ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.308.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 308/2014-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2014 o dovolání obviněného M. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 7 To 238/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 116/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 12 T 116/2012, byl obviněný M. L. uznán vinným v bodě 1) pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím,
že
1) dne 22. 3. 2012 v době kolem 19.05 hod. v O. na ulici Z. venku na volně přístupné travnaté ploše za domem po předchozí slovní rozepři nejprve ohrožoval poškozeného A. H., přesně neurčeným druhem nože o délce čepele nejméně 10 cm tím způsobem, že na něj mířil a máchal s ním výhrůžně před sebou, následkem čehož poškozený před ním ustupoval, načež v situaci, kdy se obviněný dostal do bezprostřední blízkosti poškozeného a hrozilo zasažení nožem, při svém ústupu se poškozený pokusil obviněného v rámci obrany odstrčit svou pravou nohou do oblasti hrudníku, když při tomto jeho pohybu jej obviněný uvedeným nožem úmyslně jednou bodl do pravého stehna, a tím mu způsobil bodnou ránu délky 2 cm v oblasti pravého stehna, nacházející se na hranici jeho vnitřní a zadní plochy několik centimetrů nad úrovní podkolenní jamky s bodným kanálem procházejícím podkožím směrem nahoru s rozsáhlou krevní podlitinou v okolí rány táhnoucí se po vnitřní straně stehna nahoru bez zasažení hlubších struktur s nezjištěnou délkou bodného kanálu v řádu několika centimetrů, přičemž toto poranění si vyžádalo průměrnou dobu léčení v délce 10 dnů, po níž byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života především bolestivostí v místě zranění zhoršující se při pohybu, nutností užívání analgetik, nemožností hygieny uvedených míst, jakož i ztížením možnosti sebeobsluhy při vyměšování, a zároveň mu tímto bodnutím poškodil riflové kalhoty zn. Wrangler , čímž mu způsobil hmotnou škodu dosahující částky 150 , - Kč, a vzhledem ke způsobu útoku a lokalitě zásahu nožem, jakož i průběhu bodného kanálu, zejména s ohledem na umístění hlavních cévních struktur v oblasti stehna, poškozenému toliko náhodou nezpůsobil závažnější poranění, a to zejména poranění či úplné přerušení hlubokých žil a tepny stehna, která jsou doprovázena masivními krevními ztrátami, v jejichž důsledku by mohlo dojít k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného na podkladě úrazově krvácivého šoku, což jsou zranění, jež by si vyžádala dobu léčení přesahující 6 týdnů, eventuálně by se jednalo o poškození důležitého orgánu, a to přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 11 T 226/2010, jenž nabyl právní moci dne 14. 3. 2011, odsouzen mimo jiné pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, když bylo ve smyslu §44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 11 T 191/2010,
2) ačkoli mu byly dne 10. 10. 2012 řádně do vlastních rukou doručeny dvě písemné výzvy Okresního soudu v Ostravě k nástupu výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 74 T 117/2011, který nabyl právní moci 22. 8. 2012, jímž byl odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou, a dále k nástupu výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 7. 2012, sp. zn. 74 T 47/2012, jenž nabyl právní moci 19. 9. 2012 a jímž byl odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, když v obou uvedených výzvách mu byl stanoven jako lhůta pro nástup výkonu tohoto trestu časový úsek, v prvním případě nejpozději do 5 pracovních dnů od doručení této výzvy a v druhém případě nejpozději do 5 dnů od doručení této výzvy v pracovní dny, a jako místo zmíněného nástupu věznice v O., přesto v období ode dne 16. 10. 2012 do 8.55 hod. dne 5. 11. 2012 ve Vazební věznici v O. ani jinde úmyslně k výkonu tohoto trestu odnětí svobody nenastoupil, ačkoliv v jeho dobrovolném nástupu mu nebránila žádná vážnější překážka, zdržoval se svévolně na různých přesně nezjištěných místech, a do výkonu trestu odnětí svobody tak musel být dodán až dne 5. 11. 2012 v 8.55 hod. Policií České republiky.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 7 To 238/2013, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Matijaševiče s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání, jež zaměřil proti výroku o vině a soustředil jej zejména proti výroku pod bodem 1). K němu v zásadě vytýkal nesprávně zjištěné skutkové okolnosti a v důsledku toho shledával extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením jemu za vinu kladeného jednání, které však podle něj proběhlo jinak, než jak soud prvního stupně ve skutkových zjištěních v tomto bodě uvedl. Obviněný k průběhu skutku v zásadě tvrdil, že to byl poškozený, který na něj jako první fyzicky zaútočil deskou nebo prknem, jímž mu způsobil zlomeninu nosu. Soud, který této jeho verzi neuvěřil, podle něj postupoval v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. při nedodržení zásady „in dubio pro reo“, když z provedeného dokazování opřené o výpovědi svědků, jimž soud neměl uvěřit, nebylo možné učinit spolehlivé závěry o jeho vině. Soudům nižších stupňů vytkl, že se stejnou důsledností nehodnotily všechny ve věci provedené důkazy, když zejména těm, které svědčily v jeho neprospěch, přikládaly větší význam, kdežto ty, které vyznívaly v souladu s jeho obhajobou, shledaly nevěrohodnými. Dovolatel tak měl za to, že soudy výsledky provedeného dokazování interpretovaly nepřípustně, když především soud prvního stupně bagatelizoval jednání poškozeného směřující vůči obviněnému a právě jeho označil za iniciátora celého konfliktu, kdežto poškozeného za útočníka nepovažoval. Soudy proto nesprávně vyhodnotily verzi obviněného, že se pouze bránil. V návaznosti na tato tvrzení brojil proti neúplnosti popisu skutku, pokud ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno „po předchozí slovní rozepři“, a nikoliv, že obviněný jednal až po fyzickém útoku poškozeného, který jej napadl dřevěnou deskou, aniž by zde bylo zahrnuto, že to byl poškozený, kdo jako první zaútočil na obviněného. Dovolatel tak s odkazem na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 6 Tdo 851/2002, sp. zn. 1 To 4/83 či sp. zn. 3 Tdo 840/2006) požadoval, aby jeho čin byl shledán spáchaný za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, a tedy dožadoval se beztrestnosti.
Kromě těchto výhrad týkajících se extrémního nesouladu obviněný s poukazem na konkrétně uváděnou judikaturu Ústavního soudu vytýkal existenci tzv. opomenutých a odmítnutých důkazů, za něž považoval neprovedení výslechu svědka M. U., jenž měl být přímým svědkem celé události a jehož výpověď mohla přispět k dotvrzení obhajoby obviněného. Obviněný se neztotožnil s vysvětlením soudů, že takový výslech byl neuskutečnitelný pro neznámý pobyt této osoby, po níž bylo vyhlášeno v jiné trestní věci pátrání. Vyjádřil domněnku, že soudy v tomto směru svou povinnost dostatečně nesplnily, neboť neověřily, zda M. U. ve věci, kde byl stíhán, orgány policie nedopadly a v mezidobí nerealizovaly příkaz k zatčení, když v jeho trestní věci bylo dne 23. 7. 2013 konáno hlavní líčení.
Obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 1) vznesl výhradu proti posouzení subjektivní stránky jeho jednání, zejména s poukazem na dobu útoku a špatnou viditelnost, jelikož útok se odehrál za šera ve večerních hodinách. Zdůraznil absenci svého úmyslu ke způsobení vzniklého následku, když provedeným dokazováním nebylo potvrzeno, že proti tělu poškozeného vedl aktivní pohyb s ostrým předmětem. Závěry soudů jsou podle něj rozporné, neboť vycházejí z neúplného hodnocení důkazů, a jejich úvahy jsou jen spekulacemi bez skutečně ověřených okolností. Vytkl též rozpor se zásadou in dubio pro reo, protože soudy měly při nedostatku objektivně zjištěných skutečností dospět k závěru, že se jednalo o náhodné bodnutí, jež si poškozený přivodil sám tím, že napadl na ostrý předmět, který obviněný pevně svíral v ruce.
U skutku pod bodem 2) dovolatel spatřoval pochybení v nerespektování zásady subsidiarity trestní represe za situace, kdy se jej soud rozhodl trestat za nenastoupení do výkonu trestu odnětí svobody po marném uplynutí lhůty stanovené již v první výzvě k nástupu trestu. Obviněný se domníval, že v takovém případě měl nastoupit materiální korektiv v podobě institutu subsidiarity trestní represe.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 7 To 238/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 12 T 116/2012, podle §265k tr. ř. zrušil a věc podle §265 l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyšší státní zastupitelství. Výhrady obviněného týkající se skutečností jím vytýkaných k bodu 1) neshledal uplatněné v souladu s označeným dovolacím důvodem. Třebaže posouzení okolností vylučujících protiprávnost je třeba považovat za posouzení hmotněprávní, je pro úvahy o nich rozhodný skutkový stav, jak byl zjištěn soudy. Z tohoto rámce však podle něj námitky obviněného zjevně vybočují, když podstatou jeho závěru o nutné obraně je tvrzení, že iniciátorem fyzického útoku byl poškozený. Uvedená verze skutkového děje nebyla soudy prokázána, pokud dospěly k závěru, že poškozený, jenž ve chvíli, kdy směřoval proti obviněnému blížícímu se k němu s nožem kop nohou, byl v postavení obránce proti útoku ozbrojeného obviněného. Zjištěný skutkový stav, tj. útok proti obránci, však na straně obviněného vylučuje aplikaci ustanovení o nutné obraně, neboť již v tomto okamžiku byl obviněný v postavení útočníka. Státní zástupce neshledal důvody pro závěr o extrémním nesouladu mezi závěry soudů a provedenými důkazy a odkázal na výstižná odůvodnění rozhodnutí obou soudů, a neztotožnil se s námitkou o tzv. opomenutých důkazech, když rozvedl, že se soudy věnovaly otázce, proč neprovedly obviněným zdůrazňovaný důkaz. Obviněný tak dovolání podal mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který v této části nenaplnil. K subjektivní stránce, již obviněný vytýkal k pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví, shledal nejméně srozumění se vznikem závažné poruchy zdraví poškozeného, a tedy úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Ke skutku pod bodem 2) státní zástupce poukázal na hlediska vyjádřená ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 s tím, že okolnosti jednání obviněného nevykazují žádné zvláštní rysy, jež by v daném případě odůvodňovaly závěr, že jeho skutek neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, nýbrž naopak se jednalo o případ pro danou trestnou činnost zcela typický. Vzhledem k tomu, že státní zástupce neshledal naplněným dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být dovolatelem řádně uplatněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a proto navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda označené důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. byly uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť jen dovolání, které je relevantně opřeno o některý z důvodů taxativně vypočtených v §265b tr. ř., lze podrobit věcnému přezkoumání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z těchto dvou zákonem vymezených alternativ je v projednávané věci vzhledem k tomu, že nedošlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, a obviněný současně uvedl i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zřejmé, že obviněný použil uvedený důvod v jeho druhé alternativě.
Obviněný své dovolání zásadně opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený důvod tedy slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Jeho prostřednictvím lze tedy vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).
Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o který by mohlo jít pouze tehdy, byly-li by zjištěny a prokázány vady a nedostatky svědčící o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Nejvyšší soud z hlediska těchto zásad posuzoval i obsah podaného dovolání. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1) nebylo možné přisvědčit tvrzení o existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, protože soudy obou stupňů se s obhajobou obviněného tak, jak zaznívá v podaném dovolání, vypořádaly v rámci předchozího řízení a se zřetelem na jím uváděné skutečnosti stav věci v potřebném rozsahu objasnily. Své závěry rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. strany 12 až 18 rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 4 usnesení soudu odvolacího), z nichž plyne, proč obhajobě obviněného neuvěřily. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání obviněného, založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů, které učinil při zachování veškerých aspektů vymezených v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Zvýšenou pozornost přitom věnoval výpovědím svědků A. H., M. O., M. R. a J. N., které obviněný hodnotil odlišně. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení, a tudíž nelze dospět k závěru, že skutková zjištění jsou s nimi v extrémním nesouladu. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (že sám nebyl útočníkem, ale byl jím poškozený) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo. Vzhledem k tomu, že soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, Nejvyšší soud nezjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, protože v obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010).
Při takto učiněném závěru lze navíc i zmínit, že procesní stránka věci, jež byla obviněným především vytýkána, netrpí vadami ani se zřetelem na namítané nedostatky v rozsahu provedeného dokazování, s odkazem na tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů). Takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Dochází k nim z různých příčin. Buď jde o situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, nebo se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí ať již negativně či pozitivně zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny) [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009, ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004, ale i mnohé další, které těmto nálezům předcházely].
Uváží-li se, že obviněný uvedenou výhradu vznášel kvůli nevyslechnutí svědka M. U., je potřeba zmínit, že soud prvního stupně na straně 9 svého rozsudku uvedl, z jakých důvodů nemohl tento důkaz provést, zejména to, že se jedná o osobu neznámého pobytu. K tomu, proč uvedený důkaz nakonec neprovedl, zajistil dostatek podkladů, z nichž vyplynulo, že k tomu z objektivních důvodů nemohlo dojít. Již tato snaha soudu svědčí o tom, že se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz. Avšak ani odvolací soud v tomto směru nerezignoval na svou povinnost, neboť i on se uvedené otázce v potřebném rozsahu věnoval, a to navíc s konstatováním, že i bez výpovědi tohoto svědka je možno dospět k závěru o vině obviněného bez důvodných pochybností, a následně vyložil, na základě jakých skutečností takový závěr činí (srov. strany 2 až 3 jeho usnesení).
Na základě všech těchto úvah a závěrů Nejvyšší soud v projednávané věci zejména k námitce extrémního nesouladu a opomenutým důkazům se zřetelem na výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním zjistil, že obviněným vznesené námitky nemají dostatečnou a racionální základnu. Na podkladě obsahu zpracovaných rozhodnutí shledal, že soudy podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Na základě uvedeného Nejvyššímu soudu nic nebrání, aby za podklad správnosti právních úvah vzal k bodu 1) ta skutková zjištění, jak jsou popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Podle nich pak bylo možné zkoumat, zda je důvodná výhrada obviněného o tom, že jednal za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Z uvedeného popisu je však zřejmé, že takové podmínky splněny být nemohly, protože za nutnou obranu je podle §29 tr. zákoníku považován čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jenž za těchto podmínek není trestným činem. Ze skutkových zjištění, jak byla v obsahu spisu prokázána, neplyne nic, co by zákonná hlediska této okolnosti vylučující protiprávnost naplňovalo. Toho si byl i obviněný plně vědom, a proto své důvody pro tvrzení, že o nutnou obranu šlo, stavěl na jiných skutkových okolnostech, zejména na tom, že nejprve na něj útočil poškozený, což se však, jak je v napadených rozhodnutích rozvedeno, nepotvrdilo.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud uvedené námitky obviněného nepovažoval uplatněné v souladu s jím označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) lze za jedinou relevantně uplatněnou výhradu považovat polemiku obviněného se správností závěru v otázce zavinění u pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchá ten, kdo se dopustí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání toho, že jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, v úmyslu tento čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. K naplnění subjektivní stránky u tohoto trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Podle popsaných skutkových zjištění obviněný na poškozeného zaútočil nožem s délkou čepele nejméně 10 cm, jímž jej jedenkrát bodl do pravého stehna a způsobil poškozenému ránu v délce 2 cm. U poškozeného sice vážná porucha na zdraví nenastala, avšak tato mu bezprostředně hrozila vzhledem k lokalitě zásahu, jakož i průběhu bodného kanálu především vykrvácením s ohledem na umístění rány u hlavních cévních struktur v oblasti stehna. V tomto důsledku by mohlo dojít k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného na podkladě úrazově krvácivého šoku, tedy zranění, jež by si vyžádalo dobu léčení přesahující 6 týdnů. Tento těžký následek [§122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku] nenastal, ale jednání obviněného k němu, s ohledem na všechny zjištěné okolnosti, zejména použitý mechanizmus, směřovalo a takové těžké následky reálně hrozily.
Soud prvního stupně k takto zjištěnému zranění ve vztahu k vnitřní motivaci obviněného na stranách 16 a 17 svého rozsudku rozvedl, že za zjištěných podmínek musel být obviněný srozuměn v okamžiku, kdy k zasažení poškozeného došlo, že jej vážně ohrožuje na zdraví, a to i proto, že oba byli v pohybu a poškozený se bránil jeho útokům spočívající v máchání nožem. Jestliže bodl úmyslně do nohy poškozeného, musel s možností vzniku těžkého zranění počítat. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil (viz strana 3 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud takto vyjádřené závěry soudů nižších stupňů shledal správnými, neboť závěry o formě zavinění jsou zcela v souladu s provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním, jež nalézací soud ve věci učinil. Oba soudy se zabývaly z tohoto hlediska všemi důležitými a významnými skutečnostmi. Rozvedené úvahy i závěry na ně navazující svědčí o tom, že obviněný jednal se srozuměním [v eventuálním úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], že když proti poškozenému útočí nožem a bodá proti jeho tělu, může mu způsobit závažné zranění, které může ohrozit jeho zdraví nebo život. Tento vztah obviněného k uvedenému následku byl soudy řádně zjištěn a prokázán výsledky dokazování, z nichž logicky vyplynul (srov. rozhodnutí č. 19/1971-II Sb. rozh. tr.). Oba soudy se při zkoumání, zda obviněný jednal s vědomím, že může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, nespokojily s pouhým zjištěním, že obviněný poškozeného bodl nožem do stehna nohy, kde jsou uloženy cévní svazky, a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž správně tuto skutečnost hodnotily i s přihlédnutím k okolnostem, za nichž k útoku došlo. Soudy dostatečně posoudily i okolnosti, které útoku předcházely, a v dostatečné míře zhodnotily i to, že útok byl proti poškozenému veden různými nástroji, z nichž poslední byl nejúčinnější. Zvažovaly i to, že obviněný útočil proti takové části těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné.
Na základě všech těchto závěrů a úvah Nejvyšší soud shledal, že soudy nepochybily, jestliže obviněného v bodě 1) uznaly vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znaky byly po všech stránkách činem obviněného naplněny.
Výhrady obviněným směřované proti výroku pod bodem 2) spočívaly především na námitce, že obviněný nenaplnil znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, protože jde o nezávažný čin, u nějž měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe.
Ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku je k těmto výhradám potřeba uvést, že trestným činem podle trestního zákoníku je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Z toho vyplývá, že aplikovat zásadu uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku lze zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu, která není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, schválené dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Z pohledu těchto zásad je nutné posuzovat i čin obviněného, jak byl soudy ve skutku pod bodem 2) popsán. Spočíval v tom, že ač dne 10. 10. 2012 řádně obdržel dvě výzvy k nástupu do výkonu trestu ve Věznici v O., v prvním případě ve věci Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 74 T 117/2011, podle níž měl nastoupit nejpozději do 5 pracovních dnů od doručení této výzvy, a ve druhém případě ve věci Okresního soudu v Ostravě zn. 74 T 47/2012, měl nastoupit nejpozději do 5 dnů od doručení výzvy v pracovní dny, a tyto nerespektoval. V určené době do 16. 10. 2012, dobrovolně nenastoupil. Do výkonu trestu byl dodán až policií dne 5. 11. 2012.
S ohledem na takto zjištěné skutkové okolnosti nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný věděl, na základě obsahu jím převzaté výzvy k nástupu trestu, o jaký trest se jedná a v jakém termínu, tj. do kdy a v jaké věznici, má nastoupit, a byl rovněž řádně poučen o všech uvedených podmínkách.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu. Znak „maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí“ znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Neznamená však, že výkon rozhodnutí by byl zmařen, tj. že by už nebylo možné rozhodnutí vykonat. Podstatně ztěžovat výkon rozhodnutí lze například nedodržováním omezení uložených v souvislosti s trestem zákazu pobytu. K trestnosti se vyžaduje úmysl. Podle §321 odst. 1 tr. ř. jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu písemně vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest odnětí svobody ve stanovené lhůtě v určené věznici nastoupil. Odsouzený je povinen výzvu uposlechnout. Závažným důvodem ve smyslu tohoto ustanovení bude především změna zdravotního stavu reálně bránící odsouzenému trest odnětí svobody nastoupit nebo přechodná těžká situace v rodině (potřeba zajistit péči o bezvládného partnera nebo rodiče, úmrtí v rodině) apod. (srov. rozhodnutí č. 31/2013 Sb. rozh. tr.). Podle §321 odst. 3 tr. ř. nenastoupí-li odsouzený trest ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, nebo bylo-li z konkrétních skutečností zjištěno, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nebo jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, nařídí předseda senátu, aby byl do výkonu trestu dodán. Je tedy zřejmé, že ani toto procesní ustanovení nestanoví soudu možnost nezajistit realizaci nástupu výkonu trestu obviněného, který byl vyzván k jeho nástupu. V zásadě tedy platí povinnost obviněného podrobit se nástupu výkonu trestu odnětí svobody v souladu s podmínkami stanovenými ve výzvě k tomuto nástupu.
Z uvedeného tedy plyne, že formálním znakem posuzovaného přečinu je nenastoupení na výzvu soudu, a z této dikce lze dovodit, že je uvedený znak naplněn již tím, že obviněný nerespektuje jednu výzvu, kterou soud obviněnému zašle. Soud tak činí na základě své povinnosti vyplývající z ustanovení §321 tr. ř. Soud není povinen obviněného vyzývat opakovaně a obviněný je povinen respektovat tu výzvu, již od soudu obdrží. Jestliže ji obviněný nerespektuje, následuje postup podle §321 odst. 3 tr. ř., podle nějž předseda senátu nařídí, aby byl do výkonu trestu dodán.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný ignoroval dvě výzvy k nástupu do výkonu trestu, jež mu byly doručeny dne 10. 10. 2012 ve dvou odlišných trestních věcech, a teprve na základě příkazu k dodání do výkonu trestu byl dne 5. 11. 2012, tedy téměř po třech týdnech, co udržoval protiprávní stav spočívající v nenastoupení výkonu trestu, zajištěn a dodán do výkonu trestu. Neopodstatněné je tvrzení obviněného, že se musel starat o nezletilou dceru své přítelkyně, která byla v uvedené době nemocná, neboť nebyl jedinou osobou, která v dané době v domácnosti mohla péči o nemocné dítě zajistit, avšak zcela účelově neučinil žádné kroky v tomto směru, a jen spoléhal, že se touto výmluvou nástupu trestu eventuelně trestní odpovědnosti za tento čin vyhne. Nelze opomenout, že obviněný v obou věcech, kde mu byly výzvy řádně zaslány, se dopustil trestné činnosti, za kterou mu byl uložen trest odnětí svobody, a bylo jeho povinností nastoupit ve stanovené lhůtě výkon tohoto trestu a přizpůsobit tomu i svou rodinnou situaci. Zájem společnosti na potrestání pachatele trestné činnosti nemůže být nahrazen nutností péče o rodinného příslušníka za situace, kdy se nejedná o naléhavou skutečnost. Pokud by k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe postačovala pouhá existence nutnosti péče o rodinného příslušníka bez zkoumání dalších okolností, jako např. naléhavosti a závažnosti takové situace, došlo by tím k popření smyslu ustanovení §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
V této souvislosti je nutné při posuzování společenské škodlivosti a možnosti použití subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku brát zřetel na zájem státu, jímž je u dané skutkové podstaty určována i společenská škodlivost takového protiprávního jednání pachatele, a proto lze považovat za nepřijatelný stav, aby odsouzeným bylo umožněno beztrestné vyhýbání se nástupu výkonu trestu zcela účelovým jednáním. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že posuzovaný čin obviněného vykazuje takový stupeň společenské škodlivosti, který vylučuje věc z dosahu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a vzhledem k tomu je namístě uplatnění trestní odpovědnosti.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal především odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí ani řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů jde v případě obviněného M. L. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. dubna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová