ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.741.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 741/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o dovolání obviněného D. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 14 To 181/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 127/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 3 T 127/2012, byl obviněný D. K. uznán vinným přečiny zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž výkon uvedeného trestu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či soukromé podnikatelské činnosti v oblasti nákupu a prodeje motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému F. G., bytem P., D., způsobenou škodu ve výši 20 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pro úplnost je vhodné dodat, že označený rozsudek není prvním rozhodnutím ve věci sp. zn. 3 T 127/2012. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 8. 2012 byl obviněný uznán vinným přečiny zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž výkon uvedeného trestu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či soukromé podnikatelské činnosti v oblasti nákupu a prodeje motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému F. G., škodu ve výši 23 070 Kč a poškozenému L. V. škodu ve výši 100 000 Kč. Z podnětu odvolání obviněného byl citovaný rozsudek usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 14 To 308/2012, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena okresnímu soudu.
Rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 3 T 127/2012, obviněný napadl v celém rozsahu odvoláním. Z jeho podnětu Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 14 To 181/2013, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se měl obviněný dopustit dvěma dílčími skutky uvedenými pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak (ad výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu), že obviněného D. K. uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to pouze jedním z dílčích skutků uvedených pod bodem II. napadeného rozsudku. Za tento přečin a dále za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině pod bodem I. v napadeném rozsudku nezměněn, odsoudil obviněného podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž výkon uvedeného trestu podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či soukromé podnikatelské činnosti v oblasti nákupu a prodeje motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému F. G. způsobenou škodu ve výši 12 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v části, jíž byl obviněný uznán vinným pod bodem II. napadeného rozsudku dílčím skutkem, v němž byl spatřován dílčí útok pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, vrácena okresnímu soudu (ad výrok pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu).
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyla rozhodnutím odvolacího soudu dotčena, se obviněný přečinu zpronevěry podle 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že
I.
- v P. dne 22. 11. 2010 jako jediný jednatel a zároveň společník AUTO D+B, s. r. o., IČ: 27549798, s tehdejším sídlem Štrossova 272, Pardubice (dále jen autobazar), uzavřel za autobazar, jako zprostředkovatel prodeje, Smlouvu o zprostředkování prodeje automobilu Fiat Doblo Cargo, za částku 135 000 Kč včetně provize ve výši 4 % (bez DPH) z jeho prodejní ceny splatné nejpozději do 1 měsíce od data prodeje vozidla se zájemcem o zprostředkování prodeje F. G., na jejímž základě za autobazar převzal předmětné vozidlo ke zprostředkování prodeje a věděl, že až do okamžiku prodeje novému majiteli zůstává vozidlo vlastnictvím F. G., přičemž v rozporu se zprostředkovatelskou smlouvou dne 10. 2. 2011 bez vědomí a souhlasu majitele F. G. uzavřel za autobazar na straně prodávajícího kupní smlouvu s kupujícím spol. Autocentrum ESA, a. s., IČ: 25627538, se sídlem K Učilišti 170, 102 00 Praha 10, ve které prohlásil, že spol. AUTO D+B, s. r. o., IČ: 27549798, je výlučným vlastníkem předmětného vozidla, a převedl tak na kupujícího Autocentrum ESA, a. s., IČ: 25627538, vlastnické právo na předmětné vozidlo za kupní cenu 95 000 Kč, tedy v rozporu s účelem svěření si přisvojil předmětné vozidlo, bez vědomí a souhlasu majitele vozidla je prodal jako výlučný vlastník, a to za cenu nižší, než byla ve Smlouvě o zprostředkování prodeje sjednána, a po prodeji poškozenému F. G. finanční prostředky takto získané ve sjednané době nepředal a použil je pro vlastní potřebu, čímž poškozenému F. G. způsobil škodu ke dni 10. 2. 2011 ve výši 129 000 Kč, což je hodnota vozidla ke dni neoprávněné dispozice, kdy mu jako náhradu vzniklé škody pod hrozbou trestního postihu poté, co na něj F. G. podal trestní oznámení, postupně dne 31. 5. 2011, 9. 6. 2011 a 10. 6. 2011 zaslal celkově částku 117 000 Kč,
- v P. dne 7. 7. 2011 jako jediný jednatel a zároveň společník spol. AUTO D+B, s. r. o., IČ: 27549798, se sídlem Na Drážce 1883, Pardubice – Bílé Předměstí (dále jen autobazar), převzal za autobazar od majitele vozidla K. N., osobní automobil zn. Hyundai Santa Fe, k reklamačnímu řízení s maximální lhůtou pro vyřízení reklamace 60 dní, přičemž reklamaci nevyřídil a místo toho již dne 18. 7. 2011 v reklamační době předmětné vozidlo bez vědomí a souhlasu majitele vozidla K. N. za autobazar odprodal třetí osobě za částku 140 000 Kč, kdy do dne podání trestního oznámení poškozenému K. N. nevrátil ani předmětné vozidlo, ani kupní cenu ve výši 154 000 Kč, za kterou K. N. předmětné vozidlo v autobazaru dne 6. 7. 2011 pořídil, čímž způsobil poškozenému K. N. škodu ke dni 18. 7. 2011 ve výši 155 000 Kč, což je hodnota vozidla ke dni neoprávněné dispozice.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že
II.
- v P. dne 16. 3. 2011 jako jediný jednatel a zároveň společník spol. AUTO D+B, s. r. o., IČ: 27549798, s tehdejším sídlem Štrossova 272, Pardubice (dále jen autobazar), s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch uzavřel za autobazar na straně kupujícího s prodávající P. H., kupní smlouvu na nákup osobního automobilu zn. Ford Mondeo, kdy pod záminkou problémů s bankou nepřistoupil na požadavek prodávající, aby kupní cena ve výši 110 000 Kč byla autobazarem vyplacena v hotovosti bezprostředně po podpisu smlouvy, a přesvědčil ji o tom, že kupní cena bude uhrazena do tří dnů od podpisu kupní smlouvy bankovním převodem, a do kupní smlouvy pouze zakotvil, že kupní cena v této výši bude kupujícím zaplacena bankovním převodem na účet prodávající bez uvedení termínu splatnosti, na základě této smlouvy pak předmětné vozidlo převzal a kupní cenu poškozené P. H. v osobně sjednaném termínu nevyplatil, na telefonické a osobní urgence poškozené P. H. reagoval tak, že jí v rozporu se skutečností tvrdil, že s vozidlem je nějaký problém týkající se ujetých kilometrů, což měl údajně zjistit nový majitel, jemuž předmětné vozidlo za autobazar dne 19. 3. 2011 prodal za částku 128.000 Kč, a poškozené sdělil, že právní zástupce autobazaru bude řešit případnou kompenzaci v trvání tří týdnů, což se však nestalo, žádnou reklamaci, výpověď z kupní smlouvy a ani úhradu kupní ceny jí za autobazar nepředal a peníze takto získané použil pro vlastní potřebu, přičemž pod hrozbou trestního postihu s cílem zastřít svoje podvodné jednání kontaktoval dne 13. 11. 2011 poškozenou s tím, že mají v autobazaru vůči ní neuhrazený dluh, kdy dne 14. 11. 2011 vyplatil poškozené částku 110 000 Kč v hotovosti, na což jí vystavil pokladní výdajový doklad s datem platby 23. 3. 2011, čehož si poškozená všimla a trvala na přepsání data dle skutečnosti, tzn. na 14. 11. 2011, tedy vylákal od poškozené předmětné vozidlo s tím, že kupní cenu neměl v úmyslu od samého počátku poškozené uhradit, a náhradu vzniklé škody ve výši 110 000 Kč provedl až poté, co na něj poškozená podala trestní oznámení, tedy ke dni 16. 3. 2011 způsobil poškozené škodu ve výši 119 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu, mimo jeho výrok pod bodem II., napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovoláním, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g), k) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., obviněný namítl, že v jeho věci rozhodoval v prvním stupni samosoudce, který evidentně nebyl nestranný. V uvedené souvislosti odkázal na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které vyžadují, aby soud byl nestranný nejen z hlediska osobního přesvědčení, nýbrž i z hlediska toho, zda osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností v tomto směru. Obviněný namítl, že samosoudce JUDr. Petr Vaněček, Ph.D., hlavní líčení původně provedl a ve věci rozhodl bez jeho účasti, a to přes jeho řádnou omluvu, v situaci, kdy byl nemocen a nemohl se nijak hájit. Samosoudci JUDr. Petru Vaněčkovi, Ph.D., vytýká obviněný rovněž to, že odmítl akceptovat několikanásobnou kolizi obhájce obviněného a neodročil na jeho žádost hlavní líčení. Zaujatost jmenovaného samosoudce spatřuje obviněný i v tom, že si přizpůsoboval skutková zjištění tak, aby byla podřaditelná pod jednotlivé skutkové podstaty trestných činů uvedených v obžalobě. Nedovolenou zaujatost vůči jeho osobě vytýká obviněný taktéž senátu odvolacího soudu, který akceptoval zjevnou podjatost samosoudce soudu prvého stupně a nevyhověl jeho odvolání.
Opíraje se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že výrok o vině je v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ačkoliv je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005), přesně to se v posuzované trestní věci stalo. Poškození P. H., F. G. a K. N. se mohli svých nároků domáhat občanskoprávní cestou. Mohli rovněž podat podnět k České obchodní inspekci, která se jejich kauzami mohla efektivně zabývat. Namísto toho bylo využito trestního řízení a došlo ke kriminalizaci jednání, jež nemají trestněprávní charakter.
Co se týče jednotlivých skutků, s poškozenou P. H. obviněný žádnou kupní smlouvu neuzavřel a ani nepodepsal. Při uzavření smlouvy tedy nemohl mít žádný podvodný úmysl. V uvedené souvislosti poznamenal, že podle judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, jakož i z odborné literatury vyplývá, že o trestný čin podvodu se může jednat pouze v případě, kdy je zjištěn a s jistotou prokázán prvotní podvodný úmysl pachatele existující již k okamžiku uzavření smlouvy. Z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu je relevantní jen takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010). Na podvodný úmysl nelze usuzovat pouze z okolnosti, že protiplnění za odebrané zboží nebo služby nebylo poskytnuto ve sjednané lhůtě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1013/2009). V uvedeném kontextu obviněný podotkl, že přestože si nepamatuje detaily každého obchodu, obzvláště pokud kupní smlouvu sám neuzavíral, je pravděpodobné, že důvodem toho, že kupní cena vozidla nebyla uhrazena ihned v hotovosti, je skutečnost, že v okamžiku koupě neměl autobazar na pokladně požadovanou hotovost a koupě se realizovala v podvečerních hodinách, kdy již banky byly zavřeny. Svědkyně Š. v hlavním líčení vypověděla, že úhrada kupní ceny se zpravidla neprováděla hotovostně, nýbrž že se běžně realizovala bezhotovostně. Její výpověď potvrzuje neexistenci podvodného úmyslu a fakt, že problémy s bankou nemusely být pouhou výmluvou. Obviněný zdůraznil, že na podvodný úmysl by se dalo usuzovat v případě, že by autobazar od poškozené vylákal předmětnou částku bez smlouvy, či v případě, že by s poškozenou uzavřel kupní smlouvu s vědomím, že ekonomická situace autobazaru neumožňuje zaplacení kupní ceny. Autobazar však disponoval dostatečným majetkem k úhradě závazku, a i proto je úmysl získat neoprávněný finanční prospěch vyloučen. Odmítl tvrzení, že by sebe jakkoliv obohatil, že by sebe obohatil tím, že uvedl poškozenou v omyl, jako i tvrzení, že by na majetku poškozené způsobil větší škodu. Veškeré finanční nároky byly smírně uhrazeny, a to nepochybně před zahájením trestního stíhání.
Pokud jde o poškozeného F. G., obviněný zdůraznil, že ani s ním žádnou smlouvu nepodepsal. Smlouvu o zprostředkování prodeje automobilu podepsala K. J., což sama v hlavním líčení potvrdila. Poškozený prodej vozidla společnosti Autocentrum ESA, a. s., telefonicky odsouhlasil, a dokonce souhlasil s poskytnutím slevy z vozidla. Až po uskutečnění prodeje společnosti Autocentrum ESA, a. s., poškozený změnil názor a trval na vyplacení původně dohodnuté částky za prodej vozidla ve výši 125 000 Kč. Obviněný vyzdvihl, že poškozený prodej svého vozidla autobazaru AUTO D+B, s. r. o., potvrdil i tím, že následně vystavil fakturu, přičemž jako zdanitelné plnění ve své faktuře uvedl prodej svého vozidla autobazaru AUTO D+B, s. r. o. Navíc je zřejmé, že poškozenému žádná škoda nevznikla, neboť autobazar v rámci smírného řešení sporu poškozenému požadovanou finanční částku zaplatil. Jediný, komu v důsledku vznikla škoda, je autobazar, který na prodeji vozidla nejenže neměl provizi, ale nadto tratil v souvislosti s prodejem vozidla se slevou a vyplacením poškozenému částky před slevou. Obviněný poznamenal, že celý problém s úhradou spočíval v tom, že poškozený autobazaru nechtěl vystavit fakturu, dokud nebude mít zaplacené peníze, přičemž autobazar bez faktury peníze uhradit nemohl. Že poškozenému ve skutečnosti nevadilo, že autobazar prodal vozidlo třetímu subjektu, nýbrž že mu vadil fakt, že autobazar mu včas nevyplatil kupní cenu, se podává nejen z trestního oznámení poškozeného, ale i z jeho celkového přístupu. Obviněný uzavřel, že nedošlo k přisvojení si cizí věci, ani ke způsobení škody na cizím majetku.
V případě poškozeného K. N. dovolatel připustil, že tento u autobazaru předmětné vozidlo reklamoval. Poškozený obviněnému sdělil, že vozidlo nechce, neboť k němu nemá důvěru. Poškozený souhlasil s tím, že se autobazar pokusí vozidlo prodat, z čehož on obdrží peníze. Není pravdou, že by obviněný realizoval následný prodej a řešil veškeré záležitosti s tím spojené. Z kupní smlouvy uzavřené mezi společností AUTO D+B, s. r. o., a panem R. J. vyplývá, že kupní smlouvu neuzavřel obviněný, nýbrž jiný pracovník autobazaru. Obviněný poukázal na to, že si vozidlo nijak nepřisvojil, neboť bylo prodáno na základě předchozího souhlasu poškozeného K. N., kdy poškozený své peníze obdržel, takže mu nevznikla žádná škoda. Obviněný poznamenal, že odstoupení od kupní smlouvy ze strany autobazaru nebylo poškozenému ihned potvrzeno a že poškozený byl informován, že autobazar musí vyčkat na interní stanovisko svého právního oddělení. Podle jeho názoru to však nic nemění na tom, že autobazar svým jednáním odstoupení poškozeného od smlouvy o koupi vozidla akceptoval a vozidlo následně prodal, takže za uvedeného stavu nelze hovořit o zpronevěře. Došlo totiž k obnovení vlastnického práva autobazaru, který byl s vozidlem oprávněn nakládat jako vlastník. Návrh na provedení důkazů ze dne 19. 3. 2013, které by byly způsobilé potvrdit, že ani autobazar, ani obviněný se nedopustili zpronevěry, nebylo bez jakéhokoliv zdůvodnění vyhověno. V této souvislosti zmiňuje obviněný zejména výslech svědka J. L.
S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný brojí rovněž proti výroku o náhradě škody, kterým byla poškozenému F. G. přiznána finanční částka 12 000 Kč. Uvedený výrok je podle něj nesprávný a navíc je i nedostatečně odůvodněn z hlediska hmotně právního. Co se týče zmíněné částky, poškozený se k nároku na náhradu škody řádně nepřipojil. Neuvedl, z jakých důvodů a v jaké výši se k nároku na náhradu škody připojuje, a důvod a výši nijak nedoložil.
Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., obviněný namítl, že odvolací soud o jeho odvolání proti výroku uvedenému pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně nerozhodl způsobem, který zákon vyžaduje, a v rozsudku odvolacího soudu proto chybí výrok rozhodnutí o jeho odvolání proti jím napadenému výroku pod bodem I. z rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl na základě odvolání obviněného buď napadený rozsudek v části zrušit, anebo odvolání obviněného v této části zamítnout. Absenci výroku v rozhodnutí nelze přejít konstatováním, že způsob, jakým odvolací soud o odvolání rozhodl, je odvoditelný z odůvodnění jeho rozsudku. Jelikož obviněný nemůže brojit proti důvodům rozhodnutí, napadl svým odvoláním neexistenci výroku samotného.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 14 To 181/2013, mimo jeho výrok II., zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ze smyslu námitek obviněného podle státní zástupkyně plyne, že samosoudce okresního soudu JUDr. Petr Vaněček, Ph.D., měl ve věci rozhodnout jako vyloučený orgán, neboť původně v hlavním líčení jednal bez účasti obviněného, i když se tento pro nemoc omluvil, odmítl omluvu obhájce pro kolizi s další účastí u soudu a důkazy pořízené v jeho trestní věci hodnotil výlučně v jeho neprospěch. Státní zástupkyně má za to, že formální předpoklady pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byly splněny, neboť soud prvního stupně, jenž usnesením ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 3 T 127/2012, rozhodl tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. a §31 odst. 1 tr. ř. není samosoudce JUDr. Petr Vaněček, Ph.D., vyloučen z projednávání věci obviněného, ve svém rozhodnutí reagoval pouze na tu část námitek, která se týkala tvrzené zaujatosti samosoudce projevující se v tom, že tento nevyhověl žádosti obhájce o odročení hlavního líčení, o níž žádal z důvodu kolize s dalšími třemi jednáními.
Státní zástupkyně konstatovala, že pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné, anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stádiích řízení. Námitka obviněného je z hlediska uplatněného důvodu dovolání zjevně neopodstatněná.
Obviněný nenamítá žádné osobní vazby, pro které by měl zmíněný soudce vůči jeho osobě postupovat zaujatě. Varianta, že vyloučení samosoudce prvního stupně připadalo v úvahu pro poměr k projednávané věci, je taktéž lichá. Podle ustálené judikatury poměr k projednávané věci může záležet například v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byli projednávanou trestnou činností poškozeni, případně byli jinak na této trestné činnosti účastni, nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Naproti tomu sem podle státní zástupkyně bez dalšího nepatří hodnocení důkazů soudcem a právní názory soudce, protože se nejedná o osobní poměr k věci. To samé lze vztáhnout k námitce obviněného, že soudce neakceptoval žádost jeho obhájce o odročení hlavního líčení z důvodu kolize účasti u jiného soudního řízení. Jestliže se obhájce nemohl zúčastnit hlavního líčení, mohl se nechat zastoupit jiným advokátem, čímž by byla zajištěna ochrana obhajovacích práv obviněného. Pokud jde o námitku obviněného, že mu byla upřena účast u hlavního líčení, je podle státní zástupkyně vhodné uvést, že tato byla shledána důvodnou v řízení o jeho odvolání proti prvnímu ve věci vydanému rozsudku, který Okresní soud v Pardubicích vydal dne 29. 8. 2012. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 14 To 308/2012, byl tento první rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena okresnímu soudu. Odvolací soud dovodil, že v posuzované trestní věci nebyly splněny podmínky ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Obviněný byl v dalším průběhu řízení hlavního líčení již účasten, a tak mohl svou obhajobu řádně uplatnit.
Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně připomněla, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, přičemž těmito soudy zjištěný skutkový stav se stává východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V této souvislosti poznamenala, že relevantní námitkou obsaženou v dovolání je námitka, že odsuzujícím výrokem o vině bylo porušeno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ani této námitce však nelze podle státní zástupkyně přisvědčit. Výroky, jimiž byl obviněný uznán vinným trestnými činy, nejsou v žádné kolizi s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, protože obviněný se posuzovaných trestných činů dopustil jednáními, která z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení překročila rámec běžných či obvyklých občanskoprávních vztahů a nabyla jasných rysů kriminálního činu. Proto je podle státní zástupkyně vyloučeno přistoupit na úvahu, že pokud byli poškození dotčeni jednáním obviněného, měli věc řešit pouze prostředky práva občanského nebo správního. Ze způsobu obhajoby obviněného, která se promítla také do podaného dovolání, je zřejmé, že ten považuje své jednání při podnikání za zcela legitimní, pouze narážející na určité „formálněprávní překážky“, kdy poškozeným žádnou škodu nezpůsobil, ale byl jenom v prodlení s plněním. Státní zástupkyně se domnívá, že takový náhled obviněného však nelze akceptovat, neboť obviněný se dostal do rozporu s ochranou vlastnických práv dotčených subjektů. V případě poškozeného F. G., který zavázal obviněného, aby zprostředkoval prodej jeho osobního vozidla Fiat Doblo Cargo, zřetelně vystupuje do popředí okolnost, že obviněný s vozidlem naložil v rozporu s účelem svěření věci, neboť nezprostředkoval majiteli jeho prodej, ale sám se vydával za majitele vozidla a vozidlo prodal, čímž poškozenému zcela zjevně způsobil okamžikem uzavření kupní smlouvy škodu spočívající v časové hodnotě zpronevěřené věci. V zásadě obdobným způsobem postupoval i v případě poškozeného K. N., který mu předal osobní automobil Hyundai Santa Fe, které od něj předtím koupil, k reklamačnímu řízení, kdy obviněný v rozporu s ujednáním vozidlo odprodal jako jeho vlastník třetí osobě. Tím K. N. způsobil ke dni neoprávněného odprodeje škodu ve výši časové hodnoty předmětného vozidla. Podvodného jednání se dopustil na poškozené P. H., se kterou uzavřel smlouvu na odkup vozidla Ford Mondeo s tím, že cena bude zaplacena kupujícím bankovním převodem, přičemž přesto, že vozidlo prodal, poškozené nepravdivě tvrdil, že vozidlo je neprodejné, což mu neumožňuje dostát závazku uhradit jí výkupní cenu vozu. Podvodné jednání v tomto případě je třeba vázat nikoli k datu uzavření kupní smlouvy, ale k okamžiku, kdy obviněný tvrdil poškozené nepravdu o údajné nemožnosti uhradit výkupní cenu vozidla. Jednání obviněného zřetelně vystoupilo z mezí akceptovatelných v obchodním styku a nelze je bagatelizovat ani tím, že poškozeným nahradil způsobenou škodu, neboť k jejímu uhrazení došlo až v souvislosti s podáním trestního oznámení.
Za námitku právní lze podle státní zástupkyně považovat i tu, v níž obviněný namítá, že nemůže být uznán vinným přisouzenými trestnými činy, neboť na předmětných kupních či zprostředkovatelských smlouvách není podepsán. S uvedenou námitkou se již odpovídajícím způsobem vyrovnal soud odvolací, který konstatoval, že pro posuzovanou trestní věc není podpis na smlouvách určujícím momentem pro vznik trestní odpovědnosti, neboť je jednoznačně zřejmé, že předmětné smlouvy podepsaly pracovnice autobazaru, a to v rozsahu konkrétních instrukcí obviněného, neboť samy neměly žádnou rozhodovací pravomoc. V takovém případě je na místě trestní odpovědnost obviněného, neboť ta byla jednoznačně prokázána, a to mimo jiné i výpověďmi pracovnic autobazaru.
Další námitky obviněného týkající se odlišného průběhu skutkového děje státní zástupkyně označila za námitky skutkového charakteru. To se týká především námitek, že poškozený F. G. obviněnému vozidlo prodal a souhlasil s nižší výkupní cenou, než která byla smluvena v předchozí smlouvě o zprostředkování prodeje, a že s poškozeným K. N. se obviněný dodatečně domluvil na ukončení reklamačního řízení s tím, že akceptoval odstoupení od smlouvy, čímž se obnovilo vlastnické právo autobazaru. Obviněný se nastíněnými tvrzeními domáhá odlišné skutkové verze, než která byla prokázána provedeným dokazováním. To, že nesouhlasí se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy v dvouinstančním procesu, však podle státní zástupkyně není dovolacím důvodem. V tomto rozsahu se tedy dovolací námitky obviněného míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu k námitce údajného chybějícího výroku – viz dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. – státní zástupkyně uvedla, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu, vyplývá, že odvolací soud rozhoduje o odvolání jako o celku, přičemž tento řádný opravný prostředek může buď zamítnout, nebo podanému odvolání zcela či zčásti vyhoví tak, že zruší napadené rozhodnutí buď v celém rozsahu, nebo jen v té části, v níž shledá vadu. Jestliže soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby pouze částečně, ve zbytku ho již nezamítá (k tomu přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002). Pokud tedy v posuzované trestní věci odvolací soud po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že napadený rozsudek je z důvodu neobjasněnosti částečně vadný, a z tohoto důvodu k odvolání obviněného postupoval tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit dvěma dílčími skutky uvedenými pod bodem II. napadeného rozsudku, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, kdy znovu sám rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to ohledně jednoho dílčího skutku uvedeného v rozsudku nalézacího soudu pod bodem II., kdy za tento přečin a dále za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině pod bodem I. v napadeném rozsudku nezměněn, mu uložil trest, kdy ve zrušené části, ohledně níž nerozhodl, věc vrátil podle §259 odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu, nemohl již rozhodnout o témže odvolání dalším výrokem tak, že je podle §256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek a nelze mu tudíž dílem vyhovět a dílem je zamítnout. Podle mínění státní zástupkyně odvolací soud zcela zřetelně částečně vyhověl opravnému prostředku obviněného, což vyjádřil ve výroku podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. Ve zbytku námitek z odvolání obviněného, kterým nebylo vyhověno, již nebylo třeba odvolání zamítat, takže v tomto směru, co do zamítnutí neúspěšné části odvolání, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Obviněný své výhrady obsažené v dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g), k) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ze smyslu námitek obviněného vyplývá, že samosoudce soudu prvního stupně a senát odvolacího soudu podle něj rozhodli ve věci jako vyloučený orgán. Samosoudce JUDr. Petr Vaněček, Ph.D., měl ve věci rozhodnout jako vyloučený orgán, jelikož původně v hlavním líčení jednal bez účasti obviněného, a to přesto, že se obviněný pro nemoc omluvil, dále že odmítl omluvu obhájce pro kolizi s další účastí u soudu a že důkazy pořízené v trestní věci obviněného hodnotil výlučně v jeho neprospěch. Zaujatost senátu odvolacího soudu a jeho rozhodování jako vyloučeného orgánu spočívá podle mínění obviněného v tom, že senát akceptoval zjevnou podjatost samosoudce soudu prvního stupně a nevyhověl odvolání obviněného.
Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z obsahu trestního spisu se podává, že výhrada, že samosoudce JUDr. Petr Vaněček, Ph.D., ve věci rozhodl jako vyloučený orgán, byla v předchozím řízení již namítnuta (ať již samostatně, nebo v odvolání). V tomto směru tedy formální předpoklady pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byly splněny. Výhrada, že soudci senátu odvolacího soudu ve věci rozhodli jako vyloučený orgán, byla namítnuta až v dovolání. S ohledem na konkrétní obsah takto uplatněné námitky – obviněný podjatost soudců odvolacího senátu vyvozuje z obsahu rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání – lze však uzavřít, že i v tomto případě byly formální předpoklady pro použití tohoto důvodu dovolání splněny.
Námitky obviněného však z hlediska věcného nemohou obstát.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Poměr k projednávané věci se může projevit různým způsobem, a to i mimo vedené trestní řízení. Pochybnosti o nestrannosti a objektivitě soudce může vyvolat např. uveřejnění článku v denním tisku, ve kterém se soudce odvolacího soudu před rozhodnutím o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje v tom smyslu, zda takový rozsudek je či není správný; poměr k projednávané věci může záležet i v tom, že orgán uvedený v §30 odst. 1 tr. ř. sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Nutno dodat, že poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu.
Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán zmíněný v §30 odst. 1 tr. ř., který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 374-376).
Ve vztahu k námitkám obviněného je aktuální rovněž ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“), podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen „Listina“) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.
Judikatura Evropského soudu pro lidská práva a ve shodě s ní i Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce (viz např. usnesení ÚS ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 451/2013) . Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury těchto soudů identifikovat na základě hmotně právního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11, sp. zn. II. ÚS 475/99, N 186/16 SbNU 321 aj.), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. usnesení téhož soudu sp. zn. III. ÚS 26/2000, U 4/17 SbNU 365), či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. nález Ústavního soudu soudu sp. zn. I. ÚS 722/05, N 42/44 SbNU 533).
Ústavní soud shodně s Evropským soudem pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Ch. proti České republice č. 64935/01 ze dne 7. června 2005) považuje za validní kritérium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však Ústavní soud nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem, neboť za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. K této otázce přistupuje realisticky i Evropský soud pro lidská práva, který vyžaduje, aby obava z absence nestrannosti soudce se zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 126 a násl.).
Pokud jde o výtku, že obviněnému byla upřena účast v hlavním líčení, nelze ji v daných souvislostech akceptovat jako relevantní námitku. Upření účasti v hlavním líčení opírající se o totožné argumenty jako v podaném dovolání totiž obviněný namítal již ve svém odvolání proti prvnímu rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 T 127/2012, tj. proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 8. 2012, kdy z podnětu uvedeného odvolání Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 14 To 308/2012, rozhodnutí nalézacího soudu z důvodu porušení procesních předpisů a nutnosti provedení nového hlavního líčení zrušil [§258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř.] a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil okresnímu soudu. Krajský soud shledal důvodnými námitky obviněného, když konstatoval, že nebyly splněny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Hlavní líčení konané po vrácení věci okresnímu soudu se již konalo v přítomnosti obviněného (srov. č. listu 735 až 741, č. listu 765 až 774). Zmíněné pochybení samosoudce ale nemůže bez dalšího vést k závěru o jeho podjatosti a nezpůsobilosti spravedlivě a nestranně rozhodnout, v konkrétní věci na něj bylo adekvátně reagováno zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu.
K druhé výhradě spočívající v tvrzení, že samosoudce JUDr. Petr Vaněček, Ph.D., byl podjatý s ohledem na skutečnost, že odmítl omluvu obhájce obviněného pro kolizi s další účastí u soudu, je zapotřebí poznamenat, že tato byla obsahem námitky podjatosti ze dne 4. 3. 2013 (srov. č. listu 723), o níž Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 7. 3. 2013 rozhodl tak, že podle §30 odst. 1, §31 odst. 1 tr. ř. samosoudce JUDr. Petr Vaněček, Ph.D., není vyloučen z projednávání trestní věci obviněného D. K. vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 127/2012. Následná stížnost obviněného proti posledně citovanému rozhodnutí pak byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. 14 To 100/2013, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Za této situace je úkolem dovolacího soudu posoudit, zda závěr soudů, že samosoudce JUDr. Petr Vaněček, Ph.D., není vyloučen z projednávání trestní věci obviněného D. K., byl správný. Oba soudy ve svých rozhodnutích shodně zkonstatovaly, že žádný z důvodů předvídaných v ustanovení §30 tr. ř. neexistuje, tudíž důvody pro vyloučení samosoudce JUDr. Petra Vaněčka, Ph.D., nejsou dány. Okresní soud uvedl, že námitka obviněného nemůže obstát, neboť okresní soud dostatečně zdůvodnil, proč má za to, že zvolený advokát může obviněnému zajistit adekvátní obhajobu i v případě, že na stejný den jsou nařízena další jednání u jiných soudů. Stížnostní soud podotknul, že námitky obviněného není možné ztotožňovat s důvody pro podjatost soudce, jelikož se jedná o způsob vedení trestního řízení, že tyto námitky nelze podřadit pod ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., přičemž případný poměr samosoudce JUDr. Petra Vaněčka, Ph.D., k věci z obsahu trestního spisu nevyplývá. Se zmíněnou argumentací nižších soudů se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť na základě obsahu trestního spisu nelze poměr k osobám ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. v případě samosoudce JUDr. Petra Vaněčka, Ph.D., konstatovat; pouhé nevyhovění žádosti o odročení hlavního líčení nesvědčí ani pro neobjektivní přístup, a tudíž pro poměr k projednávané věci ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu. Nadto je podstatné připomenout, že o konání hlavního líčení dne 12. 3. 2013 věděli obviněný i jeho obhájce téměř měsíc předem – obviněnému bylo předvolání k hlavnímu líčení doručeno dne 15. 2. 2013 (č. listu 705), jeho obhájci JUDr. Tomáši Sokolovi bylo vyrozumění o konání hlavního líčení doručeno dne 14. 2. 2013. Za této situace nelze než konstatovat, že obhájce JUDr. Tomáš Sokol, který se dne 14. 2. 2013 dozvěděl, že se dne 12. 3. 2013 nebude z důvodu vázanosti jinými soudními jednáními moci hlavního líčení ve věci sp. zn. 3 T 127/2012 účastnit, měl dostatečný časový prostor, aby si za sebe na den 12. 3. 2013 zajistil náhradu a mohl se dát zastoupit jiným advokátem. V postupu samosoudce JUDr. Petra Vaněčka, Ph.D., jenž žádosti obhajoby o odročení hlavního líčení nevyhověl, a to s odkazem na povinnost advokáta zajistit si v případě kolize za sebe náhradu (č. listu 719), nelze bez dalšího shledávat náznaky případné podjatosti.
Tvrzení, že se podjatost samosoudce JUDr. Petra Vaněčka, Ph.D., a senátu odvolacího soudu podává rovněž z toho, že důkazy pořízené v trestní věci obviněného byly hodnoceny výlučně v jeho neprospěch, nelze než považovat za tvrzení, které nemůže být označeno za seriózní. Uvedené tvrzení nejenže nemá s ohledem na posuzování podjatosti soudce žádný význam – subjektivní přesvědčení procesních stran o tom, jak mělo být soudem rozhodnuto, nemůže být důvodem pro závěr o podjatosti soudu (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 4 To 700/2008, publikovaný v Trestněprávním revue č. 4/2009, str. 114), v konkrétním případě nenalézá navíc ani oporu v obsahu trestního spisu. Nelze totiž pochybovat o tom, že otázka viny obviněného byla posuzována na základě relevantně provedených důkazů, a nikoliv svévolně, neobjektivně a a priori zaujatě.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání, které mají charakter námitek skutkových, eventuálně procesně právních, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a tudíž ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v posuzované trestní věci neshledal. Pokud jde o tvrzení obviněného, že poškozený F. G. prodej vozidla společnosti Autocentrum ESA, a. s., telefonicky odsouhlasil, a dokonce souhlasil i s poskytnutím slevy z vozidla, přičemž až po uskutečnění prodeje společnosti Autocentrum ESA, a. s., změnil názor a trval na vyplacení původně dohodnuté částky ve výši 125 000 Kč, uvedené nenachází oporu v trestním spisu. Z výpovědi poškozeného F. G. nevyplývá, že by poškozený obviněnému telefonicky odsouhlasil prodej vozidla, ba dokonce i slevu z kupní ceny. Poškozený uvedl, že obviněný nebyl k prodeji vozidla ani písemně, ani ústně zplnomocněn. Žádné doklady týkající se převodu vozidla poškozený nepodepisoval. Poznamenal, že se o prodeji dozvěděl od obviněného, a to až po návratu z dovolené; o kupci, o společnosti Autocentrum ESA, a. s., se dozvěděl posléze až od policie. Výši finanční částky, za kterou bylo vozidlo poškozeného bez jeho souhlasu prodáno, poškozený zjistil od „slečny v autobazaru“. Tato výše, tj. 97 000 Kč, byla v rozporu s výší, na níž se s obviněným původně dohodli. Kupní cena vozidla, jehož prodej měl obviněný pouze zprostředkovat, měla činit 137 000 Kč, za 97 000 Kč poškozený vozidlo v autobazaru nenechal. K námitce obviněného, že poškozený F. G. prodej svého vozidla autobazaru AUTO D+B, s. r. o., potvrdil i tím, že následně vystavil fakturu, přičemž jako zdanitelné plnění ve své faktuře uvedl prodej svého vozidla autobazaru AUTO D+B, s. r. o., je zapotřebí zdůraznit, že podle výpovědi poškozeného došlo k vystavení dotčené faktury na popud obviněného, který poškozenému tvrdil, že je to jediná možnost, jak od obviněného získat peníze. Na faktuře je navíc uvedeno pozdější datum než datum prodeje vozidla (srov. č. listu 737 a 738). Výpověď poškozeného F. G. je zcela v souladu s listinnými důkazy, a sice konkrétně se zprostředkovatelskou smlouvou, podle níž poškozený jako vlastník vozidla žádal o zprostředkování prodeje vozidla, nikoliv však za částku 137 000 Kč, nýbrž za částku 135 000 Kč (srov. č. listu 6, 7), jakož i se shora zmíněnou fakturou, na níž je uvedeno datum 14. 4. 2011 (č. listu 177), tedy datum o dva měsíce pozdější než datum prodeje vozidla společnosti Autocentrum ESA, a. s. (srov. č. listu 456 až 459).
Co se týče námitek vztahujících se skutku, v němž jako poškozený figuruje K. N., ani tyto nejsou založeny na pravdivých tvrzeních. V prvé řadě nutno podotknout, že obviněný v dovolání na jedné straně namítá, že vozidlo poškozeného bylo v reklamačním řízení a že se s poškozeným dohodli, že se obviněný vozidlo pokusí prodat, z čehož poškozený získá peníze. Na straně druhé současně tvrdí, že poškozený od kupní smlouvy odstoupil, v důsledku čehož došlo k obnovení vlastnického práva autobazaru, který k následnému prodeji vozidla již souhlas poškozeného nepotřeboval. Z výpovědi poškozeného však vyplývá, že poškozený tentýž den, co vozidlo koupil a zjistil, že počet najetých kilometrů neodpovídá kupní smlouvě, obviněnému oznámil, že vozidlo vrací, a vyzval jej, aby peníze nevkládal do banky, protože si pro ně přijede. Druhý den, když jel poškozený vozidlo do autobazaru vrátit, obviněný poškozenému sdělil, že o vrácení peněz on sám rozhodnout nemůže, že věc musí být předána právnímu oddělení, které má na vyřízení reklamace lhůtu 60 dnů. Poškozený si tedy převzal předávací protokol a vozidlo v autobazaru zanechal. Dlouhou dobu se nic nedělo, poškozený proto autobazar kontaktoval, přičemž mu bylo opětovně řečeno, že peníze mu nemohou vrátit z důvodu probíhajícího reklamačního řízení, kdy stejný argument posloužil i k odmítnutí žádosti poškozeného o vydání vozidla. Po několika dnech poškozený, který kolem autobazaru jezdil, zjistil, že vozidlo se již na místě nenachází, tudíž obviněného kontaktoval, přičemž ten mu sdělil, že vozidlo bylo prodáno a že peníze mu budou zaslány (srov. č. listu 738, 739). Nutno dodat, že uvedená výpověď poškozeného je v souladu s výpovědí svědkyně K. D., která v autobazaru pracovala jako asistentka (srov. č. listu 765, 766 ve spojení s č. listu 106 až 116), jako i s předávacím protokolem (č. listu 41). Tvrzení obviněného, že poškozený souhlasil s tím, že se autobazar pokusí vozidlo prodat, z čehož on obdrží peníze, je proto v rozporu s obsahem trestního spisu. S obsahem trestního spisu je v rozporu i jeho tvrzení, že nerealizoval následný prodej vozidla panu R. J. a neřešil veškeré záležitosti s tím spojené. Z kupní smlouvy, na základě níž R. J. koupil předmětné vozidlo, totiž vyplývá, že prodávajícím byla společnost AUTO D+B, s. r. o., jež byla zastoupena obviněným (srov. č. listu 289-292). K námitce, že soud bez jakéhokoliv zdůvodnění nevyhověl návrhu obviněného na provedení důkazů, jež by byly způsobilé potvrdit, že ani autobazar a ani obviněný se nedopustili zpronevěry, je vhodné nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, neboť právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 4. 2013 se podává, že o návrhu obhajoby na doplnění dokazování bylo rozhodnuto způsobem, že se dokazování končí, podle uvedeného protokolu však bez bližšího odůvodnění. Ačkoliv odůvodnění zmíněného rozhodnutí nelze nalézt ani v písemném vyhotovení rozsudku nalézacího soudu, resp. lze v něm nalézt pouze argumentaci ve vztahu k návrhu důkazu výpovědí svědka J. Š., jemuž nebylo vyhověno (srov. str. 8 rozsudku), není možné konstatovat, že soud posuzované usnesení nezdůvodnil. Ze zvukového záznamu hlavního líčení konaného dne 9. 4. 2013 totiž vyplývá, že samosoudce JUDr. Petr Vaněček, Ph.D., k usnesení, že se dokazování končí, uvedl, že má za to, že důkazy, které byly v trestní věci obviněného provedeny, postačí ke skončení této trestní věci, že byl zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, tak, jak ukládá trestní řád. O důkazních návrzích tedy bylo rozhodnuto, přičemž rozhodnutí bylo i odůvodněno.
Nejvyšší soud uzavírá, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činů, jimiž byl uznán vinným, dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 8 až 9 rozsudku soudu prvního stupně a str. 11 až 14 rozsudku odvolacího soudu). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
V posuzované trestní věci jsou s ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významné především otázky, zda obviněný svým jednáním popsaným ve výroku o vině pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu naplnil skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zda svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu naplnil skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zda byla správně aplikována zásada subsidiarity trestní represe zakotvená v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Objektivní stránku skutkové podstaty uvedeného trestného činu naplní, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a zároveň tím na cizím majetku způsobí větší škodu. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se obviněný posuzovaného přečinu dopustil tím, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu. Za cizí věc nutno považovat takovou věc, jež pachateli nenáleží, k níž nemá vlastnické právo. Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí. Větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl, který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Obviněný namítá, že si ani v případě poškozeného F. G., ani v případě poškozeného K. N. nepřisvojil cizí věc, a že poškozeným nezpůsobil žádnou škodu.
Co se týče poškozeného F. G., nutno poznamenat, že podle skutkových zjištění soudů obviněný jako jednatel a majitel autobazaru uzavřel za tento autobazar se jmenovaným poškozeným smlouvu o zprostředkování prodeje automobilu, na jejímž základě převzal od poškozeného předmětný automobil. Ačkoliv smlouva neobsahovala ujednání, podle něhož by byl obviněný oprávněn k prodeji vozidla, přesto vozidlo v rozporu s touto smlouvou a bez vědomí a souhlasu poškozeného sám jménem autobazaru prodal, a to za cenu, která byla o desítky tisíc korun nižší nežli ta, za niž měl vozidlo v souladu se zmíněnou zprostředkovatelskou smlouvou zprostředkovat k prodeji. Obviněný, který podle smlouvy nebyl oprávněn k prodeji vozidla a ani k prodeji nebyl žádným způsobem zplnomocněn a vozidlo prodal, si přisvojil cizí věc – automobil, k němuž neměl vlastnické právo, neboť s automobilem naložil zcela v rozporu s účelem svěření, čímž měl poškozeného trvale vyloučit z dispozice s věcí. Argument, že tím, že poškozenému peníze za prodej nakonec vrátil, nenaplnil znak škody, neobstojí. Tato skutečnost totiž není z hlediska naplnění znaků daného přečinu relevantní. Uvedenou okolnost je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody, což je okolnost mající případný vliv při úvahách o trestu a náhradě škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikované pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr).
Stejný závěr nutno učinit i ve vztahu k poškozenému K. N.; i na majetku uvedeného poškozeného způsobil obviněný škodu. Škodou je hodnota vozidla ke dni neoprávněné dispozice bez ohledu na to, že částka odpovídající výši škody byla, ať už z jakýchkoliv důvodů, poškozenému následně uhrazena. Že se obviněný dopustil přisvojení si cizí věci, o tom není pochyb. Obviněný vozidlo, které měl pro účely reklamačního řízení svěřeno, bez vědomí poškozeného a bez jeho souhlasu prodal třetí osobě. Obviněný v důsledku uplatnění reklamace nenabyl k vozidlu vlastnické právo, vozidlo dostal pouze do faktické dispozice, přičemž jeho povinností bylo zákonem předpokládaným způsobem reklamaci vyřídit, nikoliv je v rozporu s účelem reklamačního řízení prodat třetí osobě. Obviněný tím, že vozidlo prodal, naložil s ním způsobem, který měl trvale vyloučit svěřitele, v daném případě poškozeného, z dispozice s věcí.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku větší škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl, jehož se obviněný podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu dopustil, je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Větší škodou se rozumí, jak již bylo uvedeno, škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Po subjektivní stránce je i zde vyžadován úmysl.
Obviněný namítá, že jeho úmysl získat neoprávněný finanční prospěch je vyloučen; odmítá, že by sebe jakkoliv obohatil, že by sebe obohatil tím, že uvedl poškozenou P. H. v omyl, jako i tvrzení, že by na majetku poškozené způsobil větší škodu.
Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že obviněný znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku naplnil tím, že dne 16. 3. 2011 jako jediný jednatel a zároveň společník spol. AUTO D+B, s. r. o., s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch uzavřel za autobazar na straně kupujícího s prodávající P. H. kupní smlouvu na nákup osobního automobilu, kdy pod záminkou problémů s bankou nepřistoupil na požadavek prodávající, aby kupní cena ve výši 110 000 Kč byla autobazarem vyplacena v hotovosti bezprostředně po podpisu smlouvy, a přesvědčil ji o tom, že kupní cena bude uhrazena do tří dnů od podpisu kupní smlouvy bankovním převodem, a do kupní smlouvy pouze zakotvil, že kupní cena v této výši bude kupujícím zaplacena bankovním převodem na účet prodávající bez uvedení termínu splatnosti. Na základě této smlouvy pak předmětné vozidlo převzal a kupní cenu poškozené P. H. v osobně sjednaném termínu nevyplatil, přičemž na telefonické a osobní urgence reagoval tak, že jí v rozporu se skutečností tvrdil, že s vozidlem je nějaký problém týkající se ujetých kilometrů, což měl údajně zjistit nový majitel, jemuž předmětné vozidlo za autobazar dne 19. 3. 2011 prodal za částku 128 000 Kč, a poškozené sdělil, že právní zástupce autobazaru bude řešit případnou kompenzaci v trvání tří týdnů, což se však nestalo, žádnou reklamaci, výpověď z kupní smlouvy a ani úhradu kupní ceny jí za autobazar nepředal a peníze takto získané použil pro vlastní potřebu. Pod hrozbou trestního postihu s cílem zastřít svoje podvodné jednání kontaktoval dne 13. 11. 2011 poškozenou s tím, že mají v autobazaru vůči ní neuhrazený dluh, kdy dne 14. 11. 2011 vyplatil poškozené částku 110 000 Kč v hotovosti, na což jí vystavil pokladní výdajový doklad s datem platby 23. 3. 2011, čehož si poškozená všimla a trvala na přepsání data podle skutečnosti, tzn. na 14. 11. 2011. Od poškozené tedy vylákal vozidlo s tím, že kupní cenu neměl v úmyslu od samého počátku uhradit, a náhradu vzniklé škody ve výši 110 000 Kč provedl až poté, co na něj poškozená podala trestní oznámení; ke dni 16. 3. 2011 způsobil poškozené škodu ve výši 119 000 Kč.
Není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněného charakteristické rysy přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku nese. Obviněný jako jediný společník a jednatel společnosti AUTO D+B, s. r. o., přestože sám kupní smlouvu, jejímž předmětem koupě byl automobil Ford Mondeo, nepodepsal, z titulu svého postavení a z důvodu vynaložené aktivity při sjednávání smlouvy uvedenou kupní smlouvu jako kupující s prodávající, poškozenou P. H., uzavřel, přičemž při sjednávání smlouvy poškozené tvrdil, že jí peníze nemůže kvůli problémům s bankou ihned vyplatit, avšak že tak učiní do tří dnů bezhotovostním převodem. Zmíněnou lhůtu ale do kupní smlouvy nezaznamenal, svůj ústní závazek nesplnil a na pozdější telefonické a osobní urgence poškozené reagoval sděleními, která byla zcela v rozporu se skutečností. Peníze k úhradě přitom k dispozici měl, neboť tři dny poté, co s poškozenou uzavřel kupní smlouvu, vozidlo jménem autobazaru prodal. Utrženou finanční částku použil pro vlastní potřebu. Obviněný, který při sjednávání kupní smlouvy jednal s vědomím, že kupní cenu poškozené neuhradí, této sdělil, že jí peníze vyplatí do tří dnů, předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Tím, že vozidlo prodal a získanou finanční částku poškozené neodevzdal, nýbrž si ji ponechal a použil ji pro svou vlastní potřebu, došlo k neoprávněnému rozmnožení jeho majetku, a tedy k jeho obohacení. Škoda jako újma na cizím majetku byla způsobena, neboť poškozená v důsledku jednání obviněného nedostala za prodej svého vozidla peníze, na něž měla nárok. Argumentace obviněného stran toho, že poškozené škoda způsobena nebyla, neboť peníze jí byly nakonec vráceny, nemůže obstát. K podvodnému jednání obviněného došlo dne 16. 3. 2011. K tomuto dni škoda vznikla, a proto za způsobenou škodu nutno považovat hodnotu věci – vozidla – ke dni 16. 3. 2011, tedy 119 000 Kč, což je částka odpovídající větší škodě ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud v této souvislosti opětovně připomíná, že skutečnost, že obviněný poškozené peníze později vrátil, není z hlediska naplnění znaků daného přečinu relevantní (viz citované rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr). Že jednání obviněného bylo zcela úmyslné, a to od samého počátku, se podává z jeho počínání, kdy přestože poškozené tvrdil, že jí peníze uhradí bankovním převodem do tří dnů, uvedenou lhůtu do kupní smlouvy nezakotvil. Na úmysl obviněného poškozené peníze neuhradit poukazuje i jeho následné konání, kdy navzdory tomu, že vozidlo do tří dnů prodal a finanční částku, z níž by mohl svůj dluh vůči poškozené zaplatit, za něj utržil, poškozené peníze nedal a tvrdil jí, že s prodaným vozidlem jsou nějaké problémy, které budou muset být řešeny právním zástupcem autobazaru. Až do dne 13. 11. 2011 však obviněný žádné kroky směřující k úhradě svého dluhu neučinil, přičemž jeho kontaktování poškozené a následné uhrazení finanční částky bylo vedeno obavami z trestního postihu. O tom, že již při sjednávání kupní smlouvy s poškozenou pojal obviněný úmysl poškozené kupní cenu neuhradit, svědčí i skutečnost, že podle výpovědi svědkyně Bc. J. Š. v době, kdy došlo ke spáchání posuzovaného přečinu, existovaly problémy s vyplácením výkupních cen, že lidé chodili a ptali se na peníze. Za situace, že se autobazar nacházel ve finančních obtížích, že obviněný měl věřitele, jimž peníze dlužil, a přesto přistoupil k výkupu dalšího vozidla, je zjevné, že jednal s vědomím, že úhrady kupní ceny za dotčené vozidlo nebude schopen. Je zřejmé, že obviněný jednal v přímém úmyslu, neboť věděl-li, že tím, že poškozené neuhradí kupní cenu za automobil, poruší zájem na ochraně majetku poškozené, a přesto za situace, že na uhrazení kupní ceny neměl peníze, sjednal s poškozenou kupní smlouvu a sdělil poškozené, že jí peníze poukáže do tří dnů, ačkoliv uvedený termín splatnosti do kupní smlouvy nezakotvil, a následně poškozené peníze v daném termínu ani neuhradil, přičemž neustále hledal výmluvy pro nemožnost úhrady, a to navzdory tomu, že finanční hotovost v důsledku přeprodeje vozidla měl k dispozici, chtěl uvedený zájem zcela evidentně porušit [(srov. §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
Pokud jde o námitku obviněného stran případné aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva vždy na základě přísně individuálního a důsledně kontextuálního posouzení okolností daného případu.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Jestliže obviněný, který v rozporu s účelem svěření vozidel ve vlastnictví F. G. a K. N. naložil s vozidly tak, že je jménem autobazaru bez vědomí a souhlasu poškozených prodal třetím osobám, o uvedeném poškozené neinformoval, naopak se kontaktu s nimi vyhýbal, používal nejrůznějších výmluv a lží a utržené peníze jim nechtěl dobrovolně vrátit, nelze než konstatovat, že jednal způsobem, který i se zřetelem na výši způsobené škody a doby uplynuvší mezi spácháním přečinu a uhrazením škody, nutno označit za způsob, který je typický pro přečin zpronevěry. Jednání obviněného, kterým se dopustil přečinu podvodu, se běžným způsobům provedení daného přečinu rovněž nevymyká. Obviněný sjednal kupní smlouvu s vědomím, že na zaplacení kupní ceny nebude mít peníze. Poškozené P. H. však tvrdil, že svůj závazek uhradí ve lhůtě tří dnů, což ale neučinil, a to přesto, že peníze měl v důsledku přeprodeje vozidla k dispozici. Poškozenou soustavně uváděl v omyl sdělováním informací, jež nebyly založeny na pravdě; aby úhradu dluhu nemusel provést, s poškozenou omezoval kontakt, přičemž až v souvislosti s hrozbou trestního postihu poškozenou po několika měsících oslovil a dluh jí uhradil. Nelze rovněž opomenout, že se svoje podvodné jednání snažil zastřít antedatováním výdajového dokladu.
V těchto souvislostech je na místě dodat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněnou, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je totiž ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákoník označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, když došlo ke spáchání trestného činu a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je takto povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech jeho znacích naplněna (tak i v posuzované věci), nemůže a nesmí stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů svých občanů poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. i občanskoprávního, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 3 Tdo 656/2014).
Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody nutno uvést, že odvolací soud, který obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozenému F. G. způsobenou škodu ve výši 12 000 Kč, přičemž ve zbytku poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, se nedopustil tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Obviněný odvolacímu soudu navíc vytýká, že poškozený se k nároku na náhradu škody řádně nepřipojil a že nedoložil důvod a výši škody, konkrétní porušení hmotného práva však v této souvislosti nenamítá. Na postupu odvolacího soudu, který své rozhodnutí na str. 16 rozsudku dostatečně přesvědčivě zdůvodnil, nelze shledávat jakákoliv pochybení. Jestliže soud uvedl, že s odkazem na odborné vyjádření činila způsobená škoda 129 000 Kč, přičemž z provedených důkazů se podává, že poškozenému bylo uhrazeno 117 000 Kč, a tudíž rozdíl mezi způsobenou škodou a dosud provedenou úhradou činí 12 000 Kč, a k uhrazení takového rozdílu jej zavázal, vycházel z údajů, jež mají oporu v obsahu trestního spisu. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že z obsahu spisového materiálu se podává, že poškozený se s nárokem na náhradu škody připojil řádně a včas; poprvé tak učinil vskutku poněkud neurčitým písemným podáním založeným na č. l. 5 (požadavek na zaplacení částky 130 000 Kč bez bližšího odůvodnění), posléze však byl tento nedostatek odstraněn vyjádřením a výpovědí poškozeného v hlavním líčení dne 29. 8. 2012. Poškozený se připojil k trestnímu řízení s požadavkem, aby mu obviněný zaplatil 23 070 Kč a svůj nárok též odůvodnil (viz č. listu 605 a násl.), přičemž z hlediska nároku uplatněného poškozeným není rozhodující, že se tak stalo v hlavním líčení, jemuž nebyl obviněný přítomen.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolání obviněného taktéž zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Obviněný má za to, že odvolací soud o jeho odvolání proti výroku uvedenému pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně nerozhodl způsobem, který zákon vyžaduje, a v rozsudku odvolacího soudu proto podle jeho názoru chybí výrok rozhodnutí o jeho odvolání proti jím napadenému výroku pod bodem I. z rozsudku soudu prvního stupně.
V kontextu námitky obviněného je vhodné podotknout, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním - např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002), což je přesně situace, k níž v posuzované trestní věci došlo.
Postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dikcí §258 odst. 2 tr. ř. Podle §258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se měl obviněný dopustit dvěma dílčími skutky uvedenými pod bodem II. napadeného rozsudku, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to ohledně jednoho dílčího skutku uvedeného v rozsudku nalézacího soudu pod bodem II., kdy za tento přečin a dále za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině pod bodem I. v napadeném rozsudku nezměněn, mu uložil trest a ve zrušené části, ohledně níž nerozhodl, věc vrátil podle §259 odst. 1 tr. ř. okresnímu soudu. Za této situace nemohl již odvolací soud dalším výrokem odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnout. Učinil-li by tak, pochybil by.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je tudíž dovolání obviněného rovněž zjevně neopodstatněné.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci sp. zn. 3 T 127/2012 nerozhodl vyloučený orgán [viz dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], dále že napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení [viz dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a že v napadeném rozsudku odvolacího soudu žádný výrok nechybí [viz dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.]. Dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné, proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková