doby, kdy se stal jednatelem a jediným společníkem obchodní společnosti TelePlus, tj. nejdříve ode dne 20. 11. 2009 do dne 17. 5. 2011, kdy soudem ustanovená insolvenční správkyně zajistila majetkovou podstatu této obchodní společnosti, nejdříve na adrese sídla této společnosti v Praze 8 – Karlíně, Pernerova 293/11, poté od měsíce listopadu 2010 na adrese Praha 9 – Čakovice, Cukrovarnická 33/21, kam přesunul činnost společnosti a dále zde provozoval podnikatelskou činnost i jménem obchodní společnosti Dave Tade, přičemž tuto společnost navenek nazýval obchodním jménem TelePlus Czech Republic, ačkoli ke změně obchodního jména v obchodním rejstříku nedošlo, instaloval a užíval na firemním hardwarovém zařízení za účelem podnikatelské činnosti u celkem 98 kusů počítačů a 2 serverů komerční software bez licence a souhlasu nositelů autorských práv k počítačovým programům uvedeným ve výroku rozsudku nalézacího soudu, čímž poškozeným nositelům autorských práv k počítačovým programům způsobil škodu v celkové výši 1.495.076,- Kč. Přihlédne-li se k rozsahu páchané činnosti a k délce doby jejího páchání, jakož i k výši způsobené škody, je podle názoru Nejvyššího soudu trestní postih pro přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ustanovení §270 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku plně na místě a v souladu se shora zmíněnou zásadou proporcionality.
Pokud se týká pojmu společenské škodlivosti, je nepochybně přesnější než pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku určována povahou a závažností trestného činu (srov. §39 odst. 2 tr. zákoníku), k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. I při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe nelze opomenout zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl. Jelikož se obviněný J. P. trestné činnosti dopouštěl po poměrně dlouhou dobu jednoho a půl roku, neoprávněně nainstaloval počítačové programy na celkem 98 kusů počítačů a nositelům autorských práv způsobil škodu ve výši 1.495.076,- Kč, což je suma téměř dvakrát překračující hranici značné škody, která činí nejméně 500.000,- Kč, nevznikají žádné pochybnosti o tom, že by jeho jednání nebylo společensky škodlivé, neboť obviněný zasáhl do státem chráněného zájmu na ochranu počítačových programů v podobě autorských děl, neboť provedeným dokazováním bylo spolehlivě prokázáno, že jednal úmyslně s cílem podnikat za využití neoprávněně nainstalovaných počítačových programů.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 61 To 272/2013, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 3 T 61/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno zrušit z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) nebo l) tr. ř. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který postupem podle ustanovení §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného J. P. uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného J. P. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.