ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.896.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 896/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o dovolání obviněné A. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 3 To 1/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 34/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné A. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 1 T 34/2013, byla obviněná A. S. uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustila tím, že
dne 28. 11. 2011 kolem 14.15 hodin v Č. B. v N. ulici na společné chodbě domu … po krátkém dohadování s R. B., jehož doprovázela P. K., v době, kdy se tito nacházeli na schodišti, uchopila do ruky igelitovou tašku naplněnou plastovými a nejméně 4 skleněnými lahvemi a hodila ji proti P. K., kterou zasáhla z levé strany do oblasti obličeje, a tak jí způsobila jednak tržnou ránu levého obočí, dislokovanou zlomeninu nosu, zhmoždění hlavy a podvrtnutí krční páteře, tedy zranění lehké s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopnosti v délce 2 až 3 týdny, a jednak poškozením dioptrických brýlí jí způsobila škodu nejméně 4.000,- Kč.
Za tento přečin byla obviněná odsouzena podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby uhradila způsobenou škodu poškozené P. K. Rovněž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněné uhradit poškozené způsobenou škodu.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud usnesením ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 3 To 1/2014, odvolání podané obviněnou proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. Vojtěcha Filipa s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu zejména zdůraznila, že dokazování bylo založeno na dvou skupinách výpovědí, jednak na její vlastní a jejího syna, které považovala za věrohodné pro jejich neměnnost, a na druhé straně poškozené a jejího druha R. B., v nichž shledávala nepatrné rozpory zejména, pokud jde o místo, kde se v době útoku poškozená nacházela. Obviněná v této souvislosti zopakovala svou verzi postavení osob v době činu na chodbě, o níž tvrdila, že nekoresponduje se skutečnostmi uváděnými poškozenou. Uvedené výhrady vznášela zejména proto, že trvala na své variantě, podle níž poškozená utrpěla zranění v obličeji nikoliv tím, že by po ní obviněná hodila tašku s lahvemi, ale byl to R. B., který tuto tašku vzal z botníku bytu obviněné a hodil ji po obviněné, která reflexivně v rámci obrany rukou letící tašku odrazila. Taška v důsledku tohoto odrazu zasáhla hlavu poškozené. Na podporu této své verze obviněná zmínila některé pasáže ze znaleckého posudku doc. MUDr. Františka Vorla, CSc., z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Obviněná soudům vytkla, že nesprávně posuzovaly ve věci zajištěné důkazy a že nerespektovaly názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03.
Obviněná v návaznosti na svou obhajobu soudům vytkla, že hmotnost tašky nebyla orgány činnými v trestním řízení zjišťována ani jakkoli zdokumentována a že nejsou známy ani rozměry předmětné igelitové tašky ani počet lahví, jež taška obsahovala. Pochybení soudů shledala v neprovedení rekonstrukce události a v tom, že tuto její žádost zamítly. Výhrady vznesla rovněž proti postupu policejní hlídky, kterou v souvislosti s řešenou záležitostí přivolala linkou 158, a jejíž postup označila za nestandardní zejména v tom, že tato hlídka nezajistila dostatečně všechny potřebné důkazy na místě činu, v důsledku čehož bylo zmařeno řádné dokazování v průběhu celého trestního řízení. Kromě toho obviněná vytýkala nesprávnost postupu Policie České republiky i v souvislosti s trestním oznámením ze dne 2. 12. 2011 podaným na R. B. pro napadení její osoby ve stejný den, jako se udál čin, tj. dne 28. 11. 2011. Vzhledem ke všem těmto výhradám setrvala na tom, že policie již na počátku nezjistila řádně skutkový stav věci a nezajistila potřebné důkazy, státní zastupitelství posléze tyto nedostatky nenapravilo, když nenařídilo doplnění dokazování a uvedená pochybení neodstranily ani soudy. Nebyl tak dostatečně zjištěn skutkový stav, a tudíž vyvozen ani správný právní závěr. Vzhledem k nekvalitnímu a nekompletnímu dokazování považovala za nesprávný i výrok o vině přečinem, jehož se měla dopustit. Pokud nebylo vyhověno jejím návrhům na doplnění dokazování, jež mohlo mít zásadní význam pro správnost a zákonnost rozhodnutí soudu, došlo k porušení spravedlivého procesu, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství, kterému byl opis dovolání obviněné doručen dne 11. 6. 2014 k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř., Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, dále zkoumal, zda bylo opřeno o takové skutečnosti, které obsahově naplňují označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat správnost či úplnost skutkových zjištění ani provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
O extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením může jít i tehdy, pokud se zjistí tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn, II. ÚS 262/2004, ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS l18/2009, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009 a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
V projednávané věci je z obsahu podaného dovolání patrné, že obviněná svými výhradami zpochybňovala správnost a úplnost provedeného dokazování a neztotožnila se se způsobem, jakým zejména soud prvního stupně zajištěné a provedené důkazy hodnotil. Uvedená tvrzení provázená požadavkem na preciznější způsob dokazování svědčí o tom, že obviněná považovala skutkové závěry o průběhu činu nesprávnými. Takto formulovanými námitkami obviněná důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. nenaplnila.
I přes tento závěr Nejvyšší soud vědom si požadavku na vyloučení extrémních nedostatků při zjišťování skutkového stavu věci a snahy minimalizovat nesprávnou realizaci důkazního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/2009, uveřejněný pod č. 144 ve sv. 58 Sb. nál. a usn. ÚS ) a vyloučení možnosti tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/1997, uveřejněný pod č. 64 ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS), posuzoval, zda soudy dodržely všechny principy řádného objasnění věci.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil (viz strany 3 až 7 rozsudku), o jaké důkazy své závěry opřel, jakož i to, jak předmětné důkazy hodnotil. Vypořádal se mimo jiné i s dovolatelčinou výhradou o nedostatečném objasnění situace na místě činu, zejména se zaměřením na rozměry prostor, v nichž se incident odehrál, a rozestavení jednotlivých aktérů, když za tímto účelem doplnil dokazování o fotodokumentaci z místa činu včetně jeho rozměrů (č. l. 129, 135 až 140, 168), z něhož poté dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědí poškozené a R. B. Vyložil též i svůj závěr o účelovosti výpovědi obviněné a jejího syna, a to i s ohledem na to, že jimi popisovaný průběh události byl provedeným dokazováním vyvrácen, neboť byl fakticky nemožný.
K požadavku na doplnění dokazování za účelem ověření hmotnosti tašky či stanovení přesného počtu lahví z obsahu spisu plyne, že soud prvního stupně na straně 6 svého rozsudku citoval zmíněné závěry znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, z nichž se podává, že „zasažení letící lahví od vína, a to i jedinou, vznik uvedeného poranění v plném rozsahu vysvětluje“ (č. l. 153). Pokud za této situace soudy nevyhověly některým návrhům obviněné na doplnění dokazování, tento svůj postup, který je při splnění dalších podmínek jejich výsostným právem, včetně toho, proč některé svědecké výpovědi považovaly za věrohodné a jiné nikoli, řádně odůvodnily (viz strany 6 až 7 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 až 6 usnesení odvolacího soudu; srov. k tomu též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 1896/14, ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2447/09, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že soudy se s návrhy obviněné, resp. důvodem, proč je neprovedly a nerealizovaly, řádně vypořádaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, z jakých důvodů je nepovažovaly za nutné a nezbytné pro řádné objasnění věci. O opomenuté důkazy se proto v této věci nejedná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004, uveřejněný pod č. 208 ve sv. 43 nál. a usn. ÚS).
Z obsahu spisu a přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. V napadených rozhodnutích nebyly zjištěny žádné známky zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, soudy rozvedená argumentace je prosta kardinálně logických rozporů ve skutkových zjištěních nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Z uvedeného je zjevné, že soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Za tohoto stavu nelze rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně nic podstatného vytknout, neboť jsou logická a postrádají prvky svévole, což svědčí o neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09).
V takovém případě, když v dovolání obviněné nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotně právních otázek, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání bylo podáno mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová