ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1052.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1052/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2014 o dovolání, které podal obviněný R. U. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 61 To 142/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 83/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 31 T 83/2013, byl obviněný R. U. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 19. 11. 2013 v době od 14:10 do 14:30 hodin na P. v ulici O. v pobočce Raiffeisen banky vyhrožoval jejím zaměstnancům, že pokud nebude mít ráno následujícího dne PIN k platební kartě, tak si to s nimi vyřídí, ať se modlí, aby vše bylo funkční, že měl střílet již dávno, že chodí ozbrojen a pokud PIN do následujícího dne nedostane, půjde za generálním na centrálu a vypukne střelba, přičemž poodhrnul bundu, pod kterou L. K., viděla pistoli umístěnou v pouzdře za pasem, čímž v pracovnicích Raiffeisen banky L. K., a M. S., vyvolal obavy o život a zdraví.“ Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §353 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole, číslo rámu ....., vzor 19, ráže 9 mm Luger, výrobce Glock.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 61 To 142/2014, jímž podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve zmínil, že soud prvého stupně původně postoupil jeho trestní věc Magistrátu hl. m. Prahy, jako zřizovateli Městské policie k projednání, neboť žalovaný skutek mohl být posouzen jako kárné provinění. Na základě stížnosti státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství byla však věc stížnostním soudem vrácena soudu nalézacímu, jelikož bylo ve věci třeba provést řádné dokazování a až poté rozhodnout o dalším postupu.
Následně obviněný namítl, že soudy ve věci doposud činné nepostupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a důkladně nevážily intenzitu jednání, vedoucí na místo ke kárnému projednání k soudnímu řízení. Podrobně popsal svoji verzi průběhu celého incidentu. S odkazem na svoji výpověď v průběhu trestního řízení zopakoval, že měl zbraň u sebe (je držitelem zbrojního průkazu s oprávněním zbraň nosit), současně však popřel, že by někomu vyhrožoval, nebo že by záměrně zbraň ukazoval. V té souvislosti odkázal také na fotodokumentaci z kamerových záznamů předmětného dne, která podle jeho názoru ozřejmuje, že se daného jednání tak, jak mu je kladeno za vinu, nedopustil. Detailně také rozebral výpovědi svědkyň L. K. a M. S. a poukázal na jimi uváděné nesrovnalosti týkající se jednak skutečnosti, že ačkoli svědkyně stály těsně vedle sebe, jedna zbraň viděla a druhá nikoli, a jednak barvy pouzdra, v níž měla být zbraň uložena (svědkyně L. K.). Dále podotkl, že z obsahu úředních záznamů o podání vysvětlení svědkyň události, na základě nichž bylo zahájeno jeho trestní stíhání, je evidentní, že bylo podáno pouze jediné takové vysvětlení, které bylo následně zkopírováno pro všechny subjekty. Ačkoli si je vědom toho, že tyto nemohou sloužit jako důkazy ve vedeném soudním řízení, vyjádřil z důvodu řady nejasností pochybnost, nakolik svědkyně při výslechu u soudu reprodukovaly skutečnou událost a zda nepresentovaly to, co si každá do určité míry zapamatovala při kontaktu s policejním orgánem (třetí svědkyně, I. B., u hlavního líčení uvedla, že ani neviděla, že obviněný zbraň měl, což je v rozporu s daným úředním záznamem). Podle jeho mínění tedy celé trestní řízení vykazuje prvky tendenčnosti a nespravedlivého procesu. Shrnul pak, že nebylo jednoznačně prokázáno, že se stal skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně.
Zdůraznil, že se z jeho strany jednalo o pouhý verbální projev, když byl nespokojen s postupem banky, a tuto skutečnost prokazují i výpovědi jednotlivých svědkyň. Podle jeho názoru tak došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, když bylo jeho lidské selhání v podobě vulgárního vyjadřování v bance z důvodu nespokojenosti s jejími službami, kriminalizováno. Podotkl, že soudy ve věci činné také nevzaly v potaz jeho kladné pracovní hodnocení ze dne 13. 1. 2014 a dosavadní bezúhonnost. Dodal, že bezdůvodným vedením trestního řízení je mu způsobována újma na jeho právech.
Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 61 To 142/2014, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 31 T 83/2013, ve výroku o vině a ve výroku o trestu zrušil a přikázal soudu prvého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). S odkazem na zákonnou dikci uplatněného dovolacího důvodu uvedl, že tento není naplněn námitkami zpochybňujícími skutkový stav popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle jeho názoru je zcela na místě vycházet ze skutkových závěrů soudů ve věci činných, které se důvodně opírají zejména o svědecké výpovědi L. K., M. S. a I. B. Podkladem pro konečné rozhodnutí a tedy i právní kvalifikaci byly výslechy těchto osob, provedené v souladu se zákonem přímo soudem prvního stupně v hlavním líčení, zatímco obsah protokolů o jimi podaných vysvětleních nelze pod problematiku správnosti finální hmotně právní kvalifikace podřadit.
K námitce obviněného týkající se aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zásady subsidiarity trestní represe, státní zástupce uvedl, že zmíněnému názoru není možné přisvědčit. Podle dané zásady lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jednání obviněného však bylo zcela standardním případem jednání podřaditelného pod §353 tr. zákoníku, navíc naplňujícího znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto deliktu, aniž by byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Právní posouzení proto bylo provedeno správně a argumentaci obviněného v daném rozsahu nelze přisvědčit.
Státní zástupce tak v konečném důsledku podaný mimořádný opravný prostředek neshledal opodstatněným a navrhl ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, a to v neveřejném zasedání. Současně - pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu - vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 61 To 142/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují ve zcela převažující míře právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž pozornost soustřeďuje a své argumenty váže zejména na vlastní výpověď a vlastní hodnocení svědeckých výpovědí L. K., M. S. a I. B. a úředních záznamů o jimi podaných vysvětleních. Na tomto základě činí a prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci - tvrdí, že se z jeho strany jednalo o pouhý verbální projev nespokojenosti s postupem banky, přičemž popírá, že by někomu vyhrožoval, nebo záměrně ukazoval zbraň. Zcela tak pomíjí (neguje) podstatu soudy zjištěného skutkového stavu věci. Především z uvedených skutkových (procesních) argumentů a závěrů (skrze změnu rozhodných skutkových zjištění) vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto však nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován především v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Obiter dictum lze poznamenat, že ve věci nelze shledat extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů. Skutkové závěry promítnuté ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se důvodně opírají zejména o svědecké výpovědi svědkyň L. K., M. S. a I. B. Tyto důkazy ve svém souhrnu tvoří dostatečný podklad pro skutková zjištění vyjádřená v rozhodnutích soudů nižších stupňů, jež důvodně vyústila v závěr, že obviněný se dopustil přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v dané věci nejedná.
K tvrzením obviněného stran úředních záznamů o podaných vysvětleních výše jmenovaných svědkyň v kontextu jejich výpovědí učiněných v rámci hlavního líčení pak je na místě uvést, že podkladem pro konečné rozhodnutí a tedy i konečnou právní kvalifikaci jsou výlučně výslechy těchto osob, provedené v souladu se zákonem přímo soudem prvního stupně v hlavním líčení. Úřední záznam o obsahu podaného vysvětlení zásadně slouží v souladu se zněním §158 odst. 6 tr. ř. v řízení před soudem k úvahám o provedení výslechu svědka. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah. V posuzované věci tedy nebylo možno k jejich obsahu v řízení před soudem jakýmkoli způsobem přihlížet při provádění dokazování ani při meritorním rozhodování.
Obviněný také namítl, že soudy dříve ve věci činné nepostupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. Takovou námitku lze se značnou mírou tolerance (byla totiž převážně založena na obviněným prezentované verzi skutku) označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe nekoliduje. Nutno zdůraznit, že rozsudkem nalézacího soudu, ve spojení s napadeným usnesením soudu odvolacího, byl obviněný uznán vinným skutkem, který je se zřetelem k okolnostem jej charakterizujícím (zvláště pokud jde o jeho intenzitu), jak přiléhavě konstatoval státní zástupce, zcela standardním případem jednání naplňujícího všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. V předmětné trestní věci ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý