ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1325.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1325/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2014 o dovolání obviněného A. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 14 To 79/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 108/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 4 T 108/2013, uznal obviněného A. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„v období od měsíce září 2010 do měsíce února 2013 včetně v P. – L. Ž., okr. P., ani z jiného místa neplatil výživné na své dcery …, a …, ve výši 600,- Kč měsíčně na výživu dcery … a ve výši 900,- Kč měsíčně na výživu dcery …, stanovené mu rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 5. 1997, č.j. 8 C 225/96-9, který nabyl právní moci dne 26. 6. 1997, ačkoliv o své vyživovací povinnosti věděl a mohl ji plnit, v důsledku čehož za uvedené období dluží na výživném celkem 45.000,- Kč (18.000,- Kč pro … a 27.000,- Kč pro …)“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle stejného ustanovení trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, když podle §82 odst. 2 věta první tr. zákoníku mu rovněž uložil povinnost, aby plnil ve zkušební době řádně běžné výživné pro …, a … a nejpozději do konce zkušební doby jim doplatil dlužné výživné.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 14 To 79/2014 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Zbyška Melicha podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), d), g) a l ) tr. ř.
Dovolatel k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že o odvolání rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen. V odvolacím řízení jedná krajský soud v senátech složených ze tří soudců z povolání, o jeho odvolání ovšem rozhodl pouze předseda senátu bez dalších dvou soudců.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že veřejné zasedání se konalo v jeho nepřítomnosti, přestože požádal ze zdravotních důvodů o jeho odročení. Pokud odvolací soud uvedl, že (obviněný) svá tvrzení nijak nedoložil, namítl, že soudům obou stupňů předložil doklad, že se léčí s úzkostně depresivní poruchou a jeho špatný psychický stav byl soudu znám. Přes jeho řádnou omluvu bylo konáno veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti a odepřeno mu právo účasti. Bylo tak porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel odůvodnil tvrzením, že skutkový stav, který soudy zjistily, není trestným činem. Soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, zákonnosti, legality a materiální pravdy, nesprávně vycházely z civilních rozsudků o určení výše výživného a nezabývaly se jeho současnými poměry. Při posuzování trestní odpovědnosti však soudy nejsou vázány občanskoprávním rozhodnutím, jejich povinností je posoudit jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.), do jaké výše bylo neplacení výživného trestným činem. Soudy se však spokojily pouze s výší výživného stanoveného civilním soudem, proto jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, jak vysoké výživné odpovídalo v době činu hlediskům uvedeným v §96 odst. 1 zákona o rodině.
Obviněný dále namítl, že soudy obou stupňů nepostupovaly ani v souladu s §12 odst. 2 tr. zákoníku. Na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech v souladu se subsidiární úlohou trestního práva v právním řádu. Trestně právní ochrana je namístě jen tehdy, pokud k ochraně nepostačují prostředky jiných právních odvětví. Trestněprávní řešení je třeba považovat vždy za nejzazší řešení ve smyslu „ultima ratio“. Ochrana majetkových a rodinných vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních či rodinných vztahů dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je na místě uvažovat o trestní odpovědnosti. Soudy vůbec nezjišťovaly, zda je možné věc řešit občanskoprávní cestou a celou situaci řešily těmi nejkrajnějšími prostředky. Nebyl naplněn zároveň formální a materiální znak trestného činu.
Konečně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. dovolatel uvedl, že odvolací soud zamítl jeho dovolání, přestože rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, spočívalo na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení. Nebyly naplněny znaky trestného činu a rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení. Okresní soud v Pardubicích nepostupoval v souladu s trestním zákoníkem.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 4. 2014, č. j. 14 To 79/2014 – 225, a jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 1. 2014, č. j. 4 T 108/2013 – 210, a přikázal podle §265 l odst. 1 tr. ř., aby příslušný soud věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání obviněného zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství podání, v němž uvedl, že svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyužívá a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat; ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pouze vyslovil souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Přestože obviněný uplatnil jako prvý v pořadí dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., z logiky věci je třeba zmínit nejprve dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , byť jej uplatnil až jako poslední.
Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného ve veřejném zasedání podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci tedy ve spojení s dovolatelem uplatněnými dovolacími důvody podle písm. a), d) a g).
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. , ten je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen , ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy: vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Obviněný svoji dovolací argumentaci vztáhnul ke druhé alternativě zmíněného důvodu dovolání, jež se týká náležitého obsazení soudu (bez bližšího zdůvodnění namítl, že o jeho odvolání rozhodl pouze předseda senátu bez dalších dvou soudců; zřejmě vycházel mylně z toho, že pod písemným vyhotovením usnesení je uveden pouze předseda senátu JUDr. David Čejka).
Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, 2015 s.). Podle §31 výše citovaného zákona o soudech a soudcích pak platí, že krajský soud jako soud odvolací rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu a dvou soudců.
Nejvyšší soud v dané věci z protokolu o veřejném zasedání ze dne 16. 4. 2014 (č. l. 222 spisu), jehož správnost není důvod zpochybňovat, zjistil, že o odvolání obviněného rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud druhého stupně v tříčlenném senátě 14 To, který byl složen z předsedy senátu JUDr. Davida Čejky a soudců JUDr. Šárky Pfeiferové a JUDr. Milana Špryňara.
Z uvedeného je zřejmé, že zmíněná námitka obviněného sice je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. formálně podřaditelná, současně je však zjevně neopodstatněná. Dovolateli nelze přisvědčit v tom, že by odvolací soud rozhodoval, aniž by byl náležitě obsazen. Zjištění shora popsaná naopak svědčí o tom, že rozhodoval v souladu se zákonem v senátě složeném z předsedy senátu a dvou soudců.
Jako další v pořadí dovolatel presentoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , když tvrdil, že veřejné zasedání se konalo v jeho nepřítomnosti, ačkoli požádal o odročení, čímž bylo porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Jakkoliv i tato námitka je pod uvedený dovolací důvod podřaditelná, Nejvyšší soud ji neshledal důvodnou.
K této námitce obviněného je vhodné připomenout některá významná fakta z průběhu celého trestního řízení. Jeho žádost o odročení veřejného zasedání před soudem druhého stupně totiž nebyla ojedinělou, naopak v průběhu řízení žádal o nekonání úkonu či se omlouval vícekrát. Již ve fázi přípravného řízení (č. l. 34 spisu) se podáním ze dne 14. 2. 2013 omlouval policejním orgánům z výslechu plánovaného na den 18. 2. 2013, v němž uváděl, že tak činí z důvodů zdravotních a finančních a že na novém výslechu se domluví v co nejkratším termínu telefonicky.
Po podání obžaloby a nařízení hlavního líčení na den 6. 12. 2013 přípisem ze dne 2. 12. 2013 žádal o jeho odročení na leden nebo únor 2014, což odůvodňoval tím, že byl na urologické operaci (č. l. 196). Výslovně tehdy uvedl, že má velký zájem na tom, aby se mohl hlavního líčení účastnit. Ke své žádosti však nepřiložil lékařské potvrzení, že není schopen hlavního líčení se zúčastnit, připojil pouze fotokopii propouštěcí zprávy Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha ze dne 3. 10. 2013, z níž vyplývalo jen to, že byl hospitalizován v době od 29. 9. 2013 do 3. 10. 2013 a že do tří pracovních dnů se má dostavit na kontrolu do ambulance praktického lékaře (č. l. 202 spisu). Soud prvého stupně přesto jeho žádosti plně vyhověl a dne 6. 12. 2013 hlavní líčení odročil na den 31. 1. 2014 (č. l. 203 spisu).
Dalším podáním ze dne 28. 1. 2014 obviněný svou účast na odročeném hlavním líčení opětně omlouval (č. l. 204 spisu), přičemž jako důvody uváděl absenci finančních prostředků na cestu do P., obavy o život – z napadení jeho otcem, a psychické důvody – bere dlouhodobě antidepresiva a léky na uklidnění a jednání u soudu je pro něj velmi vyčerpávající a nadále zhoršuje jeho stav. Jelikož svou omluvu ničím nedoložil, nepředložil žádný doklad prokazující, že není schopen účasti u hlavního líčení, soud prvého stupně mu již nevyhověl a podle §202 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že hlavní líčení bude konáno v jeho nepřítomnosti. V tomto hlavním líčení po provedeném dokazování jej soud prvého stupně uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu trest (srov. shora).
Následně obviněný podal proti rozsudku soudu prvého stupně odvolání. Poté, co byl spisový materiál předložen soudu druhého stupně, předseda odvolacího senátu nařídil veřejného zasedání na den 16. 4. 2014, o jehož konání obviněného vyrozuměl (č. l. 219). Přípisem ze dne 14. 4. 2014 (č. l. 221 spisu) obviněný opětně požádal o jeho odročení, když jako důvod uvedl zhoršení zdravotního stavu (astmatu a alergie a v souvislosti s tím i psychického stavu). Ani tuto žádost nedoložil žádným dokladem (např. lékařským potvrzením), který by prokazoval, že není schopen veřejného zasedání před odvolacím soudem se zúčastnit. Odvolací soud – obdobně jako předtím soud prvého stupně – proto podle §202 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že veřejné zasedání bude konáno v jeho nepřítomnosti.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z obsahu spisu rovněž vyplývá, že obviněný již v průběhu přípravného řízení lékařskou zprávou ze dne 23. 1. 2013 (č. l. 10 spisu) dokladoval, že je v psychiatrické péči od roku 2009 pro anxiózně-depresivní potíže, které se rozvinuly v příčinné souvislosti s dlouhodobě konfliktní situací s rodiči.
Nejvyšší soud s ohledem na tento průběh řízení a výhrady, které obviněný v dovolání uplatnil, považuje za potřebné zdůraznit, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (zákon č. 2/1993 Sb.; dále jen „LPS“) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. ř. obviněný je stranou trestního řízení a jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou.
To je zřejmé už z ustanovení §238 odst. 1 tr. ř., podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání. Naopak, zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. ř. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává (o takovou situaci se však v dané věci nejednalo).
V obecné rovině lze s odkazem na ustanovení §233 tr. ř. rovněž uvést, že veřejné zasedání je možné konat v nepřítomnosti obviněného tehdy, byl-li o něm řádně a včas vyrozuměn, nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem obviněného na spravedlivý proces. Tak tomu bude především tehdy, jestliže věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.
Ve vztahu k tomu, kdy je možné přítomnost obviněného u veřejného zasedání považovat za nutnou, je potřeba vycházet i z dalších obecných principů, mezi něž v trestním právu rozhodně patří zajištění práv obviněného. Tato jsou upravena mimo jiné v ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Proto, aby tato jeho práva byla zajištěna a aby je mohl řádně uplatnit, je nezbytná jeho osobní přítomnost v řízení, v němž jsou takové důkazy nebo úkony prováděny.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání může být nezbytná také tehdy, jestliže se odvolací soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. V posuzovaném případě však předseda odvolacího senátu obviněného o konávání veřejného zasedání pouze vyrozuměl (srov. referát na č. l. 219 spisu) a posléze odvolací soud na počátku veřejného zasedání vydal usnesení, že bude konáno v nepřítomnosti obviněného (srov. protokol o veřejném zasedání na č. l. 222 spisu), čímž dostatečně zřetelně vyjádřil, že nepovažuje jeho účast u veřejného zasedání za nezbytně nutnou.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 LPS je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. I když jde o jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces, právo na projednání věci v přítomnosti obviněného nelze chápat izolovaně a zúžit ho pouze na problém jeho fyzické přítomnosti v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Je nutné ho chápat především jako prostředek, který má zajistit, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a zajistit tak kontradiktorní projednání věci, což jsou základní požadavky spravedlivého procesu.
V posuzované věci samotná žádost obviněného o odročení veřejného zasedání odvolacího soudu nesplňuje předpoklad řádného provedení, byť jí zřejmě chtěl projevit zájem účastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu a případně i vyjádřit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. V textu své žádosti sice uvedl jako důvod zhoršení zdravotního stavu (astmatu a alergie a v souvislosti s tím i psychického stavu), ale takové tvrzení žádným způsobem nedoložil a neprokázal tak, že se objektivně nemůže k jednání dostavit a není schopen veřejného zasedání před odvolacím soudem se zúčastnit. K tomu lze ještě poznamenat i to, že odvolací soud ve veřejném zasedání neprováděl žádné důkazy (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 33 pod č. T 972, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 23 pod č. T 517).
Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že odvolací soud nepochybil, jestliže konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, pokud dospěl k závěru, že jeho účast při něm není nezbytná. Obviněný se mohl k důkazům, na základě nichž soudy rozhodovaly o jeho vině, vyjádřit, což učinil (byť sporadicky), když v průběhu řízení předložil písemná podání (srov. např. č. l. 196, 204), v nichž prezentoval své stanovisko ve věci. Soud prvého stupně vyšel obviněnému vstříc, když mu na jeho žádost odročil konání hlavního líčení, aniž by obviněný svou žádost doložil relevantním lékařským dokladem (propouštěcí zpráva z nemocnice vzhledem k jejímu obsahu takovým dokladem nebyla). Bylo proto na samotném obviněném, aby o svá ústavně garantovaná práva pečoval a v průběhu trestního řízení jich plně využil. Odvolací soud (ale ani předtím soud prvního stupně) mu v tom rozhodně překážky nekladly.
Ve světle výše podrobně popsaných skutečností a jednání obviněného v průběhu řízení (i pokud uváděl, že se léčí s úzkostně-depresivní poruchou), nemůže jeho námitka obstát. Obviněný k žádné ze svých žádostí o odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání nepředložil doklad, který by prokazoval, že není schopen se k nim dostavit a zúčastnit se jich. Takovým dokladem není ani zmiňovaná lékařská zpráva (v době probíhajícího trestního řízení navíc cca 1 rok stará) o jeho léčbě úzkostně-depresivní poruchy (potvrzuje v podstatě jen to, že je od roku 2009 v psychiatrické péči).
Nejvyšší soud je přesvědčen, že i práva garantovaná čl. 38 odst. 2 LPS a výše citovanými ustanoveními trestního řádu zasluhují ochrany pouze v tom případě, nejsou-li zneužívána. Opakované žádosti obviněného o odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání bez doložených (a případně ověřitelných) důvodů však svědčí spíše o jeho obstrukční snaze protahovat řízení před soudy obou nižších stupňů a oddalovat meritorní rozhodnutí. K tomu lze dodat, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného.
Jako poslední obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatel odůvodnil existenci tohoto dovolacího důvodu především tvrzením, že skutkový stav, který soudy zjistily, není trestným činem, že porušily zásadu volného hodnocení důkazů, zákonnosti, legality a materiální pravdy, že nesprávně vycházely z civilních rozsudků o určení výše výživného, nezabývaly se jeho současnými poměry a neposuzovaly je jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř.
Většině těchto námitek však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit už proto, že nejsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec podřaditelné. Jen na okraj a pro úplnost stačí poznamenat, že soudy v předchozím řízení provedly dostatečně široké dokazování a provedené důkazy zhodnotily (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně od druhého odstavce na straně třetí až po poslední větu na straně páté, jakož i odůvodnění usnesení soudu druhého stupně na stranách 3 a 4). Zjistily tak situaci jednak stran všech kritérií ve smyslu dovolatelem zmiňovaného §96 odst. 1 zákona o rodině, tedy jak pokud jde o odůvodněné potřeby nezletilých, tak i pokud jde o schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněného, a jednak stran dalších okolností potřebných pro aplikaci trestněprávní normy.
V návaznosti na to oba soudy v rámci předběžné otázky (§9 odst. 1 tr. ř.) konstatovaly povinnost obviněného přispívat na výživu svých dcer v posuzovanou dobu, a to včetně finančního vyjádření uvedeného v rozhodnutí (v rozsahu 600,- Kč měsíčně na jednu dceru a 900,- Kč měsíčně na druhou dceru). Pokud přitom učinily shodný závěr jako soudy činné v civilním řízení, nelze v tom spatřovat nic nestandardního či mimořádného. Soudy zjištěného stavu věci si přitom byl zcela zjevně vědom, tudíž musel být s porušením zájmu chráněného trestním zákonem nejméně srozuměn (nepřímý úmysl). To svědčí pro správnost závěru, že jednal ve smyslu znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem k uplatněné argumentaci dovolatele je vhodné v obecné rovině připomenout, že výživné jsou prostředky, které mají sloužit pro potřeby dítěte, které není v rozhodné době výdělečně činné a je závislé na poskytované výživě. Pokud obviněný jakožto otec dítěte (resp. dvou dcer) vyživovací povinnost neplnil, vyjádřil tím nejen ignoranci právního předpisu, ale i skutečný vztah ke svým dcerám.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že soudy obou stupňů nepostupovaly ani v souladu s §12 odst. 2 tr. zákoníku, když na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech v souladu se subsidiární úlohou trestního práva ve smyslu ultima ratio. Soudy prý vůbec nezjišťovaly, zda je možné věc řešit občanskoprávní cestou, naopak celou situaci řešily těmi nejkrajnějšími prostředky. Svou argumentaci ukončil tím, že nebyl naplněn zároveň formální a materiální znak trestného činu.
Pomine-li Nejvyšší soud poslední část této argumentace (dovolatel zřejmě přehlédl, že nový trestní zákoník pojem materiální znak trestného činu již nepoužívá), je zapotřebí k této dovolatelově námitce uvést, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Zjištěné jednání obviněného je přitom zcela standardním případem jednání podřaditelného pod ustanovení §196 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by snad měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Jak již zjistily oba soudy nižších stupňů, je zřejmé, že v případě obviněného takováto ochrana prostředky práva civilního již nepostačovala. Jeho povinnost zaopatřit své děti vyplývá již z obecných norem společenských, v civilním právu je poté reglementována mimo jiné povinností výživy. Obviněný měl tuto povinnost podrobně stanovenu v civilním soudním rozhodnutí, dobrovolně ji však neplnil. Svým jednáním nejenže porušil povinnosti dané mu ustanoveními práva civilního, ale jeho jednání již naplnilo i znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Jestliže ignoroval povinnosti uložené mu civilním soudním rozhodnutím po dobu od září 2010 do února 2013 včetně (tedy po dobu mnonásobně delší, než je doba 4 měsíců či více – srov. §196 odst. 1 tr. zákoníku), nemůže být pochyb o tom, že civilněprávní úprava již byla v jeho případě nepostačující. Právnímu posouzení učiněnému soudy nižších instancí proto nelze nic vytknout, naopak dovolací argumentaci obviněného nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a