ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.112.2014.3
6 Tdo 112/2014-I.-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovolání, které podal obviněný P. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2013, sp. zn. 1 To 41/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 45 T 5/2011, byl obviněný P. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „jako zaměstnanec obchodní společnosti CSK Leasing s. r. o., se sídlem Čadca, Pribinova č. 16, v postavení vedoucího úvěrového oddělení a poté od 17. 1. 2006 na základě generální plné moci, udělené mu jednatelkou obchodní společnosti CSK Leasing s. r. o. A. K., kdy fakticky řídil chod této obchodní společnosti, v úmyslu se neoprávněně obohatit, pod záminkou poskytnutí úvěru, ačkoliv věděl, že obchodní společnost CSK Leasing s. r. o. žádný úvěr neposkytne, kdy ze strany obchodní společnosti CSK Leasing s. r. o. bylo požadováno v průběhu jednání o úvěru o žadatelích o úvěr splnění stále nových podmínek, které žadatelům o úvěr nebyly známy při počátku jednání o úvěru a jejichž jediným smyslem bylo to, aby nemohly být ze strany žadatelů o úvěr splněny, a tudíž jim nemusel být úvěr poskytnut, vylákal formou zaplacení kaucí a různých poplatků od žadatelů o úvěr finanční prostředky“ a takto jednáním popsaným pod body 1. – 14. způsobil jednotlivým, zde specifikovaným poškozeným, celkovou škodu ve výši 6.874.436,- Kč. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce úvěrového pracovníka či soukromého podnikání v tomto oboru, a to na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody a podle §229 odst. 1, resp. odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o odkázání některých poškozených s uplatněnými nároky na náhradu škody, resp. zbytky těchto nároků, na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 8. 2013, sp. zn. 1 To 41/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l ), g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, není trestným činem, resp. pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. V souvislosti s tím poukázal na fakt, že veškeré jednání se uskutečňovalo na smluvním podkladě, přičemž, byť se mohou smluvní ujednání zdát nevýhodná pro druhou smluvní stranu, k podpisu smluv poškození přistoupili dobrovolně. Za této situace vyjádřil přesvědčení, že prostředky trestního práva mají a musí být užívány jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné. Dále uvedl, že absenci subjektivní stránky potvrzuje i skutečnost, že společnost CSK Leasing s. r. o. měla dostatek finančních zdrojů na to, aby svým závazkům z úvěrových smluv skutečně dostála. V uvedeném směru poukázal na výši základního kapitálu jím zastupované obchodní společnosti CSK Leasing, s. r. o., jakož i na navázanou obchodní spolupráci s investorskými obchodními společnostmi. Zdůraznil rovněž, že mezi jednotlivými dílčími útoky nebyla vždy objektivní souvislost (časová ale i místní) a že pokud toto jednání je trestné, pak mělo být posouzeno podle mírnějšího ustanovení trestního zákoníku nikoli podle §209 odst. 1 odst. 5 tr. zákoníku. Mezi některými jednotlivými dílčími útoky je totiž časový odstup několika měsíců a v důsledku toho není naplněn znak pokračování v trestném činu. Navíc jednotlivé dílčí útoky se uskutečnily jednak na různých místech území České republiky, jednak v zahraničí, a chybí tak i místní souvislost.
Obviněný také namítl, že svým jednáním nezpůsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu, a i proto soudy prvního a druhého stupně použitá právní kvalifikace není přiléhavá a vytýkané jednání, pokud vůbec, mělo být kvalifikováno i z tohoto důvodu jako méně závažný trestný čin. Shledal-li totiž soud prvního stupně, že (obviněný) způsobil společnosti ATRIMA spol. s. r. o. škodu ve výši 3.585.510,- Sk, pak zcela nelogicky od této škody neodečetl částku 3.000.000,- Sk, kterou (obviněný) této společnosti dobrovolně, bez jakéhokoliv upomínání, vrátil, což ostatně potvrdil svědek I. L. Touto námitkou se však odvolací soud nezabýval, přestože bylo na místě, aby zasáhl do hodnocení důkazů soudu prvního stupně, které neodpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Obdobně je podle obviněného nutno nahlížet na dílčí útok, týkající se poškozeného D. B., neboť jemu dobrovolně vrátil částku 65.000,- Sk poté, co poškozený odstoupil od smlouvy. Ani na tuto částku se tak nemůže vztahovat znak subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění. Obviněný ještě namítl nelogičnost hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně též stran dílčího skutku pod bodem 1., konkrétně výpovědi svědkyně K., zejména s ohledem na výpověď svědka O. L. Výpověď této svědkyně označil za nevěrohodnou a poukázal na to, že byla již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 9. 2007, č. j. 23 C 238/2007-19 zavázána zaplatit částku 100.000,- Kč poškozené L.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2013, sp. zn. 1 To 41/2013, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že obviněný sice uplatnil námitku, podle níž skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, není trestným činem, resp. není pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, z podrobnějšího způsobu odůvodnění této námitky je ale zřejmé, že převažující část použité dovolací argumentace je založena na takové výhradě nesprávnosti právního posouzení skutku, podle které byl skutkový podklad výroku o dovolatelově vině výsledkem vadného vyhodnocení opatřeného důkazního stavu věci, pro které nemůže obstát právní závěr o jeho vině podvodným jednáním, což evidentně směřuje k zásahu do rozhodného skutkového stavu věci. V rámci řízení o dovolání však lze k takovému rozsahu dovolacího přezkumu v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu přistoupit pouze výjimečně, jestliže existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, je-li toto pochybení ve své řádně odůvodněné podobě předmětem dovolání. Námitka takové povahy však ze strany dovolatele uvedeným způsobem podložena nebyla a nemůže se tak stát způsobilým předmětem dovolacího přezkumu, neboť připojil pouze vlastní způsob vyhodnocení provedeného dokazování, aniž by kvalifikovaným způsobem v duchu shora shrnutých podmínek výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v rámci řízení o dovolání vyložil absentující, resp. rozporuplný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a přijatými právními závěry na straně druhé. Za takového stavu věci je třeba vycházet z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o jeho vině.
Následně státní zástupkyně konstatovala, že za jedinou hmotně právní námitku je možné označit výhradu nesplněných podmínek pokračující trestné činnosti. K tomu uvedla, že zákonné podmínky pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku definované tak, že jednotlivé dílčí útoky posuzovaného jednání jsou vedeny jednotným záměrem, naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku, byly na dovolatelově straně převážně naplněny s výjimkou dílčího podvodného útoku ad 14. výroku o jeho vině. Téměř roční časovou přetržku od spáchání předchozího jednání ke škodě M. K. pod bodem 13. výroku o vině by totiž nebylo možno interpretovat v duchu zákonného znaku blízké časové souvislosti ani za použití jeho judikatorního výkladu zohledňujícího časové měřítko doby nezbytné pro přípravu každého dílčího útoku. Na straně druhé by takto naznačená možnost právního posouzení útoku ad 14. jakožto samostatného trestného činu podvodu nejenže nebyla způsobilá ke zmírnění právní kvalifikace zbývajícího pokračujícího jednání s odkazem na chybějící kvalifikační znak škody velkého rozsahu, ale dovolateli by při ukládání trestu nově přitěžovalo spáchání více trestných činů. Šlo by tedy o změnu v jeho neprospěch, jejímuž uskutečnění při absentujícím odvolání státního zástupce zabránil zákaz reformationis in peius, jak zcela správně dovodil odvolací soud ve svém rozhodnutí.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2013, sp. zn. 1 To 41/2013, je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují uplatněné dovolací důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci o druhou (obviněným uplatněnou) alternativu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť konkrétní dovolací argumentace obviněného dílem (z podstatné části) žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. neodpovídá, dílem je [z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] zjevně neopodstatněná (k tomu viz níže). Pro úplnost lze dodat, že naplněna nemohla být ani první alternativa, jelikož Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný sice tvrdí, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, není trestným činem, resp. pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, z konkrétního způsobu odůvodnění této námitky je ale (jak přiléhavě konstatovala státní zástupkyně) zřejmé, že převažující část použité dovolací argumentace je založena na výhradě, podle které byl skutkový podklad výroku o dovolatelově vině výsledkem vadného vyhodnocení opatřených důkazů, což evidentně směřuje k zásahu do rozhodného skutkového stavu věci (viz zvláště argumentaci stran jeho podvodného úmyslu a výše způsobené škody podstaty a charakteru jeho závazkových vztahů se zájemci o poskytnutí úvěrových finančních prostředků, jakož i tvrzení ohledně smluvního podkladu jeho závazkových vztahů se zájemci o poskytnutí úvěrových finančních prostředků). Obviněný tedy soudům převážně vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a především z uvedených skutkových (procesních) výhrad, skrze vlastní verzi skutkového stavu věci, tedy sekundárně, vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž (převážně) z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03)“. Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obviněný však také namítl, že v dané věci nebyly naplněny znaky pokračování v trestném činu, konkrétně zejména časová, ale ani místní souvislost, takže pokud mělo být jeho jednání trestné, pak mělo být posouzeno podle mírnějšího zákonného ustanovení, nikoli jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Tuto argumentaci bylo možno ryze formálně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Pokračováním v trestném činu se podle §116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Pokračování v trestném činu je tedy vymezeno čtyřmi znaky:
a) útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu,
b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost),
c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a
d) blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku (objektivní souvislost).
V návaznosti na to je zapotřebí k dovolací argumentaci obviněného nejprve konstatovat, že podmínkou pokračování v trestném činu není místní souvislost jednotlivých dílčích skutků (útoků). Dále je na místě připomenout (k otázce časové souvislosti), že již soud prvního stupně mimo jiné zdůraznil: „ jednání o úvěrech probíhalo vždy řadu měsíců a nelze tedy vycházet pouze z data uzavření smlouvy o úvěru, ale je třeba přihlédnout k celé řadě dalších okolností, které provázely řešení úvěrového vztahu.“ S tím souvisí závěr odvolacího soudu: „Pokud se jedná o námitku, že jednání obžalovaného nemělo být posouzeno jako pokračující trestný čin, je třeba uvést, že přetržky mezi jednotlivými útoky jsou sice delší, ovšem jednání obžalovaného nelze chápat jako jednorázové v momentu zaplacení požadovaných částek obžalovanému, ale jako jednání včetně tzv. přípravného jednání, tedy jednání před sepsáním žádostí o poskytnutí úvěru (např. uveřejnění inzerátů, předběžná jednání s žadateli o úvěr). Pokračování v trestném činu je pak třeba vykládat i s ohledem na celkovou dobu páchání trestné činnosti.“
Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že pokud obviněný odmítá právní závěr soudů nižších stupňů o pokračování v trestném činu, pak nelze než označit jeho úvahy za liché. S ohledem na shora vymezené zákonné znaky pokračování v trestném činu je totiž zřejmé, že právě tato kritéria byla v daném případě naplněna, a to i z citovaných důvodů, jež přiléhavě vyložil jak nalézací, tak i odvolací soud. Zjevná stejnost způsobu provedení činu, totožnost skutkové podstaty, již svým jednáním obviněný naplnil, i předmětu útoku, jednotný záměr vedoucí jeho dílčí skutky (útoky) a blízká souvislost časová v daném případě odůvodnily právní závěr soudů nižších stupňů, že popsané dílčí skutky (útoky) tvoří pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Je skutečností, že odvolací soud připustil, že: „jako o samostatném trestném činu by bylo možno uvažovat toliko o posledním útoku“ , současně však dodal, že: „S ohledem na absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného to však není možné, neboť na právní kvalifikaci by to nic nezměnilo a navíc by byl obžalovaný uznán vinným dvěma trestnými činy. Jednalo by se tak o rozhodnutí v neprospěch obžalovaného, čemuž brání zásada zákazu reformationis in peius vyjádřená ustanovením §259 odst. 4 tr. ř.“
Nejvyšší soud k tomu považuje za potřebné uvést, že v posuzované věci lze i stran posledního útoku (bod 14. výroku rozsudku soudu prvního stupně) činit závěr, že šlo o dílčí skutek uvedeného pokračujícího zločinu. Právě s důrazem na výše zmíněné skutečnosti charakterizující jednání obviněného včetně následku (účinku) tohoto jednání nelze časovému odstupu posledního dílčího skutku (útoku) od dílčích skutků předcházejících přikládat takový význam, který by vylučoval pokračování ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Není přitom na místě vycházet z časového odstupu téměř jednoho roku, jak uvádí státní zástupkyně ve svém vyjádření (ostatně, sám dovolatel uvádí, že mezi některými jednotlivými dílčími útoky je časový odstup několika měsíců). Je totiž nutno vzít v úvahu, že v případě dílčího skutku popsaného pod bodem 12. výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný ještě dne 15. 8. 2008 přijal na základě svého úmyslného podvodného jednání od A. K. částku ve výši 200.000,- Kč (tím dokonal tento dílčí skutek), přičemž jednání popsané pod bodem 14. výroku rozsudku soudu prvního stupně zahrnuje i přijetí žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 19. 1. 2009 a s tím spojenou platbu ve výši 300,- EUR (8.310,- Kč) ze strany poškozeného – obchodní společnosti TATRA SYSTÉM, s. r. o., na což pak teprve navazovalo uzavření smlouvy o úvěru dne 17. 3. 2009. V souvislosti s tím je třeba upozornit na rozhodnutí publikované pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr., podle něhož z hlediska naplnění formálního znaku „blízká časová souvislost“ pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák., resp. §116 tr. zákoníku) je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost pak za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. res. §116 tr. zákoníku lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců. Jsou-li v mezích tohoto judikátu zohledněny okolnosti charakterizující celkové jednání obviněného (celkem 14 dílčích útoků soustavně a systematicky páchaných od dubna 2004 s celkovou škodou ve výši 6.874.436,- Kč), včetně těch, na něž důvodně poukázal soud prvního stupně i odvolací soud (viz shora), pak nelze za vadný označit závěr, že všechny soudem prvního stupně zjištěné dílčí skutky obviněného tvoří jediný pokračující skutek, pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pokud však již odvolací soud přičinil shora citovanou zmínku, pak jeho navazující konstatování lze (v tomto kontextu) označit za správné.
Nad tento rámec ještě Nejvyšší soud stručně dodává, že absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu nelze v daném případě vyvozovat z obviněným tvrzené (nikoli však soudy zjištěné) způsobilosti obchodní společnosti CSK Leasing, s. r. o., poskytnout žadatelům přislíbené finanční prostředky. Nutno zdůraznit, že úmyslné zavinění obviněného, včetně jím pokrytého znaku uvedení jiného v omyl, nebylo po stránce skutkové takto podloženo. Z přisouzeného popisu skutku, jakož i z tomu odpovídající pasáže odůvodnění odsuzujícího rozsudku, je totiž zřejmé, že se opírá o skutkové okolnosti spočívající v tom, že obviněný v úmyslu se neoprávněně obohatit, pod záminkou poskytnutí úvěru, ačkoliv věděl, že obchodní společnost CSK Leasing s. r. o. žádný úvěr neposkytne, za situace záměrného a postupného ztěžování podmínek pro poskytnutí úvěru tak, aby k vyplacení úvěrových finančních prostředků nakonec nemuselo dojít, vylákal formou zaplacení kaucí a různých poplatků od žadatelů o úvěr finanční prostředky 6.874.436,- Kč. Též proto uváděné způsobilosti obchodní společnosti CSK Leasing, s. r. o., k poskytnutí úvěru nelze přikládat právní relevanci, jak činí v rámci své skutkové námitky dovolatel. Pokud ten dovozuje nedostatek svého zavinění z údajně korektního přístupu ke klientům při vracení poskytnutých poplatků a na uvedeném podkladě buduje i svůj závěr o nižším než přisouzeném rozsahu způsobeného škodlivého následku, pak (vedle faktu, že tím prosazuje vlastní, od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou, verzi skutkového stavu věci) argumentuje okolnostmi spadajícími až do doby po dokonání předmětného zločinu, jež tak nemohou mít na právní posouzení vliv.
K otázce subsidiarity trestní represe pak Nejvyšší soud poznamenává následující skutečnosti.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Se zřetelem k těmto teoretickým východiskům Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe nekoliduje. Nutno především zdůraznit, že rozsudkem nalézacího soudu, ve spojení s usnesením soudu odvolacího, byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž, jak již uvedeno výše, materiální korektiv vymezený v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze v případech méně závažných trestných činů, a tedy zásadně nepřichází v úvahu u zločinů a zvlášť závažných zločinů. Nadto považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že v předmětné trestní věci ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů ani nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
V posuzované trestní věci nejde o pouhou problematiku smluvních závazků, jak se obviněný snaží prezentovat, neboť jeho jednání zjevně vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zaviněnému (úmyslnému) zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného skutku jeho úmyslné podvodné jednání, jehož důsledkem bylo způsobení škody na cizím majetku a obohacení obviněného či jiného subjektu, nikoli řádná obchodněprávní ujednání. Obchodněprávní rovina jím byla využita pouze k zakrytí skutečného charakteru jeho činnosti. Trestní postih pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku přitom není podmíněn neúspěšným použitím jiných - mimotrestních - opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný pokračující skutek mohl a musel být posouzen jako trestný čin (zvlášť závažný zločin), za který lze uložit trest podle trestního zákoníku.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý