ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1367.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1367/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2014 o dovolání obviněné Ing. Ľ. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 7 To 198/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 69/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Ľ. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 1 T 69/2012, byla obviněná Ľ. L. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustila tím, že
v době od 13.30 hod. dne 24. 2. 2011 do večerních hodin dne 25. 2. 2011 v B., ulici J., oprávněně vstoupila do rodinného domu, jehož je spoluvlastníkem, aby provedla kontrolu nemovitosti a její ochranu před mrazem, poté, co nechala vyměnit zámky na vstupních dveřích domu, následně po kontrole nemovitosti využila situace, za užití nových klíčů do domu vstoupila ještě nejméně ve dvou případech, když využila situace, kdy nebyly přítomny osoby obývající předmětný dům, a odcizila elektroniku, elektrické spotřebiče, nábytek, kuchyňské nádobí, potraviny a drogistické zboží a uvedeným jednáním způsobila poškozenému J. K., škodu ve výši 73.525,- Kč na odcizených věcech, které si pořídil před vznikem manželství s obviněnou a nebo po pravomocném rozsudku, jímž došlo k rozvodu manželství, a poškozené H. F., způsobila škodu ve výši 31.645,- Kč.
Za tento přečin byla odsouzena podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 7 To 198/2014, odvolání obviněné a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi podané v neprospěch obviněné, směřující proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněná podala prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Zásadně soudům vytýkala, že se řádně nevypořádaly s jejími připomínkami, že věci, které měla odcizit, nebyly ve vlastnictví poškozeného nebo jeho přítelkyně. Poškozené považovala za nevěrohodné, což se projevilo především v tom, že u některých věcí tvrdili, že jim patří, ač o jejich vlastnictví vznikají vážné pochybnosti, které soudy neodstranily. K nevěrohodnosti poškozeného J. K. poukázala zejména na psychologický posudek zpracovaný znalcem PhDr. Milanem Trávníčkem, podle něhož je schopen upravovat skutkové záležitosti a reprodukovat je i v rozporu se skutečností, a je osobou nad míru lpící na materiálních věcech. Obviněná u tohoto poškozeného, který je jejím bývalým manželem, nevyloučila ani motiv msty vůči její osobě, pramenící z velmi vyhrocených vzájemných vztahů a řady, jak již ukončených, tak i stále živých soudních sporů a řízení vedených mezi ní a poškozeným. Zdůraznila také některé rozpory ve výpovědích poškozeného a manželů S., jež soud považoval za stěžejní důkaz prokazující skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím výroku.
Obviněná v této souvislosti soudům též vytkla, že dostatečně nezkoumaly otázku vlastnictví u jednotlivých odcizených věcí. Vlastnictví matrací údajně zakoupených poškozenou H. F. nepovažovala za faktické, protože ve vztahu k dodavateli Gumotex vystupoval jako zákazník a odběratel poškozený J. K. Tato skutečnost podle ní svědčí o tom, že poškození se pouze snažili vyvolat dojem, že matrace zakoupila poškozená, neboť si byli vědomi, že k jejich pořízení došlo ještě za trvání manželství obviněné a poškozeného. Pokud obviněný tvrdí, že odcizené věci nakoupil, tak obviněná považuje za překážku nabytí vlastnictví k těmto věcem jednak probíhající exekuční řízení vedené proti poškozenému, a jednak řízení o výkon rozhodnutí na dlužné výživné na syna. Pohledávka na výživném je pohledávkou přednostní, a proto byl poškozený povinen finanční prostředky, které měl k dispozici, použít přednostně na úhradu tohoto dluhu, a nikoliv na zakoupení věcí. Pokud tak neučinil, porušil zákonem stanovené generální inhibitorium, tzn. absolutní zákaz naložit se svým majetkem jinak než k uspokojení pohledávky oprávněného, což by bylo stíháno sankcí neplatnosti právního úkonu učiněného. Poškozený však postupoval v rozporu s touto zásadou a věci zakoupil v době zákazu dispozice s majetkem, což má za následek absolutní neplatnost kupních smluv. K uvedeným věcem proto nemohl nabít vlastnictví. Za této situace poškozený nemohl být ani poškozeným z hlediska trestního práva. Protože tato zásadní otázka, která spadá spíše do civilních právních odvětví, nebyla v dosud probíhajícím trestním řízení objasněna, mělo být trestní právo v souladu se zásadou ultima ratio až poslední možností, jak se domoci ochrany práva. Dovolatelka zpochybnila rovněž tvrzení poškozeného o půjčkách mezi ním a jeho příbuznými, k nimž podle ní neexistuje téměř žádný důkaz.
Na základě všech uváděných výhrad obviněná dovozovala, že nemohla spáchat trestný čin, protože vznikají-li pochybnosti o tom, kdo byl vlastníkem odcizených věcí, a není-li dostatek důkazů k prokázání této skutečnosti, bylo třeba je hodnotit ve prospěch obviněné, což však soudy neučinily. Soud druhého stupně se jejími námitkami vůbec nezabýval, a proto konstatování, že odcizila věci, které si poškozený pořídil po rozvodu jejich manželství, nemá jakoukoli oporu v provedeném dokazování.
V dovolání obviněná též brojila proti skutkovým zjištěním uvedeným v rozsudku nalézacího soudu, protože v něm nejsou výslovně uvedeny jednotlivé odcizené věci, a nespokojila se ani se stanovením hodnoty těchto věcí. Má za to, že časová hodnota určená na základě znaleckého posudku zpracovaného již v průběhu přípravného řízení neodpovídá hodnotě věcí v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a sám ji svým rozhodnutím podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné v opise doručeno dne 23. 9. 2014, sdělilo Nejvyššímu soudu, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, když shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zda je opodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což nastává při zjištění a prokázání takových vad a nedostatků svědčících o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Přezkoumávané dovolání obviněné s těmito hledisky koresponduje jen v části, v níž vznesla výhrady proti vlastnictví poškozeného k některým věcem, jež považovala za spadající do společného jmění manželů, anebo pokud tvrdila, že obviněný v důsledku neplatnosti kupních smluv nenabyl vlastnictví k věcem, které zakoupil, či požadavek na uplatnění zásady ultima ratio. Z jejich podnětu Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou tyto námitky opodstatněné, jak bude rozvedeno níže.
V té části dovolání, v níž obviněná namítala, že soudy nesprávně zhodnotily věrohodnost poškozeného, neposuzovaly rozpory mezi jeho výpovědí a svědeckou výpovědí manželů S., jakož ani okolnosti vztahující se k neobjasnění existence půjček poškozenému jeho příbuznými, anebo že ve skutkovém zjištění nejsou uvedeny všechny věci, jež obviněná odcizila, jde o výhrady, které jsou svým charakterem procesní, a nemají tudíž právní povahu. Nelze je z tohoto důvodu uplatňovat s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože je jimi vytýkán procesní postup soudů vycházející z pravidel §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve vztahu k těmto námitkám Nejvyšší soud nebyl oprávněn ohledně těchto otázek správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat, protože nebyl naplněn nejen označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud však i přes tento závěr považuje za vhodné zmínit, že uvedené skutkové a procesní námitky byly objasňovány soudy nižších stupňů, které věnovaly obdobné obhajobě obviněné potřebnou pozornost a prověřovaly původ věcí i skutečnosti, které na určení vlastnictví k nim měly zásadní vztah. Dokazování bylo soustředěno na zajišťování podkladů o koupi, ověřování původů věcí i místa, kde se nacházely. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, na základě čeho určil, že věci, které byly obviněnou odcizeny, patřily poškozeným, a z jakých důvodů u nich vyloučil, že spadaly do společného jmění obviněné a poškozeného jako bývalých manželů. Soud své úvahy rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku (viz strany 4 až 13), kde podobně vysvětlil, o které věci se jedná, i to, jakým způsobem je poškozený či jeho družka H. F. do vlastnictví nabyli. Soudy se zabývaly i věrohodností poškozeného, jakož i jeho majetkovými poměry, které soud zkoumal důkladně právě se zřetelem na to, zda poškozený byl způsobilý i přes probíhající exekuci a jím tvrzený nedostatek peněz si věci zakoupit. K objasnění těchto otázek soud opatřil dostatek podkladů, na jejichž základě učinil závěry, které nevzbuzují pochybnosti tvrzené obviněnou v podaném dovolání.
Jestliže obviněná namítala, že ve výroku rozsudku nejsou konkretizovány jednotlivé věci, ale jen jejich skupinové vyjádření (elektronika, elektrické spotřebiče, nábytek, kuchyňské potřeby, nádobí, potraviny a drogistické zboží), a domáhala se přesného výčtu každé věci, je třeba připomenout, že ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. musí být popis skutku uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést, vyplývá z povahy konkrétního skutku. V případě majetkového trestného činu, o který se u §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku jedná, musí skutková věta představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska této právní kvalifikace, tzn., že si obviněná přisvojila cizí věc tím, že se jí zmocnila, a způsobila větší škodu na cizím majetku. Cizí věcí se míní věc v právním smyslu (k tomu srov. §137 tr. zákoníku, §119 obč. zákoníku, §489 nobč. zákoníku). Tento znak nemá na mysli jen jednotlivou věc, ale představuje obecný pojem, který zahrnuje i více takových věcí či jejich soubory nebo součásti (srov. rozhodnutí č. 43/1994-I. či č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.). Jde-li o více věcí, jako tomu je v tomto případě, je požadavek na jejich konkrétní vyjmenování v popisu skutku nadbytečný, jestliže je z tohoto popisu skutku zřejmá výše způsobené škody, a pokud v odůvodnění rozsudku jsou dostatečně rozvedena zjištění tyto věci identifikující. Z uvedených důvodů nebyla v přezkoumávaném rozsudku zjištěna obviněnou namítaná vada, protože soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku dostatečně uvedl nejen výčet věcí, ale i rozvedl potřebné okolnosti, které je specifikovaly, kdo byl jejich vlastníkem, a stanovil i další skutečnosti k nim se vážící (viz strany 14 až 17 rozsudku a též i odůvodnění usnesení odvolacího soudu na stranách 3 až 4). Z těchto důvodů Nejvyšší soud nepovažuje za vadu, že ve výroku rozsudku nejsou všechny obviněnou odcizené věci vyjmenovány, neboť výrok rozsudku spolu s odpovídající částí jeho odůvodnění tvoří nedílný celek, který v posuzované věci nevykazuje žádné, natož pak obviněnou tvrzené nedostatky (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2005, sv. 38, č. 185, s. 489, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 215/2010).
Nejvyšší soud ze všech výše zmíněných důvodů k procesním námitkám obviněné shrnuje, že neshledal ve skutkových zjištěních nedostatky, které by svědčily o extrémním nesouladu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto neměl důvod pochybovat o skutkových závěrech, k nimž soudy obou stupňů na podkladě provedeného dokazování došly.
Soudy zcela správně vzaly v potaz a kladly obviněné k tíži pouze odcizení těch věcí, jež byly prokazatelně pořízeny až po zániku manželství obviněné a poškozeného, případně těch, které zakoupila či do domácnosti přinesla partnerka poškozeného H. F., o čemž svědčí poškozenými předložené doklady o jejich nákupu, faktury, apod., eventuelně též svědectví osob, od nichž tyto věci poškozený koupil či dostal v době po rozvodu manželství, případně osob, které tyto předměty den před odjezdem poškozených na dovolenou v domě fyzicky viděly (manželé S.). Soudy objasnily i to, že v době nepřítomnosti poškozených měla do domu přístup pouze obviněná, když i orgány činné v trestním řízení cizí vniknutí do domu vyloučily.
Správnost soudy učiněných skutkových závěrů má význam pro posuzování opodstatněnosti či důvodnosti obviněnou vznesených právních výhrad učiněných v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak bylo shora naznačeno, obviněná jimi vytýkala, že se nemohla dopustit přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve vztahu k věcem, u nichž nebyla vyjasněna otázka vlastnictví s poukazem na dosud probíhající exekuční řízení a na dlužné výživné na jejich syna, a domáhala se aplikace zásady ultima ratio a od ní odvozené beztrestnosti. Z podnětu této námitky Nejvyšší soud zkoumal, zda je dovolání obviněné v této části opodstatněné.
Přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Větší škodou se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně 50.000,- Kč.
Pro přečin krádeže podle §205 tr. zákoníku je rozhodující, že se musí jednat o movitou věc cizí , a proto se vlastník věci nemůže dopustit krádeže vlastní věci. Cizí je však i věc, která zčásti pachateli nenáleží, tedy i věc, kterou má pachatel např. ve spoluvlastnictví (tzv. krádež podílu), s výjimkou spoluvlastnictví v rámci společného jmění manželů, kde každý z manželů (bezpodílových spoluvlastníků) je úplným vlastníkem celé věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 7 Tz 120/2001, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 Tdo 853/2009, jakož i rozhodnutí č. 32/1969 Sb. rozh. tr. nebo č. 3/1984-15 Bulletinu NS ČSR). Ve spoluvlastnictví manželů v rámci společného jmění manželů je i věc, kterou jeden z manželů nabyl za trvání manželství výlučně vlastním přičiněním v době, kdy byl druhý z manželů ve výkonu trestu odnětí svobody. Proto takováto věc není cizí věcí, která by byla způsobilým předmětem krádeže spáchané druhým manželem.
Takto vymezená pravidla stanoví, že pokud by předmětné věci, vůči nimž obviněná vznáší své výhrady, byly věcmi patřícími do společného jmění manželů, pak tyto věci by pro obviněnou nebyly věcmi cizími, a tato by se vůči nim nemohla dopustit přečinu krádeže. Jak však Nejvyšší soud shora zdůraznil, o takovou skutečnost se nejednalo. Zásadní výhradu v tomto směru obviněná vznesla u dvou matrací, u nichž tvrdila, že byly jí a obviněným zakoupeny v trvání jejich společného manželství (od 18. 11. 1995 do 18. 1. 2009, bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 7 C 315/2005 – č. l. 80, řízení o vypořádání společného jmění manželů bylo přerušeno usnesením téhož soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 4 C 259/2009, a posléze zastaveno). I přes dosud nedořešené majetkové poměry obviněné a poškozeného, soudy pečlivě zkoumaly původ a vlastnictví u každé z obviněnou namítaných věcí. Výsledky dokazování tuto obhajobu obviněné vyvrátily, jak o tom, svědčí závěry soudu prvního stupně (srov. strany 7 a 8 odůvodnění rozsudku), který rozvedl, z jakých důvodů vyloučil, že by obviněná byla rovněž majitelkou věcí, neboť shledal, že konkrétně matrace byly zakoupeny až po rozvodu manželů.
Námitce, že poškozený není, pro neplatnost kupních smluv na tyto věci pro porušení tzv. zákonného generálního inhibitoria, vlastníkem věcí, jež nakoupil po rozvodu manželství, avšak v době, kdy proti němu byla vedena exekuce a neplnil povinnost vyživovat svého nezletilého syna, rovněž nelze přisvědčit. Inhibitorium je soudní zákaz, podle něhož od okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce poddlužníkovi povinný nesmí, až do výše exekucí vymáhané pohledávky a jejího příslušenství, s pohledávkou nakládat. Důsledky, které porušením tohoto soudního zákazu nastávají, upravuje ustanovení §47 odst. 5 (dříve odst. 4) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož „majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný“. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo, neboť veškeré souvislosti s touto problematikou spojené, byly uváděny pouze obviněnou, a nemají podklad v obsahu spisu ani v napadených rozhodnutích, jak ostatně i soud prvního stupně na straně 10 až 11 rozsudku rozvedl a vysvětlil.
Namítaná neplatnost kupní smlouvy (§47 odst. 4 exekučního řádu, §39 obč. zák., §580 nobč. zákoníku) nic nemění na tom, že její uzavření bylo platné v době, kdy k trestnému činu obviněné došlo, platné, věci přešly po zaplacení ceny na poškozeného, který byl v době činu obviněné jejím vlastníkem. Lze jen připomenout, že pro posouzení otázky, zda byl právním úkonem spáchán trestný čin, není podstatné, zda jde o úkon platný nebo neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn. Trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu nemůže být vyloučena jen tím, že právní úkon je neplatný, a tím spíše, když je jen taková právní skutečnost úvahami obviněné namítána (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010 sp. nz. 7 Tdo 88/2010 nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08).
Uvedené úvahy Nejvyššího soudu svědčí o správnosti závěrů soudů prvního a druhého stupně o tom, že věci, které byly obviněnou odcizeny, byly ve vlastnictví poškozeného a jeho družky, tedy pro obviněnou věcí cizí, kterých se zmocnila, a tím si je přisvojila, a proto soudy nepochybily, pokud v uvedeném činu shledaly přečin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku.
Rovněž závěr o kvalifikované skutkové podstatě tohoto přečinu podle odstavce 3 §205 tr. zákoníku spočívající ve způsobení škody 105.170,- Kč, představující ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku větší škodu, jíž se rozumí škoda dosahující nejméně částky 50.000,- Kč, soudy učinily v souladu se zákonem.
Podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Toto ustanovení je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: a) cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, b) účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (srov. rozhodnutí č. 39/2002 Sb. rozh. tr.).
Těmto požadavkům orgány činné v trestním řízení v projednávané trestní věcí dostály, protože hodnota věcí v době činu byla stanovena na základě znaleckého posudku znalce Ing. Miloše Ondruška, MBA, znalce z oboru ekonommika, odvětví ceny a odhady, specializace věci movité (č. l. 133 až 144) přibraného v přípravném řízení, který cenu odcizených věcí stanovil k době, kdy byl čin spáchán, jako tzv. časovou hodnotu těchto věcí (srov. stranu 2 znaleckého posudku, č. l. 137 spisu). Soud tímto posudkem provedl důkaz (č. l. 514), který hodnotil v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, a z poznatků a závěrů znaleckého posudku vyšel pro stanovení výše škody.
Uvedené svědčí o tom, že výše škody byla zjištěna způsobem plně odpovídajícím zákonným hlediskům, a proto, pokud se dovolatelka domáhala, stanovení škody k době, kdy bylo rozhodováno o její vině, jde o požadavek stojící zcela mimo zákonem stanovené postupy pro určení výše škody, neboť rozhodnou je právě hodnota odcizených věcí, jež byla současně škodou způsobenou trestným činem, kterou tyto věci měly v době spáchání, resp. dokonání skutku, jak správně znalec stanovil.
Dovoláním napadené rozhodnutí ohledně použité právní kvalifikace Nejvyšší soud, který neshledal žádné vady, jež obviněná vytýkala, považuje za správné, neboť obviněná činem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnila všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
K požadavku obviněné na použití subsidiarity trestní represe a zásady „ultima ratio“, ve smyslu §12 odst. 2 tr zákoníku, je nutné uvést, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Aplikovat zásadu uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku lze zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu, která není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, tj. v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V daném případě je významné, že, jak bylo výše uvedeno, čin obviněné vykazuje všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a není pochyb o tom, že jde o jednání, které již stojí mimo rámec obchodně nebo občanskoprávních vztahů, neboť jde o závažný kriminální čin, na něž zásady vymezené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku nedopadají.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v napadeném rozhodnutí ani v řízení, které mu předcházelo, vady, které obviněná namítala, neboť použitá právní kvalifikace odpovídá všem stanoveným zákonným podmínkám, jež soudy respektovaly a s patřičnou pečlivostí v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích vysvětlily. Nejvyšší soud z těchto hledisek dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová