ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.957.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 957/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2014 o dovolání obviněného P. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 55 To 497/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 71/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 9. 2013, sp. zn. 1 T 71/2011, byl obviněný P. Z. uznán vinným v bodě 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
ad 1) v L., ulici B., ve společně obývaném bytě, v době od 2. 9. 2006 do 22. 4. 2010, kromě období od dubna 2007 do konce září 2007, kdy se soužití dočasně urovnalo, opakovaně, přibližně jednou měsíčně verbálně, nadávkami a výhrůžkami i před nezletilým synem, pomlouváním před sousedy, a fyzicky, údery na levou stranu hlavy vedené otevřenou dlaní či dlaní sevřenou v pěst, přičemž P. Z. v levém uchu nosí naslouchadlo, strkáním a škrcením, napadal svou bývalou manželku P. Z., když minimálně
- v blíže neurčenou dobu dne 2. 9. 2006, v prostoru mezi kuchyní a obývacím pokojem, po předchozí slovní rozepři, ve třech případech nečekaně do ní strčil, až upadla na zem, v důsledku čehož utrpěla tržnou ránu čela o délce 3 cm a zlomeninu vřetenní kosti dolního konce pravé ruky bez posunu, které si vyžádalo lékařské ošetření bez nutnosti pracovní neschopnosti,
- ve večerních hodinách dne 27. 3. 2007, poté co se vrátila domů, ji v prostoru obývacího pokoje dvakrát udeřil dlaní sevřenou v pěst do levé části dolní čelisti, neboť přišla pozdě a pod vlivem alkoholu,
- ve večerních hodinách dne 28. 3. 2007, po předchozí slovní rozepři, do ní v prostoru kuchyně zezadu strčil, až upadla na bok na zem, kde do ní nohou obutou v domácí pantofli třikrát kopl do oblasti břicha se slovy, že je škoda, že se jí úplně nezbavil, což provedl v přítomnosti nezletilého syna, který do ní také jednou kopl, v důsledku čehož utrpěla zhmoždění a hematom dolního rtu vlevo a zhmoždění mandibuly a boltce vlevo,
- v blíže neurčenou dobu dne 30. 9. 2007 po předchozí slovní rozepři ji v prostoru obývacího pokoje chytil pravou rukou pod krkem a natlačil na zeď, přičemž jí říkal, že ji může kdykoliv zmlátit a aby raději vypadla z bytu, následně dne 1. 10. 2007 poté, co se s ním snažila řešit problémy s nezletilým synem, ji dlaní sevřenou v pěst udeřil do levé části tváře, kdy zasáhl i naslouchadlo umístěné v levém uchu; a když mu úder vrátila, udeřil ji shodným způsobem ještě jednou, v důsledku čehož utrpěla zhmoždění dolní čelisti, odřeninu na levém předloktí, zhmoždění pravého ramene a podvrtnutí krční páteře,
- v blíže neurčenou dobu dne 23. 8. 2008 ji v prostoru kuchyně chytil pod krkem, natlačil na zeď, přičemž jí nadával a říkal, že ji zabije, pak ji otevřenou dlaní udeřil do obličeje, čímž jí způsobil hematom a otok v oblasti parietální vpravo ve vlasové části hlavy, otok a hematom nad mandibulou vlevo, drobné oděrky na krku a zhmoždění levého ramene s omezením hybnosti,
- poté, co byl nezletilý syn v lednu 2009 umístěn do dětského diagnostického ústavu, až do blíže neurčené doby měsíce června 2009, kdy se po noci strávené u své matky, kam odešla ze strachu z jeho výhrůžek, vrátila do místa bydliště, ji udeřil otevřenou dlaní do levého ucha se slovy, že tam nemá co dělat a že překáží; opakovaně ji vyhazoval z bytu se slovy, že ji zabije, přičemž pravidelně jednou za 14 dní musela na víkend opustit bydliště, aby nemohla být přítomna víkendové návštěvě syna,
- v blíže neurčenou dobu dne 1. 7. 2009 ji v prostoru mezi kuchyní a obývacím pokojem dvakrát dlaní sevřenou v pěst a jednou otevřenou dlaní udeřil do levého ucha, kde nosí naslouchadlo, v důsledku čehož utrpěla otřes vnitřního ucha vlevo a lehký otřes mozku s pracovní neschopností od 2. 7. 2009 do 16. 8. 2009,
- v blíže neurčenou dobu dne 22. 4. 2010 ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje, poté co se dozvěděl o svém vykázání ze společného bytu,
ad 2) ačkoliv si dne 21. 4. 2010 osobně převzal usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 4. 2010, č. j. 34 Nc 2251/2010-28, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, jímž mu byla stanovena povinnost dočasně opustit byt na adrese L., ulice B., společně užívaný s poškozenou P. Z., na dobu jednoho měsíce, tj. do 21. 5. 2010, toto nerespektoval a v bytě zůstal až do 18.16 hodin dne 22. 4. 2010, kdy byl vykázán přivolanými příslušníky Policie České policie, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územní odbor Liberec, Obvodní oddělení V.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako odvolací soud usnesením ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 55 To 497/2013, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Olgy Daňkové z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil výlučně proti skutku v rozsudku soudu prvního stupně uvedenému pod bodem 1). Své výhrady, uvozené tvrzením, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, soustředil jednak proti skutkovému stavu věci, který považoval za nedostatečně zjištěný, a jednak vytýkal, že nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu. Nedostatky ve skutkovém zjištění spatřoval v tom, že orgány činné v trestním řízení nezjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností zejména proto, že v přípravném řízení ani v řízení před soudem nebyli připuštěni k výslechu jím navrhovaní svědci, kteří mohli přispět k řádnému objasnění věci. Tím mu bylo upřeno předložit důkazy ve svůj prospěch, když soudy ve výrazném nepoměru přihlížely k tvrzením uváděným nevěrohodnou poškozenou, která trpěla závislostí na alkoholu, a připustily pouze důkazy svědčící ve prospěch poškozené. Ve vztahu k subjektivní stránce namítal, že ani u jednoho z případů, kdy se měl dopouštět trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, nejednal s úmyslem poškozenou týrat.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 55 To 497/2013, a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, Nejvyššímu soudu sdělilo, že vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek se k němu nehodlá věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda bylo opřeno o takové skutečnosti, které obsahově naplňují označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zda je opodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, a tento důvod dovolání proto slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Uplatněný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9.2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Vady spočívající na nesprávném procesním postupu, především při provádění a hodnocení důkazů, tj. v nedodržení podmínek a zásad stanovených ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. nelze prostřednictvím uvedeného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. uplatnit, protože přezkum skutkového stavu není zákonem v rámci dovolacího řízení v žádném z dovolacích důvodů výslovně vymezen, neboť podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně. Nejvyšší soud tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což může nastat tehdy, jsou-li zjištěny a prokázány vady a nedostatky svědčící o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
O extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením může jít i tehdy, pokud se zjistí tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn, II. ÚS 262/2004, ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS l18/2009, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009 a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
Nejvyšší soud z hlediska těchto zásad posuzoval i obsah podaného dovolání soustředěného výhradně proti bodu 1) výroku o vině popsaného v rozsudku soudu prvního stupně a shledal, že nebylo možné přisvědčit tvrzení obviněného o tom, že soudy prováděly dokazování jednostranně a že vyloučily ty důkazy, které svědčily v jeho prospěch. Naopak podle rozsahu provedeného dokazování a způsobu, jakým se soudy se všemi rozhodnými skutečnostmi vypořádaly, je zřejmé, že prováděly dokazování v nezbytném rozsahu a stav věci dostatečně objasnily. Své závěry rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. strany 4 až 8 rozsudku soudu prvního stupně a strany 4 až 7 usnesení soudu odvolacího), z nichž plyne, proč obhajobě obviněného neuvěřily. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání obviněného a své závěry založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů, které učinil při zachování veškerých aspektů vymezených v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Zvýšenou pozornost přitom věnoval nejen výpovědi poškozené, ale i výpovědím svědků M. H., M. S., jakož i znaleckým posudkům, a rovněž v dostačující míře i lékařským zprávám potvrzujícím jednotlivá poranění poškozené. Učiněná důkazní vyústění mají věcné i logické zakotvení, a tudíž nic nesvědčí o tom, že skutková zjištění jsou s nimi v extrémním nesouladu.
Pokud jde o obviněným vytýkanou neúplnost provedeného dokazování zaměřenou na požadavek výslechu některý svědků (otce obviněného J. Z., otce poškozené J. K. a Mgr. H. Š.), jež soudy neprovedly, je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně na straně 8 svého rozsudku rozvedl, že provedenými důkazy byly veškeré rozhodné skutečnosti dostatečně prokázány, a tudíž další dokazování shledával nadbytečným a neúčelným. Zejména uvedl, z jakých důvodů provedení navrhovaných důkazů odmítl. Touto otázkou se zabýval i odvolací soud, který podrobněji vyložil na straně 5 svého usnesení, že požadavek obviněného účelným rovněž neshledal hlavně proto, že žádný z navržených svědků nebyl přímým účastníkem činu obviněného a ani s obviněným a poškozenou nežil ve společné domácnosti, a proto tito svědci nemohli objektivně žádné konkrétní skutečnosti o průběhu činu dosvědčit. Tato snaha soudů obou stupňů svědčí o tom, že nerezignovaly na svou povinnost se s návrhy obviněného řádně vypořádat, neboť se uvedené otázce v potřebném rozsahu věnovaly, a to navíc s konstatováním, že i bez výpovědi zmiňovaných svědků je možno dospět k závěru o vině obviněného bez důvodných pochybností.
Na základě všech těchto úvah a závěrů Nejvyšší soud v projednávané věci zejména k námitce extrémního nesouladu a opomenutých důkazů se zřetelem na výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním zjistil, že obviněným vznesené námitky nemají dostatečnou a racionální základnu. Na podkladě obsahu zpracovaných rozhodnutí shledal, že soudy podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole či libovůle. Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění, a není ani v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010).
Nejvyšší soud, když vyloučil existenci extrémního nesouladu, mohl za podklad správnosti právních úvah k bodu 1) vycházet ze skutkových zjištění v podobě, v níž jsou popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a mohl zkoumat správnost závěru o naplnění subjektivní stránky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, páchá-li takový čin po delší dobu. Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Formy a způsoby týrání mohou mít různou povahu a mohou se odehrávat nejen na osobě týrané, ale lze za ně považovat i různé způsoby psychického působení, např. poškozování zařízení bytu v úmyslu nikoli pouze věc zničit, nýbrž tím ublížit osobě spolužijící, činěním schválností, apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008).
Z hlediska subjektivní stránky, kterou dovolatel rovněž zpochybnil, se jedná o úmyslný trestný čin a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zásadně postačí zavinění z nedbalosti [§16 tr. zákoníku ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku].
Zavinění, ať ve formě nedbalosti nebo úmyslu, vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, nelze jej objektivně pozorovat, a tak na ně lze proto usuzovat jen z okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze proto zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Jestliže obviněný v projednávané věci tvrdil, že neměl úmysl poškozenou týrat, neodpovídá tato jeho obhajoba jednání, jehož se vůči poškozené podle popsaných okolností činu dopouštěl. Objektivně bylo zjištěno, že po vymezenou dobu opakovaně verbálně nadávkami a výhrůžkami, pomlouváním před sousedy často hrubě urážlivými a vulgárními výrazy poškozenou osočoval a ponižoval. Obviněný mimo jiné poškozenou psychicky deptal i tím, že jí znepříjemňoval jejich soužití tím, že ve společném bytě později pobýval se svou přítelkyní, před níž poškozenou znevažoval, znesnadňoval jí pobývat ve společném bydlišti, a to obzvláště v době, kdy syn byl doma na propustkách z dětského domova, kam byl umístěn. Kromě toho poškozenou fyzicky velmi hrubě napadal, a to buď údery otevřenou dlaní či dlaní sevřenou v pěst anebo strkáním a škrcením. Toto jeho jednání bylo cílené a mnohdy směřující na levou stranu hlavy, kde v levém uchu poškozená nosí naslouchadlo, neboť je postižena hluchotou. Právě tento mechanizmus útoku poškozená vnímala velmi bolestivě zejména pro sluchové důsledky, které jí zásahy do naslouchadla způsobovaly. Tento způsob fyzického napadání vyvrcholil dne 1. 7. 2009, když ji udeřil dvakrát dlaní sevřenou v pěst do levého ucha tak intenzivně, až poškozená utrpěla otřes vnitřního ucha vlevo a lehký otřes mozku s pracovní neschopností od 2. 7. 2009 do 16. 8. 2009.
Všechna takto obviněným vůči poškozené zaměřená jednání spočívající ať již v hrubých a vulgárních verbálních atacích, anebo ve zlém a bolestivém fyzickém zacházení obviněný činil zcela záměrně právě proto, aby na poškozenou působil s vědomím, že jde nejen o jednání, které je neslučitelné se společenskými a morálními pravidly, ale též o jednání výrazně determinující integritu člověka a ženy, matky jejich osvojeného syna, který byl mnohdy těmto hrubým a zlým výpadům přítomen, což rozhodně též na psychiku poškozené mělo negativní dopad a zdůrazňovalo to jen neblahý a pro poškozenou až devastující účinek. Ten se projevil zejména tím, že poškozená pod tíhou tohoto špatného zacházení ze strany obviněného při pocitu neřešitelné situace s výchovně problematickým adoptovaným synem začala ve zvýšené míře požívat alkoholické nápoje. Prokázané formy chování obviněného svědčí o tom, že poškozená prožívala velmi trýznivé chvíle umocněné starostmi o nezletilého syna, jemuž v posuzované době bylo od pěti do devíti let a který vyžadoval vzhledem ke své hyperaktivitě a problémům s adaptací na školní prostředí zvláštní, zvýšenou péči.
Z častých, opakujících se agresivních a vulgárních slovních i tělesných výpadů obviněného měla poškozená strach, což vyústilo v podání žádosti a následné vydání předběžného opatření ve smyslu §76b, §273b o. s. ř. ve znění novely 135/2006 Sb., jímž bylo obviněnému usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 34 Nc 2251/2010, uloženo dočasně (na dobu jednoho měsíce) opustit byt na adrese B., L., který užíval společně s poškozenou, zdržet se vstupu do tohoto bytu a bezprostředního okolí bytu ve vzdálenosti 100 m a zdržet se setkávání a navazování kontaktů s poškozenou (č. l. 1 až 11, 28 spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 34 Nc 2251/2010).
Popsané jednání obviněného se všemi jeho důsledky svědčí plně o tom, že se obviněný takto vůči poškozené chovat chtěl, a to právě se záměrem ji týrat ve smyslu shora uvedeného vymezení tohoto pojmu jako znaku objektivní stránky trestného činu podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho jednání bylo spácháno v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Ze všech těchto prokázaných okolností je patrné, že obviněný se vůči poškozené dlouhodobě dopouštěl zlého nakládání, a proto není ani pochyb, že tímto svým jednáním naplnil znaky nejen základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud již jen mimo uvedený dovolací důvod zmiňuje, že kromě této právní kvalifikace však bylo s ohledem na intenzitu újmy, kterou obviněný poškozené způsobil zejména tím, že utrpěla zlomeninu vřetenní kosti dolního konce pravé ruky bez posunu, v jiném případě otřes vnitřního ucha vlevo a lehký otřes mozku s pracovní neschopností od 2. 7. 2009 do 16. 8. 2009, potřeba pečlivě zvažovat, zda u poškozené nedošlo i ke způsobení újmy v podobě ublížení na zdraví či těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Okolnosti, které se z obsahu spisu dokládají, svědčí pro závěr, že k takovým následkům u poškozené zřejmě došlo. Takový závěr by měl vyústit v samostatné právní posouzení jako trestných činů ublížení na zdraví např. podle §146 či 145 tr. zákoníku. Při vymezení těchto úmyslných trestných činů by se jednalo o souběh s trestným činem, pro nějž je obviněný nyní odsouzen, který není vyloučen. Jakékoliv nápravy v tomto směru však není možné docílit, neboť soudy této otázce nevěnovaly dostatečnou a potřebnou pozornost a Nejvyšší soud napadená rozhodnutí přezkoumával toliko z podnětu dovolání obviněného, při absenci dovolání podaného v jeho neprospěch. Vzhledem k tomu, že uvedená náprava by byla pro obviněného přísnější, jednalo by se o nepřípustný postup v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius vyjádřenou v §265s odst. 2 tr. ř.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného proti použité právní kvalifikaci ohledně skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně důvodnými, když rozhodnutí o vině i použitá právní kvalifikace je zcela v souladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi i se zákonem. Dovolání obviněného proto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. září 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová