ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.283.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 283/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2014 o dovolání, které podala obviněná E. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 67 To 340/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 75/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 6 T 75/2012 , byla obviněná E. S. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
1)
v přesně nezjištěných dnech v říjnu 2010 a dne 13. 12. 2010 v úmyslu získat peněžní prostředky, pod záminkou údajné nutné úhrady vzniklého manka v provozovně, vylákala postupně v místě svého zaměstnání, v restauraci D., v P., ul. V., od svého kolegy, poškozeného J. A., částky ve výši 10.000 Kč, 6.000 Kč a dne 13. 12. 2010 pak částku 13.500 Kč, přičemž částky ve výši 10.000 Kč a 6.000 Kč se zavázala bezprostředně uhradit z výplaty, tj. do čtrnácti dnů, maximálně tří týdnů, částku 13.500 Kč se zavázala jednostranně splatit do 16. 12. 2010, a to i přes to, že již v okamžiku půjček si byla vědoma toho, že s ohledem na množství svých finančních závazků nebude schopná částky v dohodnuté době vrátit, kdy s výjimkou jediné splátky ve výši 3.000 Kč poškozenému skutečně ničeho neuhradila, a později dokonce začala zapůjčení jakýchkoli finančních prostředků popírat, čímž uvedla poškozeného J. A. v omyl a způsobila mu celkovou škodu ve výši 26.500 Kč,
2)
v přesně nezjištěných dnech v měsíci listopadu 2010 v úmyslu získat peněžní prostředky nejprve pod záminkou údajné nutné úhrady manka na provozovně vylákala postupně v místě svého zaměstnání, tj. v restauraci D. v P., ul. V., popř. prostřednictvím telefonního rozhovoru postupně od poškozeného P. N. částky 5.000 Kč, 4.000 Kč, 11.000 Kč a ve dnech 21. 11. 2010 a 24. 11. 2010 pak částky 15.000 Kč a 15.000 Kč, celkem tedy 50.000 Kč, přičemž s výjimkou částky 4.000 Kč, kterou za něj k jeho žádosti v restauraci D. obžalované předávala jeho sestra, sv. H. N., shora uvedené částky vždy předal v hotovosti obžalované v prostorách restaurace D., přičemž obžalovaná nejprve přislíbila, že částky 5.000 Kč, 4.000 Kč mu vrátí z nejbližší, tedy listopadové výplaty, poté přislíbila vrátit celkovou půjčku ve výši již 50.000 Kč ve splátkách z bankovního účtu, který si založí, k ničemu takovému však ze strany obžalované nedošlo, částku 50.000 Kč pošk. P. N. k jeho škodě do dnešního dne nevrátila, následně začala přijetí půjček i popírat, přičemž nemožnosti vrácení vypůjčených peněžních prostředků si obžalovaná s ohledem na rozsah svých finančních závazků musela být vědoma,
3)
dne 13. 11. 2010, v úmyslu získat peněžní prostředky, pod záminkou údajné nutné úhrady manka na provozovně, které mělo vzniknout tím, že si vzala peníze z pokladny provozovny na zaplacení víza, vylákala v místě svého zaměstnání, v restauraci D., na P., ul. V. od Ing. K. Z., částku ve výši 10.000 Kč, kterou se zavázala uhradit nejpozději do konce roku 2010, přičemž ji poškozený výslovně upozornil, že částky 2.000 Kč a 3.000 Kč potřebuje vrátit na začátku prosince, a to i přes to, že již v okamžiku půjčky si byla vědoma toho, že s ohledem na množství svých finančních závazků nebude schopná částku v dohodnuté době splatit, přičemž do současné doby poškozenému ničeho nevrátila, a později dokonce začala zapůjčení jakýchkoli finančních prostředků popírat, čímž uvedla poškozeného Ing. K. Z., v omyl a způsobila mu celkovou škodu ve výši 10.000 Kč,
4)
v přesně nezjištěných dnech v druhé polovině listopadu a v první polovině prosince 2010 v úmyslu získat peněžní prostředky, pod záminkou údajné úhrady manka na provozovně, vylákala v místě svého zaměstnání, v restauraci D., na P., ul. V., od poškozeného R. N., částky ve výši 6.000 Kč a 10.000 Kč, přičemž částku ve výši 6.000 Kč se zavázala vrátit nejpozději do 14 dnů a částku 10.000 Kč, kterou si sám poškozený R. N. vypůjčil od svědkyně J. V. do konce roku 2010, a to i přes to, že již v okamžiku půjčky si byla vědoma toho, že s ohledem na množství svých finančních závazků nebude schopna částku v dohodnuté době splatit, přičemž do současné doby poškozenému nic nevrátila, a později dokonce začala zapůjčení jakýchkoli finančních prostředků popírat, čímž uvedla poškozeného R. N., v omyl a způsobila mu celkovou škodu ve výši 16.000 Kč,
5)
v přesně nezjištěný den ve druhém týdnu v prosinci 2010, v úmyslu získat peněžní prostředky, pod záminkou údajného nutného vyšetření osobních problémů, vylákala v místě svého zaměstnání, v restauraci D., na P., ul. V., od poškozeného V. S., částku ve výši 5.000 Kč, kterou se zavázala vrátit do vánočních svátků 2010, a to i přes to, že již v okamžiku půjčky si byla vědoma toho, že s ohledem na množství svých finančních závazků nebude schopná částku v dohodnuté době splatit, přičemž do současné doby poškozenému nic nevrátila, čímž uvedla poškozeného V. S. v omyl a způsobila mu celkovou škodu ve výši 5.000 Kč,
přičemž shora popsaným jednáním ad 1) - 5) rozsudku způsobila poškozeným škodu v celkové výši 107.500 Kč.
Obviněná byla za uvedený trestný čin odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo přiměřené omezení, aby ve zkušební době dle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozeným jako náhradu škody, kterou svým činem způsobila, J. A. částku 26.500,- Kč, R. N. částku 14.000,- Kč, P. N. částku 50.000,- Kč, V. S. částku 5.000,- Kč a Ing. K. Z. částku 10.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. A. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 67 To 340/20132, jímž její odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Václavka dovolání , v němž uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť byl zamítnut řádný opravný prostředek, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Odvolacímu soudu vytkla pominutí jejích odvolacích námitek, kterými zpochybňovala naplněnost všech znaků skutkové podstaty přečinu podvodu (zejména subjektivní stránky). Uvedla, že obžaloba nedisponuje žádným důkazem, který by svědčil o jejím úmyslu již v samotném okamžiku půjčky peněžní prostředky nevrátit. Pro takový závěr nesvědčí žádný z provedených důkazů. Její podvodný úmysl soud prvního stupně paušálně dovodil pro všechny skutky a to způsobem povrchním a nedostatečným. Ani z výpovědí poškozených totiž podle jejího přesvědčení nelze dovodit, že by od nich finanční prostředky vylákala jakýmsi „podvodným úmyslem“, jak nesprávně uvádí soud prvního stupně. Z jednotlivých výpovědí též neplyne, že by měla předem připravenou univerzální verzi zdůvodnění potřeby zapůjčení finančních prostředků. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/1, podotkla, že ani sama okolnost zamlčení určité skutečnosti, případně uvedení nepravdivé informace, nemůže sama o sobě naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu.
Obviněná opakovaně namítla, že k naplnění skutkové podstaty podvodu je nezbytné prokázat její úmysl spáchat trestný čin podvodu již na samotném počátku jednání. S ohledem na závěr soudu prvního stupně, který shledal její úmysl rovněž ve vztahu k výši celkových půjček a vědomosti o její celkové povinnosti dlužníka, namítla, že v době zahájení trestního stíhání měla příjem v zaměstnání ve výši 27.000,- Kč a další její příjem byl ze spropitného. Z provedených důkazů tedy neplyne, že by měla s poškozenými jednat o půjčení finanční částky s úmyslem jim tyto peníze nevrátit a dopustit se tak trestného činu podvodu. S odkazem na zásadu materiální pravdy (§2 odst. 5 tr. ř.) a s ní související presumpci neviny zdůraznila, že sama skutečnost, že se soudu její vina jeví jako pravděpodobná, nemůže ještě znamenat podklad pro její odsouzení.
Poukazem na povahu trestního práva (§12 tr. zákoníku) jako ultima ratio shledala ve svém jednání typický soukromoprávní vztah. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 dodala, že trestním právem nelze nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti při ochraně subjektivních majetkových práv a zájmů. Podotkla, že touto námitkou se soud odvolací vůbec nezabýval. Neopatrnost a lehkomyslnost poškozených dovodila z toho, že někteří z věřitelů jí půjčili finanční prostředky opětovně, přičemž si ani nevyžádali žádné potvrzení o vzniku (a trvání) závazku.
Ve vztahu k výroku o náhradě škody soudu prvního stupně vytkla, že údajnou škodu zjistil pouze ze svědeckých výpovědí poškozených. Rovněž ve vztahu k náhradě škody je obviněná přesvědčena o platnosti zásady in dubio pro reo a materiální pravdy.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl dle závazného názoru Nejvyššího soudu. Rovněž vznesla návrh, aby Nejvyšší soud odložil výkon dovoláním napadeného usnesení, jakož i předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, neboť je názoru, že rozhodnutí byla vydána v rozporu s platnými právními předpisy.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po stručném shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněnou podaného dovolání vyjádřil názor, že její argumentace je z větší části opakováním odvolacích námitek, která však nemá skutkovou ani právní relevanci k zpochybnění správnosti a zákonnosti vydaných rozhodnutí. Zejména soud prvního stupně dle něj velmi podrobně rozvedl, jaké skupině provedených důkazů uvěřil a z jakých důvodů a skutečností při svém rozhodování vycházel. Závěry soudů tedy neodporují zásadám formální logiky a volného hodnocení důkazů. K obviněnou tvrzenému opomenutí odvolacího soudu zabývat se jejími námitkami podotkl, že odvolací soud logicky odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, který se těmito námitkami zabýval.
K argumentaci obviněné ohledně škodlivosti činu a subsidiarity trestní represe státní zástupce s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 751/2011 zmínil, že úvaha o nedostatečné škodlivosti činu pro společnost se uplatní jen u případů zcela hraničních, v nichž lze odůvodněně konstatovat, že posuzované jednání nedosáhlo ani dolní hranice společenské škodlivosti činu, tj. tam, kde evidentně neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané skutkové podstaty. Pokud obviněná svým činem naplnila znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, pak nelze dospět k závěru, že takový čin z hlediska závažnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace, zcela výjimečným a hraničním. Současně nelze jen s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe ani uvažovat o posouzení takového jednání podle mírnější právní kvalifikace téže skutkové podstaty.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., případně písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Vzhledem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
Přestože obviněná ve svém dovolání proklamuje, že se nedomáhá toho, aby dovolací soud při rozhodování o jejím mimořádném opravném prostředku působil jako tzv. třetí instance, a rovněž tvrdí, že nenapadá hodnocení důkazů, nevytýká ve skutečnosti napadeným rozhodnutím nesprávné hmotně právní posouzení při akceptaci jejich skutkových závěrů, neboť v souvislosti s tvrzením o nenaplnění skutkové podstaty přečinu podvodu namítá, že „neobstojí… tvrzení soudu o tom, že obviněná uváděla evidentně poškozeným nepravdivé údaje, které lze spatřovat zejména v tom, že se dohodla s poškozenými o tom, že jim peníze vrátí a následně tak neučinila, přičemž tak ani od počátku nechtěla, jestliže soud pro takovou svou domněnku nemá dostatečnou oporu v provedených důkazech a logickém odůvodnění“. Touto námitkou obviněná zjevně rovinu hmotně právního posouzení skutku přesahuje, neboť namítá samotný skutkový základ věci.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud zcela v dostatečném rozsahu vyložil, na základě jakých důkazů a jakého jejich zhodnocení (str. 8-9) dospěl ke svým skutkovým zjištěním. Je z něj patrno i to, že se zaobíral obhajobou obviněné a jak reagoval na její námitky (str. 9). Právě tato skutečnost umožnila soudu odvolacímu reagovat na odvolací námitky obviněné poněkud kusým způsobem. Uvedené konstatování však nevede k závěru, že by rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zatíženo vadou, kterou mu dovolatelka vytýká (tj. nesprávným právním posouzením skutku, jímž byla uznána vinnou).
Trestní proces je realizován v zákonem upravených stadiích, jejichž účel je vymezen zákonnou úpravou. Z hlediska otázky zjišťování skutkového stavu věci je rozhodující role svěřena soudu prvního stupně, u něhož probíhá těžiště dokazování. Tomuto soudu, jako orgánu činnému v trestním řízení, který důkazy provádí, je svěřeno oprávnění důkazy způsobem upraveným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit a vyvodit z nich skutková zjištění v rozsahu upraveném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Splní-li tyto požadavky, nelze do jeho skutkových zjištění zasahovat, a to ani cestou uplatnění mimořádných opravných prostředků. I Nejvyšší soud je v takovém případě vázán vymezením skutku obsaženým ve výroku o vině (případně skutkově rozvedeným v odůvodnění rozhodnutí), a to s výjimkou případů, kdy napadené rozhodnutí je zatíženo vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými, potažmo právními závěry. Takový očividný nesoulad mezi obsahem důkazů a závěry skutkovými však neuplatňuje ve svém dovolání ani obviněná, která zpochybňuje úmyslnou formu svého zavinění a nezohlednění názoru, který Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 486/2010.
K prvně uvedené výhradě je třeba poznamenat, že je uplatňována primárně skrze zpochybnění skutkového zjištění soudu, resp. vlastní interpretací skutkového stavu v alternativě příznivější pro obviněnou, umožňující jí namítat tvrzenou nesprávnost právního posouzení jejího jednání. Tímto způsobem však obviněná učiněná skutková zjištění pomíjí, resp. vyslovuje nesouhlas se skutkovým závěrem nalézacího soudu, který zhodnocením poznatků nabytých z dokazování k aktuální finanční situaci obviněné v době činu dospěl k poznatku, že obviněná nemohla reálně počítat s vrácením peněžních prostředků poskytnutých jí jednotlivými poškozenými v termínech, v nichž jejich navrácení přislíbila. Zhodnocení obsaženému na str. 9 rozsudku soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout. Zcela nepřípadnou (a opět jako výhradu skutkovou) je třeba pojímat námitku obviněné, že s ohledem na její příjem oficiální a další ve formě spropitného nemůže být částka 107.500,- Kč považována za tak vysokou, aby odůvodnila závěr o existenci podvodného úmyslu obviněné. Tato námitka pomíjí skutkové zjištění soudu, že obviněná peněžní prostředky utrácela na automatech, stejně jako to, že způsobila manko, jehož úhrada byla prováděna zastavením vyplácení jejího platu zaměstnavatelem. Pokud nalézací učinil závěr, že poškozené uvedla v omyl předstíráním schopnosti vrátit jí poskytnuté peníze, tj. slibem jejich navrácení v termínech vymezených ve skutkové větě odsuzujícího výroku, ač si byla vědoma, že to je nereálné, pak tento je výsledkem správného zhodnocení provedených důkazů. Je-li pro vyslovení viny pachatele přečinem podvodu dostačující jeho zavinění ve formě úmyslu eventuálního [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], poté popis skutků, jimiž ve formě pokračujícího trestného činu byla obviněná shledána vinnou, společně se skutkovým rozvedením obsaženým v odůvodnění rozsudku, zavinění obviněné dostatečně vyjadřuje.
Nepřípadný je v posuzované věci i poukaz na rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 486/2010, jehož závěry měly být podle dovolatelky vztaženy na její jednání, resp. chování poškozených. Předmětná věc je skutkově podstatně odlišná od věci posouzené v označeném rozhodnutí, jehož závěry zde proto nelze aplikovat. V kontextu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu svazku 1/2004 pod číslem T 648) nutno uzavřít, že možnost podvedené osoby, aby sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání (provedení majetkové dispozice) bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze shledávat ani pokud jde o námitky obviněné brojící proti výroku o náhradě škody. Obviněná v nich totiž nevytýká nesprávnost tohoto výroku z hlediska vady hmotně právní povahy (tj. ve smyslu vadné aplikace ustanovení upravujících odpovědnost za škodu), nýbrž opět výlučně z pozic námitek skutkových, resp. procesních (nesouhlas s tím, že závěr o výši škody způsobené jednotlivým poškozeným soud učinil jen na podkladě svědeckých výpovědí) brojí proti závěru o výši škody. Není-li možno zpochybňovat skutkové závěry učiněné ohledně výše škody obsažené ve výroku o vině (viz výše), pak tím spíše není možno zpochybňovat procesní postup soudu spočívající v tom, že rozhodl o povinnosti obviněné k její úhradě ve výši, které odpovídá těmto zjištěním, nebyla-li dosud poškozeným obviněnou uhrazena. Povinnost k vydání takového výroku, byl-li nárok ze strany poškozeného řádně a včas uplatněn, plyne pro soud z ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., dle něhož byla k náhradě škody zavázána.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr ř. lze shrnout, že namítá-li na jeho podkladě dovolatelka nesprávnost napadeného rozhodnutí, pak je třeba konstatovat, že tak činí námitkami skutkové či procesní povahy, které nenaplňují jí deklarovaný dovolací důvod a zásadně nemohou založit přezkumnou činnost Nejvyššího soudu ve vztahu k napadenému rozhodnutí, resp. jemu předcházejícímu rozsudku.
Plyne-li z dosud uvedeného, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl obviněnou uplatněn důvodně a že tudíž rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo zatíženo mu takto vytýkanou vadou, pak je zjevné, že nemůže být naplněn ani druhý obviněnou deklarovaný dovolací důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Protože se obviněná svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešla a vznesla tak námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jí deklarované (avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jejím dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Zbývá dodat, že pokud obviněná pod bodem VII. svého dovolání navrhla, aby byl odložen výkon dovoláním napadeného a jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně, pak o takovém podnětu nebylo rozhodováno. Předseda senátu soudu prvního stupně návrh podle §265h odst. 3 tr. ř., o němž by byl Nejvyšší soud povinen rozhodnout, neučinil, předseda senátu dovolacího soudu pak ve smyslu §265o odst. 1tr. ř. neshledal důvod k tomu, aby výkon rozhodnutí odložil podle cit. ustanovení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil