ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.86.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 86/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2014 o dovolání, které podal obviněný R. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 3 To 334/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 224/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 3 T 224/2012, byl obviněný R. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době v první polovině září 2010 se v B. ve spolupráci nejméně s J. G., a P. V., aktivně podílel na prodeji osobního motorového vozidla Škoda Superb 1.9 TDI, RZ: …, šedá metalíza, VIN …, poškozenému F. B., formou úvěru, kdy byl srozuměn s tím, že uvedené vozidlo pochází z trestné činnosti, tedy že bylo odcizeno z 25. 3. na 26. 3. 2010 v P. ke škodě společnosti CREDIUM a.s. a následně přihlášeno do evidence motorových vozidel v ČR na základě falešných dokladů a pozměněných identifikačních znaků na uvedeném vozidle, kdy osobně kontaktoval obchodního zástupce úvěrové a leasingové společnosti sAutoleasing a.s., A. S., v jeho kanceláři v B., B. … se žádostí o úvěrování shora uvedeného vozidla Škoda Superb, kdy k tomuto mimo jiné doložil doklady od uvedeného vozidla R. Š., a přitom byl srozuměn s tím, že vozidlo bylo ke dni 1. 7. 2010 odhlášeno na uvedeného fiktivního majitele R. S. bez jeho vědomí na základě jemu odcizených osobních dokladů a v následném období při realizaci úvěrové smlouvy u obchodního zástupce společnosti sAutoleasing, a.s., A. S. v jeho kanceláři dne 20. 9. 2010 předložil padělané podpisy údajného majitele S. na smlouvě o zprostředkování č. …, kupní smlouvě č. … a na výdajovém pokladním dokladu ze dne 20. 9. 2010 na částku 127.000,- Kč (akontace k úvěrové smlouvě), a následně ve dnech 30. 9. 2010 a 1. 10. 2010 převzal od A. S. doplatek úvěru ve dvou splátkách ve výši 200.000,- Kč a 253.000,- Kč v hotovosti na základě padělané plné moci s pozměněným ověřovacím razítkem notáře Mgr. P. B., ověřující fiktivní podpis údajného předchozího majitele R. S., který měl zplnomocnit obžalovaného k převzetí většinového doplatku úvěru, aby předmětné vozidlo Škoda Superb bylo dne 2. 6. 2011 zajištěno policií jako odcizené a následně vydáno České pojišťovně, a.s., jako aktuálnímu majiteli a tímto jednáním způsobil poškozenému F. B. škodu v celkové výši nejméně 453.000,- Kč“ . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil v plné výši škodu, kterou přečiny způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozenému F. B. škodu ve výši 453.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 3 To 334/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve uvedl, že již v průběhu trestního řízení poukazoval na nedostatky v procesním řízení. V souvislosti s tím zmínil, že vypovídal pouze částečně, a to v rámci přípravného řízení, když u hlavního líčení využil práva nevypovídat, přesto je z jeho vyjádření zřejmé, že se svým obviněním nesouhlasil. Policejní vyšetřování podle jeho slov od samého začátku směřovalo k jeho osobě, přičemž bylo vedeno způsobem, kdy veškeré pochybnosti byly odmítnuty a vina byla dovozena na základě pouhého konstatování poškozeného a svědka S., že byl účasten u jednání s nimi a předkládal určité doklady. Vyjádřil přesvědčení, že nebylo prokázáno, že to byl on, kdo měl uvést poškozeného B. v omyl. Podle něho není z dokazování ani patrno, jak se měl dozvědět o tom, že vozidlo pochází z krádeže. Zhodnotil, že v jeho případě nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení požadavků spravedlivého procesu. V rámci nalézacího řízení byly porušeny mnohé základní zásady trestního řízení, konkrétně uvedl zásady zakotvené v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Postup orgánů činných v trestním řízení označil za poměrně zjednodušený. Poznamenal, že napadený rozsudek poskytuje nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudů obou stupňů, stejně jako provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a dále že soudy nižších stupňů celkově nesprávným způsobem vyhodnotily ve věci provedené důkazy, když vycházely toliko z jednostranného náhledu na celý případ a nikoliv z objektivního a logického zhodnocení důkazní situace, a to ve všech souvislostech, a opomněly věnovat maximální pozornost všem důkazním prostředkům. Právní závěry nalézacího soudu jsou podle něho v rozporu, někdy v extrémním rozporu, s obsahem některých provedených důkazů (jejichž část soudy neprávem pominuly). Soudy obou stupňů se nevypořádaly s jeho obhajobou a tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Konstatoval, že nalézací soud sice shledal množství pochybností, ale tyto nakonec nebyly důvodem pro jeho zproštění obžaloby. Při důsledném dodržování principu in dubio pro reo mělo dojít k vyhlášení zprošťujícího rozsudku (nebylo správné uzavřít, že z jeho strany se jednalo o úmyslné jednání). Rozhodnutí soudu o vině se pak odrazilo i v uložení trestu.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a poté ve věci sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. a zprostil ho obžaloby, event. aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a podle §265k odst. 1, 3 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 3 To 334/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí zásadně vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká výlučně nesprávnou realizaci důkazního řízení a jmenovitě soudům pak ještě nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, což podle jeho názoru mělo v konečném důsledku znamenat porušení jeho práva na spravedlivý proces, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišné) skutkové hodnotící závěry (tvrdí, že jeho vina shora popsaným skutkem nebyla prokázána). Pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje přesvědčení o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, resp. existenci někdy i extrémního nesouladu mezi právními závěry nalézacího soudu a obsahem provedených důkazů, nutno uvést, že nevznáší takové konkrétní námitky, ze kterých by existence takového, dokonce i extrémního rozporu měla vyplývat. Lze konstatovat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Jejich rozhodnutí tak nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzené nesprávné realizace důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a údajně vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý