ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.207.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 207/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovolání obviněného D. M. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 5 To 305/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 211/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 5 To 305/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 101 T 211/2012.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově, rozsudkem ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 101 T 211/2012, uznal obviněného D. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„dne 13. 9. 2011 v O., okres K., v úmyslu získat neoprávněný prospěch si neoprávněně ponechal nebo jinak dosud nezjištěným způsobem naložil s motocyklem tov. zn. Harley – Davidson V-Rod, v majetku ČSOB Leasing, a. s., který převzal na základě plné moci od původního leasingového nájemce motocyklu R. D., t. č. zdržujícího se na neznámém místě mimo republiku, poté za R. D. uhradil na leasingu částku 37.566,-- Kč a následně s motocyklem naložil nezjištěným způsobem, čímž způsobil ČSOB Leasing, a. s., Na Pankráci 60, Praha 4, škodu 121.570,-- Kč, po odečtu čistých splátek od hodnoty motocyklu.“
Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle §206 odst. 3 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené ČSOB Leasing, a. s., Na Pankráci 310/60, Praha 4, škodu ve výši 121.570,-- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal tuto poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 5 To 305/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Schulhausera podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání namítl, že od zahájení trestního stíhání ve věci vypovídal a podrobně popsal svou činnost; trval však na tom, že se žádného trestného činu nedopustil. Z jeho výpovědi i z ostatních důkazů vyplynulo, že jednal na základě plné moci, ve které jej R. D. zmocnil k předání motocyklu jistému R. K., který měl doplatit leasingové splátky. Dále trval na tom, že poškozené ČSOB Leasing, a. s., škodu nezpůsobil, protože mezi ním a touto společností neexistoval žádný právní vztah. Nesouhlasil ani se závěry odvolacího soudu, že nepostupoval podle plné moci a nezařídil potřebný převod motocyklu a jeho přepis na jinou osobu prostřednictvím leasingové společnosti. V této souvislosti uvedl, že nemohl převést leasingovou smlouvu k motocyklu, protože nedisponoval ověřenou plnou mocí, kterou po něm právě leasingová společnost požadovala.
Obviněný dále citoval ustanovení §206 tr. zákoníku a dovodil, že nenakládal se svěřenou věcí v rozporu s účelem, ke kterému mu byla svěřena. Navíc motocykl byl dán do užívání R. D., proto se zpronevěry mohl dopustit jenom on. Jmenovaný jej také ubezpečoval, že osoba, které má motocykl předat, bude leasingové splátky řádně splácet, a že předání není v rozporu s leasingovými podmínkami. Proto je přesvědčen, že z jeho strany nebyla naplněna ani subjektivní stránka, protože jednal v dobré víře, že vše bude probíhat podle plné moci, a že jedná v souladu s rozsahem oprávnění, která mu udělil R. D.
Dále dovolatel rozebral povahu plné moci jakožto jednostranného právního úkonu, kterým se navenek deklaruje, že mezi zmocnitelem a zmocněncem existuje dohoda; jestliže plná moc nevykazuje žádná omezení, pak jde o plnou moc neomezenou a všechna případná rizika nese zmocnitel. Podle §32 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), navíc jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli. Podle §33 odst. 1 obč. zák. překročí-li zmocněnec své oprávnění vyplývající z plné moci, je zmocnitel vázán, jen pokud toto překročení schválil, neoznámí-li však zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl, platí, že překročení schválil.
V závěru svého podání obviněný zdůraznil zásady ultima ratio a subsidiarity trestní represe a odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/2004 a sp. zn. IV. ÚS 469/2002, podle nichž trestní právo nemůže sloužit jako prostředek ochrany práv a právních vztahů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva. Ochrana právních statků by se v prvé řadě měla uplatňovat skrze prostředky práva občanského či správního a teprve tehdy, je-li taková ochrana neúčinná, je na místě uplatňovat ochranu trestněprávní.
Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a podle §265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která především uvedla, že obviněný předáním motocyklu třetí osobě vědomě překročil nejen rámec výchozího leasingového vztahu, ale i meze uděleného zplnomocnění, a proto jeho námitkám nepřisvědčila.
Podle státní zástupkyně dovolatel jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Na tom nemůže nic změnit ani to, že byl svým zmocnitelem ubezpečován o tom, že leasingové splátky bude nadále hradit další leasingový nájemce R. K., neboť mu muselo být z výsledků jednání s ČSOB Leasing, a. s., zřejmé, že na straně jmenovaného není dán žádný právní důvod k plnění takové platební povinnosti. Především mu z hlediska minimální míry obecného právního povědomí muselo být srozumitelné, že by takový právní důvod musel vycházet z odpovídající změny leasingové smlouvy v osobě leasingového nájemce, ke které však nedošlo.
Státní zástupkyně nesouhlasila ani s dovolatelovou námitkou stran subsidiarity trestní represe a poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1517/2012, podle něhož „… k závěru o tom, že postačí uplatnění odpovědnosti podle předpisů soukromého práva, tj. podle občanského zákoníku nebo obchodního zákoníku, lze v souvislosti s právním posouzením skutku jako trestného činu zpronevěry uvažovat za předpokladu, že by při porušení (leasingové) smlouvy, spočívajícím ve svévolném předání vozidla jiné osobě, pachatel nadále řádně platil leasingové splátky, anebo zařídil jejich skutečné placení, a že by vozidlo zůstalo pod kontrolou obviněného do té míry, aby tím zároveň zůstala zachována možnost obnovení faktické dispozice leasingového pronajímatele“. Takové předpoklady beztrestnosti však obviněný nesplnil, a proto uplatnění této zásady nepřipadá v úvahu.
Státní zástupkyně proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Zároveň vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. b), a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Z tohoto pohledu by se mohlo jevit, že nemalá část námitek, které obviněný ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, by neměla obstát. Šlo především o ty výhrady, jimiž dovolatel napadal správnost soudy učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch, neboť teprve z takto tvrzených nedostatků dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) v zásadě (až na níže uvedené výjimky) podřadit nelze.
Současně je však třeba uvést, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat, nelze tuto zásadu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o dovolání se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 aj.).
Vadami důkazního řízení se rozumějí mimo jiné i případy tzv. opomenutých důkazů (mezi ně patří i situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu věci, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny) a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná jednu ze základních zásad trestního řízení, podle které orgány činné v trestním řízení (tedy po podání obžaloby soud prvního stupně) postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§2 odst. 5 tr. ř.). Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem jejich libovůle, resp. svévole. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich je transparentnost rozhodování, tedy povinnost důkazní postup vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05 aj.).
Uvedený požadavek je zároveň součástí nároků kladených na odůvodnění rozsudku (srov. §125 tr. ř., podle něhož soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují). Z toho vyplývá, že pokud mezi jednotlivými důkazy existují rozpory, je povinností soudu zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, což nesmí činit v obecné rovině, ale vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Citované ustanovení nároky na odůvodnění rozsudku zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V takové situaci je potřebné klást na soud zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil.
Požadavky na úplnost, srozumitelnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů způsobem umožňujícím jejich přezkoumatelnost formuloval v mnoha svých rozhodnutích i Ústavní soud. Jedním z principů, představujících neopominutelnou součást práva na tzv. fair proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit (srov. například jeho nálezy ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03 aj.). Odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozsudku, přičemž tyto úvahy musí být natolik přesvědčivé, aby samotný výrok mohl co do své určitosti obstát (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/2002).
Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud shledal, že nelze mít za to, že by oba soudy nižších stupňů uvedeným povinnostem bezezbytku dostály. A jelikož současně nedospěl k závěru, že by byly splněny zákonné podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu odst. 3 tohoto ustanovení zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
Po takovémto přezkumu napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že soud prvního stupně „… prováděl dokazování v potřebném obsahu a … všechny důkazy včetně důkazů listinných vyhodnotil správně“. Pak sice poněkud podrobněji rozvedl a doplnil velmi stručné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, zároveň však od tohoto soudu převzal závěry, které plynou z neúplného dokazování, příp. i ty, které si vzájemně odporují. Takovýmto paušálním přístupem k odvolání obviněného a ke způsobu hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech však rezignoval na svou přezkumnou povinnost vymezenou v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud samozřejmě nezpochybňuje zásadu, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Musí však zdůraznit, že pokud skutkové závěry soudu prvního stupně nemají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence, pokud jsou v extrémním rozporu s obsahem některých provedených důkazů (jejichž část nalézací soud neprávem pominul, příp. zamlčel), pak soud druhého stupně je povinen na takovouto situaci reagovat a vyvodit z ní adekvátní trestněprocesní důsledky. To v dané věci odvolací soud neučinil, nepostupoval s náležitou důsledností a spokojil se s neúplnými, ne zcela výstižnými, někdy i zkreslujícími, a ve svém důsledku proto nepřesvědčivými úvahami nalézacího soudu.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť si úmyslně ponechal či jinak naložil se svěřeným motocyklem, který mu svěřil R. D. za účelem převodu leasingu, čímž poškozené leasingové společnosti způsobil škodu. Podle soudu byl obviněný usvědčen zejména plnou mocí, kterou mu vystavil R. D., z níž vyplývá, že ten svěřil obviněnému motocykl za účelem převedení leasingové smlouvy na jinou osobu, protože R. D. již nebyl schopen dále plnit leasingové podmínky. Soud dále konstatoval, že obviněný nevstoupil do jednání s leasingovou společností a zájem o převod motocyklu projevil až poté, co byl kontaktován svědkem R. Z., z čehož dovodil nepřímý úmysl obviněného. Jeho návrh na doplnění dokazování výslechem svědka R. K., kterým chtěl dovolatel prokázat, že ve věci vyvíjel činnost v souladu s plnou mocí, zamítl jako nadbytečný (srov. str. 4 odůvodnění jeho rozsudku).
Odvolací soud takový postup akceptoval a uvedl k tomu, že „… z obsahu plné moci vyplývá, že R. D. obviněného zplnomocnil k přepisu a řešení všech nezbytných náležitostí potřebným ke změnám leasingové smlouvy z důvodu jeho nepřítomnosti … bylo tak prokázáno, že skutečně (obviněný) dostal předmětný motocykl do své dispozice“ . Takovou argumentaci uzavřel poněkud absurdní úvahou (zejména když neprovedl navrhovaný důkaz svědeckým výslechem R. K.), že „… pokud (obviněný) nyní tvrdí, že jej (motocykl) předal další osobě, pak tato skutečnost nebyla žádným z provedených důkazů prokázána“ . Následně konstatoval, že obviněný nevyřídil žádný přepis na jinou osobu a s leasingovou společností vůbec nejednal, k čemuž však dodal, že „… když se obžalovaný dožadoval, aby smlouva byla obnovena, pak neměl patřičnou ověřenou plnou moc…“ , a dále, že „… obviněný překročil rámec udělené plné moci a nevyřídil to, co po něm původní nájemce R. D. požadoval“ .
Z dokazování provedeného před soudem prvého stupně vyplynulo, že leasingový nájemce R. D. udělil plnou moc D. M. k přepisu a řešení všech nezbytných náležitostí potřebných ke změnám leasingové smlouvy (písemná plná moc je datována dnem 13. 9. 2011). Z výpovědi obviněného i ze svědecké výpovědi R. D. (jakož i z jeho čestného prohlášení založeného na č. l. 153) se přitom podává, že jmenovaný chtěl převést předmětný motocykl na třetí osobu, se kterou se potkal na motosrazu a se kterou již byl dohodnutý na tom, že tato motocykl převezme a bude nadále hradit splátky. Za této důkazní situace se jeví naprosto nepochopitelné, že soudy obou stupňů odmítly provést důkaz výslechem svědka R. K. (ten měl totiž být touto třetí osobou), ačkoliv obviněný tvrdil, že právě jemu motocykl předal, a R. D., jenž se v průběhu trestního stíhání vrátil zpět do České republiky, jako svědek v hlavním líčení před nalézacím soudem vypověděl, že se právě s R. K. dohodl na tom, že na něj leasing převede, a měl se dokonce doslechnout, že R. K. motocykl skutečně užívá (č. l. 170 trestního spisu).
Za poněkud zavádějící je třeba považovat argumentaci soudů obou stupňů, že obviněný překročil meze plné moci, když předal předmět leasingu třetí osobě (i když ani v tom soudy nemají zcela jasno), zejména pokud mu zároveň vytýkají, že o převedení smlouvy nejednal s leasingovou společností a nevyřídil, co se po něm chtělo. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že obviněný, jakmile se dozvěděl, že leasing není splácen, uhradil dne 2. 9. 2011 ze svého účtu za R. D. veškeré do té doby jím neuhrazené splátky ve výši přes 37.000,-- Kč. Vyvráceno nebylo ani tvrzení obviněného, že se s leasingovou společností pokoušel jednat o tom, aby smlouva byla převedena, ale byl jí odmítnut s tím, že k tomu potřebuje ověřenou plnou moc. Tato skutečnost nepřímo vyplývá nejen z výpovědi bývalé partnerky R. D. Ĺ. G., ale zejména ze zprávy svědka R. Z., pracovníka externí vymahačské společnosti Previa (č. l. 41 spisu). Příslušní pracovníci ČSOB Leasing, a. s., však ani k těmto významným okolnostem jako svědci dosud vyslechnuti nebyli. Přitom je až zarážející, že jmenovaná leasingová společnost sice odmítla s obviněným jednat ohledně převodu smlouvy na třetí osobu proto, že plná moc od R. D., kterou disponoval, nebyla úředně ověřená, což jí však zároveň nebránilo v tom, aby od obviněného (z jeho účtu) přijala částku ve výši přes 37.000,-- Kč jako úhradu splátek leasingu právě za R. D. Obviněný navíc leasingové společnosti několikrát deklaroval, že je ochoten zbytek leasingu doplatit či předmět leasingu odkoupit, a proto jí nabídl částku 160.000,-- Kč, když zjistil, že poškozená ČSOB Leasing, a. s., vyčíslila škodu a v adhezním řízení uplatnila nárok na její náhradu ve výši 154.837,--Kč. Poškozená společnost však tento vstřícný návrh obviněného poněkud překvapivě neakceptovala (s tvrzením, že by byla ochotná jej akceptovat, pokud by motocykl odkoupil za částku 260.000,--Kč (č. l. 150 spisu).
K řešené problematice je zapotřebí dále uvést (alespoň stručně a v obecné rovině), že přečinu zpronevěry se podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
Objektem tohoto přečinu je především vlastnictví věci. Předmětem útoku je cizí věc nebo majetková hodnota, která byla pachateli svěřena.
Věc je pachateli svěřena , jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem.
Pachatel si přisvojí cizí věc nebo majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Z hlediska subjektivní stránky zákon předpokládá úmysl pachatele ve smyslu §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci nebo majetkovou hodnoty.
Jestliže je výrok o dovolatelově vině, tak jak je formulován v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, konfrontován s tímto zákonným vymezení, je zřejmé, že nemohl obstát (především za současného stavu dokazování). U obviněného přetrvávají pochybnosti o jeho úmyslu přisvojit si věc, která mu měla být svěřena (soud prvního stupně přešel subjektivní stránku jednání obviněného paušálním a blíže nezdůvodněným závěrem, že „konal přinejmenším v nepřímém úmyslu“ , a odvolací soud se jí nevěnoval vůbec).
Ze všech dosud zjištěných skutkových okolností přitom vyplývá jednak to, že obviněný měl především snahu pomoci svému kamarádovi a vyřešit za něho v době jeho nepřítomnosti v České republice záležitosti spojené s jím uzavřenou leasingovou smlouvou (obviněný přitom sám několikrát deklaroval, že o druhý motocykl neměl zájem, protože současně s R. D. si pořídil obdobný), a jednak to, že sdělil i bývalé družce R. D., že všechny záležitosti za něho vyřídí, dokonce z vlastního účtu za jmenovaného uhradil několik měsíčních splátek leasingu. Lze sice připustit, že motocykl předal poněkud lehkovážně (patrně beze svědků a bez písemného potvrzení) třetí osobě (zřejmě R. K.), avšak učinil tak právě a jen na základě požadavku leasingového nájemce R. D. Při takovém počínání nezískal žádnou protihodnotu, dokonce za leasingového nájemce zaplatil několik měsíčních splátek. Následně se pokoušel dohodnout s ČSOB Leasing, a. s., změnu leasingové smlouvy, nabízel jí, že předmětný motocykl od ní odkoupí (za částku dokonce mírně převyšující škodu vyčíslenou samotnou poškozenou společností).
Při úvahách o možné právní kvalifikaci nelze odhlížet ani od primární právní odpovědnosti leasingového nájemce R. D., který v rozporu s podmínkami leasingu (předání motocyklu jiné osobě k užívání bylo možné pouze se souhlasem leasingové společnosti) zplnomocnil obviněného k převedení leasingové smlouvy, ale všechny potřebné dokumenty, resp. ověřenou plnou moc mu již neopatřil. Bez významu není ani chování samotné leasingové společnosti, která sice odmítla jednat s obviněným o změně leasingové smlouvy bez předložení ověřené plné moci od leasingového nájemce R. D., ovšem byla již ochotna přistoupit jak na splácení splátek (a splátky přijaté od obviněného na leasing započíst), tak na nabídku odkoupení motocyklu obviněným (ale jen za jí stanovených podmínek).
Shora zmíněná problematika se již bezprostědně dotýká dovolatelem relevantně uplatněné námitky absence společenské škodlivosti činu, resp. subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio, s níž se oba soudy vůbec nezabývaly, natož aby se s ní vypořádaly.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu například nálezy Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).
V rámci posuzování naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu ultima ratio, nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci. Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu (srov. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 564/2000 a sp. zn. I. ÚS 4/2004). Vedle těchto zásad vyplývajících z judikatury Ústavního soudu se však již i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval otázkou ultima ratio (srov. například rozhodnutí ve věcech sp. zn. 5 Tdo 897/2005, sp. zn. 5 Tdo 315/2010, a další) a srovnatelným způsobem uvedené zásady přenesl do své rozhodovací praxe, kde v zásadě shodně vyjádřil, že trestní právo nastupuje až v případě, kdy prostředky jiných právních oborů neposkytují dostatečnou ochranu chráněným vztahům, a jejichž porušením jsou naplněny konkrétní skutkové podstaty trestného činu.
Vztahuje-li se ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe k pojmu trestného činu, jde o otázku viny, kdy je třeba hodnotit společenskou škodlivost při zvažování rozhodných kritérií pro stanovení spodní hranice trestní odpovědnosti. Pojem společenská škodlivost činu, která se vztahuje k spáchanému činu, jenž zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“, navazuje i na další pojmy použité v trestním zákoníku. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že nový trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip „ultima ratio“ přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 117 až 118).
Těmito významnými otázkami bezprostředně souvisejícími s problematikou trestní odpovědnosti obviněného se však oba soudy nižších instancí vůbec nezabývaly. Soud druhého stupně tak neučinil ani přesto, že obviněný již v podaném dovolání (mimo jiné) namítal, že v posuzované věci „jde o civilní záležitost, a proto by měl být obžaloby v plném rozsahu zproštěn“ . I to je tak závažný nedostatek, pro který dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu rovněž (kromě dalších výše zmíněných pochybení) nemohlo obstát.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 5 To 305/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 101 T 211/2012. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutím došlo ke shora popsaným vadám, čímž byly primárně nastoleny podmínky pro toto rozhodnutí dovolacího soudu.
S ohledem na ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Jeho povinností zejména bude v potřebném rozsahu doplnit dokazování a v dalším řízení věnovat zvýšenou pozornost jak otázce naplnění všech zákonných znaků žalovaného (příp. jiného) trestného činu, tak především otázce subjektivní stránky jednání obviněného a námitce absence společenské škodlivosti činu, resp. problematice subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio.
Při budoucích úvahách o možné právní kvalifikaci nemůže soud ponechat bez povšimnutí ani otázku, zda obviněný se měl dopustit žalovaného jednání jako pachatel, nebo jen jako účastník (a v jaké formě) na něm (v tomto druhém případě by se musel vypořádat i s otázkou akcesority účastenství).
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a