ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.797.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 797/2014-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2014 o dovolání obviněného Ing. R. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 5 To 363/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 11/2013, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. se č á s t e č n ě zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 5 To 363/2013, ve výroku, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 1 T 11/2013, ohledně poškozené H. V. , a ve výroku, jímž bylo následně podle §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. znovu rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o uložení povinnosti obviněnému Ing. R. M. zaplatit na náhradě škody poškozené H. V. , částku 1.630.308,- Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená H. V. , odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §256 tr. ř. se odvolání poškozené H. V. , proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 1 T 11/2013, z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 1 T 11/2013, byl obviněný Ing. R. M. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších přepisů, dále jen „tr. zákoník“), a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že ačkoliv byl nezpůsobilý k řízení motorových vozidel, když měl v krvi nejméně 1,47 g/kg alkoholu, dne 15. 6. 2012 kolem 12:00 hod. řídil z K. , okres J. , směrem na J. osobní automobil zn. Citroen C8 a při této jízdě v km ....... silnice č. ..... v katastru obce V. S. , okres J. , v dlouhé pravotočivé zatáčce se nevěnoval plně řízení vozidla a vlivem množství alkoholu v krvi, značné únavy a nepřiměřené a nepovolené rychlosti jízdy nejméně 108 km/h, tedy porušením zejména ustanovení §§5 odst. 1 písm. b), 5 odst. 2 písm. b) a 18 odst. 1, 3 zák. č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků, vjel do protisměru, čímž porušil též ustanovení §11 odst. 1 cit. zákona, a zde se střetl s protijedoucím osobním automobilem zn. Opel Astra Caravan řízeným H. V. a způsobil tak H. V. zlomeninu týlového výběžku lebky vlevo bez posunu úlomků, pravostranné zhmoždění mozku, zhmoždění krajiny čela vlevo, zlomeninu v dolní třetině hrudní kosti bez posunu úlomků, zlomeninu levé pažní kosti s posunem úlomků, poranění vřetenního nervu, zlomeninu akromiálního výběžku levé lopatky, tříštivou zlomeninu levé kloubní jamky kyčelního kloubu, poranění peroneálního nervu levé dolní končetiny, zlomeninu zánártních kostí II, III, IV levé nohy, zlomeninu posledního článku palce levé nohy bez posunu úlomků, zlomeninu posledního článku V. prstu levé nohy, 10 cm hlubokou ránu pravého kolena pronikající do kolenního kloubu, tržnou ránu na bradě, zhmoždění levého plicního křídla, zhmoždění jater, sleziny a břišní stěny, zlomeninu korunky zubu 35 a zlomeninu hrbolu zubu 18 s dosud trvajícím léčením, dále způsobil spolujezdkyni H. V. , a to její dceři H. V. ml. lehký otřes mozku, podvrtnutí a namožení čelisti vlevo – otevřený skus, zhmoždění stěny hrudníku, zhmoždění břišní stěny, zhmoždění kolena vlevo, zhmoždění bérce vlevo a zhmoždění předloktí vlevo s dosud trvajícím léčením čelisti a dalšímu spolujezdci nezl. V. V. ml. zavřenou zlomeninu lebeční spodiny, otřes mozku, úrazové subdurální krvácení, tržnou ránu v dutině ústní a hematom a zhmoždění tváře vlevo s léčením do 20. 9. 2012.
Za tyto přečiny byl obviněný Ing. R. M. odsouzen podle §§147 odst. 3 a 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 2 a ½ (dva a půl) roku. Podle §§81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let. Podle §§82 odst. 2 a 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost do konce zkušební doby zaplatit poškozeným škody: Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, částku 495.117,53 Kč, V. V. , bytem S. Z. – K. , částku 10.524,80 Kč, H. V. , bytem S. Z. – K. , částku 393.708,- Kč, H. V. , bytem S. Z. – K. , částku 4.427,- Kč, a do týdne od uplynutí zkušební doby doložit splnění této povinnosti soudu. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 6 (šest) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost na náhradě škody zaplatit poškozeným: Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, částku 495.117,53 Kč, V. V. , bytem S. Z. – K. , částku 10.524,80 Kč, H. V. , bytem tamtéž, částku 393.708,- Kč, H. V. , bytem tamtéž, částku 4.427,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození V. V. a H. V. , se zbytky nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě a poškozených V. V. , H. V. , a H. V. , rozhodl rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 5 To 363/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a poškozených V. V. , H. V. , H. V. , zrušil ve výroku o trestu, ve výroku o uložení povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku a ve výrocích o náhradě škody ohledně poškozených H. V. , a H. V. Podle §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §§147 odst. 3 a 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody na 2 a ½ (dva a půl) roku. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dohledem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 6 (šest) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: H. V. , bytem S. Z. – K. , částku 1.630.308,- Kč, H. V. , bytem S. Z. – K. , částku 9.510,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená H. V. , odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 5 To 363/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 1 T 11/2013, podal obviněný Ing. R. M. prostřednictvím zvolené obhájkyně JUDr. Ivanky Posádové dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný Ing. R. M. v podrobnostech uvedl, že podle §43 odst. 3 věta za tečkou tr. ř. je třeba, aby poškozený učinil návrh na uložení povinnosti obviněnému k náhradě škody nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Jak vyplývá z protokolu o průběhu hlavního líčení ze dne 7. 8. 2013, zmocněnkyně poškozeného odkázala na písemné podání adresované Policii České republiky v přípravném řízení a soudu prvního stupně dne 8. 4. 2013, kdy písemné vyhotovení uplatnění náhrady škody poškozených V. bylo doručeno soudu dne 10. 4. 2013. Soud prvního stupně rozhodl o náhradě škody poškozených V. tak, jak je uvedeno výše. Obviněný napadá postup odvolacího Krajského soudu v Brně, který svým rozhodnutím zrušil mimo jiné výrokovou část o náhradě škody soudu prvního stupně, neboť obviněný má za to, že odvolací soud postupoval nad rámec podaného odvolání jak státního zástupce, tak poškozených V. Z odvolání státního zástupce na č. 1. 331 až 333 v neprospěch obviněného se podává, že jeho odvolání směřovalo pouze a výhradně do výroku o trestu, přičemž odvolací soud v odůvodnění odkazoval i na právní úvahy státního zástupce v části rozsahu a lhůty poskytnuté k náhradě škody. Obviněný má za to, že odvolací soud nebyl na základě odvolání státního zástupce povolán k přehodnocení a změně výroku o náhradě škody. Pro uplatnění práva na náhradu škody, případně nemajetkové újmy, je třeba, aby poškozený uplatnil své právo nejpozději před začátkem dokazování během hlavního líčení. K tomuto okamžiku poškození V. uplatnili své nároky písemnými podáními své zmocněnkyně z 8. 4. 2013 na č. 1. 296 a násl. Obviněný napadá postup odvolacího soudu, který změnu výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným V. opřel o rozšíření jejich návrhů na náhradu škody z 22. 10. 2013 došlých odvolacímu soudu dne 23. 10. 2013, založených na č. 1. 341 V. V. , č. 1. 364 V. H. , a č. 1. 389 V. H. Odvolací soud tak postupoval nezákonně, neboť rozhodl o dalších nárocích zejména poškozené H. V. , která tyto své nároky neuplatnila před začátkem hlavního líčení, tyto řádně nespecifikovala a nedoložila před začátkem hlavního líčení. Jak vyplývá z podaného odvolání poškozených V. jak je založeno na č. 1. 328 a násl. poškození se odvolávali do výroku o náhradě škody pouze v části lhůty stanovené k náhradě škody. Sama zmocněnkyně poškozených V. při hlavním líčení uvedla, že od písemného vyčíslení nároků na náhradu škody se ničeho nezměnilo a její klienti trvají na náhradě škody tak, jak byla v písemném vyhotovení předložena. Odvolací soud měl postupovat podle §253 odst. 1 tr. ř. a odvolání poškozených jako podané neoprávněnými osobami vzhledem k tomu, že odvolání směřovalo proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně, které nemohou poškození napadnout, zamítnout. Postup odvolacího soudu, který obviněný napadá, je třeba označit za nezákonný, neboť odvolací soud přiznal poškozeným více, než kolik sami poškozeni uplatnili jako svůj nárok v adhezním řízení před začátkem dokazování u hlavního líčení. Nárok na náhradu škody poškozené H. V. , zhodnotila Kooperativa pojišťovna, a. s., která si nechala zpracovat znalecký posudek se závěrem, že náhrada přisouzená v trestním řízení, je zcela zjevně neúměrná utrpěné škodě na zdraví a vyčíslení ZSÚ MUDr. D. N. je podle znalce zcela zjevně nadhodnocené. MUDr. N. nad to hodnotí i položky, které přísluší hodnotit pouze psychiatrovi. Dále nebere v potaz pravidla vyhlášky č. 440/2001 Sb. pro limitaci odškodnění podle §6 odst. 2 atd. Podle sdělení Kooperativy pojišťovny, a. s., není možné obviněnému znalecký posudek poskytnout, a proto obviněný navrhuje, aby si tento znalecký posudek k doplnění dokazování vyžádal sám dovolací soud. Následně se dovolatel zabýval obsahem znaleckého zkoumání pro Kooperativu pojišťovnu, a. s., a zejména zdůraznil, že podle názoru znalce tak, jak provedl bodové ohodnocení, MUDr. N. přiznal poškozené H. V. , nejméně o 4500 vyhláškových bodů více, než na které má objektivně nárok, což ve svém důsledku představuje částku 540.000,- Kč, k jejíž náhradě byl obviněný zavázán. MUDr. D. N. navýšil položku ZSÚ o 50 %, tedy o maximální možnou míru, což neodpovídá závěrům znalce, který uvedl, že argumentace lékaře, který vystavil bodové ohodnocení poškozené V. , není správná, proto obviněný má za to, že soud měl přiznat poškozené V. ZSÚ pouze v rozsahu 6870 bodů a nepřiznat náhradu 3435 vyhláškových bodů představujících další částku 412.200,- Kč. V části uplatněného nároku na kompenzaci bolestného MUDr. N. bolestné v rozsahu 1875 vyhláškových bodů zdvojnásobil, což opět neodpovídá objektivní situaci u poškozené V. Sám znalec bodové ohodnocení navýšil o 1215 bodů, tedy opět MUDr. N. neobjektivně přiznal poškozené V. dalších 1035 vyhláškových bodů, což je v rozporu s vyhláškou č. 440/2001 Sb., účinnou do 31. 12. 2013.
Na základě skutečností uvedených shora obviněný uzavřel, že výrok odvolacího soudu v části náhrady škody zejména u poškozené V. H. , není v souladu s platnými normami hmotného práva, které se týkají odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, kdy na základě nesprávného důkazu, který byl v řízení proveden, přičemž připuštěn vůbec být neměl (rozšíření nároku poškozené H. V. , po provedení dokazování před soudem prvního stupně), je třeba zrušit, neboť tento výrok, který se přímo obviněného dotýká, jej zavazuje k vyššímu plnění, než jaké po právu poškozeným patří, a proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013, č. j. 5 To 363/2013-516, ve výroku o náhradě škody poškozené H. V. , bytem S. Z. – K. , jímž byl rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 8. 2013, č. j. 1 T 11/2013-325, částečné zrušen ve výroku o náhradě škody, a jímž bylo znovu rozhodnuto o povinnosti obviněného poškozeným škodu nahradit, zrušil a věc se přikázal tomuto soudu v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněný Ing. R. M. ve svém sdělení ze dne 16. 6. 2014 sdělil, že souhlasí, aby dovolací soud projednal jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013, č. j. 5 To 363/2013-516, v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Ing. R. M. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že i když dovolatel s výhradami k rozhodování v adhezním řízení, ve kterém byly podle jeho tvrzení nezákonně přiznány poškozeným nároky ve větším rozsahu, než se kterými se připojili k předmětnému trestnímu řízení, nespojil výtku porušení zákazu reformace in peius, přesto není pochyb o tom, že argumentoval v jejím smyslu. K tomu je třeba uvést, že taková námitka rozhodně nespadá pod jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o námitku ryze procesní povahy. Jen na doplnění lze dále poznamenat, že porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případech výslovně stanovených a upravených v rámci jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však dovolatel neuplatnil a svou argumentací je ani věcně nenaplnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Lze tedy pouze nad rámec podaného vyjádření odkázat na znění příslušné procesně právní úpravy, kdy podle §259 odst. 4 tr. ř. platí, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je přitom nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tz 57/98, publikovaný pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). V daném případě postupoval odvolací soud právě za splnění podmínek uvedeného procesního ustanovení, kdy na podkladě odvolání státního zástupce, směřujícího proti výroku o trestu, došlo k rozhodnutí o jeho změně ve způsobu výkonu trestu odnětí svobody z podmíněného na nepodmíněný a tím i ke zrušení souvisejícího dílčího výroku ve smyslu §82 odst. 2 tr. zákoníku, který tak za popsaného procesního stavu ztratil své opodstatnění, týkal-li se uložení přiměřené povinnosti nahradit způsobenou škodu ve zkušební době podmíněného odsouzení. Jde přitom o výrok, který slouží výhradně k zesílení výchovného účinku podmíněného odsouzení a má tak zcela jinou funkci než výrok podle §228 odst. 1 tr. ř. Ke změně, resp. navýšení platební povinnosti dovolatele, opírající se o posledně uvedené procesní ustanovení, pak došlo výlučně z podnětu odvolání poškozených V. , a to opět za splněných podmínek §259 odst. 4 tr. ř. Přitom na uvedeném závěru o správnosti postupu odvolacího soudu nemůže ničeho změnit ani ta výhrada, že nároky, uplatněné poškozenými na počátku hlavního líčení, byly podstatně nižší, než jim bylo na odvolací úrovni pravomocně přisouzeno. Z ustanovení §43 odst. 3 tr. ř. totiž vyplývá, že trestní soud může v trestním řízení rozhodnout o náhradě škody jen tehdy, jestliže poškozený svůj nárok na náhradu škody v trestním řízení uplatní. Z návrhu poškozeného musí být patrná výše uplatňovaného nároku, a to alespoň minimální částka (srov. č. 11/1967 – III. Sb. rozh. tr.), přičemž obsah protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 8. 2013 dokládá, že se tak v daném případě stalo. Přitom výši požadované náhrady škody uvedenou řádně a včas, je možno v průběhu dalšího řízení měnit, a to až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení, event. veřejném zasedání o odvolání (srov. R II/1962) s tím, že odvolací soud takto rozhodl dne 13. 11. 2013 za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. po provedení důkazů, které nebyly provedeny v hlavním líčení, resp. těch důkazů, které poškození podle aktuálního rozsahu svých nároků předložili ke dni rozhodování odvolacího soudu.
Zbývající část uplatněné dovolací argumentace je v tam uvedených podrobnostech orientována na zpochybnění podkladů poškozené H. V. st. k utrpěné škodě na zdraví a ke ztížení jejího společenského uplatnění, jak bylo aktuálně vyčísleno MUDr. D. N. , a to s odkazem na znalecký posudek Kooperativy pojišťovny, a. s., podle kterého jsou přiznané částky odškodnění nadhodnocené, neúměrné a odporující pravidlům vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (s účinností do 31. 12. 2013). K tomu je třeba především uvést, že pokud má dovolatel na mysli (blíže nespecifikovaný) důkaz, který si uvedená pojišťovna podle jeho tvrzení opatřila za účelem následné regresní náhrady pojistného plnění [viz §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. v aktuálním znění], vyplaceného z titulu pojištění odpovědnosti dovolatele z provozu motorových vozidel, pak je zřejmé, že taková námitka přesahuje rámec adhezního rozhodování v předmětném trestním řízení, omezený rozsahem dovolatelovy odpovědnosti za škodu způsobenou jeho trestným činem na zdraví poškozených, resp. poškozené H. V. st. Bylo-li by možno na uvedenou námitku nahlížet ve smyslu vadné aplikace označeného „odškodňovacího předpisu“, který nepochybně je hmotněprávní normou, pak jsou uplatněné výhrady u převažujícího výčtu zpochybněných položek bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění výlučně založeny na námitce chybějící důkazní podloženosti tam popsaných následků. Dovolatel tak ve skutečnosti nenamítá vadu aplikace hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale neúplnost důkazního podkladu, rozhodného k jeho aplikaci. Přitom zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění), což se však v posuzované věci nestalo. Na straně druhé lze za kvalifikovanou dovolací námitku považovat tu dílčí výhradu, která se týká položek ztížení společenského uplatnění vyjmenovaných pod bodem f) ad III. odůvodnění dovolání s tím, že jejich celkový bodový součet nebyl korigován ve smyslu §6 odst. 2 označené vyhlášky a byl tak přisouzen nad rámec skutečného právního nároku poškozené H. V. st. Omezený rozsah dostupného spisového materiálu však státní zástupkyni neumožňuje posoudit otázku, zda lze takové námitce přiznat tam uváděnou míru právní relevance a přijmout tím i právní závěr o neudržitelnosti jejím prostřednictvím zpochybněného adhezního výroku; pro takový případ pak lze odkázat na níže uvedenou alternativu závěrečného návrhu.
Ze všech výše uvedených důvodů tedy státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzeného Ing. R. M. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné, a to pokud je neshledá podle §265k odst. 1, 2 věta prvá před středníkem tr. ř. z části důvodným a nerozhodne tak, že se napadené rozhodnutí zrušuje ve výroku, kterým je obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit poškozené H. V. , bytem S. Z. – K. , částku 1.630.308 Kč. Pro tento případ dále navrhla, aby Nejvyšší soud ve zrušeném rozsahu rozhodl podle §265m odst. 2 tr. ř. tak, že se poškozená H. V. , bytem S. Z. – K. , se svým nárokem na náhradu škody ve výši 1.630.308,- Kč odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným Ing. R. M. vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný Ing. R. M. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí o nároku na náhradu škody poškozených, zejména poškozené H. V.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že se podrobně seznámil s požadavky poškozených na náhradu škody, částečně je uznal za relevantní, částečně musel poškozené odkázat na občanskoprávní řízení. Vysoké způsobené škody jsou pro soud jedním ze základních důvodů, pro které se rozhodl neukládat nepodmíněný trest odnětí svobody. Pokud by obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, byla by šance poškozených na náhradu škody velmi malá. Proto soud po zvážení všech zákonných hledisek dospěl k rozhodnutí o tom, že obviněnému uloží podle §§147 odst. 3 a 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na dva a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na nejdelší možnou zkušební dobu pěti let. Soud řešil otázku, zda obviněnému podmíněné odsouzení zpřísnit dohledem probačního úředníka, ale pro takový postup neviděl důvod. To, čím soud zpřísnil podmínku, je obligatorní povinnost uložená ve smyslu §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku k náhradě dlužných částek za způsobené škody. Obviněnému, a to je právě účel toho podmíněného odsouzení, bylo uloženo, aby do konce zkušební doby, to znamená do pěti let od právní moci rozsudku, zaplatil poškozeným škody, které byly ve výroku vymezeny. Je to obligatorní povinnost, na kterou se váže otázka osvědčení. V případě, že by obviněný tuto povinnost nesplnil, i v případě, že by jinak vedl zcela řádný život, nebylo by možno konstatovat, že se osvědčil, a muselo by být přistoupeno k nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Náhrada škody je ten základní důvod, proč soud nevyhověl návrhu státního zástupce na uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna a všechny poškozené fyzické osoby uplatnily cestou zmocněnkyně nároky na náhradu škody. U Všeobecné zdravotní pojišťovny ve vztahu k náhradě škody nejsou žádné pochybnosti. Škoda, která pojišťovně vznikla v souvislosti s léčením poškozených, je 495.117,53 Kč, tak jak byla vyčíslena a doložena, takže je povinností obviněného tuto škodu zaplatit. Pokud jde o další nároky fyzických osob, tak nalézací soud pečlivě přezkoumal uplatněné částky u všech účastníků dopravní nehody, porovnal také stanoviska Kooperativy pojišťovny, a. s., která plní tuto pojistnou událost na základě pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel, a dospěl k následujícím závěrům. U poškozeného V. V. bylo uplatněno bolestné, které už bylo pojišťovnou zaplaceno, byl uplatněn doprovod do nemocnice a regulační poplatky s tím spojené, což bylo pojišťovnou také zaplaceno, dále byly uplatněny léky, cestovné a věcná škoda. Z předložených dokladů nalézací soud bez dalšího nebyl schopen posoudit, zda všechny nákupy v lékárnách byly učiněny v souvislosti s léčením. Proto nezbývalo, než mu přiznat pouze to, co je prokázáno a je nepochybné. Proto bylo poškozenému přiznáno cestovné ve výši 10.524,80 Kč. Ve zbytku včetně věcných škod, protože z obsahu spisu nevyplývá, že by takové škody skutečně vznikly v rámci nehody a dokazování k tomu nebylo ani zaměřeno a nebylo to poškozenými nijak doloženo, byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. U H. V. starší byla obviněnému uložena povinnost zaplatit 287.100,- Kč, což je zbytek bolestného, které dosud nezaplatila Kooperativa pojišťovna, a. s., ušlý zisk 60.000,- Kč, který vyplývá ze smlouvy, kterou poškozená doložila a v důsledku svého zranění nemohla té své smluvní povinnosti dostát. Rovněž jí bylo přiznáno cestovné 46.608,- Kč. Pokud jde o nákupy, ani Kooperativa pojišťovna, a. s., je neproplatila, protože není zřejmé, zda všechny nákupy souvisí přímo s léčením vzniklých úrazů. Ani nalézací soud nebyl schopen bez dalšího dokazování určit oprávněnost takových nákupů a jejich souvislost s dopravní nehodou. Na věcné škodě byly uplatněny různé oděvní svršky, šperky a další věci. Nebylo nijak doloženo, jak to souvisí s touto dopravní nehodou. Proto byla poškozená odkázána ve zbytku nároku na občanskoprávní řízení. H. V. mladší uplatnila bolestné, poplatky a cestovné. Věcnou škodu neuplatnila. Nalézací soud porovnal to, co uplatnila, s tím co bylo pojišťovnou Kooperativa, a. s., již zaplaceno a vyšlo, že obviněný má zaplatit zbytek bolestného 1.200,- Kč, nezaplacené poplatky ve výši 320,- Kč a cestovné ve výši 2.907,- Kč. Poštovné bylo uplatněno původně ve vyšší částce, avšak z dokladů doložených zmocněnkyní vyplývá, že 2.200,- Kč zaplatila pojišťovna Kooperativa, a. s., to znamená, že obviněný by měl zaplatit pouze doplatek, zbývající částku 2.907,- Kč. Ve zbytku nároku byli V. V. a H. V. starší odkázáni na občanskoprávní řízení, neboť jejich nároky nebyly dostatečně důkazně podloženy a prokázány (§43 odst. 3 tr. ř. účinného od 1. srpna 2013) a další dokazování by vedlo k průtahům ve věci (srov. str. 4 – 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že se zcela ztotožňuje s námitkami státního zástupce ohledně podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody uvedenými v odůvodnění jeho odvolání. Navíc odvolací soud zdůraznil, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody stanovené v §81 odst. 1 tr. zákoníku. Takový postup by umožňovala osoba obviněného, který nebyl dosud soudně trestán, a s vysokou pravděpodobností se u něho jednalo o ojedinělé vybočení z jinak slušného způsobu života. Další obligatorní podmínkou uvedenou v §81 odst. 1 tr. zákoníku jsou okolnosti případu, které však v daném případě podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody vylučují. Jedná se zejména o skutečnost, že obviněný se dopustil jednoho z nejzávažnějších deliktů v dopravě, když řídil motorové vozidlo pod vlivem návykové látky a způsobil zejména poškozené řidičce H. V. st. závažné následky na zdraví fyzickém a duševním. Navíc uvedl, že povinnost uložená v napadeném rozsudku podle §82 odst. 2 tr. zákoníku je v rozporu s uložením povinnosti podle §228 odst. 1 tr. ř. Naopak trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel uložený nad polovinou zákonné trestní sazby odpovídá zákonu a skutkovým zjištěním. U poškozené H. V. st. byl nárok na náhradu škody rozšířen mimo jiné i z důvodu zhodnocení trvalých následků a ztížení společenského uplatnění. Vzhledem k následkům dopravní nehody na zdraví fyzickém i psychickém u této poškozené, které mají za následek problémy v rodinném životě i v pracovním zařazení, byl stanoven celkový počet bodů 10 305. Nárok na náhradu škody v důsledku ztížení společenského uplatnění proto u poškozené H. V. činí částku 1.236.600,- Kč. Odvolací soud neměl pochybnosti o důvodech a výši požadované náhrady škody u poškozené H. V. st. do částky přiznané rozsudkem okresního soudu ve výši 393.708,- Kč, a dále ve výši 1.236.600,- Kč požadované v souvislosti se ztížením společenského uplatnění. Pokud jde o rozhodnutí ohledně zbývající části požadovaného nároku na náhradu škody, k tomu by bylo nutné provádět další dokazování, které by trestní řízení podstatně protáhlo. U poškozené H. V. ml. byl nárok na náhradu škody rozšířen z důvodu vzniku dalších nákladů v souvislosti s dalšími cestami k lékaři. U této poškozené nebyly pochybnosti o důvodech a výši požadované náhrady škody. Ohledně nároku na náhradu škody poškozeného V. V. by rovněž bylo nutné provádět další dokazování, které by trestní řízení podstatně protáhlo. Odvolací soud tedy neměl důvod pochybovat o výši a důvodech požadované náhrady škody u poškozené H. V. do částky 393.708,- Kč, kterou přiznal této poškozené již nalézací soud a dále do částky 1.236.600,- Kč za ztížení společenského uplatnění, proto uložil obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené H. V. st. celkovou částku 1.630.308,- Kč. Pokud jde o nárok poškozené H. V. ml., která uplatnila náhradu škody za bolestné a za poplatky na cestové, neměl odvolací soud důvod pochybovat o výši a důvodech požadované náhrady škody do částky 9.510,- Kč, proto uložil obviněnému povinnost uhradit poškozené H. V. ml. podle §228 odst. 1 tr. ř. tuto částku. Poškozená H. V. st. byla podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť další řízení ohledně jejích nároků by podstatně protáhlo řízení ve věci. Ze stejných důvodů neměl odvolací soud důvod měnit výrok o náhradě škody ohledně poškozeného V. V. (srov. str. 4 – 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal k dovolání obviněného Ing. R. M. obě uvedená rozhodnutí soudů nižších stupňů, tak i předložený spisový materiál, a dospěl k následujícím zjištěním.
Podle ustanovení §43 odst. 3 tr. ř. je poškozený oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2 tr. ř.). Podle předloženého spisového materiálu je zřejmé, že tak poškození učinili, a to Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky dne 7. 3. 2013 (srov. č. l. 269 a násl. spisu), poškozený V. V. dne 8. 4. 2013 (č. l. 296 a násl. spisu), poškozená H. V. st. také dne 8. 4. 2013 (č. l. 298 a násl. spisu) a poškozená H. V. ml. rovněž dne 8. 4. 2013 (č. l. 305 a násl. spisu), přičemž u hlavního líčení konaného dne 7. 8. 2013 zmocněnkyně poškozených V. odkázala na písemná vyhotovení uplatnění náhrady škody ze dne 8. 4. 2013 (srov. č. l. 318 spisu) a byl čten nárok poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (srov. č. l. 318 p. v. spisu). K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že oproti tvrzení obviněného, výši požadované náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo rozsahu požadovaného bezdůvodného obohacení, které byly uplatněny řádně a včas, je možno podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v průběhu dalšího řízení měnit, a to až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení, event. veřejném zasedání o odvolání (§217, 238; srov. též č. II/1962 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného se podává, že je tedy přípustné, aby poškození v průběhu trestního řízení rozšířili a důkazně doložili svůj včas a řádně uplatněný nárok na náhradu škody (srov. §43 odst. 3 a §206 odst. 2 tr. ř.), jako tomu bylo i v tomto projednávaném případě, přičemž musí být dána obviněnému nebo jeho obhájci možnost se k takovému rozšíření vyjádřit a uplatnit proti němu námitky, což se stalo po provedení předmětných důkazů ohledně náhrady škody poškozených V. V. , H. V. , H. V. , ve veřejném zasedání odvolacího soudu dne 13. 11. 2013, kde se obviněný vyjádřil – bez připomínek (č. l. 512 spisu). Z ustanovení §206 odst. 2 tr. ř., a to ani ve spojení s §43 odst. 3 tr. ř. nelze dovozovat opak, zvláště když zejména v případě dopravních nehod, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, ale i v případě jiné trestné činnosti, lze předpokládat, že nárok, který byl řádně uplatněn co důvodu i výše, jež musí být vyjádřena alespoň minimální částkou, bude na podkladě provedených důkazů v hlavním líčení i později upřesňován. Současně je také nutné zdůraznit, že v případě, že nárok je zvyšován v průběhu odvolacího řízení, musí být splněna další podmínka, že odvolání poškozeného, příp. poškozených musí v souvislosti s rozšířením nároku na náhradu škody směřovat do výroku o náhradě škody.
Podle ustanovení §246 odst. 1 písm. d) tr. ř. může rozsudek odvoláním napadnout poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení. Poškozený má odvolací právo pouze v případě, jestliže včas a řádně uplatnil v trestním řízení nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, což se v projednávaném případě obviněného Ing. R. M. , jak již bylo shora popsáno, stalo. Odvolací soud by podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle §43 odst. 3 tr. ř., jako odvolání podané neoprávněnou osobou, je-li zřejmé, že odvolání směřuje výlučně proti takovým výrokům rozsudku soudu prvního stupně, které poškozený podle zákona nemůže napadnout. Odvolací soud je však povinen přezkoumat podle §254 odst. 1 tr. ř. rozsudek ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, pokud z obsahu odvolání poškozeného je patrné a možné dovodit (§59 odst. 1 věta první tr. ř.), že poškozený napadá i výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, případně vytýká, že takový výrok učiněn nebyl nebo že bylo porušeno ustanovení o řízení, které předcházelo rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení je nesprávný nebo chybí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 6. 1981, č. j. St 1/80, publikované pod č. 1/1982-I Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tedy dále z předloženého spisového materiálu zjistil, že v odvolání poškozených V. se nejprve uvádí, že jde o náhradu škody u ublížení na zdraví při dopravní nehodě dne 15. 6. 2011 v katastru obce V. S. , a podávají odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 1 T 11/2013-325 (str. 1 odvolání – č. l. 328 spisu). V odůvodnění se pak uvádí, že odvolání směřují do výrokové části, kterou soud uložil obžalovanému povinnost do konce zkušební doby zaplatit poškozeným škody: V. V. částku 10.524,80 Kč, H. V. , částku 393.708,- Kč, H. V. , částku 4.427,- Kč, přičemž se zmiňují, že uložený podmíněný trest považují za velice mírný a stanovenou dobu k náhradě škody za nepřiměřeně dlouhou (srov. č. l. 328 p. v. spisu). V petitu odvolání stojí, že poškození navrhují, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrokové části ohledně lhůty k náhradě škody změnil tak, že obžalovaný je povinen nahradit poškozeným náhradu škody do 15 dnů od právní moci odsuzujícího rozsudku (srov. č. l. 329 spisu). Nejvyšším soudem tak bylo zjištěno, že odvolání poškozených V. směřuje z hlediska obsahu odvolání (§59 odst. 1 tr. ř.), zejména úvodu a petitu odvolání nejen do výroku o trestu v té části, pokud byla obviněnému podle §82 odst. 2 a §48 odst. 4 písm. i) tr. ř. uložena povinnost do konce zkušební doby zaplatit poškozeným tam uvedené škody, ale i do výroku o náhradě škody, pokud bylo zejména v petitu požadováno, aby obviněnému bylo uloženo nahradit poškozeným škodu tedy ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. do 15 dnů od právní moci odsuzujícího rozsudku, byť takovým výrokem se v trestním řízení o tzv. pariční lhůtě nerozhoduje, poněvadž povinnost zaplatit náhradu škody vzniká právní mocí rozsudku (srov. §139 odst. 1 tr. ř.). Z celého odvolání je zřejmé, že poškození nepochopili vztah výroků podle §82 odst. 2 a §48 odst. 4 písm. i) tr. ř. a podle §228 odst. 1 tr. ř., příp. §229 odst. 2 tr. ř., tyto výroky ač jsou ve skutečnosti rozdílné povahy, evidentně směšují či spíše spojují, a proto je možné uzavřít, že poškození správně podali své odvolání i pro nesprávnost výroku o náhradě škody. V této části bylo odvolání poškozených V. V. , H. V. , a H. V. , posouzené podle jeho obsahu, podáno i podle Nejvyššího soudu v souladu s ustanovením §246 odst. 1 písm. d) tr. ř. (ke stejnému názoru evidentně dospěl i odvolací Krajský soud v Brně, když na podkladě jejich odvolání napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil).
Oproti tomu Nejvyšší soud poukazuje na to, že poškozený není oprávněn napadnout výrok, kterým byla obžalovanému uložena povinnost, aby ve zkušební době (resp. v době výkonu některých trestů) podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu, kterou způsobil trestným činem, nebo aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem (§48 odst. 3, §60 odst. 5, §63 odst. 2, §75 odst. 3, §82 odst. 2, §85 odst. 2 tr. zákoníku, §14 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže), neboť jde o součást výroku o trestu. V této části je tak nutné mít odvolání všech poškozených V. za podané osobami neoprávněnými (srov. č. 1/1982, dále i č. II/1962, č. 32/2003 a přiměřeně č. 43/1967 Sb. rozh. tr.; srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 249/2000, publikované pod č. 34 ve sv. 19 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Soud prvního stupně rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost na náhradě škody zaplatit poškozeným: Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, částku 495.117,53 Kč, V. V. , bytem S. Z. – K. , částku 10.524,80 Kč, H. V. , bytem S. Z. – K. , částku 393.708,- Kč, a H. V. , bytem S. Z. – K. , částku 4.427,- Kč. Odvolací soud poté napadeným rozsudkem po zrušení mimo jiné (výroku o trestu) výroků o náhradě škody poškozených H. V. , a H. V. , sám podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným H. V. , bytem S. Z. – K. , částku 1.630.308,- Kč, a H. V. , bytem S. Z. – K. , částku 9.510,- Kč. Podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak. Nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. Tak tomu však v tomto případě nebylo, a proto se na posuzovaný případ vztahuje jen věta před středníkem v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. V konkrétním případě může být výše náhrady škody ovlivněna např. tím, že přiznaný nárok může být vyšší než způsobená škoda, např. o úroky z prodlení, o náhradu dalších nepříznivých následků, ale též nižší, např. neprokáže-li se nárok v plné výši, bylo přihlédnuto ke spoluzavinění, resp. spoluzpůsobení škody ze strany poškozeného, byla-li výše náhrady limitována právním předpisem, došlo-li již k částečné náhradě škody nebo nemajetkové újmy, resp. k částečnému vydání bezdůvodného obohacení, např. k vrácení (vydání) vydaných nebo odňatých věcí poškozenému apod. Na výši přiznaného nároku poškozeného může mít vliv i existence pojištění, pokud jsou pojištěny ty hodnoty, na nichž došlo trestným činem ke způsobení škody nebo nemajetkové újmy nebo k získání bezdůvodného obohacení. Tak např. podle §33 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), dochází k zákonnému přechodu nároku na náhradu škody na pojistitele v případech škodového pojištění.
Co je však nejpodstatnější, soud v rozsudku neuvádí lhůtu ke splatnosti uložené povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo k vydání bezdůvodného obohacení, protože tento výrok je vykonatelný ihned po nabytí právní moci rozsudku (§139 odst. 1 tr. ř.; dále srov. č. II/1962 Sb. rozh. tr., s. 41). Vykonatelnost tohoto výroku není dotčena ani případným výrokem o povinnosti uložené podle §48 odst. 3, §60 odst. 5, §63 odst. 2, §75 odst. 3, §82 odst. 2 a §85 odst. 2 tr. zákoníku, resp. podle §18 odst. 1 písm. e) zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Z těchto důvodů by bylo v rozporu se zákonem, aby obviněnému Ing. R. M. byla uložena povinnost nahradit poškozeným náhradu škody do 15 dnů od právní moci odsuzujícího rozsudku.
Obviněný Ing. R. M. v odůvodnění svého dovolání namítal, že nárok na náhradu škody poškozené H. V. , zhodnotila Kooperativa pojišťovna, a. s., která si nechala zpracovat znalecký posudek se závěrem, že náhrada přisouzená v trestním řízení, je zcela zjevně neúměrná utrpěné škodě na zdraví a vyčíslení ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) MUDr. D. N. , neboť toto vyčíslení je podle znalce zcela zjevně nadhodnocené. Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že žádným způsobem nezpochybňuje závažnost poranění poškozené H. V. , která utrpěla při předmětné dopravní nehodě ze dne 15. 6. 2012. Tento závěr však nemůže nic změnit na tom, že je třeba se odpovědně zabývat námitkami obviněného Ing. R. M. proti výši přisouzené náhrady škody v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně, a proto Nejvyšší soud přezkoumal zprávu Kooperativy pojišťovny, a. s., kterou provedl důkaz ve veřejném zasedání dne 13. 8. 2014 a z níž zejména vyplývá, že náhrada přisouzená v trestním řízení je zcela zjevně neúměrná utrpěné škodě na zdraví. V této zprávě se konkrétně uvádí, že předložené vyčíslení ZSU MUDr. D. N. je zcela zjevně nadhodnocené. MUDr. N. nadto hodnotí i položky, které přísluší hodnotit pouze psychiatrovi, dále nebere v potaz pravidla vyhlášky č. 440/2001 Sb. pro limitaci odškodnění podle §6 odst. 2 atd. Poškozená prostřednictvím právního zástupce předložila pojistiteli (přes jeho výzvy) podklady, které jsou nedostatečné k objektivnímu zhodnocení ztížení společenského uplatnění. I přes nedoložení požadovaných dokladů Kooperativa pojišťovna, a. s., veškeré dostupné lékařské zprávy včetně stanoveného bodového hodnocení za ztížení společenského uplatnění zaslala soudnímu znalci s požadavkem na vypracování znaleckého posudku. Následně pojišťovna uvedla některé závěry tohoto znaleckého posudku. Konkrétně např. k položce 013 – postkomoční syndrom ohodnocené 200 body. Není přijatelné, aby v bodovém ohodnocení ztížení společenského uplatnění byly současně akceptovány položka 013 (postkomoční syndrom, tedy psychické a nervové následky po relativně lehčím úrazu mozku) a položka 014 (vážné psychické a nervové následky po těžkém poranění hlavy); maximální možná bodová hodnota (3000 bodů) pro vážné mozkové nebo duševní poruchy po těžkém poranění hlavy (mozku) může být přiřazena jen k těm nejtěžším stavům, které už ani nemohou být horší, přitom z dokladů, které mají k dispozici, není zřejmé, že by se u poškozené mohlo jednat o takový stav; některé zdravotní poruchy, které byly v hodnocení MUDr. D. N. bodově ohodnoceny (odlomení korunek dvou zubů, omezení hybnosti ramenního kloubu vlevo, omezení hybnosti loketního kloubu vlevo, poúrazová plochá noha, omezení hybnosti levé kyčle středně těžké apod.), nejsou ve zdravotní dokumentaci uváděny nebo doloženy; nepřiměřeně vysoké je i ohodnocení parézy vřetenního nervu, která se podle dokumentace měla zlepšovat, zatímco použité ohodnocení 600 body je vyhrazeno jen pro úplnou obrnu vřetenního nervu (srov. č. l. 549 spisu). K navýšení základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., v platném znění, nestačí situace, kdy „hodnocená porucha zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům“ (jako je tomu nepochybně u paní H. V. – za těžké následky ovšem mohou být prohlašovány téměř jakékoliv následky poruchy zdraví). Skutečnost, že škoda na zdraví způsobila u posuzovaného jedince závažné následky pro jeho uplatnění v životě a ve společnosti, by měla být plně zohledněna již v základním bodovém ohodnocení ztížení společenského uplatnění (jeho přiměřeně vysokou bodovou hodnotou). Při jeho případném navyšování je třeba vysvětlit a zdůvodnit, v čem, proč a jakou měrou způsobuje hodnocená škoda na zdraví u posuzovaného jedince následky horší a závažnější, než by odpovídalo stejné poruše zdraví u jiných „standardních“ jedinců. Je tedy třeba srovnat stav následků, které obvykle (u jiných standardních, „obvyklých“ jedinců) vyvolávají poruchy zdraví zohledněné v základním bodovém ohodnocení ztížení společenského uplatnění, se stavem následků, které tyto poruchy vyvolaly u posuzovaného jedince (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 1279/2005 a 25 Cdo 1312/2005, v nichž je výše uvedený výklad principu navyšování základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., v platném znění, prezentován. To ovšem MUDr. D. N. neučinil (srov. č. l. 549 p. v. spisu a č. l. 550 spisu). S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu, podle níž požadavek zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. platí bezvýjimečně i pro rozhodování o otázkách souvisejících s výší škody způsobené trestným činem, s právy a postavením poškozeného a s adhezním řízením, což vyplývá i z ustanovení §89 odst. 1 písm. e), §164 odst. 2, §186 odst. 1 písm. f) i §46 tr. ř. Také na odůvodnění výroku o náhradě škody se vztahuje ustanovení §125 tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1967, sp. zn. 5 Tz 13/67, publikované pod č. 7/1968 Sb. rozh. tr.). Tyto zásadní skutečnosti uváděné ve zprávě Kooperativa pojišťovna, a. s., ze dne 7. 2. 2014, které jsou podle sdělení Kooperativa pojišťovna, a. s., podloženy znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, čemuž Nejvyšší soud nemá důvodu s ohledem na odbornou povahu uvedených závěrů a komplexní posouzení jednotlivých položek nevěřit, zásadním způsobem zpochybňují správnost závěrů odvolacího soudu založených na „Zhodnocení trvalých následků – ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. – pacientka H. V. , r. č. .........“, které bylo zpracováno MUDr. D. N. , ohledně výroku o náhradě škody poškozené H. V. , ve výši 1.630.308,- Kč. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ohledně základu výroku o náhradě škody uvedené poškozené přesahujícího částku 393.708,- Kč extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a v návaznosti na to i extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí ohledně nároku na náhradu škody poškozené H. V. , v částce 1.630.308,- Kč. Naproti tomu žádný takový nesoulad Nejvyšší soud neshledal ohledně výše škody v částce 393.708,- Kč, kterou přiznal H. V. , nalézací soud v rozsudku ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 1 T 11/2013, když tento výrok byl z hlediska jeho důvodu i výše náležitě nalézacím soudem odůvodněn a toto odůvodnění je zcela v souladu s provedenými důkazy obsaženými v přezkoumaném spisu. Navíc v tomto směru obviněný Ing. R. M. v podaném dovolání neuplatnil ani žádné námitky. Podobně je tomu i ohledně výroku o náhradě škody poškozené H. V. , ve výši 9.510,- Kč, v rozsudku odvolacího soudu, který v dovolání obviněný Ing. R. M. také napadl, ale pouze z formálních důvodů, se kterými se již Nejvyšší soud shora podrobně vypořádal, přičemž je neshledal s poukazem na citovanou ustálenou judikaturu opodstatněnými. Pokud pak jde o výši tohoto nároku, byla při veřejném zasedání odvolacího soudu tato výše i nad rámec přiznaného nároku nalézacím soudem (4.427,- Kč) předloženými důkazy náležitě prokázána, neboť odpovídá dokladům obsaženým ve spisu (srov. č. l. 364 – 388 spisu). Obviněný Ing. R. M. věcně proti výši této uplatněné a odvolacím soudem přiznané náhradě škody poškozené H. V. , ve výši 9.510,- Kč, ani neuplatnil žádné konkrétní připomínky, které by ji zpochybňovaly. Z těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud žádný důvod pro zrušení výroku o náhradě škody u poškozené H. V. , neboť v tomto směru je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 5 To 363/2013, zcela správným a odůvodněným.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že ohledně výroku o náhradě škody u poškozené H. V. , je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ohledně výroku o náhradě škody ve výši 1.630.308,- Kč poškozené H. V. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného Ing. R. M. usnesením podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 5 To 363/2013, ve výroku, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 1 T 11/2013, ohledně poškozené H. V. , a ve výroku, jímž bylo následně podle §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. znovu rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o uložení povinnosti obviněnému Ing. R. M. zaplatit na náhradě škody poškozené H. V. , částku 1.630.308,- Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená H. V. , odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to Nejvyšší soud v pozici odvolacího soudu rozhodl v rámci tohoto usnesení dalším výrokem podle §256 tr. ř., že se odvolání poškozené H. V. , proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 1 T 11/2013, jako nedůvodné zamítá (§265m odst. 1 věta první tr. ř. per analogiam). Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť s projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasili nejvyšší státní zástupce a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Ivanky Posádkové i obviněný Ing. R. M. (přípis ze dne 16. 6. 2013).
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že pokud jde o poškozenou H. V. , nabyl opět účinnosti v rozsudku nalézacího soudu výrok o náhradě škody, podle nějž podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené H. V. , bytem S. Z. – K. , částku 393.708,- Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních (v uvedeném odkazovacím výroku jsou zahrnuty všechny další uplatněné nároky na náhradu škody v průběhu celého trestního řízení ze strany poškozené H. V. , ), a v tomto rozsahu je i vykonatelný.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.