ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1204.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1204/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. září 2014 o dovolání obviněného P. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2014, č. j. 4 To 66/2014-246, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 1 T 153/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2014, č. j. 4 To 66/2014-246, byl k odvolání obviněného P. K. podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v jeho věci zrušen v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. 1. 2014, č. j. 1 T 153/2013-201, kterým byl obviněný P. K. uznán vinným jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců (týmž rozsudkem byl uznán vinným také obviněný Ing. J. D. pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku) a nově podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že obviněného P. K. uznal vinným jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu odložil podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců; o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. (shodně jako soudem prvního stupně).
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2014, č. j. 4 To 66/2014-246, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění znaků uplatněného dovolacího důvodu spočívá podle námitek obviněného v tom, že soudy v řízení nepřipustily jako důkaz záznamy na CD. Podle dovolatele bylo však přestupkovými spisy prokázáno, že je to Ing. D., který neustále vyvolává naschvály, spory, způsobil újmu na zdraví dceři odsouzeného apod. Obviněný rovněž vyjadřuje své přesvědčení, že svědeckými výpověďmi bylo prokázáno, že to byl právě obviněný, který byl Ing. D. napaden. Podle mínění obviněného mělo být jeho jednání kvalifikováno jako jednání v nutné obraně, přičemž nutná obrana je okolností, která vylučuje protiprávnost činu. V další části dovolání poukazuje na teoretické předpoklady vyjádřené v zákoně k možnosti aplikovatelnosti ustanovení §29 tr. zákoníku a dále cituje zákonné ustanovení §15 tr. zákoníku, přičemž je přesvědčen o tom, že pokud jednání s Ing. D. nevyvolal, bránil se pouze jeho agresivnímu chování, přičemž Ing. D. vědomě a cíleně terorizuje obviněného, pak nelze v jednání obviněného spatřovat úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku. Obviněný je dále přesvědčen, že nebyl naplněn ani znak újmy na zdraví, neboť doba omezení běžného života u Ing. D. nepřesahovala sedm dnů, kdy nelze přehlédnout, že soudní znalec vycházel při stanovení délky léčby toliko ze subjektivní výpovědi Ing. D. a nikoli z objektivně zjištěných důkazů. V závěru podaného dovolání opětovně soudům vytýká, že svůj závěr o jeho vině vybudovaly na nevěrohodné výpovědi Ing. D. a nepřihlédly k výpovědi obviněného, jeho manželky a rodinných příslušníků, stejně jako výpovědi svědka V. Podle obviněného pochybil soud druhého stupně také v tom, že změnil výrokovou část skutku na rozdíl od obžaloby, což je podle jeho názoru v rozporu se zákonnými předpisy. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud nejen dovoláním napadený rozsudek, ale také rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, ve svém vyjádření k dovolání obviněného sdělil, že s ohledem na část námitek je nutno upozornit, že při posuzování oprávněnosti tvrzení odvolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Poukazuje na to, že argumentace obviněného se vztahuje ke skutkovým závěrům, přičemž obviněný svaluje odpovědnost na Ing. D., kdy on se pouze bránil jeho agresivnímu jednání. S ohledem na skutková zjištění soudů není možno jednání obviněného posoudit jako jednání v nutné obraně, čehož se obviněný dovolává. Pokud obviněný v podaném dovolání namítá, že neměl v úmyslu způsobit jinému újmu na zdraví či spáchat výtržnost, když se pouze bránil agresivnímu napadání ze strany Ing. D., pak státní zástupce uzavírá, že také tato námitka vychází z hodnocení důkazů prezentovaných obviněným. Z toho jak se soudy vypořádaly s důkazy ohledně napadání, vyplývá závěr, že si musel obviněný uvědomovat, že páchá výtržnost a s ohledem na věk poškozeného, roční období a místo konfliktu, že hrozí reálná újma na zdraví poškozeného. Podle státního zástupce nelze přisvědčit ani těm námitkám, kdy obviněný zpochybňuje znaky přečinu ublížení na zdraví, kdy jeho úvahy o době léčení zranění Ing. D. jsou v rozporu s provedenými důkazy, stejně jako nelze přisvědčit námitce ohledně zachování totožnosti skutku, přičemž takto koncipovaná námitka není pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná. Závěrem proto navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř./ lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s argumentací obviněného k uplatněnému dovolacímu důvodu je nezbytné uvést, že soud druhého stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že obviněný je vinen, že „dne 17. 2. 2013 v době od 9.25 do 09.30 hod. v N. J., na ulici B. B. před rodinnými domy, po vzájemné roztržce ohledně nametání sněhu k zaparkovaným vozidlům, zcela nepřiměřeně reagoval na odstrčení rukou ze strany Ing. J. D. tak, že ho uchopil pod krkem a snažil se jej přehodit přes rameno, až oba upadli na kapotu osobního motorového vozidla a poté na zem, a když se chtěl Ing. J. D. postavit, stáhl jej na zem, kde ho zaklekl a držel až do příjezdu blíže neustanoveného muže a ženy, přičemž takto způsobil Ing. J. D., který se při tomto pádu uhodil do hlavy, zranění spočívající v otřesu mozku, zhmoždění hlavy v čelní a týlní krajině a zhmoždění hrudníku vpravo, přičemž pro toto zranění byl hospitalizován v nemocnici na neurologickém oddělení od 17. 2. 2013 do 20. 2. 2013 a následně léčen po dobu dvou týdnů a tří dnů“.
V podaném dovolání obviněný sice uvádí, že si je vědom „že si uvědomuje, jaké jsou důvody pro dovolání, a to v tom směru, že Nejvyšší soud nebude zkoumat skutkový stav, který byl zjištěn před okresním soudem i krajským soudem, ale bude věc právně hodnotit“, i přes uvedené konstatování je však nutno uvést, že námitky, které v dovolání obviněný uplatnil, jsou skutkového charakteru, byť v podaném dovolání zmiňuje také instituty hmotného práva, které jsou však zpochybňovány až sekundárně, právě v souvislosti s neztotožněním se obviněného se zjištěným skutkovým stavem. I přes uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné se k zmíněným námitkám obviněného vyjádřit.
Obviněný poukazuje na to, že veškeré konflikty jsou vyvolávány Ing. D., a tato okolnost nebyla dostatečně soudy hodnocena, případně k věrohodnosti jeho argumentace mohlo sloužit pořízené CD, což však soud neprovedl, avšak zmíněná skutečnost, tj. Ing. D. vyvolávané konflikty, naschvály apod., však vyplynuly z příloh, které byly soudem provedeny. K těmto důkazům se na str. 5 svého rozsudku vyjádřil soud prvního stupně a na str. 5 a 7 svého rozsudku soud druhého stupně. Z uvedených skutečností vyplývá, že mezi rodinami přetrvávají mnohaleté sousedské spory, které byly opakovaně řešeny prostřednictvím přestupkových řízení. Pokud pak jde o pořízené CD, ev. předložené k dalšímu dokazování, pak nelze než odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který se jednak vyjádřil k návrhu na doplnění dokazování uvedenými důkazy, jednak na str. 6 rozsudku konstatoval, že v rámci přípravného řízení obviněný vydal orgánům činným v trestním řízení záznam incidentu na CD nosiči, který byl znalecky zkoumán, přičemž ze závěrů odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání videozáznamů, vyplynulo, že oba předložené videozáznamy jsou kopií, takže není možno určit, zda byly zkráceny oproti originálnímu videozáznamu. V souvislosti s těmito záznamy pak také nelze přehlédnout hodnotící závěry soudu druhého stupně k výpovědím svědků R. V. a L. K., kdy soud druhého stupně poukazuje na skutečnosti, pro které nemohl výpovědi uvedených svědků považovat za nestranné (viz str. 7 rozsudku). Poukazuje-li obviněný na to, že nebylo dostatečně přihlédnuto k výpovědím těchto svědků (ev. dalších rodinných příslušníků), je z rozhodnutí soudu patrno, proč tomu tak bylo. Zmíněné námitky nelze hodnotit jinak, než jako námitky skutkové, neboť obviněný nesouhlasí s hodnotícími úvahami soudů, sám jim přiznává zcela jiný význam – podle něj mají prokazovat jeho nevinu, a od těchto jeho hodnotících úvah je odvozen také jeho závěr skutkový, že se uvedeného jednání nedopustil, resp. se bránil napadení ze strany Ing. D. Uvedený závěr obviněného je však v příkrém rozporu se závěry soudu druhého stupně, přičemž musí Nejvyšší soud uvést, že zmíněný soud postupoval důsledně podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nejen v otázce hodnocení důkazů, ale také zdůvodnění, proč provedení některých důkazů považoval za nadbytečné. Ve vztahu k prosazování vlastní verze skutkového děje a otázce hodnocení důkazů považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Obviněný v podaném dovolání odkazuje rovněž na instituty hmotného práva (nutnou obranu a problematiku úmyslu), což by mohlo vzbuzovat zdání, že jde o námitky hmotně právní, opak je však v případě konkretizace důvodů, pro které jsou tyto pojmy zmiňovány, pravdou. Uvedené pojmy jsou obviněným spojovány s jejich teoretickými základy, aby ve své podstatě byla v souvislosti s jejich použitím primárně uváděna obhajoba, že obviněný byl k předmětnému jednání vyprovokován Ing. D., že odvracel jeho útok, že nemohl jednat ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Státní zástupce ve svém vyjádření rovněž dospívá k závěru, že v této oblasti jsou námitky obviněného jeho polemikou se skutkovým zjištěním. Pro jednoznačnou názornost uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí popis skutku, aby z něj bylo patrné, že jednání obviněného nelze podřadit pod ustanovení §29 tr. zákoníku, neboť soudy konstatovaly, že obviněný po vzájemné roztržce ohledně nametání sněhu, zcela nepřiměřeně reagoval na odstrčení rukou ze strany Ing. D. tak, že ho uchopil pod krkem… Ustanovení §29 tr. zákoníku hovoří o tom, že je odvracen přímo hrozící nebo trvající útok, soudy však zjistily, že na odstrčení rukou ze strany Ing. D., nepřiměřeně reagoval… Nejvyšší soud není další odvolací institucí, ve smyslu plné revize, jak by mohlo vyplývat z námitek podaných obviněným. Je nutno si uvědomit, že jde o mimořádný opravný prostředek, který má v zákoně nastavena kritéria, pro své uplatnění. Nejvyšší soud v tomto směru musí konstatovat, že soud druhého stupně ve svém rozsudku na uvedené námitky reagoval a Nejvyšší soud se s jeho hodnotícími úvahami ztotožnil. Pokud jde o námitku obviněného k znaku ublížení na zdraví, pak v souvislosti s výkladem pojmu „ublížení na zdraví“ je nad rámec úvah soudu druhého stupně možno odkázat na roz. č. II/1965 Sb. rozh. tr. V konkrétním případě obviněného je však nutno upozornit mj. také na to, že obviněným uváděná argumentace je v rozporu s objektivní zdravotnickou dokumentací. Tudíž i tuto část námitky je nutno značit za skutkovou, stejně jako výhrady k přečinu výtržnictví, kdy opětovně je obviněným vycházeno z odlišného hodnocení skutečností, oproti týmž skutečnostem, které byly hodnoceny soudy. Právní relevanci nelze přiznat ani námitce ohledně zachování totožnosti skutku, kdy (shodně jako státní zástupce) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že totožnost skutku byla zachována a nedošlo k porušení zákazu reformatinis in peius, kdy bylo přiléhavě soudem druhého stupně poukázáno na rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 578/04). V souvislosti s problematikou totožnosti lze odkázat např. na rozhodnutí č. 19/1964 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 1/1996 Sb. rozh. tr.).
Jak již bylo shora uvedeno, námitky obviněného jsou nikoli hmotně právního, ale procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění. Na uvedený postup pak dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann