ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.970.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 970/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2014 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 4 To 424/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 1/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 4 T 1/2013, byl obviněný J. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
v době od 21.00 hodin nejpozději do 23.20 hodin dne 8. 9. 2012 v Č. B. v ulici U V., v místě společného bydliště, úmyslně fyzicky napadl nejméně dvěma středně silnými údery pěstí do obličeje svoji manželku L. O. B., která v důsledku tohoto fyzického napadení nejméně jedenkrát upadla na podlahu, začala krvácet z nosu a úst, následně po posledním pádu na zem zůstala v bezvědomí ležet na podlaze v koupelně bytu, když v důsledku fyzického napadení obviněným utrpěla krevní výron a otok v okolí obou očí výraznější vlevo, krevní výron v levé spánkové krajině v měkkých pokrývkách lebních, subdurální krevní výron vlevo (krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou), zlomeninu báze 4. záprstní kůstky pravé ruky a vdechnutí žaludečního obsahu, tedy zranění hodnocené ze soudně lékařského hlediska jako zranění těžké s dobou léčení a pracovní neschopností v trvání nejméně půl roku, které si vyžádalo lékařské ošetření, operaci a následnou hospitalizaci v Nemocnici České Budějovice, přičemž poškozená byla dne 8. 9. 2012 v době kolem 23.45 hodin nalezena svojí dcerou V.O., zatímco obviněný J. B. byl po celou dobu v místě bydliště, popíjel v obývacím pokoji alkoholické nápoje a neposkytl své manželce účinnou a včasnou první pomoc, aby následně dceři poškozené V. O. řekl, že kdyby chtěl, tak poškozenou zabil, a že ji měl raději zabít, zatímco první pomoc poškozené poskytoval podle pokynů záchranné služby až přítel dcery poškozené M. H., a nebýt této první pomoci a především následné včasné odborné a vysoce kvalifikované lékařské pomoci a operativního zákroku, poškozená L. O. B. by zcela jistě zemřela, a naopak, pokud by poškozené byla poskytnuta včasná lékařská pomoc krátce po napadení, nevznikly by u ní předpokládané trvalé následky spočívající zejména v psychických poruchách, v poruchách paměti, v podobě zpomalení psychomotorického tempa či v poruchách soustředění, které poškozená aktuálně má a které u ní s velkou mírou pravděpodobnosti přetrvají.
Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání, která podali proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích v neprospěch obviněného, Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 4 To 424/2013, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž poukázal na to, že odvolací soud (jehož označil za účastníka řízení), se s námitkami obviněného uplatněnými v odvolání ze dne 6. 6. 2013 vypořádal jen v obecné rovině s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., konkrétně obviněný zmínil, že reagoval jen na některé námitky, avšak i s nimi se nevypořádal relevantním způsobem. V převážné části podaného dovolání (body II. až III. tj. strany 2 až 12) obviněný odcitoval (překopíroval) téměř doslovný obsah odvolání, jímž napadl rozsudek soudu prvního stupně. S odkazem na skutečnosti v něm uvedené odvolacímu soudu vytkl (bod IV.), v jakých částech odvolání se s uplatněnými námitkami nevypořádal. Poukazoval přitom na konkrétní pasáže odvolání, v němž poukazoval na to, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně uvedená těžká zranění nemají oporu v provedených důkazech a jsou v rozporu především se znaleckým posudkem MUDr. Františka Vorla, CSc. Konkrétně zmiňoval, že způsob, jakým se odvolací soud s touto jeho výhradou na straně 5, druhý odstavec shora napadeného rozhodnutí vypořádal, je nedostatečný. K této své kritické poznámce dodal, že odvolací soud na ni nereagoval v plné šíři, jak byla uplatněna, s tím, že ze znaleckého posudku znalce MUDr. Františka Vorla, CSc. jednoznačně vyplynula důvodná pochybnost o zavinění dovolatele ve vztahu k těžkým zraněním, jak bylo v odvolání podtrženo. Rovněž odvolacímu soudu vytýkal, že se nevypořádal s námitkami obviněného ohledně věrohodnosti některých svědků, především V. O. a M. H., zejména se nezabýval zjevnými rozpory a nepravdami, jimiž podle obviněného tyto výpovědi trpí. Stejně tak poukázal na postoje odvolacího soudu ve vztahu k důkazu znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, psychiatra MUDr. Jana Tučka, Ph.D., a psychologa Mgr. Václava Šnorka, zpracovaných na osobu obviněného, jež vyústily ve zjevně nepravdivý závěr o alkoholizmu obviněného. Odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že i přes opakované návrhy neprovedl jím navržený důkaz výpisem odchozích a příchozích hovorů z telefonu poškozené MT, jenž mohl objektivně prokázat jeho tvrzení, že volal dceři poškozené krátce po skutku, čímž se snažil zpochybnit závěr o tom, že neposkytl poškozené včasnou a potřebnou pomoc.
Obviněný v další části dovolání (bod V.) odkázal na některá rozhodnutí zejména Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/1994, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/2008, o něž opíral své přesvědčení o tom, že Nejvyšší soud je povinen přezkoumávat i skutkový stav věci a že soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě odůvodnit svá rozhodnutí, s tím, že informace z hodnoceného důkazu nesmí být zkreslena. Obviněný rovněž citoval část rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3395/2010, přičemž poukázal na zásady připuštění výjimky týkající se extrémního nesouladu s vykonanými důkazy, jakož i s požadavkem na povinnost soudů náležitě odůvodnit závěr o spolehlivosti použitého důkazu. S poukazem na tuto judikaturu Ústavního soudu a rovněž i na příslušná ustanovení zaručující pravidla spravedlivého procesu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 7. 5. 2014 k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř., Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k němu nehodlá věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, dále zkoumal, zda obviněný dovolání opřel o takové skutečnosti, které dopadají na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání, jež je opřeno o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že obviněný v jeho převážné části (II. až III.) jen opakoval zcela obsahově shodná tvrzení, jež uvedl ve svém řádném opravném prostředku. Pokud jde o tuto část dovolání, není uplatněna relevantně s použití dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1192/2008, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1189/2011, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1467/2011), neboť v dovolání se lze zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f tr. ř. tak, aby byly formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících etapách řízení. V daných souvislostech je argumentace spočívající pouze v odkazu na jiná dříve učiněná podání jen formalistickým přístupem, a není ji možné objektivně akcentovat (srov. nález ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/2005, uveřejněn pod č. 95, ve sv. 41 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Z tohoto důvodu pasáž dovolání, v níž byl přepsán obsah odvolání, nebyla Nejvyšším soudem přezkoumávána.
Jestliže obviněný v další části dovolání (převážná část bodu IV.) rozváděl polemiku toliko s tím, jak se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolání, pak ani těmito argumenty se Nejvyšší soud nemohl zabývat, protože obviněný v této části brojil výhradně proti důvodům napadeného rozhodnutí, což je v rozporu s ustanovením §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož jen proti důvodům rozhodnutí dovolání není přípustné. Dovoláním lze výlučně napadat jen konkrétní výroky určitého rozhodnutí, nikoliv jeho odůvodnění, a proto důvody dovolání, jak je vymezuje ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli v jeho samotném odůvodnění. V této části lze tedy dovolání obviněného považovat za nepřípustné.
Se zřetelem na tyto formální nedostatky podaného dovolání se Nejvyšší soud mohl zabývat jen těmi výhradami, které nebyly zmiňovány jako ty, jež uplatnil již v podaném řádném opravném prostředku, a těmi, jimiž vytýkal způsob odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zkoumal proto námitky, jimiž obviněný brojil (v bodě V.) proti tomu, že soudy řádně nezjistily skutkový stav věci zákonem stanoveným způsobem, pokud shledával extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci či zmínil neprovedení navrženého důkazu. K těmto námitkám je však nutné zdůraznit, že v obecné rovině stojí mimo obviněným označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něho lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, pokud vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby uvedený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
Vzhledem k velice úzkému zaměření tohoto dovolacího důvodu na právní problematiku bez výslovné možnosti posuzovat správnost skutkových zjištění, od nichž se odvíjí i správnost právního posouzení, existuje výjimka z vymezeného pravidla vzešlá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, podle níž může Nejvyšší soud sám přezkoumávat skutkový stav věci, avšak pouze v případě zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Posoudí-li se obsah obviněným podaného dovolání, je patrné, že obviněný v jeho obsahu vady v právním posouzení v zásadě vůbec nevytýkal, ale soustředil se výhradně na požadavek, aby Nejvyšší soud zkoumal, zda soudy v rámci zjišťování skutkových okolností postupovaly v souladu se všemi pravidly, jimiž byly povinny se řídit, resp. domáhal se existence zmíněného extrémního nesouladu.
Nejvyšší soud, aby dostál své povinnosti posoudit existenci extrémního nesouladu, event. opomenutých důkazů, na podkladě dostupného spisového materiálu a odůvodnění napadených rozhodnutí zkoumal, zda soudy respektovaly všechny zásady vycházející zejména z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a zda ze skutkových okolností, k nimž v rámci procesu dokazování dospěly, učinily adekvátní právní závěry.
Jen ve stručnosti v této souvislosti shrnuje, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, o jaké důkazy své závěry opřel, jakož i to, jak předmětné důkazy hodnotil. Je zjevné, že si opatřil dostatek důkazů, které prokázaly v potřebné míře všechny podstatné skutečnosti (vyslechl svědkyni V.O., M. H., Z. J., P. N., K. L., M. F., V. T., S. K., N. H., V. H., vycházel ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinické psychologie, a vyslechl znalce u hlavního líčení, provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a jeho zpracovatele rovněž vyslechl u hlavního líčení, provedl listinné důkazy). Provedené důkazy hodnotil způsobem popsaným na stranách 19 až 24 a neopomněl se zabývat ani otázkami významnými pro zachování příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozené ani zaviněním obviněného, které shrnul do závěru, jenž v dostatečné míře rovněž odůvodnil.
Nejvyšší soud shledal, že správnost a úplnost skutkových zjištění nebyla zpochybněna ani tím, že pro objektivní nemožnost nebyla vyslechnuta poškozená, která si především s ohledem na újmu, již v podobě vážného poranění mozku utrpěla, na události z objektivních zdravotních důvodů nepamatuje. Soudy obou stupňů přitom vysvětlily důvody, jež je vedly k tomu, že od jejího výslechu ustoupily, a to se zřetelem na způsobenou újmu poškozené i charakter jejích postižení a aktuální zdravotní stav. Stejně vyjádřily důvody pro nevyhovění návrhu obviněného na provedení důkazu výpisy hovorů z mobilního telefonu poškozené inkriminovaného dne, a to s ohledem na rozsah, v jakém bylo dokazování realizováno, jakož i na nepodstatnost zmiňovaného důkazu. Soud prvního stupně dostál své povinnosti, když uvedl, z jakých důvodů nemohl tento důkaz provést, což svědčí o tom, že se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz. Vzhledem k těmto argumentům je zřejmé, že nejde o opomenuté důkazy, protože soudy o návrzích obviněného rozhodly a vysvětlily, proč je neprovedly. Ze všech okolností navíc plyne, že takový neprovedený důkaz tudíž ani nezaložil nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.) [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009, ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004, ale i mnohé další, které těmto nálezům předcházely].
Nejvyšší soud rovněž shledal, že soudy na základě učiněných skutkových zjištění zkoumaly a výsledky provedeného dokazování založeného na pečlivém uvážení všech rozhodných okolností (§2 odst. 6 tr. ř.) prokázaly, že jedinou příčinou vzniku těžké újmy na zdraví poškozené v podobě poškození důležitého orgánu (mozku poškozené) ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku byl především pád poškozené na tvrdou podložku, v rámci něhož došlo mimo jiné ke krevnímu výronu do mozku. Rozhodné však je, že pád poškozené byl zapříčiněn přinejmenším dvěma údery pěstí obviněného do obličeje poškozené, což byly rány, které vedly k tomu, že poškozená upadla na zem. Právě tyto rány přivodily pád poškozené, v jeho důsledku se poškozená dopadem na tvrdou zem zranila na hlavě. Soudy ve shodě se závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vyloučily jako možnou příčinu krevních výronů v okolí očí pouhé údery otevřenou dlaní, tzn. facky, a tím i obhajobu obviněného, neboť tento mechanismus vzniku poranění znalec označil za vyloučený s tím, že byla způsobena jednoznačně několika údery pěstí. Z uvedených zjištění není pochyb o tom, že byla prokázána a zachována příčinná souvislost mezi útokem obviněného, pádem poškozené a uvedenými úrazovými změnami, jež byla náležitě ve skutkových zjištěních vyjádřena. Tím současně byla vyvrácena obhajoba obviněného založená na tvrzení, že poškozené uštědřil pouze tři facky a ona spadla v důsledku své opilosti.
Soudy se velmi podrobně zabývaly i prokázáním subjektivní stránky a motivací činu obviněného, jakož i všemi dalšími okolnostmi, za nichž u poškozené utrpěná zranění vznikla, a podrobným rozkladem výpovědí obviněného i svědků, tak i listinnými důkazy dokumentujícími situaci na místě činu vysvětlily všechny skutečnosti významné z hlediska použité právní kvalifikace a naplnění jednotlivých znaků předmětné skutkové podstaty. Stranou svých hodnocení a úvah přitom neponechaly ani chování obviněného bezprostředně po činu, kdy z objektivních důkazů v podobě znaleckého zkoumání vyplynulo, že ke zraněním poškozené došlo předmětného dne nejpozději kolem 21:00 hodin, zatímco, jak vyplývá ze svědeckých výpovědí dcery poškozené a jejího přítele M. H. a dále výpovědí S. K., N. H. a V. H., obviněný dceru poškozené telefonicky kontaktoval až kolem 22:30 hodin, a tudíž do jejich příjezdu a přivolání lékařské pomoci kolem 23:00 hodin ji ponechal bez jakékoli pomoci, zatímco on sám po tuto dobu popíjel ve vedlejší místnosti alkohol (viz strany 19 až 25 rozsudku soudu prvního stupně a strany 4 až 8 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud tak s ohledem na všechny rozvedené úvahy shledal, že soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. V obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010).
Nejvyšší soud jen pro úplnost poznamenává, že při povšechném přezkumu postupu soudů v rámci provádění a hodnocení důkazů, mohlo obstát i rozhodnutí odvolacího soudu, které byť stručně, avšak v únosné míře reagovalo na odvolací námitky obviněného. Jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nezůstal postup tohoto odvolacího soudu toliko formálním přezkumem, ale jako soud, který o opravném prostředku rozhodoval, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obviněného uvedené, pokud byly smysluplné a relevantní (srov. příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06). Nejvyšší soud ze všech naznačených důvodů konstatuje, že napadené rozhodnutí obsahuje odůvodnění, s nímž je možné se spokojit.
Skutková zjištění jako podklad pro právní závěry o tom, že obviněný naplnil po všech stránkách znaky skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, netrpí žádnými vadami, a proto i právní závěry na nich vystavěné mají v nich dostatečný podklad.
Ze všech rozvedených důvodů, když nebyla shledána důvodnou námitka o extrémním nesouladu, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným zvolený dovolací důvod byl uplatněn v rozporu s jeho zákonným vymezením, a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová