ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1119.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1119/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2014 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*) , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. 5 Tmo 17/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 48/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově, soudu pro mládež (dále „soud prvního stupně“) ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 3 Tm 48/2008, byl obviněný mladistvý „tulipán“ (dále „mladistvý“) uznán vinným proviněním znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a zákona č. 218/2003 Sb., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od 8.00 hod. do 12.00 hod. dne 25. 4. 2007, v budově K-C. v K., K., okres Ch., udeřil rukou na pravou tvář H. B., chytil ji za oblečení, a to za tričko v oblasti hrudi, shodil ji na zem, kdy upadla na záda, a když jej vyzývala, aby šel pryč a kopla jej do nohy, vyzval ji, aby byla zticha, chytil ji za ruce, poté je pustil, vyhrnul jí sukni, roztrhl jí spodní kalhotky tzv. tanga, odhodil je, svlékl se a za situace, kdy poškozená jej odtahovala od sebe nohama, držel jí opět ruce nad hlavou, a přestože poškozená brečela, vykonal s ní soulož.
Za toto provinění byl mladistvý odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 z. s. m. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo mladistvému uloženo ochranné sexuologické léčení ústavní formou.
Krajský soud v Ústí nad Labem, soud pro mládež, jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. 5 Tmo 17/2012, odvolání mladistvého podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal mladistvý prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) a l ) tr. ř. dovolání, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci, že ve věci bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny zákonem stanovené podmínky, a odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, ač byly dány důvody podle §265b odst. 1 písm. g) až l ) tr. ř.
Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mladistvý brojil proti výroku o vině, neboť nesouhlasil s tím, že spáchal provinění znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., protože s ohledem na výsledky provedeného dokazování nebylo bez vážných pochybností prokázáno, že by se žalovaného jednání skutečně dopustil. Poukázal na svou neměnnou obhajobu, v jejímž rámci popíral spáchání činu. Dokazování, které vedlo k závěru soudů o jeho vině, považoval za založené na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, protože soudy vyházely z důkazů, které jeho vinu neprokázaly. Zejména soudu prvního stupně vytknul, že ignoroval důkazy svědčící v jeho prospěch a zaměřil se výlučně na důkazy, které jej usvědčovaly. Poukázal na to, že přestože bylo slyšeno celkem jedenáct svědků, část z nich poškozené nevěřila, a zdůraznil, že Š. R., Mgr. M. D. a L. Ž. vypověděli, že poškozená si „to“ vymyslela. Tyto výpovědi však soudy neakceptovaly a nebraly je do úvahy. Mladistvý vytýkal soudům, že při posuzování věrohodnosti poškozené tato tvrzení neposuzovaly dostatečně objektivně, ale upřednostnily závěry znaleckého posudku PhDr. Ilony Wölfelové, jemuž zejména při posouzení věrohodnosti poškozené přiznaly větší váhu, než by s ohledem na zjištěné skutečnosti bylo žádoucí. K výpovědi poškozené, kterou sám považoval za nevěrohodnou, poukázal na konkrétní rozpory, jež se v její výpovědi v průběhu trestního řízení vyskytly, z nichž dovodil, že soud vzal za prokázané některé skutečnosti, které nepotvrdila ani sama poškozená (např. že ji mladistvý vyzval, aby byla zticha, že volala o pomoc, že ji uhodil, apod.). Za podstatný rozpor ve výpovědi poškozené označil její tvrzení, že na sobě inkriminovaného dne neměla sukni, avšak ve skutkových zjištěních je uveden opak.
Mladistvý brojil vedle nesprávného posouzení věrohodnosti poškozené i proti dalším nesrovnalostem, které shledal především v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Vytýkal, že se soudy nevypořádaly s obsahem lékařské zprávy ze dne 16. 5. 2007, z níž mělo vyplývat, že na pohlavních orgánech poškozené nebyly zjištěny žádné známky násilného pohlavního styku a že poškozená měla pouze téměř zhojenou podlitinu na levé lícní kosti, která stářím odpovídala času, kdy mělo ke skutku dojít. Rozpor shledával i ve vymezení doby spáchání skutku, k němuž podle zmíněné lékařské zprávy mělo dojít dne 23. 4. 2007, avšak podle obžaloby dne 25. 4. 2007, a podle zprávy ze šetření sepsané etopedem výchovného ústavu PhDr. F. S. dne 22. 4. 2007. Zpochybnil také význam svědecké výpovědi vychovatele J. H. coby důkazu, který by měl podporovat výpověď poškozené, ač z jejího obsahu takové okolnosti nevyplývají, když se v ní podává jen to, že poškozená byla v době po údajném činu zakřiknutá, držela se stranou více než jindy a nechtěla s nikým mluvit.
Dovolatel shrnul, že se soudům, které nepostupovaly v souladu s §2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř. ani s ustálenou judikaturou Ústavního soudu České republiky, na niž odkázal, nepodařilo bezpečně uvedené rozpory bez vážných pochybností odstranit a neřídily se za této situace ani zásadou in dubio pro reo. Proto neměl být uznán vinným, ale měl být podle §226 písm. a), příp. písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby. Pokud soudy takto nepostupovaly, porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl 40 odst. 2 Listiny.
K důvodu dovolání podle §265 odst. 1 písm. j) tr. ř. vztahujícímu se k uloženému ochrannému ústavnímu sexuologickému léčení mladistvý namítl ve shodě s výše uvedenými argumenty, že pokud nebyla dostatečně spolehlivě prokázána jeho vina, soudy pochybily v závěru o uložení ochranného léčení, který učinily na podkladě znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, prof. MUDr. Milana Kolomazníka, DrSc., a MUDr. Vladimíra Šupiny, k nimž za jím tvrzených výhrad nemohly přihlížet. Mladistvý též zdůraznil dlouhou dobu, která uplynula od spáchání činu do uložení ochranného léčení. Podle mladistvého k těmto znaleckým posudkům nemělo být pro velký časový odstup mezi spácháním činu a jejich zpracováním (téměř tři roky) přihlíženo, ale měly být zpracovány posudky nové, aktuálně k době rozhodování odvolacího soudu. Namísto toho se však soud druhého stupně spokojil pouze s výslechem znalce MUDr. Vladimíra Šupiny, který uvedl, že by se s ohledem na věk pachatele nemuselo jednat o deviaci, nýbrž o projevy dosud neukončené nápravy psychického vývoje.
V závěru dovolání mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud až do rozhodnutí o dovolání přerušil výkon ochranného sexuologického léčení a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. 5 Tmo 17/2012, i rozsudek Okresního soudu v Chomutově, soudu pro mládež, ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 3 Tm 48/2008, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chomutově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, event. aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř., a sám rozhodl tak, že zprostí dovolatele obžaloby podle §226 písm. a), příp. písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že mladistvý v dovolání vyjádřené námitky uplatňoval od samého počátku trestního řízení a zabývaly se jimi soudy obou stupňů. Soud prvního stupně nepochybil, pokud za základ skutkových zjištění vzal jako věrohodnou výpověď poškozené H. B., která podrobně popsala jednání mladistvého, neboť tato výpověď zcela korespondovala s popisem události, který poškozená učinila ihned po činu a u znalkyně PhDr. Ilony Wölfelové. Její výpověď byla podpořena jak výpovědí PhDr. F. S., tak i objektivními zjištěními znalkyně PhDr. Ilony Wölfelové, která u poškozené neshledala sklon k patologické lhavosti. Státní zástupkyně současně zdůraznila, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolatel domáhá pouze odlišného hodnocení důkazů, než v daném případě provedly soudy obou stupňů, přičemž odvolací soud se obsahově shodnými námitkami mladistvého náležitě a dostatečně podrobně zabýval. Jeho závěry označila za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování a odkázala na ně. K výhradám vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. preferovala především závěry znalců prof. MUDr. Milana Kolomazníka, DrSc. a MUDr. Vladimíra Šupiny, z nichž vyplynulo, že mladistvý v době spáchání činu trpěl a stále trpí poruchou orientace sexuální motivace, tzv. parafylií, vyznačující se sexuální agresivitou se sadistickými rysy, a kteří u mladistvého zjistili Klinefelterův syndrom, což je geneticky podmíněná porucha, a též lehkou mentální retardaci. Uložení ochranného sexuologického léčení ve formě ústavní shledala se zřetelem na všechna z dokazování vyplynulá zjištění za nutné, neboť, jak bylo prokázáno, pobyt mladistvého na svobodě je stále bez patřičné terapeutické intervence potencionálně nebezpečný. Ze všech uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako dovolací soud pro mládež shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že mladistvý dovolání opřel o důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) a l ) tr. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda námitky mladistvého korespondují se zákonnými podmínkami pro jejich relevantní uplatnění, a zda je dovolání z jejich podnětu podané opodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. dopadá na případ, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Z dikce tohoto ustanovení jsou zřejmé dvě alternativy, na jejichž základě je uvedený důvod naplněn, avšak s ohledem na obsah podaného dovolání, v němž mladistvý uvedl též existenci dalších dvou dovolacích důvodů, je zřejmé, že dovolatel použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, a proto jeho opodstatněnost závisí na důvodnosti dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mladistvý založil na tvrzení, že se činu nedopustil, že soudy nesprávně opřely závěr o jeho vině o výpověď nevěrohodné poškozené, důkazy nesprávně hodnotily a při nejasných skutkových závěrech nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Při vědomí, že tyto skutečnosti nemají řádné zákonné zakotvení v uvedeném dovolacím důvodu, poukázal na existenci extrémního nesouladu s požadavkem, aby Nejvyšší soud jeho námitky akceptoval a přezkoumal způsob a rozsah provedeného dokazování realizované soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud k takto uplatněným argumentům připomíná, že na zákonem vymezený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, protože podle něho lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné dikce je patrné jeho hmotně právní zaměření, a proto slouží k nápravě výhradně právních vad vztahujících se k nesprávné právní kvalifikaci, anebo jiných právních vad. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení je třeba považovat zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
Při uplatnění tohoto dovolacího důvodu nepostačuje jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, ale uplatněný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9.2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Z těchto důvodů je třeba též připomenout, že pro přezkoumání správnosti právních otázek je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, neboť teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
V tomto smyslu nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě by nebyl ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který není zákonem v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání vymezen. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což nastává tehdy, jsou-li zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový případ však jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Jak se v dovolání mladistvého podává, s odkazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu se domáhá takového mimořádného přezkoumání skutku, neboť má za to, že soudy zásadně pochybily při prováděném dokazování, protože řádně nevěnovaly pozornost jeho obhajobě, v jejímž rámci spáchání činu popíral a různými argumenty brojil proti správnosti závěru soudů o věrohodnosti poškozené, a to při vědomí, že takovéto výhrady zásadně nelze prostřednictvím uvedeného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. uplatnit.
Nejvyšší soud, i přes závěr, že námitky mladistvého v tomto směru uplatněné nemají hmotněprávní obsah, v kontextu se shora uvedenými zásadami nejprve z obsahu napadených rozhodnutí posuzoval, zda soudy své skutkové závěry založily na dokazování provedeném správně a v souladu se zákonem stanovenými pravidly. K tomu z připojeného spisového materiálu shledal, že i přesto, že v zásadě jediným důkazem svědčícím o vině mladistvého je svědectví poškozené, nevzbuzuje tato skutečnost pochybnost. Soudy se právě na postoje a obsah výpovědí poškozené soustředily a podrobily její tvrzení dostatečnému prověření především s ohledem na to, že se ve vztahu k některým důkazům její osobnost v důsledku její retardace jevila jako dostatečně nestabilizovaná. Jestliže někteří svědci zmiňovali, že u ní shledávaly projevy lhavosti, soudy se pečlivě věnovaly i této skutečnosti a s potřebnou pozorností zkoumaly věrohodnost poškozené ze všech aspektů. Své závěry přitom opřely nejen o znalecký posudek PhDr. Ilony Wölfelové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, (č. l. 8 až 16), ale i o další důkazy.
K tomu Nejvyšší soud, který postup soudu prvního stupně nepovažoval za zdeformovaný z žádného pohledu, jen pro úplnost doplňuje, že kromě důvodů, jež v uvedeném znaleckém posudku rozvedla jmenovaná znalkyně, lze učiněnému závěru soudů přisvědčit i s ohledem na to, že pro věrohodnost poškozené v tomto konkrétním posuzovaném případě svědčí souhrn dalších prokázaných souvislostí, a to jak na straně poškozené, tak i v průběhu událostí zjištěných po činu. Nelze při tomto srovnávání odmyslet ani symptomy charakterizující osobnost i psychické poruchy mladistvého, který se se zřetelem na popis jeho jednání vůči poškozené shoduje se zjištěními znalců o příčinách jeho sexuálního chování. Rovněž je třeba zdůraznit, že soudy nepominuly ani obhajobu mladistvého a věnovaly jí potřebnou pozornost a v dostatečné míře se s ní vypořádaly. Hodnocení provedených důkazů se zaměřením na odstranění a vysvětlení případných rozporů ve výpovědích některých svědků v odůvodnění rozhodnutí zejména soudu prvního stupně na stranách 10 až 11 skýtá potřebný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.).
Ze všech těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že i když se v projednávané věci objevila řada rozporů a šlo v zásadě o důkazy stojící proti sobě, soud v souladu s jeho povinnostmi vymezenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. na tyto rozpory nerezignoval, ale uvážil je a vypořádal se s nimi. Zvažoval přitom důvod a příčiny vzniku těchto rozporů a při využití správných zásad logiky se s nimi vypořádal, a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti (viz strany 8 až 12 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se v zásadě stejným otázkám a námitkám, jež mladistvý předestřel i v nyní posuzovaném dovolání, věnoval rovněž s potřebnou pozorností a zejména na stranách 2 až 4 usnesení rozvedl úvahy o tom, proč se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a odvolacím námitkám mladistvého nevyhověl.
Napadená rozhodnutí podle Nejvyššího soudu nevykazují vady, které by mohly založit extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť soudy obou stupňů svá rozhodnutí opřely o takové důkazy, které jim umožnily náležitě a spolehlivě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Skutkové a následně i právní závěry, nesvědčí ani o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech a nedošlo ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů. Nejvyšší soud tudíž nezjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Při tomto závěru Nejvyšší soud rovněž ověřil, že s ohledem na zjištěný skutkový stav je právní posouzení skutku popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. 282/2003). Proto jen stručně konstatuje, že použitá právní kvalifikace činu mladistvého jako provinění znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákoníku je správná.
Nejvyšší soud při závěru o neexistenci nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci posuzoval opodstatněnost dovolání soustředěného proti výroku o uložení ochranného psychiatrického léčení ve formě ústavní, kterou mladistvý podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., o nějž lze dovolání opřít, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Mladistvý tuto námitku v zásadě spočívající v tom, že mu ochranné léčení nemohlo být uloženo, protože soudy neměly potřebné důkazy pro takové rozhodnutí, zčásti založil na nesprávnosti nebo neúplnosti provedeného dokazování. Tato jeho argumentace však neobstojí, neboť soud své rozhodnutí opřel o závěr znalců z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, zpracovaný znalci prof. MUDr. Milanem Kolomazníkem, DrSc., a MUDr. Vladimírem Šupinou v roce 2008 v návaznosti na opětovné vyšetření mladistvého posledně jmenovaným znalcem dne 22. 2. 2011. Časová prodleva, která nastala mezi provedením těchto důkazů soudem prvního stupně a rozhodnutím odvolacího soudu, kterou mladistvý též namítal, byla dokazováním provedeným odvolacím soudem překlenuta výslechem znalce MUDr. Vladimíra Šupiny, takže Nejvyšší soud ani k této části dovolání neshledal vadnost skutkového základu, na němž byl závěr o uložení ochranného léčení založen.
Sexuologické léčení v ústavní formě bylo mladistvému uloženo podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, podle něhož může soud ochranné léčení uložit mimo podmínek vymezených v §99 odst. 1 tr. zákoníku i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že uvedené fakultativní uložení ochranného léčení je závislé na splnění současně dvou existujících podmínek, a to spáchání trestného činu ve stavu vyvolaném duševní poruchou a nebezpečností pobytu pachatele na svobodě.
Soudy, jak se podává z odůvodnění napadených rozhodnutí, shledaly naplněná obě tato hlediska pro závěr o tom, že mladistvý trpí duševní poruchou, v jejíž souvislosti se dopustil provinění, které mu je kladeno za vinu, a též i to, že bez potřebné adekvátní léčby bude potencionálně jeho pobyt na svobodě výrazně nebezpečný pro okolí. Tento závěr učinily na podkladě znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, které byly zpracovány MUDr. Vladimírem Šupinou (č. l. 122 až 131, 262 až 284) a prof. MUDr. Milanem Kolomazníkem, DrSc. (č. l. 87 až 106), neboť problematika trestného jednání mladistvého i jeho duševní poruchy má podklad v sexuologické oblasti jeho osobnosti. V důsledku toho se soudům nejevil podstatný obsah závěrů znaleckého posudku z oboru psychiatrie, pedopsychiatrie zpracovaný MUDr. Marií Dvořákovou a MUDr. Jaroslavem Kule, který sexuologické problémy mladistvého nediagnostikoval, a proto těmito znalci učiněné závěry nebyly kompletní (č. l. 109 až 119).
Rozhodnutí soudů o tom, že jsou splněny podmínky pro uložení ochranného léčení, má podklad především v závěrech znalců sexuologů, kteří své písemné posudky zpracovali v období května 2008, a vycházeli z důkladného vyšetření, které provedl znalec MUDr. Vladimír Šupina a které se odvíjelo od falopletysmografického vyšetření, jež u mladistvého prokázalo opakované signifikantně pozitivní reakce na tématiku sexuálního násilí, např. škrcení a povalování ženy, z čehož znalec dovodil zjevné narušení sexuálně motivačního systému mladistvého (č. l. 130 až 131). Tyto závěry vedly znalce k dalšímu zkoumání mladistvého, jehož výsledkem byly závěry, jež zformuloval zejména prof. MUDr. Milan Kolomazník, DrSc., který na základě uvedeného vyšetření vypracoval komplexní znalecký sexuologický posudek, v němž konstatoval, že mladistvý „v době spáchání provinění trpěl a trpí duševní chorobou, a to poruchou orientace sexuální motivace (tzv. parafylií) vyznačující se sexuální agresivitou se sadistickými rysy. Dále byla u něho zjištěna geneticky podmíněná porucha Klinefelterův syndrom a též i lehká mentální retardace (debilita). Jedná se o poruchy trvalé“. Dospěl k závěru, že mladistvý byl schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání, ale jeho schopnost vůlí své jednání ovládnout byla pro výše uvedenou poruchu podstatně snížena. K prognóze budoucího vývoje osobnosti mladistvého znalec uvedl, že bude především záviset na úspěšnosti ochranné léčby a dalších opatření, která s ní budou souviset. Pro případ prokázání viny mladistvého s ohledem na jeho duševní stav znalec vyslovil, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. V důsledku toho navrhl ochrannou sexuologickou léčbu v ústavní formě (srov. č. l. 88 až 106).
Tato zjištění a závěry znalců soud prvního stupně posoudil ve smyslu §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, a poté, co si před svým rozhodnutím vyžádal aktuální vyšetření mladistvého MUDr. Vladimírem Šupinou, jež bylo realizováno v březnu 2011 (č. l. 262 až 284), shledal splnění podmínek pro uložení navrhované léčby. Ambulantní léčbu se zřetelem na závěry znalců a zejména povahu poruchy a nebezpečnost mladistvého nepovažoval za vhodnou a účelnou, jelikož mladistvý by měl absolvovat terapeutické aktivity, které mu může nabídnout pouze hospitalizace, přičemž ambulantní léčba by posléze měla být přirozeným pokračováním léčby ústavní (viz stranu 12 rozsudku soudu prvního stupně).
Odvolací soud, který s ohledem na to, že mladistvého nemohl pro jeho neznámý pobyt předvolat k veřejnému zasedání, jehož konání se tak neúměrně protahovalo, rozhodoval až s velkým časovým odstupem, a proto doplnil dokazování výslechem znalce MUDr. Vladimíra Šupiny, který na závěru o nutnosti uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě setrval, v důsledku čehož odvolací soud shledal uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě důvodným (viz stranu 5 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud v postupu soudů obou stupňů nezjistil žádné nesrovnalosti ani pochybení, která by se odrazila v nesprávném závěru o této otázce, a to především pro zjištění a závěry, které na podkladě uvedených znaleckých posudků soudy učinily ohledně sexuologické poruchy u mladistvého a jeho prognózy do budoucna. Jejich zjištění jsou podrobně rozvedena jak v písemně zpracovaných posudcích, tak i ve vyjádřeních, která znalci učinili v osobním slyšení před soudem, a lze pro stručnost na jejich obsahy jen odkázat (srov. č. l. 88 až 106, 122 až 131, 262 až 284). Zpracované a rozvedené znalecké závěry potvrdil, byť s časovým odstupem, i znalec MUDr. Vladimír Šupina před Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 9. 1. 2014, když k závěrům dříve uvedeným ve znaleckém posudku ze dne 15. 3. 2011 konstatoval, že časový odstup na postojích znalců nic nezměnil, protože stále trvá souběh chorob, jimiž mladistvý trpí, a to bez ohledu na to, že jej od uvedené doby neměl možnost vyšetřovat nebo zkoumat. Důvodem je zejména to, že jde o nevyléčitelné choroby, jež jsou ve vzájemném souběhu, mezi nimiž dominuje patologická sexuální agrese a rysy sadizmu, jež jsou celoživotní záležitostí. Mohou mít latenci třeba i deset nebo patnáct let, a teprve pak může dojít k jejich propuknutí nebo klinické manifestaci. Obdobně je tomu i u Klinefelterova syndromu, který způsobuje nedostatek testosteronu, což do určité míry komplikuje léčbu patologické sexuální agrese, avšak svědčí o široce komplexní poruše osobnosti a chování, která byla zjišťována již od dětství mladistvého. Dále zmínil asociální rysy popsané v psychologických vyšetřeních, nepřizpůsobivost a defekt intelektu. Znalec považoval, s ohledem na zjištění, která učinil, jeho psychický vývoj za ukončený, a to bohužel i v disociální poruše osobnosti (viz strana 367 a násl. spisu).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud jednak dostál své povinnosti a pro odstup doby doplnil dokazování v naznačeném směru, a jednak doplnil závěry ohledně stavu a úrovně duševní poruchy, jíž mladistvý trpí, s nutností jejího léčení ve formě ústavního léčení.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů učinily na základě potřebného dokazování správný závěr o tom, že u mladistvého jsou naplněny všechny zákonem stanovené podmínky pro uložení ochranného psychiatrického léčení sexuologického ve formě ústavní, a v tomto duchu též správně rozhodly.
Nejvyšší soud, když nezjistil, že by soudy pochybily, jak mladistvý v dovolání namítal, a jejich rozhodnutí dávají dostatečný podklad pro závěr o správnosti jejich skutkových i právních závěrů, dovolání mladistvého jako zjevně neopodstatněné podle §265bi odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. S ohledem na tento způsob rozhodnutí nebyly dány podmínky pro odklad výkonu ochranného léčení, jak mladistvý požadoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.