ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.977.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 977/2014-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2014 o dovolání obviněného M. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 5 To 97/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 7 T 116/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 7 T 116/2012, uznal obviněného M. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 18. 09. 2011 kolem 21.31 hodin, poté, co požil větší množství alkoholických nápojů, kdy hladina alkoholu v jeho krvi byla minimálně 1,00 g/kg, a byl si tak vědom toho, že jeho psychosenzomotorické funkce jsou natolik ovlivněny, že není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, řídil vlastní osobní motorové vozidlo tovární značky Rolls Royce, v P. po ulici M. H. ve směru jízdy od ulice S. ke křižovatce s ulicí U B., přičemž na uvedené křižovatce při odbočování vlevo nedal přednost protijedoucímu vozidlu tovární značky Mercedes Benz, jehož vlastníkem je společnost YOSHI s.r.o., se sídlem Na Zátorce 90/1, Praha 6, IČO 25604295, které řídila z opačného směru jízdy od ulice S. G. Č., čímž způsobil střet obou vozidel a škodu na vozidle tovární značky Mercedes Benz ve výši 209.196,- Kč, přičemž obžalovanému bylo po nehodě ve 21.56 hod. policisty na přístroji Dräger naměřeno 1,38 promile alkoholu v dechu a ve 22.24 hod. pak 1,40 promile alkoholu v dechu, a obžalovaný jak dle na místě zasahující policistů, tak dle lékaře Nemocnice Na Bulovce, kde obžalovaný odmítl další dechovou zkoušku i odběr krve a moči, jevil známky požití alkoholu a poruchy psychosenzomotorických funkcí, když z jeho dechu páchl alkohol, choval se arogantně, byl slovně agresivní, jeho řeč byla nesouvislá, pohyby nekoordinované, spojivky překrvené“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle §274 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest i zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 5 To 97/2014 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Ivana Vávry podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. ř.
Dovolatel své podání započal nastíněním své verze skutkových okolností z průběhu autonehody a událostí po střetu vozidel následujících. Připomněl, že při konání hlavního líčení dne 14. 12. 2012 vypověděl, že rozhodného dne v době před nehodou sice požil alkohol, avšak popřel, že by poté řídil vozidlo Rolls Royce a svou jízdou způsobil dopravní nehodu. Řidičem vozidla byl T. Z., který po nehodě z vozidla odešel, a že teprve po jeho návratu k místu nehody přijel orgán Policie ČR. On sám vystoupil z vozidla dveřmi řidiče, protože ve vozidle byly aktivovány airbagy a nemohl vystoupit dveřmi spolujezdce. Ve věci byli vyslechnuti svědci: T. Z., který uvedl, že vozidlo řídil, G. Č., řidička vozidla Mercedes Benz, která uvedla, že osobu dovolatele viděla sedět na sedadle spolujezdce, a P.S., řidič tramvaje, který nepotvrdil, že by vozidlo Rolls Royce řídil dovolatel. Ve věci byl pořízen kamerový záznam, který nevykazuje vysokou známku kvality a není na něm nade vší pochybnost viditelné, kdo je řidičem vozidla Rolls Royce.
Obviněný dále prezentoval, že dne 13. 1. 2014 v 10.00 hod. se konalo hlavní líčení u Obvodního soudu pro Prahu 2, k němuž se nemohl dostavit, a proto se s dostatečným předstihem soudu řádně písemně omluvil a zároveň žádal o jeho odročení. Soud mu však nevyhověl a hlavní líčení konal v jeho nepřítomnosti, což považoval s poukazem na Komentář k §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (Šámal a kol.: Trestní řád II. §157 až §314, 7. vydání. C. H. BECK, 2013, strany 3159 až 3161) za nesprávný a nezákonný postup. V návaznosti na to namítl, že v den konání hlavního líčení nebylo možno ve věci spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout bez jeho přítomnosti, jelikož chtěl využít svého práva vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu a ke všem provedeným důkazům.
Dovolatel dále uvedl, že dne 29. 1. 2014 podal odvolání k Městskému soudu v Praze, v němž tvrdil, že důkazy provedené v řízení nebyly vyhodnoceny v souladu se zjištěným skutkovým stavem, zásadní výhradu měl proti vyhodnocení kamerového záznamu střetu vozidel, z něhož nevyplynulo, že vozidlo Rolls Royce řídil právě on, a že závěry soudu prvého stupně jsou s tímto záznamem v rozporu. Proto navrhl provést opětovně důkaz předmětným kamerovým záznamem, který je považován za hlavní důkaz, avšak odvolací soud jeho návrh zamítl a ve svém rozhodnutí uvedl, že se s kamerovým záznamem seznámil a se závěry soudu prvého stupně souhlasí. K této argumentaci dovolatel předložil tři nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS. 335/05, I. ÚS. 549/2000 a I. ÚS 733/01.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 5 To 97/2014, podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a aby zároveň zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 7 T 116/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vedle toho učinil podle §265h odst. 3 tr. ř. podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl Nejvyššímu soudu odložení výkonu napadených rozhodnutí, případně aby takto rozhodl předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265 o odst. 1 tr. ř. Zdůraznil, že je osobou dosud soudně netrestanou a že důvody dovolání jsou natolik závažné, že lze očekávat jeho vyhovění, dovolací řízení může trvat delší dobu, odkladem nebude v budoucnu výkon rozhodnutí nijak ohrožen či znemožněn a odklad bude sloužit k minimalizaci škody.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Pokud jde o hlavní líčení (stran kterého obviněný svoji námitku uplatnil), státní zástupce poté citoval ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., v němž jsou vymezeny podmínky, za nichž lze hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného provést, a z této zákonné úpravy dovodil, že pro konání hlavního líčení
v nepřítomnosti obviněného ve smyslu §202 odst. 2 tr. ř. není rozhodné, zda svou nepřítomnost v hlavním líčení předem omluvil či nikoli (poukázal tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002), byť obecně vzato je nepochybně nutné dbát práva obviněného na obhajobu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Současně platí, že z hlediska účasti obviněného při hlavním líčení nebo veřejném zasedání není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh nedůvodným požadavkům obviněného. Jestliže obviněný hodlá využít svého práva být přítomen při hlavním líčení nebo veřejném zasedání, musí naopak přizpůsobit své chování průběhu trestního řízení a postupu soudu (tady poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo 932/2013).
Státní zástupce připomněl, že v dané věci bylo konáno více hlavních líčení, přičemž obviněný se zúčastnil prvého z nich a v jeho průběhu požádal, aby další hlavní líčení byla prováděna v jeho nepřítomnosti, čímž dal najevo nezájem o svoji účast při nich. K poslednímu hlavnímu líčení konanému dne 13. 1. 2014 byl řádně předvolán, nicméně se k němu s omluvou nedostavil a požádal o jeho odročení. Jakkoliv obviněnému jistě nelze upřít právo na změnu jeho stanoviska, je třeba současně uvést, že zmíněného dne byl proveden již jen jediný důkaz, a to revizní znalecký posudek podle §213 odst. 1 tr. ř., když obhajoba ani nenavrhovala výslech osoby, která jej zpracovala (§110 odst. 2 tr. ř.), aby přímo zpracovateli jeho obsah podrobněji zpochybňovala. Obviněný v rámci své dovolací argumentace nijak blíže nezdůvodnil nutnost své přítomnosti u zmíněného úkonu ve vztahu k podmínkám podle návětí §202 odst. 2 tr. ř.
Podle názoru státního zástupce tak byly stran hlavního líčení konaného dne 13. 1. 2014 dány okolnosti pro konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněného podle citovaného ustanovení, když takové podmínky zjevně za akceptace obviněného platily, po jeho výslechu, po celé hlavní líčení. V jeho poslední části byl proveden pouze jediný důkaz, a to způsobem, při němž by přítomnost obviněného, ničeho nezměnila. Není tedy zřejmé, jaký faktický dopad by přítomnost obviněného při zmiňovaném hlavním líčení měla, což není ani nijak blíže odůvodněno v dovolání (srov. §265i odst. 3 tr. ř.). Nakonec nelze přehlédnout, že obviněný byl u předmětného úkonu zastoupen svým obhájcem , takže ani reálně nedošlo k porušení jeho práva na obhajobu. Proto nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., státní zástupce především zmínil, že jejich prostřednictvím se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení obviněného o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K tomu dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.
Obviněný však k tomuto dovolacímu důvodu namítl, že soud druhého stupně neakceptoval jeho návrh na opětné provedení důkazu – záznamu z bezpečnostních kamer, přičemž se domníval, že to je možné pouze ve vymezených případech, tedy pokud důkaz nemá souvislost s řízením či nemá vypovídací hodnotu, popř. související skutečnost již byla prokázána nebo vyvrácena. K tomu státní zástupce uvedl, že se nejedná o námitku, která by bezprostředně směřovala k naplnění uplatněného dovolacího důvodu, a tudíž není ve své podstatě relevantní. Nad rámec toho dodal, že důvody pro neakceptování důkazního návrhu, které obviněný předložil, se týkají návrhů důkazů nových, doposud neprovedených. Záznam z bezpečnostních kamer ovšem soudem prvního stupně proveden již dříve byl, přičemž k jeho opakování nebyl žádný důvod. Takovým důvodem přitom zejména není, že obviněný nesouhlasil s jeho hodnocením tak, jak je učinil soud prvního stupně. Městský soud v Praze se navíc s tímto důkazem podle svého vyjádření seznámil, byť poněkud neformálním způsobem (mimo veřejné zasedání, tedy jednalo se toliko o seznámení s ním, nikoli o jeho provedení).
Za zcela neodpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] potom státní zástupce považoval tvrzení dovolatele, jímž vyjadřoval nesouhlas s hodnocením výpovědí svědků T. Z., G. Č. a P. S. V konečném důsledku dovozené skutkové závěry totiž nejsou zatíženy žádným, natož extrémním, rozporem, když soudy dříve činné ve věci vyhodnotily všechny provedené důkazy a důsledně vyložily, z kterých vycházely a které shledaly nevěrohodnými.
Státní zástupce proto dovodil, že Městský soud v Praze, a rovněž před ním soud prvního stupně, se nedopustily obviněným vytýkaných pochybení, která ovšem ani ve značné části nejsou podřaditelná pod uplatněné dovolací důvody. Pokud již obviněným předložené námitky bylo zčásti možné pod některý z dovolacích důvodů subsumovat, jsou zjevně neopodstatněné. Z těchto důvodů navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítnout. V návaznosti na to vyslovil názor, že není ani namístě rozhodovat o odkladu výkonu rozhodnutí, jak dovolatel požadoval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný podal dovolání z důvodů uvedených v §265 odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. ř.
Z logiky věci je třeba zmínit nejprve dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Jestliže v posuzované věci soud druhého stupně rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci tedy ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Z hlediska posloupnosti se Nejvyšší soud dále zabýval argumentací obviněného uplatněnou k dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. d) tr. ř. , který je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena, včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh.
Uvedené ústavní právo obviněného pak blíže rozvádí trestní řád. Podle jeho §202 odst. 2 se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). Podle odst. 3 uvedeného ustanovení nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v §211 tr. ř.
V odst. 4 citovaného ustanovení jsou odchylně vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§202 odst. 4 tr. ř.). O takovou situaci se však v dané věci nejednalo.
Obviněný v dovolání tvrdil, že se nemohl dostavit k hlavnímu líčení konanému dne 13. 1. 2014 v 10.00 hod., a proto se s dostatečným předstihem řádně, písemně omluvil za svou absenci a zároveň žádal o odročení hlavního líčení. Soud prvního stupně mu však nevyhověl a hlavní líčení konal v jeho nepřítomnosti.
Ačkoliv takováto námitka je z formálního hlediska pod uvedený dovolací důvod nepochybně podřaditelná, v řízení o dovolání před Nejvyšším soudem nemohla obstát.
Z obsahu spisu vyplývá, že soud první instance v posuzované věci konal hlavní líčení ve dnech 14. 12. 2012 (č. l. 320 a násl., tj. 1. hlavní líčení), 4. 1. 2013 (č. l. 327 a násl., 2. hlavní líčení), 21. 1. 2013 (č. l. 329 a násl., 3. hlavní líčení), 22. 2. 2013 (č. l. 331 a násl., 4. hlavní líčení) a 13. 1. 2014 (č. l. 360 a násl., 5. a zároveň poslední hlavní líčení). K prvému hlavnímu líčení se obviněný dostavil a v jeho závěru výslovně soud požádal, aby veškerá hlavní líčení proběhla v jeho nepřítomnosti. U dalších hlavních líčení tak nebyl přítomen, byl však u nich přítomen jeho obhájce.
Před konáním posledního hlavního líčení nařízeného na den 13. 1. 2014 podal obhájce obviněného dne 2. 1. 2014 prostřednictvím datové schránky žádost (č. l. 355 spisu), v níž uvedl, že žádá o odročení hlavního líčení a jako důvod uvedl, že na tentýž den na 8.00 hod. je nařízeno hlavní líčení u Okresního soudu v Litoměřicích ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 194/2012. Dále pak soudu sdělil, že jeho klient se nachází mimo území České republiky (dále jen „ČR“) v zámoří, že nezná termín jeho návratu a obává se, zda mu bude předvolání doručeno, nicméně on sám mu termín hlavního líčení sdělí e-mailem. Na nevyhovění této jeho žádosti reagoval dalším přípisem ze dne 10. 1. 2014 (č. l. 358 spisu), v němž uvedl, že s obviněným se mu podařilo spojit až téhož dne v poledních hodinách, že obviněný se do ČR navrátil předchozího dne (tj. 9. 1. 2014) a až poté zjistil, že má na poště uloženu zásilku (zřejmě předvolání k hlavnímu líčení dne 13. 1. 2014 v 10.00 hod.). To prý znamená, že naprosto není v reálných časových možnostech řádně se připravit na hlavní líčení dne 13. 1. 2014, že rozhodně není splněna podmínka daná ustanovením §198 odst. 1 tr. ř., že k předvolanému hlavnímu líčení se samozřejmě dostaví, pokud však klient nemá ve věci řádně doručeno, obává se, že hlavní líčení stejně nebude moci proběhnout (č. l. 358 spisu).
Ze spisu je také zřejmé (srov. č. l. 349), že k uvedenému listu je připojena doručenka s označením vz. 16, znalecký posudek, přípis HL 13/1, z níž vyplývá, že uvedená zásilka byla doručena JUDr. Ivanu Vávrovi dne 19. 12. 2013, a že další zásilka (s označením vz. 5b HL 13/1), byla doručena obviněnému M. S. dne 20. 12. 2013, kdy ji osobně(!) převzal.
Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 13. 1. 2014 je dále zjevné, že soud (samosoudce) jej zahájil líčení v 10.00 hodin, poté přečetl e-mailovou komunikaci mezi samosoudcem a obhájcem obviněného (včetně žádosti obhájce o odročení hlavního líčení), následně vyhlásil usnesení, že podle §202 odst. 2, 5 tr. ř. bude hlavní líčení konáno v nepřítomnosti obviněného, a poté sdělil podstatný obsah dosavadního průběhu jednání. V 10.15 hodin samosoudce přerušil zvukový záznam za účelem přehrání CD (č. l. 335 spisu; soubory „prevod.avi, vyrez1a.avi, vyrez2a.avi, zvetseni.avi“) a pokračoval ve zvukovém záznamu hlavního líčení v 10.39 hodin. V 10.24 hodin vstoupil do jednací síně obhájce obviněného, samosoudce ověřil jeho totožnost podle průkazu advokáta vystaveného ČAK. Z CD samosoudce opětovně přehrál dané soubory a následně pokračoval ve zvukovém záznamu protokolace hlavního líčení. Nakonec předložil stranám revizní znalecký posudek Vysokého učení technického – Ústavu soudního inženýrství v Brně (č. l. 360 spisu).
Už z tohoto obsahu protokolu o hlavním líčení je patrné, že výše uvedená tvrzení dovolatele, jimiž argumentoval v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. neodpovídají skutečnosti.
Navíc je třeba připomenout, že obviněný se zúčastnil prvního hlavního líčení a v jeho průběhu se výslovně do protokolu vyjádřil, že žádá, aby se veškerá další hlavní líčení konala v jeho nepřítomnosti. I když lze připustit, že obviněný má právo tento postoj v dalším průběhu řízení změnit, ze spisu nevyplývá, že by tak ve vztahu k soudu učinil (ať už ústně do protokolu, nebo písemně). Dokonce ani jeho obhájce k žádosti o odročení hlavního líčení takovou změnu stanoviska obviněného netvrdil a nikterak nedoložil – naopak, pokud obhájce obviněného (nikoliv tedy obviněný) požádal o jeho odročení, výslovně napsal, že tak žádá z důvodu kolize nařízeného hlavního líčení s jiným soudním jednáním (srov. shora).
Vedle toho je nepochybné (srov. již zmíněné č. l. 349 spisu), že jak obviněnému, tak i jeho obhájci bylo doručeno vyrozumění o hlavním líčení řádně a včas. Bez významu pak není ani to, že při tomto hlavním líčení (které bylo posledním a na němž byl vynesen rozsudek ve věci, když převážná část dokazování byla provedena při předchozích hlavních líčeních) proběhlo pouze přehrání CD z č. l. 335 s výše uvedenými soubory formátu .avi a jako důkaz byl přečten revizní znalecký posudek, který byl obhájci obviněného zaslán spolu s vyrozuměním o hlavním líčení již dne 19. 12. 2013 (viz doručenku na č. l. 349 spisu).
Všechny shora uvedené skutečnosti svědčí pro závěr, že Nejvyšší soud nemohl uvedeným námitkám obviněného přiznat opodstatnění. V dalších podrobnostech lze pak odkázat na přiléhavé vyjádření státního zástupce, s jehož argumentací se Nejvyšší soud bez výhrad ztotožnil.
Dovolatel konečně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatel ve svém podání na prvém místě namítal, že důkazy provedené v řízení nebyly vyhodnoceny v souladu se zjištěným skutkovým stavem, přičemž zejména brojil proti vyhodnocení kamerového záznamu střetu vozidel soudem prvého stupně a požadoval opětné provedení tohoto důkazu u soudu stupně druhého, a rovněž tvrdil, že výpovědi svědků v jeho podání byly brány jako irelevantní a fantaskní, jde o výhrady z hlediska dovolacího řízení irelevantní. Takto pojatými námitkami totiž dovolatel směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění, když napadal proces dokazování a hodnocení důkazů (upravený v §2 odst. 5 a 6 tr. ř.), tedy namítal údajné nedostatky charakteru procesního a skutkového. Jelikož takové skutkové námitky žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, nebo ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), přičemž námitky procesní pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit.
Jen pro úplnost a nad rámec uvedeného Nejvyšší soud akcentuje, že pokud dovolatel ve svém podání namítal, že odvolací soud odmítl provést opětovně důkaz kamerovým záznamem, opominul skutečnosti, které vyplývají jak z odůvodnění rozhodnutí jak soudu prvého stupně, tak soudu stupně druhého. Zmiňovaný důkaz totiž nebyl v řízení před soudem druhého stupně ničím novým, naopak byl důkazem provedeným a následně pečlivě hodnoceným již v nalézacím řízení. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně, důkaz kamerovým záznamem byl (coby jeden z důkazů v řízení provedených) proveden již v prvém hlavním líčení konaném dne 14. 12. 2012 za přítomnosti jak obhájce, tak samotného obviněného (viz čl. 325 spisu). V té souvislosti je vhodné připomenout, že po jeho provedení samosoudce prováděl doplňující výslech obviněného, přičemž procesní strany k tomu následně neměly ani dotazů ani připomínek, a dokonce ani poté, kdy se samosoudce dotázal stran ohledně návrhů na doplnění důkazů, tak ani státní zástupce ani obhájce k provedenému důkazu kamerovým záznamem návrhy nevznesli. Hodnotící závěry k tomuto důkazu vyslovil soud prvého stupně na str. 6 odůvodnění svého rozhodnutí (viz odstavce druhý a třetí) . Lze zdůraznit též, že se nejednalo o důkaz ojedinělý a zjištění z něho učiněné odpovídalo výpovědím svědků vyslechnutým v hlavních líčeních (viz např. svědeckou výpověď policisty S. H. na č. l. 322 a násl. verte či výpověď policisty P. A. na č. l. 321 a násl. verte) . Zmiňovaný kamerový záznam byl navíc předložen Kriminalistickému ústavu Praha, který z něj specielně pořídil 4 soubory ve formátu .avi obsahující též zvětšení a detailní výřezy obou vozidel (viz č. l. 334 spisu), které byly provedeny jako důkaz při hlavním líčení konaném 13. 1. 2014 za přítomnosti obhájce obviněného. Strany byly poté samosoudcem dotázány ohledně návrhů na doplnění dokazování, přičemž obhájce obviněného sdělil, že nemá žádné takové návrhy z toho důvodu, že nezná stanovisko obviněného.
Důkaz kamerovým záznamem byl předmětem jednání i u soudu odvolacího, který ve veřejném zasedání usnesením rozhodl, že návrhy na doplnění dokazování se zamítají (č. l. 394 spisu) a v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 3) konstatoval, že tento důkaz byl proveden řádným způsobem již před soudem prvého stupně, obviněný měl možnost se hlavního líčení účastnit a k provedenému důkazu se vyjádřit. Svého práva avšak nevyužil a není nejmenšího důvodu zmiňovaný důkaz opakovat. Odvolací soud tak zaujal stejný názor jako soud nalézací. Nad rámec toho, jak poznamenal i státní zástupce ve svém vyjádření, je zřejmé, že odvolací soud se fakticky s obsahem předmětného záznamu seznámil, byť tak učinil neformálně mimo veřejné zasedání, nicméně ve veřejném zasedání řádně rozhodl o neprovedení důkazu, své rozhodnutí v odůvodnění svého usnesení řádně zdůvodnil a své závěry vysvětlil.
Podle judikatury Ústavního soudu zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Nejvyšší soud neopomněl, že dovolatel v závěrečné části svého podání učinil podle §265h odst. 3 tr. ř. jednak podnět, aby předseda senátu prvého stupně navrhl dovolacímu soudu odložení výkonu napadeného rozhodnutí, jednak návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu učinil takové rozhodnutí podle §265 o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu soudu prvého stupně však takový návrh neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu – i s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – důvody pro postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a