ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.165.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 165/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 12. března 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Ing. P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 4 To 138/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 200/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 12 T 200/2011, byl obviněný Ing. P. K. uznán vinným ad 1, 2) opakovaným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Obviněný se přečinů dopustil tím, že ad 1) v době od 8:00 hodin dne 26. 4. 2011 do 6:00 hodin dne 15. 5. 2011, v k. ú. obce P., okr. B.-v., podkopal a obnažil ze svého pozemku parcelní ........ a č. ........ v k. ú. obce P. základovou konstrukci drátěného plotu, který odděluje výše uvedené pozemky od sousedního pozemku č. ...., v k. ú. obce P., poškozeného vlastníka J. B., kdy podkopáním základové konstrukce v celkové délce 30,2 m, došlo ke zhroucení plotu a zničení základové konstrukce, a způsobil tak poškozenému J. B. škodu poškozením ve výši 19.630,- Kč; ad 2) v době od 5:15 hodin do 10:30 hodin dne 21. 8. 2011, v k. ú. obce P., okr. B.-v., ze svého pozemku č. .... a č. .... v k. ú. obce P., poškodil 3m základové konstrukce u krajního sloupku plotu a 10m plotu z pletiva, který odděluje výše uvedené pozemky od pozemku ....., v k. ú. obce P., poškozeného vlastníka J. B., kterému tak způsobil škodu poškozením ve výši 5.500,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 4 To 138/2013, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť se domnívá, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. Uvedl, že toto tvrzení dokládá svým návrhem na delegaci a žádostí o odročení ze dne 4. 4. 2013 podaným téhož dne ke Krajskému soudu v Brně. V tomto přípise žádal soud o odročení veřejného zasedání. K této žádosti se soud podle obviněného nijak nevyjádřil. V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 9. 4. 2013 krajský soud pouze uvedl, že se obviněný bez omluvy k veřejnému zasedání nedostavil. Obviněný dále uvedl, že se z hlavních líčení rovněž omlouval, nebylo mu však vyhověno a soud jednal v jeho nepřítomnosti. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu II. stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný takto podané dovolání ještě doplnil svým vlastním podáním nazvaným „rozšíření dovolání“. Na tomto místě však musí Nejvyšší soud připomenout, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání, byť takto označené, učiněné samotným obviněným se za dovolání nepovažuje a nevyvolává žádné účinky. Je tomu tak nejen za situace, kdy podání obviněného je učiněno jako doplnění dovolání (tak je tomu v tomto případě) podaného prostřednictvím obhájce (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007 – „Za situace, kdy podání obviněného směřující k doplnění odůvodnění dovolání prostřednictvím obhájce podaného již nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, není s nimi možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jejich obsahu tedy nelze přihlížet.“ ), nýbrž i za situace, kdy řádně podanému dovolání takové podání předchází. K obsahu podání sepsaného samotným obviněným proto Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlížel .
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak nejsou podle něj důvodné. Z kusého dovolání obviněného pouze vyplývá, že v dané věci dne 4. 4. 2013 požádal o odročení. Z takové samotné skutečnosti nelze podle státního zástupce dovozovat „automatickou“ povinnost příslušného soudu žádosti o odročení vyhovět. Povinnost soudu k žádosti obviněného odročit veřejné zasedání lze podle státního zástupce dovodit pouze v případech, kdy je na straně obviněného dán důvod, který mu objektivně bránil v účasti na veřejném zasedání soudu. Takový důvod však obviněný ve své žádosti o odročení nespecifikoval a nelze ho jakkoli dovodit ani z podaného dovolání. Státní zástupce dále uvedl, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání se neřídí tak přísnými pravidly, jako v případě konání hlavního líčení. Obviněný byl o jeho konání toliko vyrozuměn, z čehož lze dovodit, že krajský soud nepovažoval účast obviněného k projednání odvolání za potřebnou. Postupem krajského soudu podle státního zástupce nedošlo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu. Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkou obviněného, že se odvolací soud nevypořádal náležitě s jeho návrhem na delegaci uvedené trestní věci, poukázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž se ztotožnil s názorem zde vysloveným, že uvedený návrh byl v kontextu postupu trestního řízení pouze procesní obstrukcí, s cílem oddálit pravomocné rozhodnutí v jeho trestní věci.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Obviněný v této souvislosti pouze obecně namítl, že se odvolací soud jeho žádostí ze dne 4. 4. 2013, v níž žádal o odročení veřejného zasedání a podával návrh na delegaci, nezabýval. Nejvyšší soud však s uvedeným tvrzením obviněného nesouhlasí, neboť z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že se soud II. stupně uvedenou žádostí podrobně zabýval (str. 2, 3 rozhodnutí soudu II. stupně). Z hlediska obsahu dovolání byla s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 9. 4. 2013 konat veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti. Nejvyšší soud se námitkou obviněného zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání je nutno posuzovat odlišně. Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro jeho účast na hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006). Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik rigorózně vymezeny nejsou.
Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že obviněný byl o konání veřejného zasedání na den 9. 4. 2013 toliko vyrozuměn, vz. č. 7a, a to obálkou typu III., přičemž zásilka byla obviněnému dne 29. 3. 2013 vhozena do domovní schránky (č. l. 295 tr. spisu). Obhájci obviněného bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání doručeno dne 28. 3. 2013 (č. l. 295 tr. spisu).
Podle §234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle §233 odst. 1, věta prvá tr. ř., předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. Nepovažuje-li osobní účast obviněného soud za nutnou, o konání veřejného zasedání jej pouze vyrozumí, jak tomu bylo také v tomto případě. Konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného přitom nebránilo ani ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle kterého lze veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. V daném případě obviněný ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl.
Vzhledem k ústavnímu právu obviněného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikováno pod č. 2/1993 Sb.), je třeba obviněnému umožnit účast u veřejného zasedání také tehdy, kdy na tom sám trvá a výslovně projeví nesouhlas s jeho konáním bez jeho přítomnosti, přičemž svou neúčast na již nařízeném veřejném zasedání včas a řádně omluví důvody, které mu skutečně objektivně brání osobně a plnohodnotně se veřejného zasedání zúčastnit (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02). Ani to se však v případě uvedeného veřejného zasedání nestalo.
Obviněný ve svém přípisu ze dne 4. 4. 2013 (č. l. 296) neuváděl žádné konkrétní důvody, které by mu skutečně objektivně bránily osobně se zúčastnit veřejného zasedání dne 9. 4. 2013. Žádné konkrétní důvody neuvádí ani v podaném dovolání. Krajskému soudu v Brně tak rozhodně nelze vytknout, že by svým postupem odňal obviněnému možnost zúčastnit se veřejného zasedání. Zjištěné skutečnosti jasně ukazují na to, že nepřítomnost obviněného při veřejném zasedání vyplývala výlučně z rozhodnutí samotného obviněného. Veřejnému zasedání byl navíc celou dobu přítomen obhájce obviněného. Tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
Pokud obviněný v této souvislosti obecně uvádí, že se omlouval a žádal o odročení hlavního líčení také před soudem nalézacím a tento mu nevyhověl, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný neuvádí, u kterého z řady termínů konání hlavního líčení konkrétně svou neúčast namítá. Tato skutečnost navíc svědčí pro závěr, že nevyhovění žádosti o odročení veřejného zasedání krajským soudem nebylo pro něj ani překvapivým rozhodnutím, protože jej musel očekávat.
Ustanovení §202 tr. ř. upravuje otázku přítomnosti osob při hlavním líčení jako předpoklad řádného zákonného procesu. Tohoto ustanovení se přiměřeně užije i pro řízení před samosoudcem v případě, že jedná a rozhoduje v hlavním líčení (jak tomu bylo i v tomto případě).
Ustanovení §202 odst. 1 tr. ř. pak vyslovuje striktní zákonný požadavek na stálou přítomnost všech členů senátu (samosoudce), zapisovatele a státního zástupce při hlavním líčení. Přítomnost ostatních osob není povinná. Osoba obviněného je ústřední postavou celého trestního stíhání a jeho přítomnost při hlavním líčení tedy bude pravidlem. Avšak hlavní líčení lze provést výjimečně i bez přítomnosti obviněného, a to jen za současného splnění všech kumulativně stanovených podmínek formálních, jakož i podmínky materiální (věcné), a současně za neexistence překážek stanovených v ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. Hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného za splnění podmínek §202 odst. 2 až 5 tr. ř. lze konat i tehdy, byl-li k němu obviněný předvolán s upozorněním, že jeho účast je nutná.
Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze v nepřítomnosti obžalovaného provést hlavní líčení, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného a přitom jsou splněny další podmínky uvedené v písm. a), b) tohoto ustanovení zákona. Obviněný nenamítá nesplnění podmínek uvedených v §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř.
Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že se v průběhu trestního řízení se konalo hlavní líčení postupně v řadě termínů, kdy v některých případech bylo k žádostem stran (také obviněného) odročováno. Z obsahu spisu je patrné, že obviněný i jeho obhájce byli k hlavnímu líčení vždy řádně obesíláni. Obhájce obviněného se všech konaných hlavních líčení a veřejného zasedání také osobně nebo prostřednictvím zástupce účastnil a hájil tak zájmy obviněného. Obviněný se naopak nezúčastnil ani jediného hlavního líčení, ačkoliv byl k němu vždy řádně a včas předvolán.
Nejvyšší soud považuje za nutné na tomto místě zdůraznit, že být přítomen hlavnímu líčení je právem obviněného nikoli jeho povinností a proto jej k účasti na něm nelze nutit. Vedle splnění všech procesních podmínek pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. ř. pak nelze nic vytknout závěru soudu I. stupně, že věc bylo možno spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Obviněný byl navíc po celou dobu trvání trestního řízení zastoupen obhájcem, který byl přítomen celému hlavnímu líčení a hájil zájmy obviněného. Z výše uvedeného vyplývá zjevná neopodstatněnost námitky obviněného.
Jak již bylo uvedeno, obviněný v dovolání především namítal, že odvolací soud se nezabýval jeho podáním ze dne 4. 4. 2013, jímž podával návrh na delegaci a žádal o odročení veřejného zasedání. Nejvyšší soud s touto námitkou nesouhlasí, neboť z obsahu odůvodnění odvolacího soudu je zcela zřejmé, že uvedený přípis obviněného velice pečlivě hodnotil (str. 2, 3 rozhodnutí soudu II. stupně). Podrobně se zabýval návrhem obviněného na delegaci věci. Vzhledem k celkovému přístupu obviněného k trestnímu řízení zhodnotil uvedené podání obviněného včetně návrhu na delegaci jako obstrukci a účelovou snahu o protahování trestního řízení.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněný v přípravném řízení využil svého práva a k věci nevypovídal, k hlavnímu líčení se nedostavoval a bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Obsahem trestního spisu je řada přípisů (adresovaných soudu vždy před konáním hlavního líčení či veřejného zasedání), ve kterých obviněný popisuje údajné křivdy, jichž se na něm měly dopouštět soudy, jiné orgány činné v trestním řízení, jakož i správní orgány. Obviněný v těchto podáních osočuje konkrétní osoby (většinou soudce, státní zástupce aj.) z podjatosti a spiklenectví vůči jeho osobě. Opakovaně před konáním hlavních líčení navrhuje delegaci své věci jinému soudu a žádá o odročení jednání.
Zde je nutno poukázat na skutečnost, že odvolací soud zrušil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 12 T 200/2011, když shledal, že soud I. stupně nepostupoval v souladu s ustanovením §25 tr. ř. Návrhem obviněného na delegaci se tedy zabýval Nejvyšší soud, který však usnesením ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. 11 Td 64/2012, návrh obviněného zamítl a věc Okresnímu soudu Brno-venkov neodňal, neboť pro delegaci jinému soudu neshledal důležité důvody.
Stejně jako v návrhu obviněného podle §25 tr. ř., jímž se domáhal odnětí věci Okresnímu soudu Brno-venkov (o němž rozhodoval Nejvyšší soud), tak ani v návrhu na delegaci ze dne 4. 4. 2012, který byl předložen odvolacímu soudu (č. l. 296 tr. spisu), obviněný nenamítal žádné konkrétní vazby k odvolacímu soudu, k osobám činným v jeho trestní věci nebo k věci samotné, které by odůvodňovaly nutnost odnětí věci tomuto soudu, toliko opětovně poukazoval na křivdy spáchané údajně soudy na jeho osobě a rodině s tím, že jde o systematickou likvidaci jeho osoby ze strany tamní justiční mafie. Podle shodného obsahu podání, tak obviněný podal návrh na delegaci ze dne 4. 4. 2012 zřejmě účelově, ve snaze o protahování trestního řízení, neboť očekával, že odvolací soud předloží návrh Nejvyššímu soudu k rozhodnutí a veřejné zasedání odročí. Právě s ohledem na totožnost obsahu s návrhem obviněného na delegaci, o němž již Nejvyšší soud rozhodoval a neshledal je důvodným, zcela oprávněně vyhodnotil odvolací soud návrh obviněného ze dne 4. 4. 2013 jako obstrukci a konal veřejné zasedání. Nejvyšší soud považuje závěr odvolacího soudu v tomto směru za správný.
Nejvyšší soud neshledal namítané vady, které by naplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Dovolání obviněného Ing. P. K. proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš