ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1299.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1299/2013-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2014 o dovolání, které podal obviněný JUDr. L. V. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 9 To 243/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 182/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 2 T 182/2012, byl obviněný JUDr. L. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „jako advokát ev. č. ....., zmocněný dne 29. 2. 2008 již zesnulým zmocnitelem J. P. , a zesnulým dne 9. 6. 2008, generální plnou mocí zejména k zastupování ve všech právních věcech, vykonávání úkonů s tím souvisejících, poté, co na základě žádosti J. P. vymohl od paní M. V. , na základě dne 20. 3. 2008 mezi p. V. a jím jako zástupcem pana P. uzavřené dohody o narovnání částku 1.538.000,- Kč na účet advokátní úschovy č. ........, kam byla připsána dne 9. 4. 2008, tyto prostředky použil oproti domluvě se zmocnitelem J. P. nikoli na pořízení bytu pro pana J. P. , ale až na částku 1.600,- Kč na úhradu ceny sjednané „Dohodou o převodu práv a povinností spojených s členstvím v Bytovém družstvu K. a nájmu bytu k bytové jednotce č. ...., K. , 130 00 P. “, kterou jako nabyvatel uzavřel syn obviněného, pan M. V. , dne 17. 4. 2008 s převodci R. G. a J. G. , a to tak, že z účtu úschovy u advokáta č. ..... převedl dne 9. 4. 2008 na svůj jiný účet úschovy u advokáta č. ...... vymoženou částku 1.538.000,- Kč, kterou poté použil až na částku 1.600,- Kč, kterou převedl na účet Ing. M. , na úhradu ceny z této „Dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v Bytovém družstvu K. a nájmu bytu k bytové jednotce č. .., K. , 130 00 P. “ ze dne 17. 4. 2008, kdy dne 21. 4. 2008 převedl z tohoto účtu částku 679.583,13 Kč na účet Bytového družstva K. , dne 23. 4. 2008 vybral v hotovosti částku 100.000,- Kč, kterou předal převodcům a dne 30. 4. 2008 převedl na účet převodců částku 756.816,87 Kč, tedy použil peníze pro jiný účel než pro pořízení bydlení pro pana J. P. , když navíc věděl, že již dne 30. 5. 2008 byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva s kupující ing. H. P. směřující k tomu, aby kupující měla možnost uzavřít Dohodu o převodu členských práv a povinností a členského podílu v družstvu spolu s právem nájmu k předmětnému bytu č. ...... v Bytovém družstvu K., čímž způsobil J. P. škodu ve výši 1.536.400,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §248 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti - výkonu advokacie spočívající v poskytování právních služeb, tj. zastupování před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu, na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené H. S. částku ve výši 768.200,- Kč spolu s úroky z prodlení z částky 768.200,- Kč ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů ročně za dobu od 1. 5. 2008 do 30. 6. 2010 spolu s úroky z prodlení z částky 768.200,- Kč ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů ročně za dobu od 1. 7. 2010 do zaplacení, a poškozenému Z. P. částku ve výši 768.200,- Kč spolu s úroky z prodlení z částky 768.200,- Kč ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů ročně za dobu od 1. 5. 2008 do 30. 6. 2010 a spolu s úroky z prodlení z částky 768.200,- Kč ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů ročně za dobu od 1. 7. 2010 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli jmenovaní poškození odkázáni se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 9 To 243/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku, jenž byl podán prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Záruby, uvedl, že v daném případě se jednalo o dohodu inter partes uzavřenou podle §51 občanského zákoníku, jež trestný čin nezakládá (platí totiž, že dohoda tvoří právo), a to zvláště z důvodu absence úmyslného zavinění a nebezpečnosti činu pro společnost. Vyjádřil přesvědčení, že jednat podle dohody ve znění: „Na Tvé výslovné přání si mohu tímto pro svoji potřebu převzít Tvojí hotovost“ není to samé jako „ponechat si svěřenou věc“ . Rovněž připomněl, že podle §30 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž může tato osoba oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Zdůraznil, že jeho zesnulý přítel (J. P. ) nikdy žádnému orgánu státní moci neoznámil, že se v důsledku jeho jednání cítí být „poškozeným“. Podle obviněného z předmětné dohody nevyplynula specifikace bytu. Protože předpokládal brzké propuštění přítele ze zdravotního zařízení, zakoupil pro něho již první vhodný byt; přirozeně, včetně práv nutných k jeho užívání, s tím, že případná směna nebo prodej a jiná koupě bytu bude reálná a v jeho (obviněného) možnostech. Vklad přítele do jejich dohody byla hotovost a jeho profit měl spočívat v jeho právu zakoupený byt doživotně zcela zdarma užívat. Z těchto důvodů vyslovil přání tak, jak je vepsané do předmětné dohody. Za právo z dohody (moci převést byt přítele na blízkou osobu) měl obviněný protihodnotou za smluvní povinnost hradit náklady přítele spojené s užíváním bytu. Náhlou smrtí přítele se však aktivovala nepředpokládaná realita s bytem přítele disponovat v současnosti. Obviněný vyslovil názor, že není trestným činem, je-li smyslem dohody výslovné přání protistrany (viz výše). Aby svůj závazek neporušil, musel plnit, tj. hradit náklady přítele za užívaný byt, ale pokud by své plnění nezajistil právy k bytu (pokud by k převodu práv k bytu na blízkou osobu nedošlo), pak by v případě smrti přítele neměl možnost získat měsíčně vynakládaný obnos zpět (jeho plnění bylo obtížně vymahatelné a byt se všemi užívacími právy by se stal součástí dědického řízení). Následně poukázal na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 66/97 a odvolacímu soudu vytkl, že nereflektoval ustanovení §51, §579 odst. 2 a §575 odst. 1 občanského zákoníku. Ohradil se též proti tomu, že v meritorních rozhodnutích soudů nižších stupňů není precizované právní odůvodnění uložených trestních sankcí. Jmenovitě odvolacímu soudu pak vytkl, že opomenul zásady trestního řízení in dubio pro reo a in dubis reus est absolvendus. Uzavřel, že nelze aplikovat trestnost tam, kde je občanskou normou chráněno právo konat, jak je tomu v případě předmětné dohody.
Dále obviněný uvedl, že trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry je podmíněno souhlasem poškozeného. Akcentoval, že v předmětné věci není poškozený, jen zesnulý (osoba totiž smrtí trvale ztrácí veškerá práva a povinnosti osobní povahy, a tedy zesnulý nemůže být ex lege nijak poškozený), resp. že státní zástupce a soudy nesprávně označují zesnulého za poškozeného a nepřípustně se za něho vyjadřují. Prohlásil, že ačkoliv orgán činný v trestním řízení obdržel od dědiců zesnulého trestní oznámení o jeho možné zpronevěře, na jeho podkladě nebylo možno zahájit trestní řízení pro důkaz písemné dohody se zesnulým, z níž vyplývá důvod a zároveň možnost a dovolenost takto konat. V této souvislosti připomněl, že podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán. S poukazem na skutečnost, že v rozhodnutích soudů dříve ve věci činných jsou označeni zmatečně „poškozenými“ pozůstalí dědicové, se pozastavil nad tím, zda právě toto vadné označení pozůstalých nedalo základ obsáhlé zmatečnosti vedoucí k zahájení trestního řízení při porušení zákona. Dodal, že pod trestný čin zpronevěry nelze bez právní vady podřadit tvrzení pozůstalých „o poškození zesnulého“, pokud tak neučinil za svého života zesnulý osobně. Podle trestního zákona nejsou poškozeni ti, kdo napadený obnos nevlastnili, tj. jejich majetek nebyl zmenšen, resp. o možném dědictví neměli tušení, neboť zůstavitele ani neznali. Vyslovil názor, že jeho jednání s výslovným právem postupovat podle dohody uzavřené podle občanského zákoníku je významně chráněno ustanovením §3 občanského zákoníku, Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod, trestní zákon nevyjímaje.
Obviněný rovněž poznamenal, že z aktivované dohody sepsané na přání klienta (poté náhle zesnulého) nemůže být poškozeným ani tento zesnulý, ani pozdější dědic. S odkazem na právo na spravedlivý soudní proces se ohradil proti závěru odvolacího soudu v tom smyslu, že jeho jednání je nepochybně velmi závažnou trestnou činností, když zneužil důvěry člověka, který byl jeho klientem. Takové tvrzení podle něho nemůže za objektivního právního posouzení obstát, neboť jeho přítel a klient mohl ve svém zvoleném bytě, na základě svého výslovného přání zdarma a trvale bydlet a naopak on (obviněný) měl pravidelně jeho veškeré měsíční výdaje spojené s jeho bydlením po celý čas jeho dalšího života hradit.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. l tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 9 To 243/2013, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze věc k novému projednání a rozhodnutí.
Na tomto místě je třeba zmínit, že obviněný ještě prostřednictvím obhájce Mgr. Richarda Němce učinil podání ze dne 3. 11. 2013 rovněž označené jako dovolání, k němuž ovšem následně písemně sdělil, že se tak stalo z důvodu neinformovanosti a že je bere zpět. V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný je oprávněn doplňovat (v mezích ustanovení §265f tr. ř.) své dovolání, a to i prostřednictvím dalších obhájců. Taková doplnění ovšem nemají charakter samostatného (dalšího) dovolání, a tudíž obviněný není oprávněn je vzít ve smyslu §265g odst. 1 tr. ř. zpět, neboť zpětvzetí se může týkat jen opravného prostředku jako celku. Současně ale obviněnému nelze upřít možnost, obdobně jako doplnit svoji dovolací argumentaci, ji podle své úvahy redukovat. Výše zmíněné podání obviněného označené jako zpětvzetí je tedy nutno vyložit jako jeho projev vůle v tom smyslu, aby k námitkám vtěleným do podání ze dne 3. 11. 2013, učiněném prostřednictvím obhájce Mgr. Richarda Němce, nebylo v dovolacím řízení přihlíženo. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud tento projev vůle respektoval.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve konstatoval, že vzhledem k podání obviněného nadepsanému jako zpětvzetí nelze k tvrzením, vysloveným v jeho podání ze dne 3. 11. 2013, učiněném prostřednictvím obhájce Mgr. Richarda Němce, přihlížet. Následně uvedl, že obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je naplněn, jestliže bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Podle zákona je trestní stíhání nepřípustné, je-li především naplněna některá z taxativně stanovených okolností podle §11 odst. 1 nebo §11a tr. ř. Obviněný se přitom domnívá, že došlo k naplnění okolnosti uvedené v §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť trestní stíhání je podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán. Státní zástupce upozornil, že podle §163 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2009, trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.), bylo možné zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Primárním poškozeným byl ve věci zesnulý J. P. , neboť obviněný jednal za jeho života ve vztahu k jeho věci (finančním prostředkům). Zejména v rámci popisů skutkového děje, vyjadřujícím průběh celého jednání v časovém okamžiku, kdy bylo spácháno, tedy J. P. může být jako poškozený označen. Vzhledem k tomu, že však zemřel, v průběhu řízení již jako poškozený ve smyslu §43 a násl. tr. ř. vystupovat nemohl, a do jeho postavení nastoupili dědicové, jimž byla způsobena majetková škoda, neboť obviněný svým jednáním zmenšil objem dědictví, které jim mělo připadnout. V době zahájení trestního stíhání, kdy je rozhodná existence případného výše zmíněného vztahu ve smyslu §163 odst. 1 tr. ř., tedy takový postup vůči obviněnému souhlasu poškozených – dědiců – nepodléhal, neboť obviněný ve vztahu k nim nebyl osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď. To potom současně značí, že řízení nemohlo být nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., tudíž ani nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 nebo §11a tr. ř. se zásadně neodvíjí od nedostatečnosti důkazní situace, neboť takový důvod zde zařazen není.
Státní zástupce dále seznal, že podstatou další dovolací argumentace obviněného je buď zpochybnění skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci, což jsou námitky, které v zásadě nelze opřít o žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů, anebo zpochybnění vyslovené právní kvalifikace, což je možné podřadit pouze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž však obviněný neuplatnil. Nadto vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na dovozená skutková zjištění (zejména s přihlédnutím k dalšímu nakládání s bytem ze strany obviněného a jeho syna ještě za života J. P. ) bylo právní posouzení jednání obviněného učiněno správně a bez vad.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce shledal podané dovolání zjevně neopodstatněným a navrhl je v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 9 To 243/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1, 4 nebo §11a tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Namítl-li obviněný, že v jeho případě bylo trestní stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. nepřípustné, pak takovou námitku je možno pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. ryze formálně podřadit.
Podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
Z ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. (resp. nyní podle §206 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.), lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného.
Podle §100 odst. 2 tr. ř. je svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
V návaznosti na tyto skutečnosti Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry je podmíněno souhlasem poškozeného nikoli ve všech případech, nýbrž toliko v těch případech, kdy je vedeno proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď podle citovaného ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. Dále je nezbytné zdůraznit, že obviněný nikdy nebyl ve vztahu k zesnulému poškozenému J. P. (který byl dotčen na svém majetku trestným činem spáchaným obviněným, takže z hlediska trestně právního lze hovořit o poškozeném) osobou, vůči níž by měl jmenovaný jako svědek právo odepřít výpověď (nutno podotknout, že sám obviněný v této souvislosti zmiňuje toliko blíže nespecifikovanou skutečnost, že poškozený J. P. byl jeho přítelem). Pro úplnost lze doplnit, že udělení souhlasu k trestnímu stíhání podle §163 odst. 1 tr. ř. je právem vážícím se pouze na osobu poškozeného a nemůže dědictvím přecházet na jeho dědice (viz rozhodnutí č. 54/1998 Sb. rozh. tr.). Neexistovaly tedy okolnosti, jež by zakládaly podmínky a důvody pro to, aby se orgány činné v trestním řízení zabývaly otázkou přípustnosti trestního stíhání se zřetelem k ustanovení §163 tr. ř. V daném případě nebylo (a ani nemohlo být) trestní stíhání obviněného z hlediska citovaného zákonného ustanovení v kontextu ustanovení §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. nepřípustné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tak nebyl dovolacími námitkami obviněného materiálně naplněn.
Obviněný dále ve svém mimořádném opravném prostředku soudům dříve ve věci činným vytkl nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména tvrdil, že jednal v souladu s dohodou uzavřenou mezi ním a J. P. a v jeho nejlepším zájmu), přičemž z těchto skutkových (procesních) výhrad vyvozoval nepřípustnost trestního stíhání ve spojení se závěrem o nesprávném právním posouzení skutku. Takové námitky ale pod obviněným uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud v návaznosti na dovolací argumentaci obviněného rovněž připomíná, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck 2013, s. 3148).
Argumentace obviněného v tom smyslu, že nebyla naplněna subjektivní a materiální stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným, však zásadně odpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ten obviněný výslovně neuplatnil). Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud ovšem i v tomto směru shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odstavce 3 písmeno c) citovaného zákonného ustanovení pak naplní pachatel, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Po subjektivní stránce jde v základní skutkové podstatě o úmyslný čin.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2004 47-52 s.).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Stran zavinění ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v §6 písm. a) tr. zák., podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Protože způsobení značné škody nebo jiného zvlášť závažného následku je v konkrétním případě „těžším následkem“, k jeho způsobení postačí zavinění z nedbalosti, poněvadž zákon úmyslné zavinění nevyžaduje.
Podle §5 tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel:
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Zavinění přitom musí vždy zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz č. 20/1981 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných zřetelně plyne úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obviněný konal tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vědomě, cíleně a záměrně právě proto, aby si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena (finanční prostředky J. P. ), přičemž měl současně zcela reálnou představu o rozsahu majetkové újmy, kterou svým protiprávním jednáním poškozenému způsobil.
K námitce obviněného vytýkající absenci materiální stránky trestného činu lze v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný , trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 1 Tzn 2/96). Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak, vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěného skutku (především s ohledem na výši škody, kterou obviněný trestným činem poškozenému způsobil, jež výrazně překročila spodní hranici kategorie škoda značného rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. a nejzávažnější formu zavinění obviněného – přímý úmysl) je zřejmý podstatně zvýšený stupeň jeho společenské nebezpečnosti zcela odpovídající uvedené kvalifikované skutkové podstatě trestného činu zpronevěry.
Nejvyšší soud uzavírá, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý