ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.838.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 838/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o dovolání obviněného M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 9 To 472/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 68/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 1 T 68/2011, byl obviněný M.M. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, činem popsaným tak,
že v době od 22.00 hod. dne 21. 8. 2010 do 06.05 hod. dne 22. 8. 2010, ve Ž. n. S., na ulici J., společně s další minimálně jednou neustanovenou osobou neoprávněně za použití hrubé síly po překonání drátěného oplocení vnikl do velkoskladu JEDNOTA SD Velké Meziříčí (dále jen „Jednota“), kde ze zadní strany skladu vyboural ve zdi díru o rozměrech 42x62x35 cm, odkud poté odcizil krabičky cigaret různých značek v celkové hodnotě 298.902,- Kč, čímž způsobil poškozené JEDNOTA odcizením škodu ve shora uvedené výši a na poškození budovy škodu ve výši 4.000,- Kč. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rozhodnuto bylo také o náhradě škody.
Naproti tomu byl obviněný zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. ZT 272/2010, podle §226 písm. c) tr. ř. skutku ze dne 16. 8. 2010, v němž byly spatřovány přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 9 To 472/2013, odvolání obviněného a státního zástupce podaná proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Narcise Tomáška dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v tom, že jediným usvědčujícím důkazem proti němu v případě skutku, jímž byl uznán vinným, jsou pachové stopy a částečky prachu vyčesané z jeho vlasů. Na podporu pravdivosti své obhajoby obviněný poukázal na svědecké výpovědi M. S., D. V. a R. S. a vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je věrohodnost těchto svědků zpochybněna tím, že i na ně samotné padá podezření. Má za to, že kdyby podezření padalo i na tyto osoby, byly by i ony trestně stíhány, a pokud se tak nestalo, je podle něj otázkou, proč stíhány nebyly, když on sám byl uznán vinným předmětným přečinem krádeže ve spolupachatelství. O jeho nevině svědčí také to, že u něj nebylo nalezeno žádné odcizené zboží ani nářadí či jiné pomůcky sloužící k vloupání, jako např. bourací kladivo, jenž však u něj ani nikde jinde policie nenašla. Namítl, že policie nezajistila odebrání vzorku prachu z deky v kufru automobilu svědka M. S., ačkoli se mohlo jednat o vzorek shodný s tím, který byl odebrán z vlasů obviněného. Dále zdůraznil, že jeho vozidlo, na rozdíl od vozů D. V. a M. S., které byly viděny předmětnou noc blízko místa činu, nebylo v inkriminovanou noc ve Ž. n. S. zahlédnuto či jakkoli zaregistrováno, a poukázal i na to, že se dobrovolně podrobil osobní prohlídce při odebírání vzorků pro porovnání pachových stop. Pokud v minulosti páchal trestnou činnost, vždy se k ní bez výjimky doznal, a proto měl soud zvažovat, proč by nyní měl činnost kladenou mu za vinu, pokud by se jí skutečně dopustil, popírat. V souvislosti s použitím a hodnocením nepřímých důkazů ocitoval některé vybrané pasáže z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97 a II. ÚS 418/99.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 1 T 68/2011, a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 472/2013, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v opise doručeno dne 16. 6. 2014, zaslalo Nejvyššímu soudu sdělení, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda bylo dovolání uplatněno v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející lze podrobit věcnému přezkoumání jen na podkladě dovolání, které je relevantně opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Toto vymezení svědčí o tom, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které se týkají právního posouzení skutku, a též zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Takto vymezený rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu neplatí za všech okolností, neboť může být prolomen, avšak jen výjimečně, v případě zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113, dále rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005), což je při kardinálních logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech a v případě opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že v této věci již dříve rozhodoval a všechny uvedené zásady, ale i další úvahy vztahující se k přezkoumávanému skutku vysvětlil již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 8 Tdo 620/2013, jímž v této trestní věci Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 1 T 68/2011 rozhodl tak, že napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 1 T 68/2011 zrušil, a to pro vady zjišťované ohledně skutku ze dne 16. 8. 2010 (pro nějž byl obviněný v nyní přezkoumávaném rozhodnutí obžaloby zproštěn), kdežto ve vztahu ke skutku ze dne 21. 8. 2010, proti němuž dovolání nyní směřuje, nezjistil takové okolnosti, které by svědčily o zjevných logických nesprávnostech při vyhodnocování důkazů, ani jiné vady procesní povahy, které by zpochybňovaly pachatelství obviněného u tohoto dílčího činu. Tyto své úvahy vyjádřil ve zmíněném prvním usnesení na stranách 8 a 9.
Jestliže obviněný nyní opět podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému ve vztahu k rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 1 T 68/2011, a to již jen proti skutku ze dne 21. 8. 2010, jímž byl uznán vinným, jak je výše uvedeno, je zapotřebí konstatovat, že argumentace obviněného rozvedená v nyní posuzovaném dovolání je v zásadě identická s tou, kterou uplatnil k tomuto skutku v předchozím dovolání. Lze proto jen zdůraznit, že i současné dovolání směřuje výlučně proti skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily, protože brojí proti použití pachových stop a výsledku rozboru vzorku částeček prachu a cihel vyčesaného z vlasů obviněného při jeho zadržení v souvislosti se spácháním uvedeného činu jako jediných usvědčujících důkazů proti němu.
Z obsahu nyní podaného dovolání je zřejmé, že obviněný, který svou vinu popírá, primárně usiluje o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to především tvrzením, že on není osobou, která měla předmětný skutek spáchat, když stín podezření padá i na další osoby, zejména M. S. a D. V. Shodně již i s dříve vyjádřenými názory Nejvyšší soud i v tomto dovolacím řízení opakuje, že takto formulované výhrady nemají právní povahu, nekorespondují s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž Nejvyšší soud nebyl povinen z jejich podnětu napadená rozhodnutí věcně přezkoumávat. Se zřetelem na obviněným zmiňovaný extrémní nesoulad, Nejvyšší soud jen připomíná, že ve vztahu k nyní projednávanému skutku neshledal ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 620/2013, vady, které by svědčily o porušení jakýchkoliv procesních postupů. Podle popsaných skutkových zjištění i proběhlého řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem nedošlo od předchozí přezkumné činnosti Nejvyššího soudu k žádným změnám a ani Nejvyšší soud soudům nižších stupňů žádné úkoly ve vztahu k nyní zkoumanému skutku neukládal. Lze proto konstatovat, že skutková podstata okolností, za nichž byl čin ze dne 21. 8. 2010 spáchán, se nezměnila.
Nejvyšší soud proto nemá důvod cokoliv na svých již dříve vyjádřených názorech měnit, a proto pro stručnost jen odkazuje na odůvodnění svého předchozího usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 620/2013, v němž poukázal na to, že skutek ze dne 21. 8. 2010 [v původním řízení pod bodem 2), totožný s tím, pro který byl při nezměněném skutkovém zjištění, jakož i jeho právní kvalifikaci obviněný nyní odsouzen], byl dostatečně objasněn na základě provedeného dokazování. Konkrétně uvedl „že pachová stopa nestojí jako osamocený důkaz, ale účast obviněného na místě činu je podpořena i dalším nepřímým důkazem. Tyto důkazy pak podporují další skutečnosti zjištěné v následném průběhu zjištěných okolností, jak z jednotlivých důkazů vplývají, čím se má na mysli okolnosti, za nichž byl obviněný zajištěn po spáchaném činu, jakož i to, jaké věci byly v jeho vozidle zajištěny“. I přesto, že Nejvyšší soud považuje další rozvíjení již dříve vysvětlených závěrů za nadbytečné, jen pro úplnost zdůrazňuje, že v rámci řízení před soudem prvního stupně po zrušení jeho prvního rozsudku, kdy bylo v intencích dovolacího soudu dokazování soustředěno na nyní zproštěný skutek, obviněný při hlavním líčení dne 30. 9. 2013 navrhl provést jediný důkaz, a to svědeckou výpověď pplk. J. P. ohledně chemické stopy, vědom si, že tohoto svědka vyslýchal již odvolací soud (viz jeho výpověď na č. l. 554 spisu). Soud prvního stupně k tomuto požadavku obviněného zaujal stanovisko, že dokazování je dostačující, a v rozsudku, proti němuž dovolání obviněného nyní směřuje, na straně 11 vyložil, že neshledal důvody pro vyhovění tomuto návrhu obviněného, protože dovolací soud žádné další postupy k tomuto skutku nenařídil.
V tomto postupu odvolacího ani nalézacího soudu Nejvyšší soud neshledal důvod pro naplnění vady spočívající v tzv. opomenutých důkazech, protože nejde o důkaz, o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně, kterým se soud nezabýval. Takový důkaz ani nezaložil nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.) [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009, ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004, ale i mnohé další, které těmto nálezům předcházely].
K požadavku obviněného na další provádění dokazování Nejvyšší soud též připomíná, že neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, rozsudek pléna, 6. 12. 1988, č. 10590/83). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze rozhodujícího soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Podstatné je, že soudy nižších stupňů v odůvodnění podrobně vyhodnotily a přesvědčivě vyložily, o které důkazy, tvořící ucelený logický řetězec, opřely svá rozhodnutí a odpovídajícím způsobem se vypořádaly i s důvody, proč nevyhověly návrhům na provedení důkazu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 1207/07). Těmto požadavkům soudy rozhodující v dané věci vyhověly, o čemž svědčí odůvodnění na stranách 10 a 11 rozsudku soudu prvního stupně nebo na straně 3 usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud též připomíná, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Obviněný využil (opakovaně) možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a přitom již v nyní projednávaném dovolání neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o jiných skutečnostech, než které namítal v předchozích stádiích trestního řízení a ve svém prvním dovolání proti témuž skutku (přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11).
Ze všech těchto důvodů, zejména však proto, že obviněný podané dovolání opřel výlučně o námitky směřující proti provedenému dokazování, s nímž se neztotožnil, a zajištěné a provedené důkazy považoval za nedostačující pro závěr o své vině, nedostál požadavkům zákonem i judikaturou Ústavního soudu kladeným na naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž svůj mimořádný opravný prostředek opřel. Se zřetelem na tyto skutečnosti obviněný své dovolání opřel o jiný než zákonem vymezený důvod dovolání, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová