ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.188.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 188/2014-84
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 27. března 2014 v senátě složeném z předsedy JUDr. Iva Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého o dovolání, které podal obviněný M. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2013, č. j. 5 To 283/2013-553, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 103 T 60/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2013, č. j. 5 To 283/2013-553, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 11. 7. 2013, č. j. 103 T 60/2011-528.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že
obviněnému
M. S. ,
s e u k l á d á ,
za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 19. 9. 2011, č. j. 103 T 60/2011-303, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2012, č. j. 5 To 103/2012-368, jakož i sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2011, č. j. 12 T 61/2010-119, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2011, č. j. 3 To 408/2011-142,
podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání
7 (sedmi) let.
Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou .
Současně se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2011, č. j. 12 T 61/2010-119, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2011, č. j. 3 To 408/2011-142, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 11. 7. 2013, č. j. 103 T 60/2011-528 , byl obviněnému M. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2011, č. j. 12 T 61/2010-119, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2011, č. j. 3 To 408/2011-142, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2011, č. j. 12 T 61/2010-119, který nabyl právní moci usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2011, č. j. 3 To 408/2011-142, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 9. 2013, č. j. 5 To 283/2013-553, jímž odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jindřišky Szarowské Janouchové dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
S odkazem na ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku upravujícím mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody, zmiňuje, že formální podmínkou pro použití tohoto ustanovení je skutečnost, že pachatel byl v minulosti uznán vinným zvlášť závažným zločinem. Usuzuje, že pokud je splněna formální podmínka, může soud postupovat podle §59 odst. 1 tr. zákoníku, pokud závažnost opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem vysoká, což podle jejího přesvědčení předpokládá, že převyšuje obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažného zločinu do té míry, že ani horní hranice příslušné nezvýšené sazby trestu odnětí svobody stanovená zákonem neodpovídá závažnosti nově spáchaného zvlášť závažného zločinu a nelze jim zajistit dostatečný trestní postih pachatele a rovněž tehdy, je-li ztížená možnost jeho nápravy. Pro uložení trestu odnětí svobody tedy považuje za dostatečnou horní hranici zákonné sazby i bez jejího zvýšení podle §59 tr. zákoníku. Namítá, že pro recidivu a vysokou závažnost jeho jednání svědčí toliko krátkost doby mezi jeho propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody uloženého pro zvlášť závažný zločin (dne 15. 12. 2008) do opětovného spáchání zvlášť závažného zločinu (dne 2. 12. 2010).
V jeho případě sice byla splněna formální podmínka užití §59 tr. zákoníku (tedy dřívější odsouzení pro zvlášť závažný zločin), v kontextu §39 odst. 2 tr. zákoníku je nicméně přesvědčen, že závažnost opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu není vzhledem k recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká, nebyla překročena obvyklá intenzita útoku zvlášť závažného zločinu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, když ani nebylo zjištěno, že by jeho jednání bylo provedeno zvlášť zavrženíhodným způsobem nebo formou zvlášť zavrženíhodné pohnutky anebo výsledkem jeho jednání by byl neodstranitelný nebo těžko odstranitelný následek.
Soudy měly podle mínění obviněného vzít v potaz rovněž jeho věk, který je blízký věku mladistvým. S odkazem na dřívější rozsudek, kterým byl uznán jako mladistvý vinným proviněním loupeže a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru o ztížené možnosti jeho nápravy, aniž by i s ohledem na jeho věk nechal vypracovat znalecký posudek na jeho osobu.
Z důvodů namítnutých shora navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265 l odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil a přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po stručném shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání, usoudil, že námitka stran aplikace §59 odst. 1 tr. zákoníku je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, nelze ji však přisvědčit. Dospěl k závěru, že podmínky ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku byly po formální stránce beze zbytku naplněny, přičemž v této souvislosti odkázal na předcházející několikeré odsouzení obviněného.
Stran aplikace §59 odst. 1 tr. zákoníku uvedl, že se obviněný v minulosti dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže celkem třemi útoky, přičemž po propuštění z výkonu trestního opatření dne 15. 12. 2008 do spáchání projednávané trestné činnosti dne 2. 12. 2010 byl dále třikrát odsouzen pro trestné činy krádeže k trestům odnětí svobody v trvání dvou, pěti a sedmi měsíců, které vykonal. Ve shodě s dřívějším stanoviskem soudů rozvedl, že závažnost projednávaného zvlášť závažného zločinu loupeže je zvyšována jednak způsobem jeho provedení, když oproti předchozí obdobné trestné činnosti, při které obviněný zbraní v podobě nože či makety pistole toliko hrozil, při páchání projednávané trestné činnosti již nůž vůči poškozené užil a způsobil jí řezné rány na ruce.
Není tedy pochyb o naplnění všech podmínek pro užití §59 odst. 1 tr. zákoníku, včetně podmínky poslední. Obviněný zvlášť závažný zločin spáchal vůči osobám, které byly oproti němu v nevýhodě (poškozenými byly ženy, které šly před ním a na něž zaútočil zezadu). Státní zástupce uzavřel, že obviněný zjevně opakuje stejnorodou trestnou činnost a předchozí tresty, které mu byly uloženy, nepřinesly pozitivní účinek. Odmítl rovněž jeho námitku, že uložený trest by měl být mírnější vzhledem k jeho věku, jenž je blízký věku mladistvých, když shledal alarmujícím, že se obviněný i přes takto nízký věk dopustil tak četné trestné činnosti. Uzavřel, že závažnost trestné činnosti obviněného je vysoká a jeho náprava je ztížena. Proto shledal nedůvodnou i námitku obviněného stran nevypracování znaleckého posudku na jeho osobu.
Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v případě namítaného nesprávného právního posouzení skutku v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé (tzv. skutkové větě výroku o vině). V případě tvrzeného jiného nesprávného právního posouzení jsou jimi soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva, které se mohou týkat právě i výroku o vině a jež byly nesprávně vyloženy z hlediska aplikace příslušných ustanovení trestního zákoníku.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný jej s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zaměřil výhradně proti ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že pro jeho použití nebyly splněny zákonem vymezené důvody. Touto námitkou relevantním způsobem deklarovaný dovolací důvod naplnil, neboť „jiným nesprávným hmotně právním posouzení“, je třeba rozumět i případnou nesprávnou aplikaci ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku zakotvujícího podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Protože dovolací soud dospěl k poznatku, že argumentace obsažená v podaném dovolání neodůvodňuje procesní postup spočívající v odmítnutí dovolání, a že je nezbytné přistoupit k přezkoumání napadeného rozhodnutí postupem upraveným v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., nařídil k projednání dovolání obviněného veřejné zasedání. V jeho průběhu setrval obviněný na svém mimořádném opravném prostředku a učinil obsahově shodný návrh na rozhodnutí dovolacího soudu. Rovněž intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství své stanovisko k dovolání obviněného nezměnil, učinil však i alternativní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu spočívající v postupu podle §265j tr. ř.
IV.
Nejvyšší soud po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, učinil zjištění o důvodnosti dovolání.
Jelikož obviněný ve svém dovolání nezpochybňuje splnění prvních dvou formálních podmínek umožňujících aplikaci §59 odst. 1 tr. zákoníku, dle něhož pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena , a jelikož v tomto směru je nezbytné konstatovat, že soudy učiněná zjištění o naplnění podmínek, že dovolatel znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán , jsou správná, soustředil dovolací soud pozornost na otázku, zda aplikaci zmíněného ustanovení soudy v posuzované věci odůvodňuje i závěr, že závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena .
Potřeba takového důsledného přezkoumání plyne již z toho, že smyslem institutu mimořádného zvýšení trestní sazby odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku je přísnější postih delikventů, kteří mají sklon dopouštět se opakovaně zvlášť závažných trestných činů, a jde tak o nástroj trestní politiky, jímž se zákonodárce snaží na straně jedné poskytnout společnosti účinnější ochranu před obzvláště nebezpečnými pachateli se špatnou prognózou a zvýšenou pravděpodobností dalšího páchání závažné trestné činnosti, avšak na straně druhé v důsledku posílením represivní složky i o institut mimořádný, jehož aplikaci podmiňuje zjištění takové v konkrétnosti odůvodněné nezbytnosti v důsledku potřeby restriktivního výkladu zákonných znaků (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, Sb. nálezů a usnesení ÚS, svazek č. 45, nález č. 62, str. 53).
V obecnosti lze k řešené otázce (zákonné podmínce, jejíž existenci zpochybňuje dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem) uvést následující:
Na závažnost opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu se vždy usuzuje s ohledem na povahu chráněného zájmu, způsob provedení činu, následky, jež nastaly, apod. Tato závažnost však musí převyšovat obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažných zločinů do takové míry, aby bylo zřejmé, že ani horní hranice příslušné (nezvýšené) sazby trestu odnětí svobody stanovená zákonem neodpovídá závažnosti nově spáchaného zvlášť závažného zločinu. Současně s tím by měl korespondovat závěr, že dostatečný trestní postih pachatele nelze zajistit bez zvýšení horní hranice trestu. Jako neopomenutelná kritéria, která by měla odůvodňovat vysokou závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť závažného zločinu, jsou v zákoně výslovně uvedena recidiva pachatele a ostatní okolnosti případu.
Z uvedeného plyne, že důvod k aplikaci §59 odst. 1 tr. zákoníku vyvstává v případě, že spáchaný skutek se co do závažnosti výrazněji odchyluje od typických jednání subsumovaných pod skutkovou podstatu některého ze zvlášť závažných zločinů. Současně je rovněž nutné hodnotit vzájemný vztah projednávaného skutku a zvlášť závažného trestného činu, pro nějž byl pachatel potrestán v minulosti, a to v kontextu jeho celého dosavadního života a případné další předchozí trestné činnosti (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, Sb. nálezů a usnesení ÚS, svazek č. 45, nález č. 62, str. 53).
Okolností důležitou pro pozitivní závěr o nezbytnosti přivození důsledků plynoucích z aplikace ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku je i recidiva pachatele. Ta bude odůvodňovat závěr o vysoké závažnosti právě souzeného zvlášť závažného zločinu především v případě poměrně krátké doby, která uplynula od výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody, spáchal-li pachatel již v minulosti zvlášť závažný zločin, jehož závažnost byla velmi vysoká nebo vysoká, byl-li předchozím odsuzujícím rozhodnutím uložen pachateli citelnější (delší) nepodmíněný trest odnětí svobody, spáchal-li pachatel další zvlášť závažný zločin dokonce ve zkušební době po podmíněném propuštění z výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody, spáchal-li pachatel po předchozím potrestání více zvlášť závažných zločinů v souběhu, za které je nyní souzen, atd. Stejně tak je podstatná i osoba pachatele jako objektu působení ukládaného trestu se zřetelem k celkovým možnostem nápravy. Budou o ní svědčit obdobné skutečnosti, jaké ovlivňují význam jeho recidivy, zejména pak to, jakými druhy trestů, v jakém počtu a v jaké výměře se už na pachatele v minulosti působilo, jak se choval ve výkonu dřívějšího trestu odnětí svobody včetně toho, jakému programu zacházení se zde podrobil a s jakým výsledkem, jak dodržoval stanovený režim ve věznici a plnil další povinnosti, atd. V tomto směru tedy bude mít význam i zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné zločiny či za jiné trestné činy, za kolik takových činů to bylo, za kolik zvlášť závažných zločinů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležitým podkladem k posouzení ztížené možnosti nápravy pachatele může být i komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobního profilu, charakterových a psychických vlastností, věku atd. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 12/1963 Sb. rozh. tr.).
Zvýšení horní hranice příslušné zákonné sazby trestu odnětí svobody a uložení trestu odnětí svobody v horní polovině takto zvýšené trestní sazby není podle §59 odst. 1 tr. zákoníku (soud „může“) ani za splnění všech zákonných podmínek obligatorní. I při splnění všech formálních zákonem stanovených podmínek se proto může ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku nepoužít, zejména když při komplexním vyhodnocení všech okolností rozhodných z hlediska soudní individualizace trestního postihu pachatele soud dospěje k závěru, že zákonu odpovídající je uložení trestu ve výměře nepřesahující zákonem stanovenou horní hranici základní trestní sazby předmětného zvlášť závažného zločinu. K uložení trestu za podmínek §59 odst. 1 tr. zákoníku u osoby, která znovu spáchala zvlášť závažný zločin, soud proto nemusí přistoupit zejména v těchto případech, když postačí uložení trestu odnětí svobody na samé horní hranici jeho nezvýšené sazby, které zcela vystihuje závažnost a škodlivost projednávaného činu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 33/2012). K aplikaci ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku je proto třeba přistupovat i s přihlédnutím k tomu, co stran aplikace §42 odst. 1 tr. zákona, u něhož takový prostor ohledně uvážení nezbytnosti zvýšení trestní sazby vytvořen nebyl, vyložil ve svém nálezu Ústavní soud, když dospěl k závěru, že „v případech, kde opakované páchání trestných činů nezvyšuje podstatně závažnost trestného činu, nelze nalézt racionální důvod, proč by opakované trestné jednání mělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou; v takových případech postačuje ke splnění účelu trestního zákona výměra trestu v rámci „normální“ (tj. o třetinu nezvýšené) trestní sazby“ (nález ze dne 13. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, uveřejněn pod č. 72, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Z takto vyložených hledisek k otázce trestního postihu obviněného důsledně nepřistoupil soud nalézací, neboť v návaznosti na skutková zjištění učiněná stran odsouzení dovolatele (st. 7-8) uvedl ve svém odůvodnění v podstatě pouze to, že na rozdíl od svého prvního rozsudku obviněnému „předchozí odsouzení pro totožnou trestnou činnost již znovu nepřičetl k tíži toliko podle §42 písm. b) trestního zákoníku, ale vzhledem ke stoupající intenzitě útoků a jejich opakování užil aplikace §59 odst. 1 trestního zákoníku“, přičemž s poukazem na okolnosti mající z tohoto pohledu rozhodování význam (povahy a závažnosti trestného činu z hlediska chráněného zájmu, atd.), ovšem v konkrétnosti nerozvedené stran jejich naplnění, uzavřel, že „účelu trestu bude ... dosaženo uložením trestu nepodmíněného, souhrnného vyměřeného z trestní sazby činu nejpřísněji trestného, ale vzhledem k věku obžalovaném ještě při její samotné spodní hranici určené §59 odst. 1 trestního zákoníku“.
Odvolací soud v reakci na řádný opravný prostředek obviněného argumentaci soudu prvního stupně podstatným způsobem rozvinul, když (str. 3-4) na podkladě výčtu předchozích odsouzení obviněného učinil poznatek, že obviněný „se v minulosti dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže celkem třemi útoky, a to jak za užití násilí, tak i pod pohrůžkami užití zbraně v podobě nože a makety pistole. Po propuštění z výkonu trestního opatření odnětí svobody uloženého pro tyto zvlášť závažné zločiny dne 15. 12. 2008 do spáchání projednávané trestné činnosti dne 2. 12. 2010 byl … třikrát odsouzen pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., resp. §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. k trestům odnětí svobody v trvání dvou, pěti a sedmi měsíců, které vykonal. Závažnost projednávaného zvlášť závažného zločinu loupeže je zvyšována způsobem jeho provedení, kdy oproti předchozí obdobné činnosti, při které hrozil zbraní v podobě nože či makety pistole, tak při jejím spáchání nůž užil vůči poškozené, které způsobil řezné rány na ruce. Rovněž nebylo možno pominout, že i v případě jednání v bodě 2) měl obžalovaný připraven k užití vystřelovací nůž vůči poškozené pro případ, že by se mu nepodařilo jí vytrhnout kabelku. Krátkost doby mezi propuštěním z výkonu z trestu odnětí svobody uloženého pro zvlášť závažný zločin (dne 15. 12. 2008) do opětovného spáchání zvlášť závažného zločinu (dne 2. 12. 2010), jehož závažnost vzhledem k použití nože a způsobení poranění poškozené touto zbraní je vysoká, během které se dopouštěl další majetkové trestné činnosti, přičemž dva ze tří uložených trestů do spáchání projednávané trestné činnosti vykonal, vedly i odvolací soud k závěru, že možnost nápravy obžalovaného M. S. je do budoucna velmi ztížena.“ S přihlédnutím k uvedenému trestu v trvání devíti let vyhodnotil odvolací soud jako zcela přiměřený.
Zdánlivě zcela vyčerpávajícímu zhodnocení obsaženému v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze vytknout to, že ani v jeho argumentaci nelze zcela jednoznačně nalézt transparentně vyložený závěr, že závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu popsaného v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 2011 pod bodem 1) výroku o vině převyšuje obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažných zločinů do té míry, aby bylo zřejmé, že ani horní hranice příslušné (nezvýšené) sazby trestu odnětí svobody stanovená zákonem (v trvání deseti let) neodpovídá závažnosti nově spáchaného zvlášť závažného zločinu a že nelze zajistit dostatečný postih pachatele bez jejího zvýšení (a to s přihlédnutím k recidivě a ostatním okolnostem případu).
Obviněný se zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku podle skutkových zjištění obsažených v rozsudku Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 19. 9. 2011, č. j. 103 T 60/2011-303, s nimiž se odvolací Krajský soud v Ostravě ztotožnil (viz jeho rozsudek ze dne 11. 4. 2012, č. j. 5 To 103/2012-368), dopustil tím, že
společně s již odsouzeným R. F.
1. dne 2. 12. 2010 v přesně nezjištěné době kolem 13:00 hodin v H. – M., okres K., na ul. 1. l. v blízkosti prodejny C. T. po předchozí vzájemné domluvě se záměrem i silou získat vhodné věci předal R. F. M. S. vystřelovací nůž s délkou čepele 10 cm a vyzval jej k přepadení J. P., která šla bezprostředně před nimi a která měla křižmo přes rameno a hrudník pověšenou černou kabelku, následně zezadu M. S. přistoupil k J. P. a této se pokusil za pomoci nože vytrhnout kabelku s takovou razancí, až J. P. málem upadla na zem, přičemž J. P. přes bundu, svetr a tričko pořezal na zadní straně lokte levé ruky, a poté, co se tato otočila směrem k M. S. a vytrhla mu kabelku z ruky, M. S. ji s nožem v ruce začal vulgárně nadávat, že je „kurva“, že mu nechce dát kabelku a ať kabelku pustí, a následně k J. P. přistoupil R. F., který stál vedle M. S., a oba společně z místa činu utekli, přičemž tímto jednáním způsobili J. P. zranění v podobě řezné rány na zadní straně lokte levé ruky o délce 3 cm, která si vyžádala pracovní neschopnost a dobu léčení do 27. 12. 2010,
2. dne 2. 12. 2010 v přesně nezjištěné době kolem 13:15 hodin v H. – M., okres K., na N. t.poblíž domu č. p. ... po předchozí vzájemné domluvě se záměrem získat vhodné věci předal R. F. M. S. vystřelovací nůž s vědomím, že tento bude použit k odřezání uší kabelky, a bezprostředně poté M. S. vytrhl z ruky V. P. černou koženkovou kabelku, která obsahovala mobilní telefon zn. Nokia 3210, výrobního čísla ..., se SIM kartou s účastnickým tel. číslem ..., skládací deštník, koženou peněženku s finanční částkou ve výši 400,- Kč, dva průkazy Revírní bratrské pokladny – zdravotní pojišťovny, občanský průkaz na jméno V. P., čipovou kartu MHD, platební kartu Raiffeisenbank, a. s., zn. Maestro vedenou na jméno V. P., svazek klíčů, a tomuto jednání z bezprostřední blízkosti přihlížel R. F., se kterým se M. S. o odcizené věci rozdělil, čímž V. P. způsobili škodu na odcizených věcech minimálně ve výši 850,- Kč,
a tohoto jednání se M. S. dopustil i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 10 T 120/2009 ze dne 26. 3. 2010 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 To 397/2010 ze dne 16. 7. 2010 odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, který vykonal dne 11. 8. 2011.
Opětovné spáchání zvlášť závažného zločinu je dáno faktem, že se skutku popsaného pod bodem 1) dopustil přesto, že již v minulosti skutky spáchanými dne 4. 6. 2006, 21. 1. 2007 a dne 8. 2. 2007 svým jednáním naplnil znaky trestného činu (provinění) loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudky Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 1 Tm 17/2007, Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 7 Tm 71/2006, a Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 1 Tm 37/2007. Znak potrestání je dán tou skutečností, že trest (trestní opatření) v trvání 22 měsíců , za uvedená provinění uložená, obviněný vykonal dne 15. 12. 2008 , přičemž nedošlo k zahlazení těchto odsouzení. Odvolacím soudem bylo rovněž správně zjištěno, že obviněný před spácháním skutku, který se stal předmětem řízení vedeného v označené věci, vykonal dva tresty odnětí svobody uložené mu za další trestnou činnost, a to v období od 15. 6. do 15. 8. 2009 [odsouzení pro §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 15 T 27/2009] a v období od 5. 1. do 4. 6. 2010 [odsouzení pro §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 10 T 120/2009].
Výkon dalších nepodmíněných trestů obviněným, tj. v trvání sedmi měsíců a deseti měsíců v době od 11. 1. do 11. 8. 2011 a následně do 10. 6. 2012 (odsouzení rozsudky Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 12 T 61/2010 a 7 T 186/2012), resp. v trvání dvaceti měsíců (odsouzení rozsudky téhož soudu sp. zn. 15 T 98/2013 a sp. zn. 7 T 221/2012) následuje až po spáchání předmětného skutku. V případě posledně jmenovaných odsouzení (v RT obviněného uváděných pod č. 13 a 14) jde o postih za spáchání činů, kterých se obviněný dopustil v září a říjnu 2012 (body 3, 4, 6 posledně jmenovaného rozsudku), v prosinci 2012 (bod 1, 7) a v dubnu 2013 (body 8-10).
Uvedená konstatování svědčí o opakovaném páchání převážně majetkové trestné činnosti obviněným, u něhož je z tohoto hlediska třeba konstatovat, že ani přímý výkon trestu odnětí svobody u něj nevede k pozitivnímu ovlivnění jeho jednání. Fakticky spíše toliko represivní složka působení takového trestu a izolace obviněného od společnosti brání obviněnému v dalším páchání trestné činnosti. Poznatek o (zejména výraznějším) pozitivním obratu na straně obviněného ostatně neplyne ani ze současného hodnocení chování obviněného během výkonu nyní vykonávaného trestu. Na straně druhé, pokud je hodnocena vlastní závažnost činů obviněným spáchaných, kvalifikovaných soudy jako trestný čin krádeže, je třeba poukázat na to, že jejich škodlivost (resp. společenskou nebezpečnost ve smyslu tr. zákona, dle něhož byly rovněž posuzovány) nelze pokládat za výraznější, neboť vlastní majetkové škoda obviněným spáchaná je spíše povahy bagatelní a trestnost jednotlivých činů plyne zpravidla z faktu předchozího postihu (tj. znak recidivy či opětovnosti spáchání činu).
Dovolací soud zcela nesdílí hodnocení stupně škodlivosti činu spáchaného obviněným dne 2. 12. 2012 na poškozené J. P. (popsaném v rozsudku pod bodem 1.) jak jej provedly soudy nižších stupňů, zejména z pohledu tvrzení, že v tomto případě dochází k navýšení (z pohledu následné aplikace §59 odst. 1 tr. zákoníku patrně podstatnému navýšení) závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu loupeže „způsobem jeho provedení, kdy oproti předchozí obdobné trestné činnosti, při které hrozil zbraní v podobě nože či makety pistole, tak při jejím spáchání užil nůž vůči poškozené, které způsobil řezné rány na ruce“. Aniž by dovolací soud bagatelizoval fakt, že ke zranění poškozené v důsledku provedení činu obviněným vyzbrojeným nožem došlo, musí poukázat na skutečnost, že konkrétní způsob přivození tohoto zranění (vlastní mechanismus) není v napadených, resp. v jim obsahově předcházejících rozhodnutích o vině obviněného zjišťován a s ním spojené úvahy o formě zavinění tohoto následku obviněným absentují. Časová návaznost se skutkem popsaným pod bodem 2) pak spíše nasvědčuje tomu, že primárním záměrem obviněného bylo zmocnit se tašky poškozené způsobem jejího neočekávaného odnětí (užitím nože – „… za pomoci nože vytrhnout kabelku…“ ). Právě razance tohoto poškozenou neočekávaného útoku obviněného, resp. jeho úvodní fáze („.. až J. P. málem upadla na zem…“ ) odůvodnila kvalifikaci činu v podobě upravené ustanovením §173 odst. 1 tr. zákoníku (a odůvodnila jeho odlišení od činu méně závažného). Skutková zjištění soudů nevyjadřují, že by nůž byl obviněným záměrně užit vůči tělesné integritě poškozené (což by - v případě takového kladeného závěru - vývody odvolacího soudu plně odůvodnilo). Zranění, které poškozená utrpěla je tak třeba pojímat jako následek/účinek obviněným primárně nezamýšlený. Jeho existence sice musí být zohledněna jako skutečnost svědčící v neprospěch obviněného, na stranu druhou však (a to právě i s přihlédnutím k dalším zjištěním stran projevů obviněného při činu) mu není nezbytné přisuzovat takový význam, jaký mu byl přiznán napadenými rozhodnutími. Další skutková zjištění učiněná i s přihlédnutím k popisu činu poškozenou (omezení se na vulgární projevy, po kterých oba aktéři činu – obvinění místo činu opustili) totiž nesvědčí o přítomnosti faktorů, které by navyšovaly stupeň závažnosti a tím škodlivosti spáchaného činu do úrovně, která by spolu s dalšími soudy hodnocenými skutečnostmi projevujícími se v závěru, že „možnost nápravy obžalovaného je do budoucna velmi ztížena“, svědčila o nezbytnosti aplikace §59 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o naplnění znaku možnost nápravy pachatele je ztížena (učiněný odvolacím soudem - tato je dle něj v případě dovolatele „velmi ztížena“ ), je nezbytné odvíjet i od poznatků založených na neefektivnosti působení dříve uložených trestů (zejména pak citelných svojí výměrou), což v případě posuzovaném naráží na poznatek, že na obviněného, a to jako mladého jedince, bylo v tomto směru před spácháním posuzovaného skutku působeno trestem ještě spíše kratšího trvání. V daném směru lze poukázat na fakt, že před spácháním posuzovaného zvlášť závažného zločinu byla osobní svoboda obviněného výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody omezena v celkové délce 29 měsíců, když vlastní postih za předchozí zvlášť závažný zločin byl v trvání 22 měsíců. Byť i výkon takového trestu s ohledem na věk obviněného může být považován za důraznější druh trestního postihu a byť přímý výkon tohoto trestu odnětí svobody k žádoucímu pozitivnímu obratu v chování obviněného nevedl, neznamenají tyto skutečnosti, že je prokázáno naplnění shora zmíněného zákonného znaku. S jistým ztížením možností nápravy pachatele totiž zákon počítá (i když neužívá tohoto termínu) i v jiných případech ukládání trestu, což lze dokladovat u ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku ( … uložení jiného trestu nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život ). Z toho je možno dovozovat, že v případě upraveném §59 odst. 1 tr. zákoníku se musí jednat již o vyšší stupeň narušenosti pachatele, který svědčí závěru o nutnosti jeho zvýšeného trestního postihu. Jinak řečeno, negativní poznatky pojící se s osobou obviněného ve svém komplexu podle dovolacího soudu nevedou k závěru, že by cílů spojovaných s výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody pachatelem trestného činu nemohlo být v případě obviněného dosaženo již jeho uložením v rámci trestní sazby stanovené na zločin, jímž byl uznán vinným. Takový závěr stran nedostatečnosti trestní sazby, resp. její horní hranice, ostatně explicitně nevyjádřil ve svém rozhodnutí ani soud odvolací.
Dovolací soud proto shledal naplněnost dovolacího důvodu uplatněného obviněným v jeho mimořádném opravném prostředku. Podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2013, č. j. 5 To 283/2013-553, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 11. 7. 2013, č. j. 103 T 60/2011-528, a podle §265k odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 1 tr. ř. pak se nově rozhoduje tak, že obviněnému za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 19. 9. 2011, č. j. 103 T 60/2011-303, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2012, č. j. 5 To 103/2012-368, jakož i sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2011, č. j. 12 T 61/2010-119, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2011, č. j. 3 To 408/2011-142, uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let. Při jeho výměře dovolací soud přihlédl i k těm poznatkům, které k osobě obviněného nabyl z dokazování, jež bylo v rámci veřejného zasedání o dovolání provedeno. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2011, č. j. 12 T 61/2010-119, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2011, č. j. 3 To 408/2011-142, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil